ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.110.2008:44
sp. zn. 3 Ads 110/2008 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. P., zastoupený
JUDr. Josefem Prokešem, advokátem se sídlem nám. Dr. E. Beneše 13, Liberec, proti
žalovanému: Městský úřad Česká Lípa, T.G. Masaryka 1, Česká Lípa, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2005, čj. MUCL/35098/2005/OSVaZ/ODSPaSS, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
ze dne 16. 5. 2008, č. j. 63 Ca 7/2008 - 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedené
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jímž byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa ze dne 20. 10. 2005, čj. MUCL/35098/2005/
OSVaZ/ODSPaSS. Rozhodnutím správního orgánu byla stěžovateli stanovena povinnost vrátit
dávku sociální péče za období od 1. 2. 1999 do 30. 4. 2001 ve výši 97 033 Kč.
Krajský soud posoudil návrh stěžovatele jako žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu
Libereckého kraje ze dne 12. 12. 2005, č. j. SOC/9600/05/237, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele a zároveň potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa ze dne 20. 10. 2005,
čj. MUCL/35098/2005/OSVaZ/ODSPaSS.
Krajský soud ze soudního spisu sp. zn. 62 Ca 1/2006 zjistil, že stěžovatel podal dne
7. 2. 2006 žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 12. 12. 2005,
č. j. SOC/9600/05/237. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 5. 2. 2007, č. j. 62 Ca 1/2006 –
34, zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost , kterou Nejvyšší správní
soud zamítl rozsudkem ze dne 8. 11. 2007, č. j. 3 Ads 57/2007 – 72. Ústavní soud usnesením
sp. zn. IV. ÚS 328/08 odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 5. 2. 2007, č. j. 62 Ca 1/2006 – 34, a rozhodnutí Krajského
úřadu Libereckého kraje ze dne 12. 12. 2005, č. j. SOC/9600/05/237.
Krajský soud dospěl k závěru, že podmínka totožnosti věci i účastníků řízení a podmínka
existence meritorního soudního rozhodnutí v téže věci je splněna. Projednání návrhu
na přezkoumání rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa ze dne 20. 10. 2005, čj. MUCL/35098/
2005/OSVaZ/ODSPaSS, a tím i rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne
12. 12. 2005, č. j. SOC/9600/05/237, tak brání překážka věci pravomocně rozhodnuté v souladu
s ust. §159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve spojení s ust. §64
s. ř. s. Krajský soud proto žalobu stěžovatele usnesením ze dne 16. 5. 2008, č. j. 63 Ca 7/2008 –
12, v souladu s ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel tvrdil, že správní orgány obou stupňů se jeho věcí
ohledně nároku na přiznání dávek sociální péče, resp. jejich odnětí a rozhodnutí o jejich vrácení
v konečné částce 97 037 Kč, důsledně nezabývaly, i když předložil dostatek důkazů
o tom, že v době od 13. 1. 1999 do 30. 4. 2001 nebyl výdělečně činný, a to ani jako OSVČ.
Tato skutečnost je nesporná, pro její pravdivost svědčí i fakt, že v tomto období nemohl platit
příspěvek na důchodové a zdravotní pojištění a tyto poplatky nebyly placeny ani jiným subjektem,
kterým by mohl být jeho zaměstnavatel, pokud by stěžovatel byl v pracovním poměru. Stěžovatel
poukázal i na řízení vedené VZP, která se domáhá zaplacení dlužné částky za období
od 8. 2. 1999 do 9. 5. 2001. Stěžovatel má za to, že správní orgány obou stupňů rozhodly
o vrácení vyplacených dávek sociální péče, aniž by tato rozhodnutí měla oporu ve spisech.
Na základě uvedeného navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný Městský úřad Česká Lípa uvedl,
že rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005, čj. MUCL/35098/2005/OSVaZ/ODSPaSS, bylo vydáno
v rámci obnovy řízení povolené Krajským úřadem Libereckého kraje, správní řízení bylo vedeno
v souladu s příslušnými právními předpisy. Žalovaný poukázal na to, že toto rozhodnutí bylo
napadeno odvoláním, které Krajský úřad Libereckého kraje zamítl, rovněž byla zamítnuta
následně podaná správní žaloba. Ministerstvo práce a sociálních věci pak k podnětu stěžovatele
konstatovalo, že nebyl shledán důvod k zahájení mimodvolacího řízení v této věci.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu a po posouzení
věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Krajský soud označil v záhlaví výroku svého usnesení jako žalovaného Městský
úřad Česká Lípa a jeho rozhodnutí za napadené. V odůvodnění usnesení však následně
konstatoval, že žaloba směřovala vůči rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, a dovodil,
že je zde dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Tomuto závěru Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil. Z žaloby totiž jednoznačně vyplývá, že stěžovatel jí brojil pouze proti rozhodnutí
prvoinstančního orgánu Městského úřadu Česká Lípa, o rozhodnutí odvolacího orgánu
se v žalobě vůbec nezmiňoval. Ačkoli ust. §69 s. ř. s. stanoví, že žalovaným je správní
orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost
přešla, a žalovaného tak určuje zákon, nelze takto označit za žalovaného správní orgán,
na jehož rozhodnutí žaloba vůbec nedopadá. Jedině v případě, že žalobní námitky směřují
proti rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, jedná krajský soud s odvolacím orgánem
jako s žalovaným, i když žalobce označí jako žalovaného správní orgán I. stupně.
Nelze proto přisvědčit krajskému soudu, že přezkoumání nyní napadeného rozhodnutí
bránila překážka věci rozhodnuté způsobená tím, že rozhodnutí odvolacího orgánu Krajského
úřadu Libereckého kraje již bylo přezkoumáno v soudním řízení ukončeném rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 5. 2. 2007, č. j. 62 Ca 1/2006 – 34.
Předmětem obou soudních řízení sice bylo přezkoumání rozhodnutí správních orgánů vydaných
v totožném správním řízení, neboť prvoinstanční i odvolací řízení tvoří jeden celek, nejednalo
se však současně o totožnost správních rozhodnutí a účastníků řízení, což je pro závěr
o totožnosti věci nezbytné.
Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil, jestliže žalobu
odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nebyly splněny podmínky řízení.
Jak již bylo uvedeno výše, v předmětném správním řízení rozhodl v posledním stupni
Krajský úřad Libereckého kraje, který rozhodl o odvolání stěžovatele. Jedině tento správní
orgán mohl vystupovat jako žalovaný v přezkumném soudním řízení. Městský úřad Česká Lípa
tedy nebyl jako prvoinstanční správní orgán pasivně procesně legitimován, což představovalo
neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaný nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu