ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.147.2008:60
sp. zn. 3 Ads 147/2008 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. P. V.,
zastoupeného JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou se sídlem Hlavní 161, Mariánské Lázně,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 1. 6. 2007, č. x, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2008, č. j. 16 Cad 205/2007 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 6. 2007, č. x. Tímto rozhodnutím žalovaná přiznala
žalobci od 1. 1. 2006 starobní důchod podle ustanovení §31 zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, v platném znění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) a dle Dohody
mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním
zabezpečení ze dne 2. 12. 1959, vyhlášenou pod č. 116/1960 Sb. (dále jen „Dohoda mezi ČSR a
SSSR o sociálním zabezpečení“ nebo „Dohoda“). Žalovaná v odůvodnění uvedla, že s tarobní
důchod žalobce činí 2399 Kč měsíčně a od ledna 2007 žalobci náleží starobní důchod ve výši
2522 Kč měsíčně. Základní výměra činí 1400 Kč měsíčně, procentní výměra důchodu se stanoví
procentní sazbou z výpočtového základu, který činí 1662 Kč. Jeho výše odpovídá osobnímu
vyměřovacímu základu 1662 Kč za roky 1986 – 2005. Procentní výměra ke dni vzniku nároku na
důchod za 39 roků pojištění činí 58,50 % výpočtového základu, tomu odpovídá 973 Kč měsíčně.
Snížení procentní výměry za 244 dnů z doby od přiznání důchodu do dosažení důchodového
věku o 2,70 % výpočtového základu, tj. 44 Kč měsíčně. Celková výše procentní výměry žalobce
činí 929 Kč měsíčně.
Krajský soud vycházel z následujícího skutkového stavu:
Z dávkového spisu žalobce krajský soud zjistil, že žalobce podal prostřednictvím Okresní
správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) Karlovy Vary žádost o starobní důchod dle §31
zákona o důchodovém pojištění dne 23. 11. 2005, důchod požadoval od 1. 1. 2006. V žádosti
uvedl, že v roce 1958 – 1962 studoval na střední odborné škole Volchovská, což doložil
příslušným diplomem o dosaženém vzdělání kvalifikace technik - mechanik. Dále bylo doloženo
potvrzení penzijního fondu Ruské federace, dle kterého žalobce neměl na území Ruské federace
vyplácenou žádnou dávku důchodového zabezpečení, průběh zaměstnání v Rusku doložený
pracovní knížkou, kde jsou uváděny pracovní činnosti od roku 1962 do roku 1999, a výpis OSSZ
Karlovy Vary o činnosti žalobce jako osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“)
na území České republiky v letech 2003 až 2005. Dále doložil potvrzení Policie České republiky
o povolení trvalého pobytu v České republice od 24. 9. 1998.
Přímo z osobního listu důchodového pojištění ze dne 19. 2. 2007 pak krajský soud zjistil,
že byla žalobci započtena doba pojištění do 1. 1. 2006, činí celkem 14 320 dnů, což je 39 roků
a 85 dnů. Do dosažení důchodového věku žalobce, což je 2. 9. 2006, chybí 244 dnů. Výpočtový
základ byl stanoven za období let 1986 – 2005 a činí 1662 Kč. Z přehledu dob pojištění soud
shledal, že žalobce má započtenu dobu pojištění od 7. 8. 1962 do 29. 11. 2005. Doba
od 7. 8. 1962 do 4. 11. 1999 byla získána v bývalém Sovětském svazu a Ruské federaci.
Jako vyloučená doba byla počítána od roku 1986 do 31. 12. 1995, do celkové doby pojištění
výpočtového základu byla tato doba počítána od 1. 1. 1996 do 29. 11. 2005, kdy doba
od 1. 1. 1996 do 4. 11. 1999 byla počítána jako doba získaná v Ruské federaci a nebyl uveden
žádný vyměřovací základ. Jako česká doba pojištění s vyměřovacím základem byla uváděna doba
od 25. 6. 2003 do 29. 11. 2005, kdy žalobce vykonával samostatnou výdělečnou činnost
a jsou zde uváděny příslušné vyměřovací základy.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl krajský soud k závěru
o nedůvodnosti podané žaloby. Po provedeném řízení krajský soud nezjistil, že by žalobce byl
zkrácen na svých právech rozhodnutím správního orgánu nebo postupem správního orgánu
takovým způsobem, že by to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Rovněž krajský soud
zjistil, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, které by jej činily neexistujícím (nulitním), netrpí
ani vadami hmotněprávními, či vadami správního řízení. Jediným žalobním bodem krajský soud
označil námitku, že žalobce nepovažuje za správné a rozumné rozdělení výdělků za 2 a půl roku
na celou dobu pojištění od 1. 1. 1996 do 29. 11. 2005.
Na posuzovaný případ krajský soud aplikoval ustanovení článku 4 odst. 2, článku 5
odst. 1 Dohody mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení, dále ustanovení §16 odst. 4 a §31
odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění a ustanovení §12 odst. 7 vyhlášky č. 149/1988 Sb.
V této souvislosti krajský soud konstatoval, že dobu pojištění žalobce v Ruské federaci
do 4. 11. 1999 žalovaná zhodnotila na podkladě potvrzení ruského nositele pojištění. Česká doba
pojištění od 25. 6. 2003 byla žalobci zhodnocena dle výpisu OSSZ, které vedou evidenci OSVČ
a byly zde uvedeny příslušné údaje o vyměřovacích základech dosažených v jednotlivých
kalendářních letech. Tato fakta nejsou podle krajského soudu předmětem sporu mezi stranami.
Z osobního listu důchodového pojištění je patrno, že doba pojištění do 31. 12. 1995
byla pro účely výše výpočtu procentní výměry starobního důchodu vyloučena v souladu
s ustanovením §16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění a s přihlédnutím k ustanovení §12
odst. 7 vyhlášky č. 149/1988 Sb. Po 1. 1. 1996 dle §16 odst. 4 věty druhé zákona o důchodovém
pojištění již doby pojištění v cizině nebylo možno pro výpočet výše procentní výměry starobního
důchodu vyloučit, a proto doba pojištění v Ruské federaci od 1. 1. 1996 do 4. 11. 1999
byla započtena do celkového výpočtového základu a faktické výpočtové základy tvoří výdělky
dosažené při samostatné výdělečné činnosti od 25. 6. 2003 do 29. 11. 2005 v České republice.
Krajský soud uzavřel, že žalovaná nepochybila, pokud dobu od 1. 1. 1996 do 4. 11. 1999
nepočítala žalobci jako dobu vyloučenou.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížností, ve které uplatnil důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítl, že napadené rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, neboť v něm není žádná zmínka o tom, že součástí tohoto rozhodnutí
jsou i další přílohy. Ve správním rozhodnutí rovněž chybí zmínka o tom, dle jakého konkrétního
ustanovení Dohody mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení bylo postupováno
a rozhodováno. Absentuje zde také podle stěžovatele odůvodnění, ze kterého by stěžovatel byl
srozumitelně a jednoznačně informován o důvodech předmětného rozhodnutí, kterými úvahami
se žalovaná řídila při hodnocení podkladů a při výkladu právních předpisů.
Dále stěžovatel vytkl krajskému soudu nesprávné právní posouzení věci. Stěžovatel
je přesvědčen, že z dikce ustanovení §16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění nelze dospět
k závěru, že dobu pojištění v cizině po 1. 1. 1996 nebylo možno pro výpočet procentní výměry
starobního důchodu vyloučit, a že doba pojištění v Ruské federaci od 1. 1. 1996 do 4. 11. 1999
byla započtena do celkového vyměřovacího základu a faktické vyměřovací základy tvoří pouze
výdělky dosažené při samostatné výdělečné činnosti, tj. za období od 25. 6. 2003 do 29. 11. 2005
v České republice. Stěžovatel se domnívá, že žalovaná postupovala nesprávně, pokud dobu
pojištění v cizině získanou po 1. 1. 1996 nevyloučila pro výpočet procentní výše starobního
důchodu, neboť tím dochází k nepřípustnému rozmělňování vyměřovacích základů stěžovatele
získaných v době od 25. 6. 2003 do 29. 11. 2005, a to na kalendářní roky 1996 až do 24. 6. 2003,
kdy doba pojištění byla započtena, ale příjem započtený nebyl. Stěžovatel je toho názoru,
že mělo být v tomto případě postupováno v souladu s článkem 7 odst. 1, 2 a s článkem 5 odst. 2
Dohody mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení a práce v Ruské federaci měla být posouzena
v zásadě stejně jako by žalobce byl zaměstnán na území České republiky. Současně se stěžovatel
domnívá, že bylo nesprávně posouzeno období od 5. 11. 1999 do 24. 6. 2003, kdy toto období
mělo být pojato jako doba vyloučená, protože stěžovatel v této rozhodné době nebyl pojištěn,
nikde nepracoval, nebyl evidovaný na Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a také nepobíral
žádné sociální dávky. Tato doba měla být zahrnuta jako doba vyloučená, na daný případ
se nemělo aplikovat ustanovení §16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Pokud stěžovatel
nebyl pojištěný, tak nebylo možné tuto dobu zahrnout do výpočtu procentní výše starobního
důchodu. Tím došlo k dalšímu rozmělňování vyměřovacích základů získaných v době
od 25. 6. 2003 do 29. 11. 2005, což se negativně projevilo při stanovení konečné výše starobního
důchodu stěžovatele.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti toliko uvedla, že proti dosavadnímu
způsobu řízení nemá námitky a zcela se ztotožňuje s právním názorem krajského soudu
vysloveném v napadeném rozsudku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Vzhledem k tomu, že skutkový základ
rozsudku krajského soudu nebyl mezi účastníky sporný, a Nejvyšší správní soud jej považuje
za dostatečně zjištěný, vycházel z něj sám i v řízení o kasační stížnosti.
O věci samé uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Stěžovatel především namítá věcné nedostatky odůvodnění napadeného správního
rozhodnutí, z nichž dovozuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované
pro jeho nesrozumitelnost. Má tudíž za to, že krajský soud měl napadené rozhodnutí zrušit
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., Nejvyšší správní soud tuto stížní námitku
musí odmítnout jako nedůvodnou. Kdy je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
bylo již předmětem úvah řady rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, příkladmo lze uvést
např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 7, nebo rozsudek ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75, oba dostupné na www.nssoud.cz. Podle ustálené správní judikatury
tak lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí,
z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně bylo ve věci rozhodnuto, případně jehož výrok je vnitřně
rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění,
kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Se zřetelem k uvedenému má Nejvyšší
správní soud za to, že z napadeného správního rozhodnutí je dostatečně seznatelné, o jaké věci
bylo rozhodováno a jak bylo ve výsledku rozhodnuto, výrok napadeného rozhodnutí je v souladu
s obsahem vlastního odůvodnění, rozhodnutí jako celek je logické, jednoznačné a obsahuje
všechny základní zákonné náležitosti. Třeba zároveň podotknout, že stěžovatel předmětný stížní
důvod neuplatnil v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak vzhledem k okolnostem daného
případu zjevně učinit mohl. V tomto směru by tak mohlo být nahlíženo na stížní důvod poprvé
uplatněný až v kasační stížnosti rovněž i jako na důvod nepřípustný ve smyslu ustanovení §104
odst. 4 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že k případné nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí
je povinen krajský soud přihlédnout ex offo, Nejvyšší správní soud tuto námitku věcně
vypořádal.
Dále stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu vyjádřeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
To může spočívat obecně buď v tom, že správně zjištěný skutkový stav je subsumován
pod nesprávnou právní normu nebo je sice vybrána správná právní norma, ale následně
je nesprávně vyložena či aplikována.
Sporná otázka, kterou má posoudit Nejvyšší správní soud, není o nároku stěžovatele
na důchodovou dávku, nýbrž o výši důchodu, a to v jeho procentní výměře. Podstatou sporu je,
zda a jakým způsobem měla být stěžovateli zhodnocena jednotlivá období předcházející přiznání
důchodové dávky pro účely výpočtu procentní výše jeho starobního důchodu, jmenovitě se jedná
o dobu pojištění (zaměstnání) získanou v Ruské federaci od 1. 1. 1996 do 4. 11. 1999 a období
od 5. 11. 1999 do 24. 6. 2003, kdy stěžovatel nebyl účasten pojištění (neměl žádný příjem a nebyl
evidován u úřadu práce). Samotné jádro stěžovatelovy nespokojenosti s právní úpravou
důchodového pojištění tkví ve způsobu výpočtu osobního vyměřovacího základu (jinak řečeno
průměrného měsíčního výdělku, z něhož se stanoví procentní sazba, jež pak představuje
procentní výměru důchodu).
V prvé řadě Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, že na daný případ
bylo nutné aplikovat úpravu obsaženou v Dohodě mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení.
Stěžovatel trvale přesídlil z Ruské federace do České republiky, kde požádal českou nositelku
pojištění o přiznání předčasného starobního důchodu, a v této souvislosti doložil doby
zaměstnání získané v bývalém Sovětském svazu a Ruské federaci od 7. 8. 1962 do 4. 11. 1999.
Uvedená Dohoda jako mezinárodní smlouva ve smyslu článku 10 Ústavy České republiky
je tak při rozhodování o přiznání starobního důchodu stěžovateli přednostně aplikovatelná,
pokud stanoví něco jiného než zákon o důchodovém pojištění.
Dohoda mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení (pozbyla účinnosti dne 31. 12. 2008)
byla typem smlouvy uzavřené na teritoriálním principu, určovala tedy, že důchody přiznávají
a vyplácejí orgány sociálního zabezpečení té smluvní strany, na jejímž území občané,
kteří mají nárok na důchod, trvale bydlí ke dni podání žádosti o důchod; důchody se přiznávají
za podmínek a ve výši stanovené právními předpisy této smluvní strany (článek 6). Článek 4
odst. 1 Dohody pak stanoví, že při přiznávání důchodů a jiných dávek se plně započítává doba
zaměstnání na území obou smluvních stran, včetně doby zaměstnání opravňující k přiznání
důchodů za výhodnějších podmínek a ve vyšší výměře, přičemž orgány sociálního zabezpečení
započítávají dobu zaměstnání, jakož i dobu jiné jemu na roveň postavené činnosti jak ve svém,
tak i ve druhém státě bez ohledu na to, jaká část požadované doby zaměstnání připadá na práci
v každém z těchto států. V článku 4 odst. 2 Dohody je uvedeno, že započtení doby zaměstnání,
pokud jde o dobu práce v každé ze smluvních stran, se provádí podle právních předpisů
té smluvní strany, na jejímž území byla vykonávána práce nebo jí na roveň postavená činnost.
Podle článku 5 odst. 1 Dohody se občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany
na území druhé smluvní strany a po přesídlení pracovali, vyměřují důchody a jiné dávky z výdělku
dosaženého v zemi, do níž přesídlili.
Klíčovým ustanovením vnitrostátního zákonodárství na věc dopadající je ustanovení §16
odst. 1 a 4 zákona o důchodovém pojištění. Procentní výměra důchodu se stanoví procentní
sazbou z výpočtového základu. Výpočtový základ se stanoví z osobního vyměřovacího základu,
jímž je měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období
(přitom určité částky se započítávají plně, a určité pouze z části - tzv. redukce). Z ustanovení §18
odst. 1 až 5 téhož zákona pak vyplývá, že rozhodné období pro výši důchodu počítanou
podle zákona o důchodovém pojištění (téměř) vždy počíná rokem 1986 a prodlužuje
se podle toho, od kterého roku se důchod přiznává. Průměr (měsíční) z výdělků dosažených
v tomto období se stanoví výpočtem, pro nějž rozhodnými veličinami jsou indexované výdělky
a počet dnů v rozhodném období. Rozhodné období ve smyslu citované zákonné úpravy
je tedy obdobím s pevně ohraničeným začátkem a svým koncem a představuje jeden celek,
z něhož se zkoumá výše příjmů. Jedinou zákonnou výjimku pak představují tzv. vyloučené doby,
o které se snižuje počet kalendářních dnů připadajících na zákonem stanovené rozhodné období.
Podle současné úpravy (§16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění) je rozsah tzv. vylučovaných
dob z rozhodného období motivován snahou postihnout doby, kdy pojištěnec objektivně
nemůže být výdělečně činný (např. doba nemoci, pobírání plného invalidního důchodu,
evidovaná nezaměstnanost): obecně platí, že taxativně stanovenou dobu lze vyloučit pouze tehdy,
pokud se nepřekrývá z dobou pojištění OSVČ, dobou pojištění, v níž měl pojištěnec příjmy,
které se zahrnují do vyměřovacího základu, dobou dobrovolného pojištění nebo dobou
poskytování určitých pracovněprávních plnění. Z uvedené úpravy vyplývá, že nelze vylučovat
z rozhodného období všechny doby, ve kterých nebylo hrazeno důchodové pojištění,
ale pouze doby, kdy k tomu z objektivních důvodů nemohlo dojít. V takových případech je nutno
zohledňovat, zda pojištěnci něco objektivně bránilo v tom, aby vstoupil do pracovního poměru,
případně byl evidován jako osoba hledající zaměstnání u úřadu práce, popř. se dobrovolně
účastnil na důchodovém pojištění.
V oblasti práv sociálních uplatňovaný princip přípustných mezí faktické nerovnosti byl
již mnohokrát podroben ústavní kontrole Ústavním soudem jako vrcholným orgánem ochrany
ústavnosti s tím, že rozumné, objektivní a přiměřené preferenční zacházení s určitými skupinami
či kategoriemi osob nezakládá nepřípustnou diskriminaci, jež by byla v rozporu
s ústavním pořádkem (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02,
N 11/29 SbNU 79, 40/2003 Sb.). Záměrem zákona o důchodovém pojištění bylo spravedlivě
zhodnotit dlouhodobé přičinění pojištěnce na výši svého důchodu, přihlížet ke všem rokům
rozhodného období pro výpočet důchodu při jeho současném prodlužování. Délka rozhodného
období je tak závislá toliko na skutečnosti, ve kterém roce dojde k přiznání důchodu,
a v tomto směru nevytváří nerovné postavení pro žádného pojištěnce, který splní zákonem
stanovené podmínky pro vznik nároku. Zákon o důchodovém pojištění usiluje o vyšší míru
ekvivalence při zhodnocení ekonomické aktivity pojištěnce, tedy závislosti důchodu
na zaplaceném pojistném a délce doby pojištění, a to s přihlédnutím zejména k mezigenerační
solidaritě. Ochrana pojištěnce, který nemá ze zřetelehodných důvodů příjem z výdělečné činnosti,
byla promítnuta do institutu tzv. náhradních dob pojištění, popř. vyloučených dob.
Namítá-li tedy stěžovatel, že nebyla vyloučena jeho doba pojištění získaná v cizině (Ruské
federaci) po 1. 1. 1996 pro výpočet procentní výše starobního důchodu, je třeba tuto výtku
odmítnout jako nedůvodnou. Které doby po 31. 12. 1995 lze považovat za doby vyloučené
taxativně stanoví zákon o důchodovém pojištění v ustanovení §16 odst. 4 až 6. Doby zaměstnání
získané v cizině po 31. 12. 1995 mezi nimi uvedeny nejsou. Stěžovatelova námitka vychází zřejmě
ze skutečnosti, že doby zaměstnání v cizině získané před 1. 1. 1996 vyloučenými dobami
podle §16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění s přihlédnutím k ustanovení §12 odst. 7
vyhlášky č. 149/1988 Sb. jsou. Podle věty první odst. 4 §16 zákona o důchodovém pojištění
jsou pro období před rokem 1996 vyloučenými dobami doby, které jimi byly podle předpisů
platných před 1. 1. 1996. Tato dílčí úprava má respektovat dříve platnou právní úpravu zákona
č. 100/1988 Sb. Je však nutno si uvědomit přelomový okamžik roku 1996, kdy začal platit „nový“
zákon o důchodovém pojištění a byl zahájen přechod k novému systému důchodového
zabezpečení zejména ve vztahu k ekvivalenci a finanční udržitelnosti. V této souvislosti došlo
mimo jiné jak ke změnám v rozsahu dob vyloučených pro výpočet důchodu, tak k vymezení
náhradních dob. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že dobu
pojištění stěžovatele v Ruské federaci získanou od 1. 1. 1996 do 4. 11. 1999 nebylo možno
podle současné právní úpravy posuzovat jako dobu vyloučenou pro výpočet procentní výměry
starobního důchodu stěžovatele.
Současně Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že období
od 5. 11. 1999 do 24. 6. 2003 mělo být pojato jako doba vyloučená, protože stěžovatel
v této době nebyl pojištěn, nikde nepracoval, nebyl evidovaný na Úřadu práce jako uchazeč
o zaměstnání a nepobíral žádné sociální dávky. Uvedené období časově spadalo do rozhodného
období pro výpočet osobního vyměřovacího základu stěžovatele (1. 1. 1996 – 31. 12. 2005)
a doby neúčasti na důchodovém pojištění spojené s neevidovanou nezaměstnaností
nejsou zákonem o důchodovém pojištění (§16 odst. 4 až 6) považovány za doby vyloučené
pro výpočet důchodu. Ze skutkových okolností daného případu je zjevné, že se stěžovatel
nepodílel na placení pojistného v uvedeném období bez objektivních příčin, minimálně
nesplňoval žádnou ze zákonem explicitně vymezených kategorií vyloučených dob. Systém
důchodového pojištění je založen na průběžném financování, tzn. je financován z pojistného
placeného současnou aktivní generací, a musí mj. motivovat pojištěnce i k tomu, aby do systému
přicházely pravidelné příjmy - jen tak je možno financovat stávající výplaty důchodů.
Pokud pojištěnec určitou dobu neodvádí bez objektivních důvodů žádné platby do systému
důchodového pojištění, musí počítat s tím, že se to projeví ve výši jeho důchodu diferencovaně
podle toho, po jak dlouhou dobu v rozhodném období před odchodem do důchodu nebyl
důchodového pojištění účasten. Tato úprava má své racionální jádro, o jehož účelnosti a zároveň
souladnosti s Ústavou a Listinou nemá Nejvyšší správní soud pochyby.
Konečně Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele, že mělo být ohledně doby
zaměstnání stěžovatele získané v Ruské federaci od 1. 1. 1996 do 4. 11. 1999 postupováno
podle článku 7 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 2 Dohody mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení
tak, že práce v Ruské federaci v tomto období měla být posouzena stejně jako by stěžovatel byl
zaměstnán na území České republiky a mělo se vycházet z průměrného měsíčního výdělku
zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace ke dni přiznání starobního důchodu v České
republice. Článek 7 odst. 1 až 3 Dohody na posuzovaný případ vůbec nedopadá, neboť jednak
se vztahuje pouze na ty situace, kdy přesídlí občan z území jedné smluvní strany na území druhé
smluvní strany až po přiznání důchodu, ale především upravuje předmětně toliko podmínky
posuzování nároku na důchod a nikoliv stěžovatelem rozporované stanovení výše důchodové
dávky. Stěžovateli by tedy musel být před přesídlením do České republiky přiznán starobní
důchod již v Ruské federaci, aby bylo možné podle uvedeného článku 7 odst. 1 a 2 Dohody
postupovat. Tato obligatorní skutečnost však v případě stěžovatele nenastala. Co se týče článku 5
odst. 2 Dohody, ani z tohoto ustanovení nebylo možno v případě stěžovatele vycházet.
Podle článku 5 odst. 2 věty první občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území druhé
smluvní strany a po přesídlení nepracovali, vyměří se důchody a jiné dávky z průměrného měsíčního výdělku
zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace ke dni přiznání důchodu nebo jiné dávky v zemi, do níž přesídlili.
Z dikce citované části ustanovení jednoznačně vyplývá, že se použije právě jen pro případ,
kdy po přesídlení na území druhé smluvní strany uvedení občané vůbec nepracovali. Stěžovatel
prokazatelně na území České republiky pracoval, proto je aplikace předmětného ustanovení
vyloučena.
Na případ stěžovatele se tak v plném rozsahu použije ustanovení článku 5 odst. 1
Dohody, podle kterého se občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území druhé
smluvní strany a po přesídlení pracovali, vyměřují důchody z výdělku dosaženého v zemi,
do níž přesídlili. Stěžovatel disponuje vyměřovacími základy z činnosti OSVČ na území České
republiky z období 25. 6. 2003 až 29. 11. 2005, proto lze stanovit výši jeho starobního důchodu
s přihlédnutím pouze k vyměřovacím základům (výdělkům) získaným v České republice,
přestože se do doby pojištění stěžovateli započítává jak doba zaměstnání v Ruské federaci,
tak i v České republice. Ke stěžovatelem tvrzenému rozmělnění vyměřovacích základů získaných
od 25. 6. 2003 do 29. 11. 2005 na kalendářní roky 1996 až do 24. 6. 2003 tak sice došlo,
ale zcela v souladu se zákonem o důchodovém pojištění i Dohodou mezi ČSR a SSSR
o sociálním zabezpečení.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Krajského soudu v Plzni netrpí vadou dle §103 odst. 1 písm. a) ani b) s. ř. s, a kasační
stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaná nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu