ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.104.2009:67
sp. zn. 3 Ads 104/2009 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: I. B.,
zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha
6, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2008, č. x, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009, č. j. 2 Cad 90/2008 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky, advokátce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka
bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní
moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatelky nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně rozsudek Městského soudu v Praze,
jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2008, č. x. Uvedeným
rozhodnutím žalovaná odňala žalobkyni plný invalidní důchod podle §56 odst. 1 písm. a) zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“) s tím, že podle
posudku Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 6. 2008 již není plně invalidní, neboť z
důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné
činnosti o 50 %.
Městský soud v Praze vycházel při svém rozhodování zejména z posudku Posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „PK MPSV“ nebo „komise“) ze dne
7. 11. 2008. Podle tohoto posudku se u žalobkyně (prodavačky) jednalo ke dni vydání
napadeného rozhodnutí o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou
byla těžká smíšená porucha osobnosti. Dne 23. 3. 2004 byla žalobkyně posouzena u Pražské
správy sociálního zabezpečení jako plně invalidní pro smíšenou poruchu osobnosti s častými
dekompenzacemi. Již tehdy šlo podle komise o nadhodnocení stavu. Porucha osobnosti
byla hodnocena jako obzvlášť těžké narušení osobnosti, šlo ale pouze o narušení těžké,
nikoliv o rozpad osobnosti. Také při kontrole dne 25. 3. 2005 byla žalobkyně posouzena
jako plně invalidní, jednalo se však opět o nadhodnocení zdravotního stavu. Při další kontrole
dne 2. 6. 2008 zdravotní stav hodnocen jako těžké narušení osobnosti odpovídající částečné
invaliditě.
U žalobkyně se jedná o smíšenou poruchu osobnosti, tj. o osobnost s myšlením a cítěním,
které se odchyluje od normy v dané společnosti, což vede k nepřizpůs obivému až hrubě
rušivému chování, kterým trpí sama i její okolí. Z důvodu vleklé manželské krize končící
rozvodem a sporem o výchovu syna docházelo k opakovaným dekompenzacím stavu. Jde o ženu
s podprůměrným intelektem, zhoršeným logickým myšlením, nižší kvalitou kritického usuzování,
o osobnost s jednoduchými vzorci chování, přecitlivělou, se sníženou tolerancí v zátěžových
situacích, katatymním vnímáním reality.
Aktuálně komise neshledala nic, co by svědčilo pro schi zoafektivní psychózu uváděnou
v dokumentaci. Při dlouhodobém psychoterapeutickém vedení a cílené medikaci došlo
ke zmírnění poruch kontroly chování. Co se týká poruchy osobnosti, jde o stav trvalý
a nepochybně snižuje výkonnost žalobkyně. Žalobkyně byla opakovaně vyšetřena neurologem
pro bolesti páteře s nálezem blokády krční a bederní páteře, kořenové dráždění prokázáno
nebylo. Neurologický nález až na lokální nález omezené pohyblivosti a kontraktur některých
svalových skupin podél páteře normální. Vzhledem k poruše o sobnosti prožívá žalobkyně
tyto potíže intenzivněji, psychické napětí stav zhoršuje. Obtíže s vyprazdňováním stolice,
které žalobkyně uváděla při jednání komise, jsou psychogenního původu. Sklon k somatizaci
potíží je charakteristický pro poruchu osobnosti s převahou pithiatickýc h rysů. Neurologický
původ potíží byl vyšetřením vyloučen. Žalobkyně byla dále sledována pro výkyvy krevního tlaku,
které též souvisí s duševním stavem žalobkyně, se stresy, které prožívá.
Procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnos ti určila komise
podle kapitoly V., položky 5., písm. c) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí
zákon o důchodovém pojištění (dále jen „vyhláška“) 40ti procenty. Dolní hranice rozpětí
byla zvolena s ohledem na tíži postižení. Zdravotní stav žalobkyně nebylo podle komise možno
hodnotit podle písmene d) dané položky jako zvlášť těžce narušenou, dezintegrovanou osobnost,
neboť u žalobkyně nejde o rozpad osobnosti, jedná se pouze o její narušení. V současn é době
je žalobkyně v rámci možností stabilizována, od roku 2003 nebyla hospitalizace nutná.
S ohledem na uvedené závěry není pro žalobkyni vhodná práce se stresujícími momenty,
s vysokou osobní odpovědností, práce, jejíž hlavní náplní je komunikace s klienty. Vhodná
není práce pokladní, je schopna doplňovat zboží do regálů, vykonávat práci uklízečky eventuálně
jiné dělnické práce.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl Městský soud v Praze k závěru
o nedůvodnosti podané žaloby. Komise si pro vypracování posudku zajistila potřebnou lékařskou
dokumentaci, a to jak od ošetřující lékařky MUDr. S. , tak od ošetřujícího lékaře psychiatra
MUDr. K., tuto lékařskou dokumentaci posoudila a žalobkyni při jednání přešetřila za
přítomnosti odborného lékaře psychiatra. Ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí šlo u
žalobkyně o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byla těžká smíšená
porucha osobnosti. Toto postižení odpovídá postižení uvedenému v kapitole V., položce 5.,
písm. c) přílohy č. 2 vyhlášky, kde míra poklesu schop nosti soustavné výdělečné činnosti je dána
rozpětím 40 – 60 %. Z tohoto rozpětí byla zvolena dolní hranice, a to s ohledem na zhodnocení
potíží žalobkyně, jakož i na skutečnost, že zdravotní stav žalobkyně je v rámci možností
stabilizován (od roku 2003 nebyla nutná hospitalizace).
Žalobkyně byla opakovaně vyšetřena neurologem pro bolesti páteře, kořenové dráždění
prokázáno nebylo, neurologický původ potíží byl vyšetřením vyloučen. Interní potíže (výkyvy
tlaku) souvisí s duševním stavem. Dřívější přiznání p lné invalidity bylo nadhodnocené,
neboť u žalobkyně nešlo o rozpad osobnosti, pouze o těžké narušení osobnosti.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadla žalobkyně (dále jen „stěžovate lka“) kasační
stížností z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu žalobkyně byla shledána smíšená porucha osobnosti, jak PK MPSV, tak i soud však zcela
pominuly tvrzení stěžovatelky, podložená lékařskými zprávami, potvrzující další zdravotní
problémy, které rovněž souvisí s osobními problémy pramenícími v tom, že byl stěžovatelce
odebrán syn a je jí bráněno ve styku s ním.
Žádný z lékařů není schopen diagnostikovat a určit přesnou příčinu stěžovatelčiných
zdravotních potíží psychických i neurologických (bolesti pá teře, opakované blokády krční
a bederní páteře, ...), opakovaně však všichni udávají, že zdravotní stav stěžovatelky se zhoršuje
a je to psychické. Stěžovatelka přitom předložila veškeré lékařské zprávy, které má k dispozic i
a které prokazují její zhoršující se zdravotní stav.
Stěžovatelka není s ohledem na svůj zdravotní stav schopna vykonávat jakoukoli práci.
Již v minulosti byla zaměstnána u společnosti Julius Meinl, jelikož však neustála závratě
a zkolabovala, dostala hodinovou výpověď. V případě, že by stěžovatelka nastoupila
do zaměstnání, kde by při přijímacím pohovoru zatajila své zdravotní problémy,
každý zaměstnavatel by s ní při prvních projevech zdravotních komplikací okamžitě rozvázal
pracovní poměr. Pokud by stěžovatelka sdělila při přijímacím pohovoru, jaké má zdravotní
problémy, žádný zaměstnavatel ji nezaměstná.
Stěžovatelka je toho názoru, že PK MPSV i soud nesprávně hodnotily její zdravotní stav,
a tudíž i nesprávně posoudily míru poklesu její schopnosti sous tavné výdělečné činnosti.
Má za to, že míra její schopnosti soustavné výdělečné činnosti měla být hodnocena u dané
položky stanoveným maximem, tj. 60 % s tím, že takto sta novená míra poklesu měla být
ve smyslu §6 odst. 4 vyhlášky navýšena o dalších 10 %.
Vzhledem k tomu, že v průběhu relativně krátké doby byla míra poklesu stěžovatelčiny
schopnosti soustavné výdělečné činnosti hodnocena rozdílně lékařem Pražské správy sociálního
zabezpečení (50 %) a posudkovou komisí (40 %), měl podle jejího názoru soud nechat
vypracovat revizní posudek PK MPSV v jiném složení za přítomnosti odborného lékaře z oboru
psychiatrie, neurologie a interny.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu
uplatněných stížních bodů, avšak po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Stěžovatelka připouští, že veškeré její zdravotní potíže vyplývají z problémů psychické
povahy, namítá však, že míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti měla být
stanovena na maximu daného rozpětí a dále navýšena podle §6 odst. 4 vyhlášky s ohledem
na ostatní zdravotní potíže z psychického stavu vyplývající. Tyto námitky podřadil Nejvyšší
správní soud důvodu vymezenému v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Současně stěžovatelka vytýká
posudkům rozpor ve stanovené výši míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti,
pročež měl být podle ní vypracován revizní posudek. Tuto námitku bylo možné podřadit důvodu
vymezenému v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Zdravotní postižení, které bylo shledáno hlavní příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu, a to shodně jak lékařem P ražské správy sociálního zabezpečení,
tak i PK MPSV, jsou poruchy osobnosti a poruchy chování s těžkým narušením osobnosti
a s výrazným snížením celkové výkonnosti organismu. Podle vyhlášky musí u těchto poruch
funkční nález objektivizovat trvalé projevy maladaptivního chování zakotvené ve struktuře
osobnosti, jakož i míru a význam odchylek od způsobů, kterými průměrný člověk v daném
sociokulturním prostředí vnímá, myslí, cítí a utváří vztahy k druhým. Poruchy mohou být
provázeny problémy v adaptaci ve společenských aktivitách a dosahování žádoucích cílů.
Při stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činno sti je třeba zhodnotit rozsah
a tíži odchylky od přijatelného průměru chování dané společenské normy, přičemž tato odchylka
se musí projevovat ve více než jedné z následujících oblastí - poznávání (způsoby vnímání
a interpretace věcí, lidí a událostí, formování přístupů a představ), emotivity (rozsah, intenzita
a přiměřenost emočního vznětu a odpovědi), ovládání svých impulsů a uspokojování potřeb,
způsobu chování k ostatním a zvládání interpersonálních situací. Dekompenzace se projevuje
především akcentací rysů specifické poruchy osobnosti a zhoršenou sociální a pracovní
přizpůsobivostí.
Rovněž podle názoru Nejvyššího správního soudu není nic, čeho by bylo možno
v tomto ohledu posudku PK MPSV vytknout. Posudek je úplný co do skutkových zjištění
a přesvědčivý pokud jde o jeho posudkové závěry. Funkční nález je dostačujícím z působem
podložen jak lékařskými zprávami, tak i samotnými výsledky jednání při komisi, a nepochybně
odpovídá posudkovému hledisku, jak bylo výše citováno. Odchylky od přijatelného průměru
chování se u stěžovatelky zřetelně projevují jak v oblasti emotivity, tak i v dalších
zde vyjmenovaných oblastech, tj. ovládání svých impulsů, zvládání interpersonálních situací apod.
Neurologický původ potíží s páteří byl přitom vyšetřením vyloučen.
S ohledem na v rámci možností kompenzovaný stav stěžovatelky, jakož i zmírnění poruch
kontroly chování, se také Nejvyššímu správnímu soudu jeví stanovení míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti na dolní hranici zákonného r ozpětí jako adekvátní. Rozdíl
v hodnocení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti u obou vypracovaných
posudků nakonec není natolik výrazný, aby odůvodňoval vypracování revizního posudku,
když ve všech ostatních ohledech (zejména stanovení hlavní příčiny dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu a její podřazení příslušné položce vyhlášky) panuje mezi těmito posudky zjevná
shoda.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Městského soudu v Praze netrpí vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) ani d) s. ř. s.
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, správní orgán ze zákona nemá právo na náhradu
nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s ust. §120
s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni stěžovatelky náleží v souladu s §9 odst. 2 a §11 písm. b), c) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za tři úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti ve výši
1500 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 900 Kč podle §13 odst. 3
cit. vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatelky
nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu