ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.15.2009:38
sp. zn. 3 Ads 15/2009 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally a v právní věci žalobce: Ing. P. D.,
zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava, proti
žalovanému: Předseda Krajského soudu v Ostravě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2008, č.j. Spr 1803/2008, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2008, č. j. 22 Ca 187/2008 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím byl žalobce odvolán z funkce znalce v oboru ekonomika,
odvětví ceny a odhady nemovitostí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl,
že s ohledem na pravomocné odsouzení žalobce za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého
znaleckého posudku přestal žalobce splňovat podmínky pro jmenování znalcem. Vzhledem
k tomu, že k základním předpokladům pro jmenování znalcem patří i určité osobní vlastnosti,
které dávají předpoklad pro řádný výkon znalecké činnosti, mezi něž patří i bezúhonnost,
pak skutečnost, že žalobce byl pravomocně odsouzen za činnost v přímé souvislosti s výkonem
znalecké činnosti, opodstatňuje závěr, že jeho osobní vlastnosti nadále nedávají předpoklad
pro řádný výkon znalecké činnosti ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 36/1967 Sb.,
o znalcích a tlumočnících (dále „zákon o znalcích a tlumočnících“).
V žalobě žalobce namítal, že zákon o znalcích a tlumočnících nestanoví bezúhonnost
jako předpoklad pro jmenování znalcem a trestní odsouzení nelze bez dalšího považovat
za důvod pro jeho odvolání. Je třeba zkoumat povahu skutku, dobu, kdy k vytýkanému jednání
došlo a výkon znalecké činnosti před a po tomto jednání. Trestním rozsudkem nebyl žalobci
uložen trest zákazu činnosti, a to z důvodu časového odstupu od spáchání trestného činu.
Krajský soud ze správního spisu zjistil, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu
v Ostravě č.j. 1 T 236/2006-341 ze dne 9. 1. 2008, který nabyl právní moci dne 12. 2. 2008, uznán
vinným ze spáchání trestného činu křivého svědectví a nepravdivého znaleckého posudku,
kterého se dopustil tím, že dne 7. 10. 2002 jako znalec Krajského soudu v Ostravě pro obor
ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, vyhotovil na žádost Mgr. N. L. znalecký posudek
na cenu rodinného domu a pozemků v katastrálním území O. u T., obec T., ve kterém v rozporu
se skutečným stavem uvedl jiné výšky podlaží v přízemí a v podkroví, rozdílné hodnoty u stáří
jednotlivých prvků a pozemky v druhu ostatní plocha a lesní pozemek ocenil jako zemědělské,
přičemž takto vědomě navýšil hodnotu nemovitostí na částku 1 895 210 Kč, ačkoli dne 5. 10.
2002 ocenil uvedené nemovitosti na částku 1 305 490 Kč a předmětný posudek předal
zadavatelům za účelem vyřízení úvěru na koupi předmětných nemovitostí.
Krajský soud poukázal na §52 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále „s. ř. s.“), podle něhož je soud vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin
a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. Podle §4 odst. 1 zákona
o znalcích a tlumočnících lze znalcem jmenovat toho, kdo má takové osobní vlastnosti, které
dávají předpoklad pro to, že znaleckou činnost může řádně vykonávat. Krajský soud přisvědčil
žalobci v tom, že zákon o znalcích a tlumočnících nestanoví bezúhonnost jako speciální
podmínku pro výkon znalecké činnosti. Bylo tedy na žalovaném, aby posoudil, zda konkrétní
trestný čin, jehož se žalobce dopustil, ohrožuje důvěru v řádný výkon znalecké činnosti.
S jeho závěry se krajský soud ztotožnil, neboť úmyslným spácháním trestného činu při výkonu
znalecké činnosti, spočívajícím ve vyhotovení nepravdivého znaleckého posudku, došlo
k takovému narušení důvěry, jehož jediným možným následkem je odvolání z funkce.
Je nepodstatné, že se jednalo o ojedinělý exces z jinak řádného výkonu znalecké činnosti. Doba,
která od tohoto skutku již uplynula, je rovněž bez významu, dokud se na žalobce nebude hledět,
jako by nebyl odsouzen (§69-70 trestního zákona). Krajský soud dále zdůraznil, že kriteria
trestního zákona pro ukládání trestu zákazu činnosti a ukládání trestů vůbec, jsou oproti kritériím
zákona o znalcích a tlumočnících pro výkon znalecké činnosti zcela odlišná a naplnění každého
z nich je třeba posuzovat samostatně a nezávisle.
Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů vymezených v ust. §103 odst. 1
písm. a) a c) s. ř. s.
Pokud zákon o znalcích a tlumočnících nestanoví bezúhonnost jako podmínku pro výkon
znalecké činnosti, lze význam jeho trestního odsouzení spatřovat pouze v tom, že se dopustil
jednání ve výroku trestního rozsudku. Za nesprávný proto považuje názor krajského soudu,
že doba, která uplynula od skutku zakládajícího důvod pro jeho odvolání z funkce znalce,
je bez významu, dokud se na něj nebude hledět, jako by nebyl odsouzen.
Krajský soud se nezabýval žalobní argumentací stěžovatele, že v období po vytýkaném
skutku vypracoval 1011 ks znaleckých posudků a že ve znalecké činnosti stěžovatele v tomto
období nebyly zjištěny závady.
Závěry krajského soudu považuje stěžovatel za nesprávné, neboť s poukazem
na odlišnost kritérií trestního zákona pro ukládání trestu zákazu činnosti a kritérií zákona
o znalcích a tlumočnících pro výkon znalecké činnosti byla odmítnuta argumentace stěžovatele,
kdy jeden státní orgán na základě zevrubné znalosti věci dospěje k názoru, že uložení trestu
zákazu funkce znalce není nutné a druhý ho za nutný považuje. Lze připustit, že trestněprávní
hlediska pro ukládání trestu nejsou totožná s hledisky obsaženými v zákoně o znalcích
a tlumočnících, trestněprávní hlediska jsou však širší a v důsledku toho přísnější než hlediska
obsažená v jiných normách. V závěru trestního soudu, že u stěžovatele uložení trestu zákazu
činnosti není vzhledem k časovému odstupu od spáchaného skutku a jeho chování v tomto
období potřebné, je obsažen i úsudek, že bude v budoucnu vykonávat znaleckou činnost řádně.
Poněvadž bylo o žalobě stěžovatele rozhodováno soudem, jehož je žalovaný předsedou,
požadoval stěžovatel závěrem přezkoumat, zda nebyl naplněn kasační důvod zmatečnosti řízení
podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval stěžovatelem předestřenou otázkou zmatečnosti
řízení podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Obecně lze v kasační stížnosti namítat, že ve věci bylo rozhodováno podjatým soudcem,
neboť není vyloučeno, že se účastník řízení o osobě rozhodujícího soudce, resp. jeho podjatosti
dozví až doručením samotného rozsudku – tak tomu bylo i v nyní projednávané věci. Nejvyšší
správní soud však považuje za nutné uvést, že námitka podjatosti vznesená nejmenovitě
ke všem soudcům krajského soudu není přípustná. Požadavek, aby ve věci jednal a rozhodoval
jen takový soudce, u něhož není důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, se z povahy věci může
týkat jen soudce, kterému věc náleží podle pravidel stanovených v rozvrhu práce soudu. Proto
mají ve smyslu §8 s. ř. s. účastníci řízení právo vyjádřit se k osobám soudců, ovšem pouze
ve vztahu k takto konkrétně určenému soudci nebo soudcům, jde-li o věc senátní. Z tohoto
důvodu nelze takto po výtce obecně pojatou a formulovanou námitku podjatosti ve smyslu §8
s. ř. s. uplatnit.
Nadto se poznamenává, že rozhodující soudci uvedli, že předsedu krajského soudu znají
toliko z úřední pracovní činnosti, při rozhodování nebyli nikým a ničím ovlivňováni a nejsou
jim známy jiné důvody, pro které by bylo možno pochybovat o jejich nepodjatosti. Dále
s podotýká, že samotná kolegialita nebo vztahy vyplývající z organizační struktury soudu
nemohou podjatost soudců bez dalšího založit.
V pouhé skutečnosti, kterou stěžovatel obecně uvedl, že žalovaný - předseda soudu
rozhodoval při výkonu státní správy a zároveň je předseda soudu rozhodujícího o žalobě, nelze
spatřovat naplnění ani jiných důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (nedostatek
podmínek řízení – pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci, atd.).
Nejvyšší správní soud neshledal ani z úřední povinnosti žádnou okolnost způsobující
zmatečnost rozhodnutí krajského soudu.
Další stížní důvod podávaný stěžovatelem podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočíval
v nedostatku důvodů rozhodnutí krajského soudu, in concreto v tvrzení stěžovatele, že se krajský
soud nevypořádal s argumentací o jeho bezvadné činnosti v období po vytýkaném skutku
spočívající ve vypracování 1011 ks znaleckých posudků. Tomuto závěru však zdejší soud nemůže
přitakat. Krajský soud posoudil v odůvodnění rozhodnutí tyto okolnosti ve vztahu
k pozbytí předpokladu k výkonu činnosti znalce jako okolnosti nepodstatné, byť ve svém
rozhodnutí připustil, že se u stěžovatele jednalo o ojedinělý exces z jinak řádného výkonu
znalecké činnosti. Tato námitka stěžovatele se jeví spíše jako subjektivní nesouhlas stěžovatele
s důvody uvedenými v rozsudku krajského soudu, nikoliv s jejich nedostatkem samotným.
Nejvyšší správní soud úvodem věcného přezkumu předesílá, že vzhledem k závažnosti
rozhodnutí o odvolání pro další profesní život i osobní život odvolaného znalce
(na nějž upozorňoval již v žalobě), je nutno klást důraz na řádné zjištění skutečného stavu věci,
tj. individuální a detailní posouzení činnosti znalce a jejích důsledků, a také na přesvědčivost
a podrobnost odůvodnění takového rozhodnutí v souladu s požadavky zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu.
O skutkových okolnostech nebylo v projednávané věci pochyb, proto zdejší soud vyšel
ze skutkových zjištění, jak je provedl krajský soud.
V posuzované věci žalovaný postupoval podle §20 zákona o znalcích a tlumočnících,
podle něhož ten orgán, který znalce jmenoval, jej odvolá a zařídí jeho vyškrtnutí ze seznamu
pro některý ze zákonem taxativně vymezených důvodů.
Mezi tyto důvody podle písm. a) citovaného ustanovení patří, že se dodatečně ukáže,
že nebyly splněny podmínky pro jmenování znalce, anebo jestliže tyto podmínky odpadly.
Podle §4 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnících lze jmenovat znalcem toho, kdo má
takové osobní vlastnosti, které dávají předpoklad, že znaleckou činnost může řádně vykonávat.
Zákon o znalcích a tlumočnících nestanoví samotnou bezúhonnost jako podmínku
pro výkon znalecké činnosti
S ohledem na výše uvedené tak musí žalovaný vždy posuzovat konkrétní okolnosti
případu a může přitom dospět k závěru, že spácháním trestného činu nejsou přítomny u znalce
vlastnosti, které dávají předpoklad, že znaleckou činnost může řádně vykonávat.
Spáchání trestného činu, jehož podstata tkvěla ve vyhotovení nepravdivého znaleckého
posudku, bylo jediným nosným důvodem při správním uvážení žalovaného pro odvolání znalce –
stěžovatele, přičemž lze konstatovat, že v napadeném rozhodnutí nedošlo k vybočení z mezí
a hledisek stanovených zákonem o znalcích a tlumočnících. Žalovaný i krajský soud podle názoru
zdejšího soudu přesvědčivě přednesli argumenty, proč spáchání uvedeného úmyslného trestného
činu při výkonu znalecké činnosti předpoklad řádné činnosti znalce vyvrací. Žalovaný
tak zhodnotil obecnou závažnost posuzovaného jednání stěžovatele a narušení zájmů chráněných
zákonem o znalcích a tlumočnících.
I Nejvyšší správní soud považuje za zcela zřejmé, že objektivita a nestrannost patří
spolu s odborností znalce k základním předpokladům pro výkon znalecké činnosti. Nelze
např. odhlédnout od znění §6 zákona o znalcích a tlumočnících upravující slib znalce: „Slibuji,
že při své znalecké (tlumočnické) činnosti budu přesně dodržovat právní předpisy, že znaleckou
(tlumočnickou) činnost budu konat nestranně podle svého nejlepšího vědomí, že budu plně
využívat všech svých znalostí a že zachovám mlčenlivost o skutečnostech, o nichž jsem
se při výkonu znalecké (tlumočnické) činnosti dozvěděl."
Žalovaný i krajský soud vycházeli z rozsudku Okresního soudu v Ostravě, jímž byl
žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu křivého svědectví a nepravdivého znaleckého
posudku a krajskému soudu nelze vytýkat, že nepřihlédl k době od spáchání předmětného
skutku, pokud v souladu s §52 odst. 2 s. ř. s. své úvahy odvíjel toliko od právní moci citovaného
rozsudku Okresního soudu v Ostravě. Ve svých závěrech i podle názoru zdejšího soudu
totiž mohl dospět k hodnocení, že d oba od spáchání trestného činu je vzhledem k jeho
závažnosti a potažmo narušení důvěry ve stěžovatele bez významu, dokud se na stěžovatele
nebude hledět, jako by nebyl odsouzen.
Krajský soud tak pouze vyslovil, že pokud bylo o odvolání stěžovatele rozhodováno
v této době, přihlédl k negativním důsledkům jeho odsouzení a v době rozhodování žalovaného
tak nebylo možno podmínky pro jmenování znalce (§4 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnících)
považovat za trvající, respektive u stěžovatele tyto podmínky právní mocí uvedeného rozsudku
Okresního soudu v Ostravě odpadly. Zdejší soud považuje i tyto závěry za logické a přesvědčivé.
Nejvyšší správní soud dále souhlasí s argumentací krajského soudu, že trestněprávní
hlediska pro ukládání trestu zákazu činnosti nejsou totožná s hledisky obsaženými v zákoně
o znalcích a tlumočnících, ostatně i stěžovatel uvedené předestřel v kasační stížnosti.
V projednávané věci byl stěžovatel odsouzen za spáchání trestného činu podle §175 odst. 1
trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem výkonu
trestu na zkušební dobu jednoho roku, trest zákazu činnosti nebyl uložen. Tato skutečnost
však neznamená, že byla kompenzována možnost samostatného hodnocení spáchaného
trestného činu spočívajícího ve vyhotovení hrubě zkresleného znaleckého posudku nastíněnou
právní úpravou zákona o znalcích a tlumočnících a následného uplatnění odpovědnosti správní,
respektive v posuzované věci nedošlo k nepřípustnému dvojímu trestu za jedno jednání.
Stěžovatelův požadavek, aby žalovaný převzal závěry z odůvodnění uvedeného rozsudku, které
se týkaly důvodů neuložení trestu zákazu činnosti, je taktéž nedůvodný. Jak již bylo uvedeno výše,
žalovaný v napadeném rozhodnutí přesvědčivě vyložil, proč osobní vlastnosti stěžovatele nadále
nedávaly předpoklad pro řádný výkon znalecké činnosti ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona
o znalcích a tlumočnících, přičemž krajský soud hodnotil i skutečnosti uváděné ve prospěch
stěžovatele v rozsudku Okresního soudu v Ostravě.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadami podle §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. a kasační stížnost proto
v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu