ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.20.2009:47
sp. zn. 3 Ads 20/2009 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: R. Č., zastoupená
JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2007, čj. 1727/SZ/2007, o kasační stíž nosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2007, čj. 42 Cad 144/2007- 12,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2007, č.j. 42 Cad 144/2007- 12,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného čj. 1727/SZ/2007, ze dne 14. 5. 2007, bylo podle §90 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání
žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále t éž „prvoinstanční správní
orgán“) č.j. OSV/Nv/698-01/07 ze dne 13. 3. 2007. Uvedeným rozhodnutím prvoinstančního
správního orgánu byla žalobkyni (dále též „stěžovatelka”) přiznána dávka pomoci v hmotné
nouzi – příspěvek na živobytí ode dne 1. 2 . 2007 ve výši 3011 Kč podle §21, §61 a §81 odst. 3
zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, v platném znění.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že na základě žádosti ze dne
28. 2. 2007 byla žalobkyni odejmuta měsíčně se opakující dávka sociální péče a přiznána dávka
pomoci v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala,
protože nesouhlasila zejména s výší dávky. Žalovaný dále uvedl, že částka živobytí všech společně
posuzovaných osob (7) činila 14 840 Kč, příjem vypočtený pro uplatnění nároku představoval
7949 Kč. Za osoby v hmotné nouzi je však považováno pouze 6 osob, protože manžel žalobkyně
není osobou uvedenou v §5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, a proto nemá
nárok na příspěvek na živobytí a na doplatek na bydlení. Z tohoto důvodu se k němu
při stanovení výše dávky nepřihlíží. Protože žalovaný nezjistil, že rozhodnutí prvoinstančního
správního orgánu bylo v rozporu s právními předpisy, odvolání žalobkyně zamítl a předmětné
rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. 8. 2007, čj. 42 Cad 144/2007- 12
žalobu žalobkyně proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného odmítl jako nepřípustnou podle
§68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „ s. ř. s.“). Soud vyslovil,
že příspěvek na živobytí je dávkou pomoci v hmotné nouzi, upravenou zákonem č. 111/2006 Sb., který zrušil a nahradil předcházející zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Po dle
dřívějšího zákona byly oprávněným osobám poskytovány dávky sociální péče, podle novějšího
zákona se v analogických případech poskytují dávky pomoci v hmotné nouzi, které mají stejný
účel a povahu jako dávky předcházející.
Na dávky pomoci v hmotné nouzi se tak podle soudu vztahuje ustanovení §56c písm. a)
zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí
o mimořádných výhodách občanům zdravotně postiženým a rozhodnutí o dávkách sociální péče.
Z tohoto důvodu krajský soud žalobu odmítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení věci
krajským soudem, neboť soud provedl nesprávný výklad ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení.
Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutím žalovaného bylo potvrzeno rozhodnutí
prvoinstančního správního orgánu, jímž však byla stěžovatelce nezákonně přiznána dávka
pomoci v hmotné nouzi – příspěvek na bydlení ve výši pouze 3011 Kč měsíčně a nebyl uznán
nárok na předmětnou dávku manželu stěžovatelky, který je rodinným příslušníkem občanů
členského státu Evropské unie hlášeným na území České republiky k pobytu po dobu delší
než 3 měsíce dle zvláštního právního předpisu.
Stěžovatelka dále uvedla, že podle §56c zákona č. 114/1988 Sb. jsou ze soudního
přezkumu vyloučená pouze rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách
občanům těžce zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona. Dávky
pomoci v hmotné nouzi přitom nejsou dávkami sociální péče i dle vlastních výkladů žalovaného.
Pokud by dávky sociální péče a dávky pomoci v hmotné nouzi byly totožné, pak by v právním
řádu České republiky pojem „dávky sociální péče“ byl všude nahrazen pojmem „dávky pomoci
v hmotné nouzi“. K tomu však podle stěžovatelky nedošlo. Okruh osob oprávněných pobírat
dávky sociální péče upravuje §103 zákona č. 100/1988 Sb., okruh osob oprávněných pobírat
dávky v hmotné nouzi upravuje §5 zákona č. 111/2006 Sb.
Stěžovatelka konstatovala, že krajský soud vyložil ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna rozhodnutí o dávkách
pomoci v hmotné nouzi, jenž jsou totožné s dřívějšími dávkami sociální péče a výslovný odkaz
na §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona vztáhl pouze na část věty za spojkou „a”, vylučující
ze soudního přezkumu rozhodnutí o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně
postiženým. Stěžovatelka s tímto výkladem předmětného ustanovení nesouhlasí a tvrdí, že odkaz
na §34 odst. 1 písm. a) až e) se vztahuje na celé ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., protože poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje
pouze §34 odst. 1 písm. e) a pod písm. a) až d) se upravuje poskytování nenárokových dávek
sociální péče. Z toho pak podle stěžovatelky vyplývá, že pokud by se odkaz na §34 odst. 1
písm. a) až e) vztahoval pouze na část věty první §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.,
za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a) až e), nýbrž pouze na písm. e), které
jediné poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje
a odkaz na písm. a) až d) by byl zcela nadbytečný, protože b y jak dávky pod těmito písmeny,
tak rovněž všechny ostatní dávky už byly ze soudního přezkumu vyloučeny první částí věty
před spojkou „a”.
Stěžovatelka zdůraznila, že dávky pomoci v hmotné nouzi poskytované podle zákona
č. 111/2006 Sb., jsou nárokové a nikoli účelové, na rozdíl od dávek upravených v §34 odst. 1
písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb. Podle stěžovatelky je zřejmé, že §56c zákona č. 114/1988 Sb. prosazuje pouze princip nevymahatelnosti nenárokových plnění, nikoliv neústavní princip
nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí soudem.
Stěžovatelka dále poukázala na čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, z něhož dovozovala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu .
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní uplatňuje
námitky odpovídající důvodům kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Jejím
rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, v tomto případě přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační d ůvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem. Stěžovatelka kasační stížnost podala právě z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a spatřuje nezákonnost usnesení krajského soudu především v nesprávné
aplikaci §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení ,
ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci se tedy jedná o posouzení otázky,
zda se na rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí prvoinstančního
správního orgánu o přiznání příspěvku na živobytí podle zákona č. 111/2006 Sb., vztahuje výluka
ze soudního přezkumu uvedená v §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.
Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou.
K tomu nutno uvést, že poskytování pomoci k zajištění základních životních podmínek
fyzickým osobám, které se nacházejí v hmotné nouzi, prostřednictvím dávek pomoci v hmotné
nouzi, představuje realizaci ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná
pro zajištění základních životních podmínek, zakotveného v článku 30 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a chráněného čl. 4 Ústavy České republiky. Zákon č. 114/1988 Sb. založil v §56c
písm. a) výluku ze soudního přezkumu rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných
výhodách občanům těžce zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona.
Těmito jsou rozhodnutí:
a) o poskytování příspěvků na opatření zvláštních pomůcek občanům s těžkými vadami
nosného nebo pohybového ústrojí, nevidomým a neslyšícím občanům,
b) o poskytování příspěvků na koupi, na celkovou opravu a na provoz motorového
vozidla a na úhradu pojistného,
c) o poskytování příspěvků na úpravu motorového vozidla na ruční ovládání občanům
s těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí,
d) o poskytování příspěvků na úpravu bytu občanům s těžkými vadami nosného
nebo pohybového ústrojí a nevidomým občanům,
e) o přiznání mimořádných výhod.
Uvedený výčet rozhodnutí, jež nepodléhají soudnímu přezkumu, je taxativní a nelze
jej tudíž jakkoli dále rozšiřovat. Rozhodnutí o dávkách pomoci v hmotné nouzi podle zákona
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (citovaný zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 2007
a zrušil a nahradil zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti) do tohoto výčtu zahrnuty nejsou
a podléhají tak soudnímu přezkumu. Z výše uvedeného je tedy zřejmé , že rozhodnutí žalovaného
o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu o přiznání
příspěvku na živobytí ve smyslu zákona č. 111/2006 Sb., nelze na základě ustano vení §56c
písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., vyloučit ze soudního přezkumu a to z toho důvodu, že takovéto
rozhodnutí není rozhodnutím podřaditelným pod §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1998 Sb., a nelze jej podřadit ani pod §34 odst. 1 písm. e) cit. zákona, neboť toto ustanovení obsahuje
odkaz na §86 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, který obsahuje především výčet
možností jak pomoci těžce zdravotně postiženým občanům.
Pokud tedy krajský soud ustanovení §56c písm. a) zákona č. 1 14/1988 Sb., aplikoval
na zcela jiný typ dávek představujících záruku na pomoc v hmotné nouzi, aplikoval na věc
neodpovídající právní normu. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí
žalovaného není ze soudního přezkumu vyloučeno. Ze soudního přezkumu vyloučeno není
ani podle soudního řádu správního, neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí,
které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v §70 písm. a)
až f) s. ř. s. Kasační stížností napadené usnesení krajského soudu je nezákonné z důvodu
nesprávné aplikace právního předpisu.
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude,
aby řádně posoudil stěžovatelkou napadené rozhodnutí žalovaného, vypořádal se s žalobními
body a své závěry odůvodnil.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu