ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.89.2008:64
sp. zn. 3 Ads 89/2008 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. C., zastoupená
JUDr. Lenkou Zrnovskou, advokátkou se sídlem Revoluční 66, Liberec 1, proti žalovanému:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 4. 2007, čj. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí na Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. 11. 2007, č. j. 62 Cad 21/2007 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna soudem ustanovené advokátky JUDr. Lenky Zrnovské se u r č u j e
částkou 1600 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení
stěžovatelky nese stát.
Odůvodnění:
Žalobkyně brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, kterým byla zamítnuta její žaloba
směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 4. 2007, č. X.
Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobkyně o uvolnění výplaty vdovského
důchodu podle ustanovení §82a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném
znění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Své rozhodnutí žalovaná odůvodnila tím, že
žalobkyně nesplnila podmínky ustanovení §82a odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění.
Nárok na vdovský důchod jí z důvodu uplynutí jednoho roku od úmrtí manžela zanikl dnem 29.
10. 1996, tedy přede dnem splátky důchodu splatné po 1. 7. 2006. O odnětí vdovského důchodu
z výše uvedeného důvodu bylo žalobkyni vydáno rozhodnutí dne 25. 4. 1996.
Krajský soud kasační stížností napadeným rozhodnutím žalobu proti citovanému
rozhodnutí žalované jako nedůvodnou zamítl. Jako otázku předběžnou nejdříve krajský soud
zjišťoval samotnou existenci nároku žalobkyně na vlastní vdovský důchod, neboť až poté by bylo
možno posuzovat splnění podmínek stanovených ustanovením §82a zákona o důchodovém
pojištění. Pro aplikaci uvedeného ustanovení musí být nárok na vdovský důchod jako takový
ke dni 1. 7. 2006 zachován. Na základě skutkových okolností dané věci krajský soud seznal,
že žalobkyni nárok na vdovský důchod zanikl po uplynutí jednoho roku od úmrtí manžela
dnem 29. 10. 1996, neboť nesplňovala žádnou z podmínek pro pokračování tohoto nároku,
a to ani podle §46 odst. 2 zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění platném
ke dni 31. 12. 1995 (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), ani podle §50 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění. Dále krajský soud uvážil, že k obnovení nároku na vdovský důchod
mohlo dojít jen v souvislosti s ustanovením §85 zákona o důchodovém pojištění. Pro souzenou
věc toto ustanovení znamená, že pokud by žalobkyně do 5 let od zániku nároku na vdovský
důchod, tedy do 29. 10. 2001, splnila některou z podmínek stanovených v ustanovení §50 odst. 2
zákona o důchodovém pojištění, došlo by k opětovnému vzniku nároku na vdovský důchod.
V návaznosti na znění citovaného ustanovení krajský soud konstatoval, že ke dni 29. 10. 2001
žalobkyně nesplnila žádnou z podmínek pro obnovu nároku na vdovský důchod. Poukazovala-li
žalobkyně na vznik nároku na vdovský důchod v souvislosti s dosažením 50 let věku a dvouletou
lhůtou od zániku nároku, ve které této věkové hranice dosáhla, krajský soud uvedl, že žalobkyně
se dovolávala aplikace ustanovení §46 odst. 2 a 4 zákona o sociálním zabezpečení, jenž však
v ustanoveních týkajících se vdovského důchodu ke dni 31. 12. 1995 pozbyl platnosti a účinnosti,
a proto k podmínkám pro obnovu nároku na vdovský důchod jím stanoveným nebylo možno
přihlédnout. Krajský soud se tak ztotožnil s právním hodnocením žalované, že žalobkyně
nesplňuje podmínky ustanovení §82a odst. 1, 2 zákona o důchodovém pojištění, neboť nárok
na vdovský důchod jí zanikl dnem 29. 10. 1996, tj. přede dnem splátky důchodu splatné
po 1. 7. 2006.
Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností
z důvodu vymezeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V poměrně stručném podání
stěžovatelka zrekapitulovala průběh dosavadního řízení a opětovně namítla, že dle jejího názoru
splnila podmínky pro obnovu vdovského důchodu, když dosáhla věku 50 let ve dvouleté
lhůtě od zániku nároku na výplatu vdovského důchodu. Proto žádá Nejvyšší správní soud
o přezkoumání napadeného rozsudku a postupu soudu předcházejícího jeho vydání. Stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se stěžovatelka mylně
domnívá, že její nárok na vdovský důchod vznikl znovu splněním podmínek stanovených
zákonem o sociálním zabezpečením, ve znění platném do 31. 12. 1995. Platnost relevantních
ustanovení zákona o sociálním zabezpečení skončila ke dni 31. 12. 1995 a od 1. 1. 1996 stanovil
nově podmínky pro obnovu nároku na vdovský důchod zákon o důchodovém pojištění. Protože
k zániku nároku na vdovský důchod stěžovatelky došlo po 1. 1. 1996, musí být pro jeho obnovu
splněny již podmínky zákona platného v té době, tedy zákona o důchodovém pojištění.
Podle žalované se na stěžovatelku nevztahuje ustanovení §82a odst. 1 a 2 zákona o důchodovém
pojištění.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody. Neshledal přitom vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu,
že předmětem sporu je právní posouzení věci, skutkový základ rozsudku krajského soudu
nebyl mezi účastníky sporný a Nejvyšší správní soud jej považuje za dostatečně zjištěný, vycházel
z něj sám i v řízení o kasační stížnosti. Po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Ve věci samé uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Kasační stížnost podala stěžovatelka z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá obecně buď v tom, že správně zjištěný skutkový stav
je subsumován pod nesprávnou právní normu nebo je sice vybrána správná právní norma,
ale následně je nesprávně vyložena či aplikována.
Stěžovatelka spatřuje nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu v tom, že soud
v daném případě nesprávně posoudil splnění zákonných podmínek pro obnovu nároku
na vdovský důchod stěžovatelky (přiznaný podle předpisů platných před 1. 1. 1996), když
nepostupoval podle §46 odst. 4 ve spojení s odst. 2 téhož ustanovení zákona o sociálním
zabezpečení, ve znění platném ke dni 31. 12. 1995, dle přesvědčení stěžovatelky na danou věc
dopadajícího. V důsledku tohoto nesprávného dílčího právního závěru krajský soud chybně
vyhodnotil splnění podmínek ustanovení §82a odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění.
Pro závěr o důvodnosti stěžovatelkou uplatněného stížního bodu je tak zásadní posouzení právní
otázky, zda existoval nárok stěžovatelky na vdovský důchod ke dni 1. 7. 2006, konkrétně
zda nedošlo po zániku nároku stěžovatelky na vdovský důchod dnem 29. 10. 1996 k jeho tvrzené
obnově splněním relevantních zákonných podmínek.
Krajský soud správně vyložil podmínky aplikace ustanovení §82a zákona o důchodovém
pojištění a Nevyšší správní soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje. Předmětné ustanovení
neupravuje otázku vzniku nároku na vdovský důchod za situace, kdy tento dříve zanikl, nýbrž
toliko otázku obnovy výplaty vdovského důchodu, pokud tento pro souběh s nárokem na výplatu
starobního nebo invalidního důchodu byl zkrácen nebo nebyl vůbec vyplácen. Pro aplikaci
uvedeného ustanovení je však nezbytné, aby nárok na vdovský důchod jako takový byl ke dni
1. 7. 2006 zachován.
Pro posouzení dané věci je rozhodující, že stěžovatelce byl nárok na vdovský důchod
přiznán dne 29. 10. 1995, tedy podle předpisů platných před 1. 1. 1996 (na základě §46 odst. 1
zákona o sociálním zabezpečení, ve znění platném ke dni 31. 12. 1995) a zanikl dnem 29. 10.
1996 z důvodu uplynutí jednoho roku od úmrtí manžela pravomocným rozhodnutím, tj. po 31.
12. 1995 za platnosti a účinnosti zákona o důchodovém pojištění. Nespornou je také skutečnost,
že stěžovatelka nesplňovala po uplynutí jednoho roku od úmrtí manžela žádnou z podmínek pro
zachování (trvání) tohoto nároku podle zákona o důchodovém pojištění, a zbývá tak posoudit,
zda mohlo dojít k redukci či obnově nároku podle předchozí právní úpravy (zákon o sociálním
zabezpečení ve znění platném ke dni 31. 12. 1995). Vztah těchto dvou právních úprav řeší
přechodná ustanovení zákona o důchodovém pojištění (§68 a násl.). Z nich je třeba vycházet
při posuzování nároků na důchody, které vznikly před 1. 1. 1996 a o nichž nebylo do tohoto dne
pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí, trvání, obnově nebo změně výše těchto důchodů
za dobu před 1. 1. 1996, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto – jak výše uvedeno
o takový případ se u stěžovatelky jedná. Vztah dříve přiznaných důchodů k druhům důchodů
podle zákona o důchodovém pojištění řeší přechodné ustanovení §70, podle kterého důchody
mj. i vdovské, přiznané před 1. 1. 1996, se považují za stejnojmenné důchody podle zákona
o důchodovém pojištění, a to ve výši, v níž náležely ke dni 31. 12. 1995. Zvláštní přechodná
ustanovení týkající se výlučně vdovského a vdoveckého důchodu, přiznaného před 1. 1. 1996,
jsou obsažena v §82 až §85 zákona o důchodovém pojištění. Tato speciální ustanovení stanovují
dvojí právní režim pro možnost obnovy nároku na vdovský důchod po jeho zániku, neboť
podmínky pro obnovu nároku na vdovský důchod podle zákona o důchodovém pojištění nejsou
shodné s podmínkami vymezenými předchozími předpisy (zákon o sociálním zabezpečení
ve znění platném ke dni 31. 12. 1995). Rozhodujícím kritériem pro výběr relevantní právní normy
zákon určuje okamžik zániku nároku na vdovský důchod z časového hlediska platnosti právních
předpisů. V případě, že dojde k zániku nároku na vdovský důchod před 1. 1. 1996, lze podle §82
odst. 2 zákona o důchodovém pojištění obnovit nárok na tento důchod jednak splněním
podmínek vymezených předpisy platnými ke dni 31. 12. 1995 (§46 odst. 4 ve spojení s odst. 2
téhož ustanovení zákona o sociálním zabezpečení, ve znění platném ke dni 31. 12. 1995),
tak i podle §85 téhož zákona splněním podmínek zákona o důchodovém pojištění (§50 odst. 4
ve spojení s odst. 2 téhož ustanovení). Pokud však dojde k zániku nároku na vdovský důchod
až po 31. 12. 1995, k obnově nároku může dojít podle §85 citovaného zákona pouze
za podmínek stanovených novou právní úpravou zákona o důchodovém pojištění (§50 odst. 4
ve spojení s odst. 2 téhož ustanovení).
Vzhledem k tomu, že stěžovatelce prokazatelně zanikl nárok na vdovský důchod po
31. 12. 1995, mohla se eventuální obnova nároku posuzovat toliko podle §50 odst. 4 ve spojení
s odst. 2 téhož ustanovení zákona o důchodovém pojištění, na základě přechodného ustanovení
obsaženého v §85 citovaného zákona. V této souvislosti je tak námitka stěžovatelky, že její nárok
na vdovský důchod znovu vznikl, neboť splnila podmínky vymezené předchozím právním
předpisem, tj. zákonem o sociálním zabezpečení, ve znění platném ke dni 31. 12. 1995, zcela
nedůvodná. O skutečnosti, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro obnovu nároku na vdovský
důchod, podle zákona o důchodovém pojištění pak, jak bylo již uvedeno výše, není mezi
účastníky sporu.
Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje s právním názorem krajského soudu,
že stěžovatelka ke dni 1. 7. 2006 neměla nárok na vdovský důchod a nesplňovala tak jednu
z obligátních podmínek pro aplikaci ustanovení §82a zákona o důchodovém pojištění,
resp. stěžovatelce nenáležela žádná splátka důchodu splatná po 1. 7. 2006, od níž se může odvíjet
případné zvýšení vdovského důchodu dle odstavce 4 citovaného ustanovení. K stěžovatelkou
tvrzené obnově jejího nároku na vdovský důchod nedošlo, předmětný nárok zanikl s konečnou
platností dne 28. 10. 1996. Na tomto místě tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud
v dané věci správně posoudil nedostatek podmínek pro užití ustanovení §82a zákona
o důchodovém pojištění a pro případné uvolnění výplaty vdovského důchodu podle tohoto
ustanovení.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, netrpí namítanou nezákonností podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch,
ani on však nemá ve věcech důchodového pojištění právo na náhradu nákladů řízení, proto
mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena soudem zástupkyně advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120
s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu advokátce částkou 1000 Kč dle ust. §7 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění od 1. 9. 2006, za dva úkony právní služby –
první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne
4. 6. 2008. Soud advokátce dále přiznal částku 600 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupkyni stěžovatelky se tedy přiznává celková náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1600 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu