ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.70.2009:51
sp. zn. 3 Ads 70/2009 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: P. N.,
zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2008, č. x, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009, č. j. 1 Cad 122/2008 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně rozsudek Městského soudu v Praze,
jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2008, č. x. Uvedeným
rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobkyně o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek
§38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“) s tím,
že podle posudku Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 9. 2008 není plně invalidní.
Městský soud v Praze vycházel při svém rozhodování zejména z posudku Posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „PK MPSV“ nebo „komise“) ze dne
5. 2. 2009. Podle tohoto posudku se u žalobkyně (vyučené kadeřnici, nyní provozující s manželem
restauraci) jednalo ke dni vydání napadeného rozhodnutí o dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav, jehož rozhodující příčinou byla poúrazová porucha dynamiky krční páteře s krčněhlavovým
syndromem a lehce omezená hybnost pravého ramenního kloubu. Dne 30. 5. 2008 utrpěla
žalobkyně poranění hlavy s krvácením pod pavoučnici, zhmoždění pravého ramene a krční
páteře. Přetrvává porucha sluchu, čichu, bolesti hlavy a závratě. Je sledována na neurologii,
byla vyšetřena i na ortopedii a na psychiatrii, kde byly ordinovány léky na zklidnění úzkosti.
K datu vydání napadeného rozhodnutí přetrvávala u žalobkyně ztráta čichu, lehká
porucha sluchu, porucha dynamiky krční páteře, bolesti hlavy v místě jizvy vlevo, bolestivost
a omezená hybnost pravého ramenního kloubu. Opakovaná neurologická a neurochirurgická
vyšetření nepotvrzovala významnější centrální patologii, pouze poruchu dynamiky krční páteře,
která byla řešitelná cílenou dlouhodobou rehabilitací, a omezení hybnosti pravého ramenního
kloubu, které bylo řešitelné ortopedickou léčbou. Arteriální hypertenze byla kontrolovaná
zavedenou terapií. Stav po operačním řešení vrozené anomálie ledviny byl dlouhodobě zhojen,
funkce ledvin porušena nebyla. Psychologické vyšetření nepotvrdilo již rozvinutý organický
psychosyndrom, byla přítomna spíše neurotická symptomatologie, která byla léčitelná.
Procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti zhodnotila komise
podle kapitoly XV., oddílu F, položky 2., písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb.,
kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění (dále jen „vyhláška“) 20ti procenty.
Při tomto hodnocení středem procentního rozmezí přihlédla PK MPSV i k omezené hybnosti
pravého ramenního kloubu. Žalobkyně byla podle komise schopna vykonávat kvalifikované práce
ve službách, nevhodné byly fyzicky těžké práce, které však v minulosti nevykonávala.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl Městský soud v Praze k závěru
o nedůvodnosti podané žaloby. PK MPSV zasedala v úplném složení za přítomnosti odborné
neuroložky podle povahy a charakteru zdravotního postižení žalobkyně. Dle názoru soudu
se komise dostatečně vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi a její posudek obsahuje
náležité zdůvodnění závěru o zdravotním stavu a pracovní schopnosti žalobkyně. Při vypracování
posudku vycházela komise z lékařské dokumentace žalobkyně, na jejímž podkladě vyhodnotila
vývoj jejího zdravotního stavu a přihlédla i k nejnovějším odborným nálezům z neurologie, ORL,
psychologie a neurochirurgie. O správnosti a úplnosti stanovené klinické diagnózy onemocnění
žalobkyně, jakož i o stanovení a řádném zdůvodnění procentní míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti proto neměl soud žádných pochyb. Vzhledem k závěrům posudku
tedy shledal napadené rozhodnutí správným a žalobu zamítl.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížností z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). „Jinou vadu řízení“ ve smyslu tohoto ustanovení spatřuje
v nesprávném a neúplném posouzení svého zdravotního stavu. Kapitola XV přílohy č. 2 vyhlášky
se týká pouze podpůrného a pohybového aparátu. Ze zdravotní dokumentace stěžovatelky
však vyplývá, že při předmětné dopravní nehodě bylo dominujícím poraněním těžké
kraniotrauma s fissurou lbi temporobazálně s subarachnoideálním krvácením a epidurálním
hematomem temporálně vlevo. Kromě toho utrpěla stěžovatelka i další poranění jako kontuzi
krční páteře a pravého ramene. Pouze tato posléze uvedená a nepochybně méně závažná
poranění pak vzala komise v úvahu při posuzování zdravotního stavu stěžovatelky
po prodělaném úrazu. Stěžovatelka následkem těžkého kraniotraumatu trpí bolestmi hlavy,
závratěmi, poruchou rovnováhy i poruchou psychiky (posttraumatické deprese). Stav žalobkyně
po prokazatelně prodělaném subarachnoideálním krvácení zhodnocen vůbec nebyl, byť vyhláška
v kapitole IV. oddíle A položce 9 přímo se stavy po takovémto krvácení počítá.
Stěžovatelka dále poukázala na to, že lékařem posudkové služby Úřadu práce hl. m. Prahy
byla dne 20. 11. 2008 uznána občanem těžce zdravotně postiženým ve smyslu §86 odst. 2 zákona
o sociálním zabezpečení, neboť zjištěný zdravotní stav stěžovatelky odpovídá zdravotnímu
postižení uvedenému v odst. 1 písm. h) přílohy č. 2 vyhlášky č. 182/1991 Sb. Za dominující
zdravotní postižení bylo v daném případě shledáno „záchvatové onemocnění různé etiologie spojené
s opakovanými poruchami vědomí, závrativé stavy“. Vzhledem k tomu, že mezi oběma posouzeními
zdravotního stavu stěžovatelky je časový odstup cca 2,5 měsíců, je podle jejího názoru
nepravděpodobné, že by se následky shledané lékařem posudkové služby Úřadu práce
kompenzovaly natolik, že by v době posudkového posouzení PK MPSV již neexistovaly.
Pokud pak byly tyto následky shledány natolik intenzivní, aby se staly relevantními pro přiznání
mimořádných výhod, neměly podle stěžovatelky zůstat zcela mimo pozornost PK MPSV.
S ohledem na výše popsaný rozpor mezi oběma posudkovými závěry stěžovatelka namítla
nesprávné posouzení svého zdravotního stavu posudkovou komisí MPSV a požádala, aby byl
její zdravotní stav po úrazu objektivně přezkoumán soudem ustanoveným znalcem z oboru
zdravotnictví za účelem odstranění nejasností a rozporů v posudkovém hodnocení.
Pro úplnost stěžovatelka dodala, že žádost o přiznání plného invalidního důchodu podala
na základě podnětu své praktické lékařky MUDr. A. U., z jejíhož rozhodnutí byla pro následky
úrazu v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Dle názoru této lékařky nebyl zdravotní stav
stěžovatelky ke konci podpůrčí doby dle zákona o nemocenském pojištění takový, aby
odůvodňoval ukončení pracovní neschopnosti a návrat stěžovatelky k výkonu její samostatné
výdělečné činnosti. Aktuální zprávu ošetřující lékařky přiložila stěžovatelka ke kasační stížnosti.
Z výše uvedených důvodů navrhla stěžovatelka, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu uplatněných stížních bodů, avšak po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Stěžovatelka vznáší proti rozsudku Městského soudu v Praze v zásadě dvě námitky.
Jednak, že PK MPSV nezohlednila stav po kraniotraumatu spočívající v bolestech hlavy,
závratích, poruše rovnováhy a poruše psychiky, jednak že právě na základě tohoto postižení
jí byly přiznány mimořádné výhody podle vyhlášky č. 182/1991 Sb. Ani jedna námitka
není oprávněná.
Podle §6 odst. 3 vyhlášky je pro stanovení procentní míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti nutné určit zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu. Je-li těchto zdravotních postižení více, jednotlivé hodnoty poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti se nesčítají; v tomto případě se určí, které zdravotní postižení
je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a procentní míra poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení,
a to se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních postižení.
Z uvedeného vyplývá, že důsledky poranění hlavy nezůstaly stranou pozornosti komise,
pouze je nebylo možné vzít za hlavní příčinu nepříznivého zdravotního stavu.
Toto své stanovisko pak komise řádně zdůvodnila. U stěžovatelkou dovolávané položky 9
oddílu A kapitoly VI. přílohy 2 vyhlášky (stav po subarachnoideálním krvácení, aneurysmata
mozkových cév) se míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanoví
mimo jiné podle výsledného funkčního neurologického, popřípadě psychiatrického
a psychologického nálezu. Dle zjištění komise však „opakovaná neurologická a neurochirurgická vyšetření
nepotvrzovala významnější centrální patologii“, resp. „psychologické vyšetření nepotvrdilo již rozvinutý organický
psychosyndrom, byla přítomna spíše neurotická symptomatologie, která byla léčitelná“. Rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu proto komise shledala jiné zdravotní postižení
žalobkyně, a to poruchu dynamiky krční páteře.
Pokud jde o druhou námitku, zde stěžovatelka poněkud zaměňuje různé právní instituty.
K relevantní právní úpravě: podle §6 odst. 1 vyhlášky se pro účely posouzení poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti pojištěnce touto schopností rozumí schopnost pojištěnce vlastní
prací dosáhnout výdělek odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem.
Podle §31 odst. 1 vyhlášky č. 182/1991 Sb. se občanům starším jednoho roku s těžkým
zdravotním postižením, uvedeným v příloze č. 2, která je součástí této vyhlášky, které podstatně
omezuje jejich pohybovou nebo orientační schopnost, podle druhu a stupně postižení poskytují
mimořádné výhody I., II. nebo III. stupně podle přílohy č. 3, která je součástí této vyhlášky.
Byť se oba předmětné instituty (invalidní důchod i mimořádné výhody) odvíjí
od nepříznivého zdravotního stavu oprávněného a jeho náležité posouzení je podmínkou
kladného rozhodnutí o nároku, nelze mezi ně v žádném případě klást rovnítko, jak v podstatě
činí stěžovatelka. Jedná se o zcela samostatné dávky (výhody) sociálního systému,
které jsou poskytovány za různým účelem odlišnými orgány veřejné správy, jsou upraveny
různými právními předpisy a rozhodnutí o každé z nich je výstupem samostatného procesního
postupu.
Plný invalidní důchod je dávkou poskytovanou za účelem nahrazení příjmu z výdělečné
činnosti a posuzuje se ve vztahu ke konkrétní činnosti (činnostem), ke kterým je daná osoba
profesně způsobilá. Pro jeho přiznání tedy musí být omezena právě schopnost soustavné
výdělečné činnosti žadatele, a to natolik, aby pokles dosahoval alespoň 66 %. Pro přiznání
mimořádných výhod stanovuje naproti tomu vyhláška č. 182/1991 Sb. v zásadě jedinou
podmínku, tj. těžké zdravotní postižení uvedené ve vyhlášce, které podstatně omezuje
pohybovou nebo orientační schopnost, a to nerozlišeně pro všechny občany starší jednoho roku.
Cílem je zde především pokud možno usnadnit každodenní život všem osobám, jejichž zdravotní
postižení způsobuje uvedené následky.
Mohou tak zcela běžně nastat situace, kdy osoba bude invalidní, ale nebude splňovat
podmínky přiznání mimořádných výhod (důchod bude přiznán pro kardiovaskulární
onemocnění, pohybová ani orientační schopnost však nebudou sníženy), jakož i naopak
kdy osoba sice nebude shledána invalidní, ale podmínky pro přiznání mimořádných výhod
splněny budou (onemocnění pohybového aparátu při výkonu výlučně intelektuálního
zaměstnání). Ani tento důvod kasační stížnosti tedy nemůže obstát.
Námitka, podle níž požádala stěžovatelka o invalidní důchod na doporučení své praktické
lékařky, je nakonec zcela irelevantní, neboť postrádá vztah jak k řízení správnímu,
tak přezkumnému řízení soudnímu.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Městského soudu v Praze netrpí vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, správní orgán ze zákona nemá právo na náhradu
nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s ust. §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 3. listopadu 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu