ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.93.2009:95
sp. zn. 3 Ads 93/2009 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: M. H.,
zastoupené JUDr. Jitkou Kučerovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti
žalované: Česká národní zdravotní pojišťovna, se sídlem Ječná 39, Praha 2, zastoupené JUDr.
Zorou Švabíkovou, advokátkou se sídlem Novoborská 374/29, Praha 9, proti rozhodnutí
rozhodčího orgánu žalované ze dne 16. 3. 2006, č.j. 5832/B/ČNZP-16/3-2006-RODP1/2006, o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, č.j. 7 Ca
256/2007 – 65,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, č. j. 7 Ca 256/2007 – 65,
se zrušuje a žaloba se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí rozhodčího orgánu žalované ze dne
16. 3. 2006, č.j. 5832/B/ČNZP-16/3-2006-RODP1/2006, a věc jí vrácena k dalšímu řízení.
Tímto rozhodnutím žalovaná podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 500/2004 Sb.“), zamítla odvolání žalobkyně proti
platebnímu výměru České národní zdravotní pojišťovny č. 5832/B ze dne 13. 5. 2004, jímž byla
žalobkyni uložena povinnost zaplatit dlužné pojistné ve výši 3443 Kč a vyměřené penále ve výši
3458 Kč. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí o odvolání proti tomuto platebnímu
výměru uvedla, že lhůta k podání odvolání proti platebnímu výměru počala běžet ode dne
18. 6. 2004, odvolání doručené dne 12. 1. 2006 je tak opožděné. Dále žalovaná konstatovala,
že neshledala předpoklady pro zahájení přezkumného řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání
nového rozhodnutí.
V žalobě žalobkyně uvedla, že v roce 2002 u ní bylo diagnostikováno závažné psychické
onemocnění později diagnostikované jako schizofrenie. V důsledku těchto skutečností nebyla
žalobkyně schopna řešit problémy, dostát svým závazkům ani adekvátně reagovat na písemnosti,
které jí byly doručovány poštou. V roce 2004 se stav žalobkyně zhoršil, od 23. 5. 2004
do 16. 6. 2004 byla hospitalizována v psychiatrické léčebně, den následující po propuštění
z léčebny, tj. 17. 6. 2004, byl žalobkyni doručen předmětný platební výměr. Celé správní řízení
probíhalo v době, kdy žalobkyně nebyla schopna řešit ani běžné záležitosti. Podle názoru
žalobkyně i podle jejích ošetřujících lékařů nebyla žalobkyně do září roku 2005 způsobilá
k právním úkonům, v řízení jí však nebyl ustanoven opatrovník. Opatrovník jí byl ustanoven
pouze v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče.
Jelikož nebylo vyhověno návrhu žalobkyně na obnovu řízení, podala proti platebnímu výměru
dne 6. 1. 2006 odvolání, neboť do dnešního dne žalobkyni nebyl řádně doručen. Žalobkyně
namítla rovněž věcnou nesprávnost platebního výměru.
Městský soud v Praze vycházel z těchto rozhodných skutkových okolností:
Z obsahu správního spisu se podává, že platební výměr žalované ze dne 13. 5. 2004 byl
žalobkyni doručen dne 17. 6. 2004. Dne 12. 1. 2006 podala žalobkyně odvolání proti tomuto
platebnímu výměru, přílohou tohoto odvolání byla zpráva ošetřující lékařky o zdravotním stavu
žalobkyně. Ve zprávě bylo mj. uvedeno, že žalobkyně byla hospitalizována v psychiatrické
léčebně od 6. 10. 2002 do 12. 12. 2002, od 23. 5. 2004 do 16. 6. 2004, dále od 7. 9. 2004
do 5. 1. 2005 a od 14. 4. 2005 do 25. 5. 2005. Zároveň žalobkyně v odvolání uvedla, že u ní byla
diagnostikována schizofrenie. Dle zmíněné lékařské zprávy byla u žalobkyně diagnostikována
dlouhotrvající závažná psychická porucha – schizoafektivní porucha s rodinným výskytem.
Žalobkyně v odvolání namítala, že jí měl být v řízení ustanoven opatrovník podle §16 odst. 1
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v tehdy platném znění (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“). S ohledem na skutečnost, že žalobkyni ustanoven opatrovník nebyl, nebyl jí ani doručen
odvoláním napadený platební výměr.
Po posouzení věci dospěl soud k závěru, že žalovaný zamítl odvolání žalobkyně
pro opožděnost podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. nesprávně. Pokud shledal, že odvolání
je podáno opožděně, byl povinen postupovat, dospěl-li k závěru, že odvoláním napadené
rozhodnutí je pravomocné, podle §92 zákona č. 500/2004 Sb. Soud rovněž uvážil, že žalovaný
učinil závěr o opožděnosti podaného odvolání bez toho, aby posoudil skutečnosti žalobkyní
v odvolání uvedené, který takový závěr vylučovaly. Žalobkyně v odvolání zcela zřejmě uvedla,
že jí platební výměr nebyl dosud doručen, neboť v době jeho doručování byla stižena duševní
poruchou. K tomu předložila důkazy, které takové tvrzení nepochybně prokazují. Pokud jí bylo
doručeno den poté, co byla propuštěna ze zdravotnického zařízení, přitom dále doložila zhoršení
jejího zdravotního stavu, byl žalovaný povinen se tímto tvrzením, zvláště když žalobkyně
namítala, že platební výměr nemůže být považován za doručený, zabývat a vypořádat se s ním.
Pouze tak mohl také určit, zdali je platební výměr v právní moci či nikoliv, a podle toho pak
zvolit, podle jakého právního předpisu bude v odvolacím řízení postupovat, zdali podle zákona
č. 71/1967 Sb., či podle zákona č. 500/2004 Sb. Žalovaný však tvrzení žalobkyně v rozhodnutí
nijak nehodnotil, není tedy zřejmé, zdali se touto námitkou vůbec zabýval, resp. z jakých důvodů
ji nepovažovat za důvodnou. Pokud je přitom v odvolání tvrzeno, že napadené rozhodnutí
doručeno nebylo, a toto tvrzení má vliv neposouzení počátku běhu odvolací lhůty, je správní
orgán povinen se s tímto tvrzením vypořádat a postavit najisto, zdali a kdy počala lhůta
pro podání odvolání běžet.
Městský soud v Praze uzavřel, že žalovaný v rozhodnutí neuvedl skutečnosti rozhodné
pro posouzení věci tak, aby bylo možné určit, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro vydání
rozhodnutí, tedy aby bylo možné věc posoudit po právní stránce. Podle soudu je rozhodnutí
žalované pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné a soud je proto podle §76 odst. 1 písm. a),
odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“),
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud se neztotožnil ani s názorem žalovaného
ohledně opožděnosti podané žaloby.
Rozsudek Městského soudu napadla žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační stížností
zejména z důvodu vymezeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle názoru
stěžovatelky měl soud žalobu odmítnout jako opožděnou. Má zato, že nebyla dodržena
dvouměsíční lhůta uvedená v ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s., ve které má být podána
občanskoprávní (pozn. soudu – zřejmě myšleno správní) žaloba, když rozhodnutí stěžovatelky
o odvolání bylo doručeno žalobkyni dne 21. 3. 2006 a tato se domáhá zrušení správních
rozhodnutí až žalobou ze dne 17. 8. 2006, doručenou Krajskému soudu v Brně dne 8. 9. 2006.
Pokud jde o zdravotní důvody, které údajně bránily žalobkyni jednat ve správním řízení, je podle
stěžovatelky žaloba v tomto směru zmatečná. Jestliže se žalobkyně dovolává skutečnosti,
že nebyla schopna činit úkony, mělo být o této skutečnosti vedeno samostatné řízení zřejmě
podle §10 občanského zákoníku. S omezením ve vztazích hmotněprávních by pak bylo spojeno
přímo ze zákona i omezení procesní. V tomto smyslu však žádné rozhodnutí dosud předloženo
nebylo, proto stěžovatelka nemohla pochybit, když neustanovila opatrovníka. Podle stěžovatelky
mělo být ve věci žalobkyně přihlédnuto k ustanovení §29 zákona č. 500/2004 Sb. Jestliže
se žalobkyně dovolává ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., měla být tato skutečnost
v žalobě uvedena s odpovídající právní a důkazní argumentací. Stěžovatelka je přesvědčena,
že pro ustanovení opatrovníka nebyl shledán žádný důvod. Je toho názoru, že jde především
o úmysl vyhnout se placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Podle stěžovatelky
žalobkyně v řízení nedoložila hodnověrným způsobem, že nebyla způsobilá posoudit obsah
svého jednání pro duševní poruchu. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatelce bylo minimálně
od 21. 9. 2005 známo, že u žalobkyně byla od roku 2002 diagnostikována závažná duševní
porucha – schizofrenie, pro kterou byla opakovaně hospitalizována v psychiatrické léčebně.
Podáním ze dne 21. 9. 2005 žalobkyně prostřednictvím právní zástupkyně stěžovatelku na tuto
skutečnost upozornila a domáhala se, aby buď přezkoumala svoje rozhodnutí mimo odvolací
řízení, popř. aby povolila obnovu řízení s tím, že jí měl být ve správním řízení ustanoven
opatrovník dle §16 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. Přestože žalobkyně stěžovatelce uvedla
tak závažné důvody, které doložila zprávou ošetřující lékařky, byly oba návrhy dopisem
stěžovatelky ze dne 13. 10 2005 odmítnuty bez dalšího s odůvodněním, že neobsahují žádné nové
skutečnosti nebo důkazy. Z tohoto důvodu nezbylo žalobkyni, než podat předmětné odvolání.
Stěžovatelka dále upozornila, že ustanovení opatrovníka dle §16 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.
nepožaduje, aby účastník řízení byl zbaven způsobilosti k právním úkonům rozhodnutím soudu.
Důvodem pro ustanovení opatrovníka je skutečnost, že je účastník řízení stižen duševní
nebo jinou poruchou, pro kterou nemůže v řízení jednat. Diagnoza schizofrenie je považována
za jednu z nejzávažnějších duševních poruch.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody. Po posouzení věci dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil tyto pro posouzení věci
rozhodné skutečnosti:
Správní rozhodnutí stěžovatelky o odvolání proti platebnímu výměru bylo žalobkyni
doručeno dne 21. 3. 2006. Žalobkyně napadla správní rozhodnutí stěžovatelky žalobou
doručenou Městskému soudu v Brně dne 17. 5. 2006, věc vedená u tohoto soudu pod sp. zn.
14 C 79/2006. Městský soud v Brně poté, co žalobkyni řádně poučil ve smyslu ustanovení §104b
odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zastavil řízení usnesením
ze dne 21. 7. 2006, č.j. 14 C 79/2006 - 26, které nabylo právní moci dne 16. 8. 2006, s tím, že není
ve věci věcně příslušný a k rozhodnutí je věcně příslušný krajský soud rozhodující věci správního
soudnictví. Zároveň byla žalobkyně soudem poučena, že může podat žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí u věcně a místně
příslušného soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví dle §72 odst. 3 s. ř. s. Žalobkyně
pak podala žalobu dne 8. 9. 2006 ke Krajskému soudu v Brně, který ji postoupil místně
příslušnému Městskému soudu v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2007, č.j. 32 Cad 7/2007 - 33.
Ve věci samé uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Podle §72 odst. 3 s. ř. s. „jestliže soud rozhodující v občanském soudním řízení zastavil řízení proto,
že šlo o věc, v níž měla být podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, může ten, kdo takovou žalobu
v občanském soudním řízení podal, podat u věcně a místně příslušného soudu žalobu ve správním soudnictví
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. V takovém případě platí, že žaloba byla podána
dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.“.
V případě, že je tak žaloba mylně podána k soudu rozhodujícímu v občanském soudním
řízení, uplatní se bezvýjimečné pravidlo obsažené v citovaném ustanovení §72 odst. 3 s. ř. s.
Ze znění uvedeného ustanovení vyplývá, že, proto, aby bylo možno považovat žalobu za včasně
podanou ve správním soudnictví, je třeba naplnění dvou podmínek: za prvé, žaloba byla podána
věcně a místně příslušnému soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví a za druhé, stalo
se tak ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení o zastavení řízení v občanském soudním
řízení. Tyto podmínky musí být splněny současně.
Právě otázkou naplnění první z uvedených podmínek, tj. otázkou včasnosti správní
žaloby podané k místně nepříslušnému soudu poté, kdy soud v občanském soudním řízení
pravomocně zastavil řízení dle §104b odst. 1 o. s. ř., se již Nejvyšší správní soud explicitně
zabýval ve své dosavadní rozhodovací činnosti, kdy ve svém rozsudku ze dne 11. 6. 2009,
č.j. 6 Azs 28/2009 - 98, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil závazný právní názor, že „lhůta
podle §72 odst. 3 s. ř. s. pro podání žaloby je zachována jen tehdy, pokud je žaloba podána do jednoho měsíce
od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení, a to u věcně a místně příslušného soudu. Lhůta proto není
zachována v případě, že žaloba je podána u místně nepříslušného krajského soudu, jenž žalobu postoupí soudu
místně příslušnému až po uplynutí lhůty k podání žaloby.“. O obdobný případ se jedná i v nyní
posuzované věci. Nejvyšší správní soud neshledal důvodu se od ustálené správní judikatury
odchýlit a proto o dané věci uvážil v souladu s právními závěry v citovaném rozhodnutí
vyjádřenými.
Východiskem úvah Nejvyššího správního soudu byla předchozí správní judikatura,
týkající se zejména otázky dodržení lhůt v případech, kdy bylo podání učiněno nepříslušnému
soudu. V této souvislosti je třeba akcentovat odlišná znění jednotlivých ustanovení soudního řádu
správního, jež stanovují podmínky včasného podání návrhu. Nejprve se jedná o ustanovení §72
odst. 1 s. ř. s., jež stanoví podmínky včasného podání žaloby. Výkladem tohoto ustanovení
se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 8 As 2/2008 – 112,
publikovaném pod č. 1721/2008 Sb. NSS, přitom dospěl k následujícímu závěru: „Žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) lze podat ve lhůtě podle §72 odst. 1 s. ř. s. a podle citovaného
ustanovení je lhůta zachována i tehdy, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí
směřuje. Zároveň je ve smyslu §40 odst. 4 s. ř. s. lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno
soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence. Zatímco v případě podání žaloby správnímu
orgánu je zachování lhůty vázáno na konkrétní správní orgán, který vydal napadené rozhodnutí, v případě soudu
§40 odst. 4 s. ř. s. takové omezení nezná. Je tedy nutno uzavřít, že platí obecné pravidlo, podle nějž k zachování
lhůty postačuje podání žaloby i jinému než věcně či místně příslušnému soudu.“ Oproti tomu znění
např. ustanovení §106 odst. 4 s. ř. s. stanoví lhůtu k podání kasační stížnosti odlišně; na tento
rozdíl upozornil Nejvyšší správní soud i v citovaném rozsudku sp. zn. 8 As 2/2008: „Toto obecné
pravidlo [§40 odst. 4 s. ř. s.] může být omezeno zvláštním ustanovením, jako je tomu např. v případě kasační
stížnosti, která musí být ve smyslu §106 odst. 4 s. ř. s. podána u soudu, který napadené rozhodnutí vydal,
a citované ustanovení zároveň výslovně stanoví zachování lhůty v případě podání kasační stížnosti u Nejvyššího
správního soudu.“
Se zřetelem k popsaným zákonným principům dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že takovým zvláštním ustanovením je i ustanovení §72 odst. 3 s. ř. s. Zde zákon pro zachování
měsíční lhůty k (druhému) podání žaloby vyžaduje její podání věcně a místně příslušnému soudu.
Tento přísnější režim oproti režimu podání žaloby přímo ve správním soudnictví (§72 odst. 1
s. ř. s.) je třeba vnímat jako snahu po hospodárnosti soudního řízení. Je-li totiž žaloba podána
přímo ve správním soudnictví, zákon žalobci přiznává „právo na omyl v otázce místně
příslušného soudu“; tento omyl žalobce je pak napraven postupem podle §7 odst. 6 s. ř. s.
(odstavec 7 ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 19. 6. 2008). V případě, že se žalobce mýlí
již v určení věcně příslušného soudu (tedy podá žalobu soudu civilnímu namísto soudu
správnímu), postupuje se podle §104b o. s. ř. a §72 odst. 3 s. ř. s.; žalobce má tedy taktéž
možnost svůj omyl napravit. V takové situaci je však již třeba dbát též na rychlost celého řízení,
žalobce totiž měl k dispozici nejen lhůtu k podání žaloby, ale též následnou měsíční lhůtu
k druhému (opravnému) podání žaloby. Nejvyšší správní soud tak zastává názor, že není
nepřiměřené po žalobci žádat, aby toto druhé podání žaloby bylo již co do určení příslušnosti
soudu bezvadné; Nejvyšší správní soud při této úvaze zohlednil též poučovací povinnost
civilního soudu (§104b odst. 1, 2 věta o. s. ř.).
Podle §7 odst. 2 s. ř. s. byl k řízení v dané věci místně příslušný soud, v jehož obvodu
bylo sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Žaloba podaná žalobkyní směřovala
proti správnímu rozhodnutí, které vydal Rozhodčí orgán České národní zdravotní pojišťovny,
jenž má sídlo Ječná 39, Praha 2. Místně příslušným soudem k vedení řízení o žalobě žalobkyně
tedy byl Městský soud v Praze. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně tak nesplnila
první z podmínek pro uplatnění ustanovení §72 odst. 3 s. ř. s., neboť nepodala „druhou“ žalobu
k věcně a místně příslušnému soudu. Sama lhůta pro podání „druhé“ žaloby, jako druhá zákonná
podmínka uvedená v ustanovení §72 odst. 3 s. ř. s. , zachována sice byla, avšak žaloba byla
podána v jednoměsíční lhůtě k soudu místně nepříslušnému.
Nejvyšší správní soud tak přisvědčil námitce stěžovatelky ohledně opožděnosti podané
žaloby. Městský soud v Praze pochybil, pokud žalobu věcně projednal, neboť ji měl podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítnout.
Nejvyšší správní soud proto zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a současně žalobu
žalobkyně odmítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Řízení ve věci bylo ukončeno odmítnutím žaloby, Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu