ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.117.2008:114
sp. zn. 3 Ads 117/2008 - 114
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Mgr. P. P.,
zastoupeného JUDr. Hanou Vopálenskou, advokátkou se sídlem Májová 23, Cheb, proti
žalovanému: Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o
přezkoumání rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 27. 6. 2007,
č. 472/2007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
13. 3. 2008, č. j. 11 Ca 197/2007 - 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
ředitele Policie České republiky, útvaru pro ochranu ústavn ích činitelů ochranné služby
č. 525/2007 ze dne 28. 12. 2006, kterým byl žalobce dnem 1. 1. 2007 podle §215 odst. 1 zákona
č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků ozbrojených sborů (dále též „zákon
č. 361/2003 Sb.“), ustanoven na služební místo komisař druhého oddělení odboru ochrany
chráněných osob útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby. Zároveň byl žalobce
jmenován do služební hodnosti komisař a podle §116 téhož zákona a ust. §3 nařízení vlády
č. 104/2005 Sb., kterým se stanoví katalog činností v bezpečnostních sborech, zařazen
do 7. tarifní třídy.
Žalobce v žalobě namítal, že jeho tarifní zařazení neodpovídá skutečně vykonávané
činnosti, kterou schválil ředitel útvaru. Žalobce požadoval zařazení do tarifní třídy podle příkladu
č. 10 části 1.3.8 přílohy k nařízení vlády č. 104/2005 Sb., kterým se stanoví katalog činností
v bezpečnostních sborech. Žalobce řídí činnost výjezdové skupiny a s touto činností jsou spojeny
úkoly, jež stanoví organizační pokyn ředitele útvaru č. 36/2003. Žalobce nesouhlasil s názorem
žalovaného, že činnosti popsané v příkladu č. 10 pro 8. tarifní třídu nevykonává.
Taktéž se ohradil proti tvrzení žalovaného, že méně organizačně náročné bezpečnostní akce řídí
pouze vedoucí oddělení či vedoucí skupiny. Žalovaný posuzoval z komplexu činností
prováděných žalobcem během bezpečnostní akce pouze tu, na jejímž základě vydal zamítavé
rozhodnutí. U žalobce nejde o činnost vykonávanou v omezeném rozsahu, ale o činnost na stejné
řídící a koordinační úrovni v rozsahu vedoucího oddělení či vedoucího skupiny. Žalobce
dále namítal, že mu nebyl přiznán zvýšený základní tarif služebního příjmu podle §114 odst. 2
zákona č. 361/2003 Sb. s tím, že zajišťování bezpečnosti chráněných osob, jde–li o ochranu osob
stanovených zákonem nebo mezinárodní smlouvou, nebo při ochraně objektů zvláštního
významu, se provádí nepřetržitě a dochází tak ke vzájemnému střídání příslušníků ve dvou
dvanáctihodinových směnách.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že činnost osobního ochránce je katalogem činností
vymezena v tarifní třídě 5, bod 4 – samostatné zajišťování bezpečnosti chráněných osob.
Přesto byli osobní ochránci zařazeni do 7. tarifní třídy, bod 10 – komplexní stanovování
nejnáročnějších postupů a způsobů ochrany života a zdraví chráněných osob a ochrany
zastupitelských úřadů, neboť smysl a cíl činnosti osobního ochránce je bezprostředně ochránit
život a zdraví chráněné osoby. Do žalobcem požadované tarifní třídy 8.10 byli zařazeni vedoucí
oddělení a jejich zástupci, kteří koordinují činnosti svých podřízených z pozice vedoucích funkcí
na principu nadřízenosti a podřízenosti. Pokud žalobce svůj požadavek na zařazení do vyšší
tarifní třídy odvozuje podle bodu 01.05 jeho pracovní náplně – v určených případech řídí činnost
výjezdové skupiny a případně plní úkoly vyplývající ze zařazení do této skupiny, pak žalovaný
zdůraznil, že základ činnosti žalobce tvoří místo jeho pracoviště, kde je ve spolupráci
s jeho nadřízeným a styčným důstojníkem zajištěna informovanost dalších subjektů na místě
připravovaného výjezdu či bezpečnostní akce o akci samotné. Ne jde tedy o samostatnou
přípravu na služebně, jak žalobce uvádí. Žalobce zaměňuje spolupráci a koordinaci – slaďování
činností – s ostatními pracovišti a subjekty s koordinací ve smyslu nařízení vlády č. 104/2005 Sb.,
kterým se stanoví katalog činností v bezpečnostních sborech, neboť podle §2 písm. a)
tohoto nařízení se koordinací rozumí činnosti, které spočívají v aktivním působení na složky
systému, jenž je vymezen příkladem činnosti k dosažení jejich souladu. Jde tedy o koordinaci
ve smyslu řízení a nadřízenosti, přičemž příslušník má své stálé podřízené,
kterým je vždy nadřízen. Žalobce řídí a slaďuje postup zúčastněných osob a spolupracuje s nimi,
přičemž základní postup je předen určen a opakovanou praxí nastaven tak, že je možné hovořit
o rutinní periodicky se opakující činnosti. Doba služby žalobce je stanovena nerovnoměrně,
přičemž může dojít po omezenou dobu k opakujícímu se střídání směn. Nejedná
se však o střídání příslušníků ve dvou dvanácti hodinových směnách, jak uvádí žalobce.
K přiznání nárůstu tarifu dochází v případě, že příslušník vykonává pravidelně a nikoli ojediněle
směny či slouží v nepřetržitém režimu služby. Žalobce bývá do akce velen, jen pokud nastupuje
do služby v den, kdy se akce provádí. P ravidelnost střídání směn, která je nutná pro zabezpečení
služebních úkolů, se u žalobce neprojevuje.
Městský soud v Praze uvedl, že žalobce zejména vychází z toho, že z titulu oprávnění řídit
činnost výjezdové skupiny je velitelem bezpečnostní akce, v jejímž rámci koordinuje a řídí činnost
dalších osob. Z organizačního pokynu ředitele útvaru č. 36/2003 však vyplývá, že pojmy
bezpečnostní akce a výjezdová skupina nejsou totožné, totožná nejsou ani práva a povinnosti
funkcionářů těchto složek. Ze spisu však není zřejmé, že by měl žalobce v popisu práce výkon
povinností funkcionářů bezpečnostní akce, z popisu jeho práce vyplývá, že je v určitých
případech velitelem výjezdní skupiny, aniž by bylo z jakýchkoliv dokladů patrno, že zároveň
z titulu této funkce se stává velitelem bezpečnostní akce samotné. Z čl. 6 odst. 4 písm. h) pokynu
ředitele útvaru č. 36/2003 je nutno dovodit, že velitel výjezdov é skupiny je osobou odlišnou
od velitele bezpečnostní akce, kterého musí o splnění svých pov inností informovat. Rozhodné
je však to, že z popisu služebního místa žalobce nevyplývá, že by měl vykonávat činnost velitele
bezpečnostní akce.
Velitel výjezdové skupiny provádí určitý stupeň koordinační činnosti. (čl. 6 odst. 4
písm. f) citovaného pokynu), jde však o činnost, při které organizačně řídí a vytváří podmínky
pro práci specialistů a řadových policistů. Převažující činností žalobce ani jako osobního strážce
ani jako velitele výjezdové skupiny není koordinační činnost při zabezpečování bezpečnosti
chráněných osob nebo objektů zvláštního významu, jak je vyžadováno pro zařazení do 8. tarifní
třídy pod bodem 10 Katalogu činností v bezpečnostních sborech (příloha k nařízení vlády
č. 104/2005 Sb.). Z popisu pracovního místa žalobce je zřejmé, že funkcionář zařazený
jako komisař v 7. tarifní třídě vykonává vedle již zmíněné a v určitých případech řídící činnosti
výjezdové skupiny další činnosti (stanoví a provádí nejnáročnější postupy a způsoby ochrany,
podává návrhy na opatření a podněty ke zkvalitnění činnosti, provádí vyhodnocení bezpečnostní
akce, podle pokynů spolupracuje s dalšími institucemi a útvary). Komisař tedy není jen pasivní
výkonnou složkou, nýbrž se od něho očekává aktivní přístup k plnění úkolů (např. podněty
ke zkvalitnění činnosti), ale také součinnost s dalšími subjekty (dle pokynů vedoucího skupiny).
V jeho pracovní náplni již však není to, aby bez konkrétního pokynu zabezpečil koordinaci
všech potřebných činností.
Soud dále žalobci nepřisvědčil v tom, že jeho pracovní náplň odůvodňuje nárok na 10%
zvýšení základního tarifu podle §114 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. Jak bylo žalovaným
uvedeno, žalobce nevykonává službu v dvousměnném, třísměnném či nepřetržitém režimu
služby, neboť v jeho případě se jedná o službu nerovnoměrně rozvrženou. Podle §53 odst. 4
tohoto zákona se za dvousměnný nebo třísměnný režim služby považuje režim služby,
v němž se příslušníci vzájemně střídají ve dvou nebo ve třech směnách v rámci 24 hodin po sobě
jdoucích. Za nepřetržitý režim služby se považuje režim služby, v němž se příslušníci vzájemně
střídají ve směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích k zajištění nepřetržitého provozu
vyžadující výkon služby 24 hodin denně po 7 dnů v týdnu, nebo v takovém režimu vykonávají
službu ve 24 hodinových směnách a režim služby podle odst. 5. Tento charakter služby
však žalobce v žalobě neprokázal.
Ze všech výše uvedených důvodů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba nebyla
podána důvodně, a proto rozhodl o zamítnutí žaloby podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, (dále „s. ř. s.“).
Stěžovatel uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů vymezených v ust. §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s. Rozhodnutí soudu považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
namítá, že skutková podstata, z níž soud vycházel, nemá oporu ve spise.
Stěžovatel se domnívá, že výkon jeho činnosti odpovídá příkladu č. 10 části 1.3.8 přílohy
nařízení vlády č. 104/2005 Sb. a má za to, že faktický výkon jeho činnosti odpovídá jak řízení
činnosti výjezdové skupiny, tak i řízení bezpečnostní akce z pozice jejího velitele, tato skutečnost
nebyla dle stěžovatele žalovaným zpochybněna. V případě zajištění ochrany osobním ochráncem
mimo území hl. města Prahy je současně velitelem výjezdové skupiny a současně i velitelem
samotné bezpečnostní akce. Náplň jeho činnosti jako velitele výjezdové skupiny či vel itele
bezpečnostní akce vyplývá zejména z organizačního pokynu ředitele útvaru č. 36/2003.
Z podrobného popisu jeho pracovního místa pod bodem 1.03 vyplývá, že po ukončení
bezpečnostní akce provádí její vyhodnocení, podle stěžovatele se jedná o činnost,
kterou může vykonávat pouze velitel bezpečnostní akce, která mu vyplývá jako uložená
povinnost z pokynu č. 36/2003 čl. 7 odst. 1 písm. h) a zejména čl. 11. Stěžovatel poukazuje
i na skutečnost, že tento pokyn v čl. 6 odst. 3 připouští, aby velitel bezpečnostní akce vykonával
i funkci velitele výjezdové skupiny.
Stěžovatel dále rozhodnutí správního orgánu I. stupně vytýká jeho nezákonnost tkvící
v tom, že podrobný popis služebního místa vykonávaného stěžovatelem, neodpovídá fakticky
vykonávané činnosti.
Za základ sporu však stěžovatel považuje posouzení, zda činnost velitele bezpečnostní
akce dosahuje intenzity koordinace dle příkladu č. 10 části 1.3.7. přílohy nařízení vlády
č. 104/2005 Sb., či příkladu č. 10 části 1.3.8. přílohy citovaného nařízení vlády. St ěžovatel tvrdí,
že výkon funkce velitele bezpečnostní akce v sobě zahrnuje komplexní stanovování
nejnáročnějších postupů a způsobů ochrany života a zdraví chráněných osob a ochrany
zastupitelských úřadů, určených objektů a sídelních objektů, tedy že jedná zcela samostatně,
sám bezpečnostní akci řídí a sám v rámci oprávnění velitele bezpečnostní akce i případně
může dávat pokyny jiným složkám a útvarům Policie ČR. K prokázání skutečnosti, že byl velen
jako velitel bezpečnostní akce, navrhoval již v žalobě provedení důkazu „kniha služeb velitele
oddělení a velitele skupiny“. Stěžovatel se mylně domníval, že soud měl tuto skutečnost
za prokázanou. Stěžovatel ke kasační stížnosti doložil rozkaz ředitele Policie ČR, útvaru
pro ochranu ústavních činitelů ze dne 22. 4. 2008.
Stěžovatel je taktéž přesvědčen, že jeho pracovní činnost splňuje charakter služby
upravený v §53 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb. Podle stěžovatele bylo prokázáno, že v některých
případech službu vykonává ve dvanáctihodinových směnách. Základem pro přiznání zvýšení
je tedy skutečnost, že vykonává službu i v rámci směn, tento výkon není nahodilý. Soud
se nezabýval otázkou, zda v případě nepravidelných směn dochází u stěžovatele k narušení
biorytmu, rodinného a společenského života v takové intenzitě, aby mu vznikl nárok na přiznání
zvýšení podle §114 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vymezil bezpečnostní akci podle čl. 1 odst. 1
pokynu ředitele útvaru č. 36/2003 jako souhrn speciálních bezpečnostních úkonů vykonávaných
v určitém prostoru a čase. Cílem jejího vyhlášení je splnění důležitého úkolu, který nelze zajistit
běžným výkonem služby. Od září 2006 jsou výjezdy chráněných osob do krajů realizovány
z běžného výkonu služby bez toho, aniž by byl k tomuto výjezdu dán rozkaz (nutná podmínka,
aby se akce mohla řídit organizačním pokynem č. 36/2003). Činnosti v rámci tzv. epizodní
ochrany zajišťované stěžovatelem, jsou oproti tomu trvale, standardně a opakovaně prováděny
v rámci běžného výkonu služby a nezakládají důvod pro vyhlášení bezpečnostní akce.
Bez ohledu na to, zda je či není pro výkon epizodní ochrany vyhlašována bezpečnostní
akce, nezakládá sama činnost jejího velitele důvod ke změně nahlížení na pov ahu a náročnost
činnosti stěžovatele. Významem pojmu „koordinace“ tak, jak je použit v čl. 7 odst. 1 písm. d)
pokynu ředitele útvaru č. 36/2003, je toliko zajišťování činnosti s místně příslušnými složkami
Policie ČR a stanovení postupů k zajištění bezpečnosti chráněné osoby. Nelze tedy tento pojem
zaměňovat za pojem koordinace podle §2 katalogu činností, jenž je vymezen příkladem čin nosti
(obory, agendy, činnosti) k dosažení jejich souladu. Žalobce provádí pouze součinnostní vztahy.
Žalobce tedy formuluje doporučení, ale sám aktivně nepůsobí, tedy nekoordinuje. Samostatná
koordinace jako aktivní působení realizované v bezpečnostním sboru ve smyslu uplatňování
rozhodovací pravomoci je vyhrazena vedoucím příslušníkům příslušných útvarů policie.
Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že přednostně se zabýval námitkou týkající
se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost
či nedostatek důvodů je totiž vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat
i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Nelze se zabývat
hmotněprávní argumentací, pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální
stránce – tedy pokud soud například nevyčerpal celý předmět řízení, jak byl vymezen v žalobě,
a ve svém rozhodnutí se nevypořádal se všemi žalobními námitkami.
Na tomto místě je třeba nejprve zdůraznit, že nep řezkoumatelnost rozhodnutí
může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
jakož i v důsledku jiné vady řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí pak bývá
zpravidla založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích
odůvodnění. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací
důvody. Takovými vadami mohou být mimo jiné případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.
V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádná ze shora
specifikovaných skutečností, způsobujících nepřezkoumatelnost rozsudku, nenastala,
neboť z argumentace rozsudku Městského soudu v Praze je zcela zřejmé, proč nepřisvědčil
námitkám stěžovatele, z jakých právních úvah vycházel a proč se ztotožnil s právním názorem
žalovaného. Rozsudek je dostatečně srozumitelný a určitý a krajský soud v něm uvedl úvahy,
pro které považoval žalobu za nedůvodnou. Soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal
na konkrétní důvody vylučující zařazení stěžovatele do tarifní třídy podle příkladu č. 10 části 1.3.8
přílohy k nařízení vlády č. 104/2005 Sb., zhodnotil všechny žalobní námitky a uvedl,
proč argumentaci stěžovatele nepřisvědčil. Nejvyšší správní soud proto neshledal námitky
označující rozsudek soudu za nepřezkoumatelný důvodnými. Ostatně, tyto námitky se jeví spíše
jako subjektivní nesouhlas stěžovatele s důvody uvedenými v rozsudku soudu,
nikoliv s jejich nedostatkem samotným.
Městský soud v Praze v souzené věci dospěl k závěru, že z popisu služebního místa
stěžovatele nevyplývá, že by měl vykonávat činnost velitele bezpečnostní akce. Ze správního
spisu soud nezjistil, že by měl stěžovatel v popisu práce výkon povinností funkcionářů
bezpečnostní akce, z popisu jeho práce vyplývalo, že je v určitých případech velitelem výjezdní
skupiny, aniž by bylo z jakýchkoliv dokladů patrno, že zároveň z titulu této funkce se stává
velitelem bezpečnostní akce samotné. V žalobě ze dne 10. 8. 2007 stěžovatel označil důkaz
ke svým tvrzením – knihu služeb velitele oddělení a velitele skupiny. Na výzvu soudu
k odstranění nedostatku žaloby ve smyslu připojení listin, jichž se v žalobě dovolával,
však provedení předmětného důkazu již nenavrhl, stejně tak neučinil ani v „závěrečném návrhu“
či při jednání (předložil toliko pokyn policejního prezidenta č. 10 ze dne 22. 4. 1996).
Lze tedy dovodit, že od návrhu provést důkaz označený v žalobě, stěžovatel sám upustil, ostatně
v kasační stížnosti uvedl, že považoval danou skutečnost za nespornou. Námitku neprovedení
navrženého důkazu proto Nejvyšší správní soud považuje za bezpředmětnou.
Podle §116 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. se pro služební místo příslušníka stanoví
tarifní třída podle nejnáročnější činnosti, jejíž výkon se na služebním místě vyžaduje.
Pro 7. tarifní třídu - komisař v katalogu činností podle nařízení vlády č. 104/2005 Sb.
je pod bodem 10 požadováno „komplexní stanovování nejnáročnějších postupů a způsobů
ochrany života a zdraví chráněných osob a ochrany zastupitelských úřadů, určených objektů
a sídelních objektů“ a pro 8. tarifní třídu – vrchní komisař – je pod bodem 10 požadována
„koordinace činností při zajišťování bezpečnosti chráněných osob nebo objektů zvláštního
významu v útvarech s působností na celém území České republiky “. Podle §2 písm. a)
citovaného nařízení se koordinací rozumí činnosti, které spočívají v aktivním působení na složky
systému, jenž je vymezen příkladem činnosti (obory, agendy, činnosti), k dosaž ení jejich souladu.
Po stěžovateli je podle popisu služebního místa mj. požadována nejnáročnější činnost:
stanovuje a provádí nejnáročnější postupy a způsoby ochrany života a zdraví při zajišťování
bezpečnosti chráněných osob, zejména však provádí výkon služby s přímou odpovědností
za život a zdraví chráněné osoby na území státu i v zahraničí; v rámci plnění uložených úkolů
provádí po ukončení bezpečnostní akce její vyhodnocení, předává případné návrhy na zkvalitnění
výkonu služby vedoucímu skupiny, podle pokynů vedoucího oddělení a skupiny spolupracuje
s určenými pracovníky ústředních státních orgánů, zastupitelských úřadů, s policejními složkami
ČR a pracovníky zahraničních policejních ochranných služeb a s ostatními institucemi
při zabezpečování specializovaných odborných prací a složitých úkolů v rámci vnitřní organizace
a bezpečnostní akce útvaru včetně vedení nezbytné dokumentace; v určených případech řídí
činnost výjezdové skupiny, případně plní úkoly vyplývající ze zařazení do těchto skupin.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze a činí tak první
dílčí závěr, že stěžovatel jako velitel výjezdové skupiny provádí určitý stupeň koordinační
činnosti, jde však o činnost, při které organizačně řídí a vytváří p odmínky pro práci specialistů
a řadových policistů. Tyto závěry soud podrobně rozvedl v odůvodnění rozhodnutí, vycházely
především ze zjištění, že posuzovanou činností stěžovatele jako osobního strážce či jako velitele
výjezdové skupiny není koordinační činnost při zabezpečování bezpečnosti chráněných osob
nebo objektů zvláštního významu, jak je vyžadováno pro zařazení do 8. tarifní třídy pod bodem
10 Katalogu činností v bezpečnostních sborech (příloha k nařízení vlády č. 104/2005 Sb.).
Činnost stěžovatele - komisaře spočívá bezpochyby i v aktivním plnění úkolů (podněty
ke zkvalitnění činnosti), v součinnost s dalšími subjekty (podle pokynů vedoucího skupiny),
nikoli však v zabezpečení koordinace všech potřebných činností bez konkrétního pokynu.
Co se týče organizačního pokynu ředitele útvaru pro činnost příslušníků a zaměstnanců
při provádění bezpečnostních akcí č. 36/2003, je nutno uvést, že obsahuje pouze obecné
kategorie vedoucích funkcionářů bezpečnostní akce, mimo označení analytik a styčný důstojník,
jenž představují systematizovaná služební místa vrchních komisařů. Jedná se například
o vedoucího bezpečnostní akce a jeho zástupce, velitele úseku bezpečnostní akce.
Nejsou zde konkretizovány funkce a policisté, kteří by je vykonávali, pouze je deklarováno,
že jsou určováni ředitelem útvaru zpravidla na návrh vedoucího I. stupně řízení. Z tohoto pokynu
však nelze dovozovat, že osobní ochránci zabezpečují konkrétní úkoly, ve kterých by bylo možno
spatřovat činnosti podle příkladu č. 10 části 1.3.8 přílohy k nařízení vlády č. 104/2005 Sb .
Zdejší soud však na rozdíl od Městského soudu v Praze připouští, že stěžovatel mohl být
v některých případech velen jako velitel be zpečnostní akce, když z pokynu ředitele útvaru
č. 36/2003 vyloučení této možnosti neshledal (velitel bezpečnostní akce může být velitel
výjezdové skupiny), tyto závěry bylo možno učinit i z odůvodnění napadeného rozhodnutí,
byť nepřehlédl vyjádření žalovaného při soudním jednání. V něm žalovaný uvedl, že od září 2006
již nebyly výjezdy chráněných osob do krajů bezpečnostní akcí. Bezpečnostní akce
je pouze tou akcí, která přesahuje běžný výkon služby a je třeba k ní vydat rozkaz. Naopak výjezd
je činností, vyplývající z běžného chodu služby.
Tyto závěry však nečiní rozhodnutí Městského soudu v Praze nezákonným, poněvadž
nemohou vést k jinému výroku napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel totiž extenzivně vykládá pojem „koordinace“ v pokynu ředitele útvaru
č. 36/2003. v případě povinností velitelů bezpečnostní akce. Její podstatou, vyjádřenou
např. v čl. 7 odst. 1 písm. d) pokynu č. 36/2003, je pouze zajišťování bezprostřední součinnosti
s místně příslušnými složkami Policie ČR a stanovení postupů k zajištění bezpečnosti chráněné
osoby, a to pomocí doporučení na základě součinnostní porady.
Naproti tomu podle §2 písm. a) nařízení vlády č. 104/2005 Sb. se koordinací rozumí
činnosti, které spočívají v aktivním působení na složky systému, jenž je vymezen příkladem
činnosti (obory, agendy, činnosti), k dosažení jejich souladu. Velitel bezpečnostní akce
však nepůsobí na místně příslušné složky Policie ČR nástroji řízení jako na objekt, tyto složky
nejsou prvkem – organizačním článkem útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby,
nýbrž jsou samostatné. Velitel bezpečnostní akce není vybaven rozhodovací pravomocí ve vztahu
k těmto příslušníkům, aktivní působení přísluší služebním funkcionářům místně příslušných
složek Policie ČR, kteří na základě součinnostní porady rozhodují o rozmístnění sil a prostředků
k zajištění akce. Případná činnost velitele bezpečnostní akce (výjezdové skupiny) při výkonu
epizodní ochrany tak nikterak nenaplňuje charakteristiku tarifní třídy podle příkladu č. 10 části
1.3.8 přílohy k nařízení vlády č. 104/2005 Sb., do níž byli zařazeni v odboru ochrany chráněných
osob pouze vedoucí oddělení a jejich zástupci, kteří ko ordinují činnosti podřízených z pozice
vedoucích funkcí na principu nadřízenosti a podřízenosti.
Nejvyšší správní soud se dále neztotožnil s námitkou stěžovatele, že jeho pracovní
činnost splňuje charakter služby upravený v §53 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb.
Podle tohoto ustanovení se za dvousměnný nebo třísměnný režim služby považuje režim služby,
v němž se příslušníci vzájemně střídají ve dvou nebo ve třech směnách v rámci 24 hodin po sobě
jdoucích. Jak správně vyslovil Městský soud v Praze, v případě stěžovatele se jedná o službu
nerovnoměrně rozvrženou (§53 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb.) . Toto rozvržení reflektuje
případy, kdy je služba některých příslušníků tak variabilní, že není možné dodržovat předem
stanovený harmonogram služeb, případně ho vůbec předem stanovit. Nevyplývá z něj však prvek
stálého určení směn, který nebyl v řízení před správními orgány ani před soudem prokázán.
Tuto skutečnost nemůže vyvrátit ojedinělé velení stěžovatele do bezpečnostní akce,
pokud je ten den ve službě, kdy po omezenou dobu může dojít ke střídání směn. Zvýšení
základního tarifu o 10% náleží pouze příslušníkovi, který vykonává službu ve dvousměnném,
třísměnném nebo nepřetržitém režimu služby (§114 odst. 2 zákona 361/2003 Sb .);
tento pravidelný výkon služby intenzivně narušující biorytmus a rodinný život
je pak kompenzován citovaným zvýšením základního tarifu příslušníka.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadami podle §103 odst. 1 písm. a) ani d ) s. ř. s. a kasační stížnost
proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu