ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.95.2008:57
sp. zn. 3 Ads 95/2008 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: E. G., proti
žalovanému: ředitel Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje, se sídlem
Výškovická 40, Ostrava - Zábřeh, proti rozhodnutí žalovanému ze dne 25. 5. 2007, č.j. HSOS -29-
20/KŘ-ŘK-2007, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 29. 5. 2008, č.j. 22 Ca 254/2007 – 21,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2008, č.j. 22 Ca 254/2007 – 21,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, kterým byla prohlášena nicotnost jeho rozhodnutí ze dne
25. 5. 2007, č.j. HSOS-29-20/KŘ-ŘK-2007. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru
Moravskoslezského kraje ze dne 1. 1. 2007, č.j. HSOS-1905-924/KŘ-PaM-2006, jímž byla žalobci
na základě ustanovení §224 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“), ke dni
1. 1. 2007 započtena do doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek doba 22 let a 175 dnů
a stejná doba rovněž do doby rozhodné pro nárok na odchodné.
V napadeném rozsudku Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, o čemž rozhodl i přesto, že tuto námitku
žalobce neuplatnil, neboť nicotnost napadeného rozhodnutí je soud povinen vyslovit
i bez návrhu dle §76 odst. 2 s. ř. s. Předně uvedl, že služební zákon ani zákon č. 238/2000 Sb.,
o Hasičském záchranném sboru České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o HZS“), neobsahuje vymezení poměru ustanovení o řízení ve věcech služebního poměru
příslušníků HZS ve vztahu k obecným předpisům o správním řízení. Z tohoto důvodu je podle
názoru krajského soudu třeba aplikovat ustanovení §180 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V procesních otázkách
neupravených výslovně ve služebním zákoně je třeba užít ustanovení o řízení obsažená
ve správním řádu, konkrétně ustanovení §77 odst. 1 věta první, podle níž je nicotné
to rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný. Krajský soud zdůraznil,
že správní orgán může uplatňovat svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem
nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Podle §2 odst. 1
služebního zákona ve věcech služebního poměru příslušníků jedná a rozhoduje jménem státu
ředitel bezpečnostního sboru, není-li dále stanoveno jinak. V rozsahu jím stanoveném jedná
a rozhoduje též vedoucí organizační části bezpečnostního sboru. Další ustanovení služebního
zákona podle krajského soudu vymezují věcnou příslušnost ministra vnitra, určeného člena vlády,
ředitele školy, vedoucího organizační části ministerstva vnitra, rektora policejní akademie
a pro rozhodování ve věcech služebního poměru příslušníků v záloze. Tato ustanovení
na posuzovaný případ nedopadají.
V odůvodnění uvedeného rozhodnutí krajský soud dále uvedl, že podle §2 odst. 1 zákona
o HZS tento sbor tvoří generální ředitelství, které je součástí Ministerstva vnitra, dále hasičské
záchranné sbory krajů a Střední odborná škola požární ochrany a Vyšší odborná škola požární
ochrany ve Frýdku-Místku. V čele hasičského záchranného sboru kraje stojí ředitel a hasičské
záchranné sbory krajů řídí generální ředitelství. Proto generální ředitel HZS může delegovat
svou věcnou příslušnost rozhodovat v prvním stupni ve věcech služebního poměru jen a pouze
na vedoucího organizační části HZS, tedy konkrétně na ředitele hasičského záchranného sboru
kraje jako vedoucího tohoto sboru. Na tom nic nemění ani krajskému soudu známý pokyn
generálního ředitele HZS a vedoucích organizačních částí HZS jednat a rozhodovat ve věcech
služebního poměru č. 22/2006 Sbírky interních aktů řízení generálního ředitele HZS, ve znění
pokynu č. 24/2007 téže sbírky, podle něhož je věcná příslušnost rozhodovat ve věcech
služebního poměru delegována na ředitele kanceláře krajského ředitele [čl. 10 písm. w)
citovaného pokynu]. K této delegaci podle názoru krajského soudu nelze přihlížet, neboť
takto delegoval generální ředitel HZS svou věcnou příslušnost na jinou osobu, než na kter ou
mu delegaci této věcné příslušnosti vůbec umožňuje zákon. Krajský soud proto uzavřel,
že jediným věcně příslušným orgánem HZS k rozhodování v posuzované věci podle §224
služebního zákona ve vztahu k příslušníkovi HZS zařazenému v hasičském záchranném sboru
kraje, který není ředitelem kanceláře krajského ředitele, je pouze generální ředitel HZS ČR.
Rozhodoval-li o nároku kdokoliv jiný, učinil tak mimo věcnou příslušnost určenou mu zákonem
nebo na základě zákona, pročež je jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení §77 odst. 1 věty prvé
správního řádu nicotné. S ohledem na to proto krajský soud vyslovil nicotnost napadeného
rozhodnutí žalovaného.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační
stížností, ve které v prvé řadě namítl, že pro řízení ve věcech služebního poměru se správní řád
vůbec nepoužije. Služební zákon totiž obsahuje speciální právní úpravu v části dvanácté
pro řízení ve věcech služebního poměru, která má přednost před úpravou obecnou. Kromě
toho uvedl, že ustanovení §180 odst. 1 správního řádu je ustanovením pouze přechodným,
a že zákon o služebním poměru nabyl účinnosti až po roce nabytí účinnosti správního řádu.
Podle názoru stěžovatele je v ustanovení §180 odst. 1 správního řádu upraven postup správních
orgánů pro řízení, která byla vedena před účinností tohoto zákona. Stěžovatel postupoval
v posuzované věci pouze podle ustanovení o řízení podle služebního zákona. Stěžovatel
konstatoval, že v případě rozhodnutí ředitele HZS Moravskoslezského kraje proto rozhodovala
podle §190 odst. 6 služebního zákona osoba věcně příslušná ve smyslu delegované věcné
příslušnosti služebním předpisem. Stěžovatel z těchto důvodů nesouhlasí s názorem krajského
soudu, že jeho rozhodnutí byla nicotná podle §77 od st. 1 správního řádu. Krajský soud
je oprávněn vyslovit nicotnost pouze z důvodů uvedených v ustanovení §77 odst. 2 správního
řádu.
V této souvislosti stěžovatel zdůraznil, že v rámci HZS vychází věcná příslušnost
u krajského ředitele z příslušného služebního předpisu, který byl vydán na základě zmocnění
uvedeného ve služebním zákoně, a který určuje, která organizační část je v daném případě
v daném řízení věcně příslušná. Krajský soud podle stěžovatele nezohlednil zejména ustanovení
§2 odst. 1 služebního zákona, které určuje, že ve věcech služebního poměru příslušníků
bezpečnostních sborů jedná a rozhoduje jménem státu ředitel bezpečnostního sboru, nestanoví- li
tento zákon jinak. V rozsahu jím stanoveném však může jednat a rozhodovat též vedoucí
organizační části bezpečnostního sboru. Služební zákon však nedefinuje pojem „organizační část
bezpečnostního sboru“. Pouze v právně nezávazné poznámce pod čarou je k tomuto pojmu
uveden příkladmo §2 odst. 1 zákona č. 238/2000 Sb., ve znění zákona č. 362/20 03 Sb.,
v němž je stanoveno, že HZS tvoří generální ředitelství, hasičské záchranné sbory krajů a Střední
odborná škola požární ochrany a Vyšší odborná škola požární ochrany ve Frýdku-Místku.
Z této poznámky ovšem nevyplývá, jaké jsou organizační části v rámci HZS. Služební zákon
přitom tyto části nestanovuje ani pro jiné bezpečnostní sbory. Podpůrně a pro srovnání
stěžovatel poukázal na úpravu ustanovení §3 odst. 2 a §8 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti uvedl, že služební zákon v ustanovení §4 odst. 5
zmocňuje ředitele bezpečnostního sboru k přípravě návrhu organizační struktury bezpečnostního
sboru, kterou v podmínkách HZS schvaluje podle vládou schválené systemizace ministr vnitra.
Generální ředitel HZS tak navrhuje ministru vnitra i organizační části bezpečnostního sboru.
Současnou organizační strukturu navrženou generálním ředitelem HZS schválil ministr vnitra
dne 24. 10. 2006, pod č.j. PO-2711/GŘ-OR-2006, přičemž organizační struktura hasičských
záchranných sborů krajů je uvedena v příloze č. 12. Jednotlivé organizační části jsou
pojmenovány a na jejich vedoucí jsou pokynem generálního ředitele HZS č. 22/2006 delegovány
pravomoci jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru. Stěžovatel má za to,
že ustanovením §2 odst. 1 služebního zákona je vytvořen prostor pro decentralizaci rozhodování
ve věcech služebního poměru, přičemž z chybějící definice pojmu a příkladného odkazu není
možno výkladem zužovat možnost decentralizace pouze na ředitele hasičského záchranného
sboru kraje.
Stěžovatel zastává názor, že příslušným služebním předpisem je pokyn generálního
ředitele HZS a vedoucích organizačních částí HZS jednat a rozhodovat věcech služebního
poměru č. 22/2006 Sbírky interních aktů řízení generálního ředitele HZS, ve znění pokynu
č. 24/2007 téže sbírky, jakožto závazný interní akt řízení. Stěžovatel poukázal na absurdní
důsledky výkladu krajského soudu, které spočívají v tom, že podle tohoto výkladu by musel
rozhodovat o nárocích podle ustanovení §224 služebního zákona v prvním stupni generální
ředitel o každém jednotlivém příslušníkovi HZS a ve druhém stupni ministr vnitra, a to proto,
že podle názoru krajského soudu lze delegovat pravomoci pouze podle §2 odst. 1 zákona
č. 238/2000 Sb. Stěžovatel se proto s tímto názorem soudu neztotožnil a považuje za správné,
aby organizační části podle potřeby a zejména schválené systemizace, resp. organizační struktury
HZS, byly stanoveny vnitřními normativy. Tyto části pak nelze ztotožňovat s vymezením HZS
uvedeným v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 238/2000 Sb. Z těchto důvodů považuje stěžovatel
napadený rozsudek krajského soudu za chybně odůvodněný a založený na nesprávném právním
posouzení. Z toho stěžovatel dovozuje, že generální ředitel HZS měl pra vomoc výše uvedený
vnitřní služební předpis vydat. Proto navrhl zrušení napadeného rozsudku krajského soudu
a vrácení věci soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti žalovaného nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody. Po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační st ížnost je důvodná.
O jednotlivých stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Ačkoliv stěžovatel své stížní námitky výslovně nepodřadil pod zákonné kasační důvody
vymezené v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., je z obsahu kasační stížnosti zjevné, že napadá
rozsudek krajského soudu z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. To obecně spočívá
buď v tom, že správně zjištěný skutkový stav je subsumován pod nesprávnou právní normu
nebo je sice vybrána správná právní norma, ale následně je nesprávně vyložena či aplikována.
Podle stěžovatele tento důvod kasační stížnosti představuje nesprávný závěr krajského soudu
o nicotnosti napadeného správního rozhodnutí.
V posuzované věci byla podle názoru krajského soudu nicotnost rozhodnutí stěžovatele
způsobena nedostatkem (absencí) jeho věcné příslušnosti k vydání takového rozhodnutí. Meritem
posuzované věci je tedy řešení právní otázky, kdo je oprávněn rozhodovat v otázkách započtení
výsluhových dob „řadových“ příslušníků Hasičského záchranného sboru jako jednoho
z bezpečnostních sborů České republiky podle §224 služebního zákona. Jedná se tedy o otázku
stanovení pravomoci a věcné příslušnosti jako základních podmínek vedení správního řízení
ve věcech výsluhového příspěvku, v posuzované věci konkrétně započítání doby rozhodné
pro výsluhový příspěvek a doby rozhodné pro odchodné podle §224 služebního zákona.
V prvé řadě Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné poukázat zejména na to,
že po právní (a v mnohém i skutkové) stránce obdobná problematika již byla zdejším soudem
opakovaně posuzována a řešena. V nyní projednávané věci proto Nejvyšší správní soud vycházel
jak z jeho rozsudku ze dne 16. 3. 2009, č. j. 4 Ads 139/2008 - 49, tak i z rozsudku ze dne
19. 3. 2009, č. j. 6 Ads 118/2008 - 69, obou dostupných na www.nssoud.cz. V podrobnostech
na ně proto Nejvyšší správní soud plně odkazuje, n eboť neshledal důvodu se od ustálené správní
judikatury odchýlit a s právními závěry v citovaných rozhodnutích vyjádřenými se v nyní souzené
věci zcela ztotožňuje.
Zákonná právní úprava bezpečnostních sborů České republiky a rovněž jejich pravomocí
vést určité typy řízení jako správní orgány je poměrně komplikovaná. Pomyslným lex generalis
pro otázky služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů je výše zmíněný služební zákon.
Ten upravuje právní poměry příslušníků bezpečnostních sborů, jejich odměň ování, řízení
ve věcech služebního poměru a organizační věci služby. Bezpečnostním sborem se rozumí
Policie České republiky, Hasičský záchranný sbor České republiky, Celní správa České republiky,
Vězeňská služba České republiky, Bezpečnostní informační slu žba a Úřad pro zahraniční styky
a informace, což stanoví §1. Ustanovení §1 odst. 2 tohoto zákona vymezuje vrcholné orgány
těchto bezpečnostních sborů (tzv. ředitelé bezpečnostních sborů), přičemž podle služebního
zákona v čele HZS stojí generální ředitel. Podle §2 služebního zákona, který upravuje pravomoc
jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru, jsou pak rozděleny tyto pravomoci
mezi tzv. služební funkcionáře (nadřízeného ředitele bezpečnostního sboru, ředitele
bezpečnostního sboru a osoby pověřené rozhodováním ve věcech služebního poměru).
Za služebního funkcionáře se považuje i ministr příslušného resortu, jemuž je ředitel
bezpečnostního sboru odpovědný (tj. nadřízený ředitele bezpeč nostního sboru). Pravomoci jsou
rozděleny mezi služební funkcionáře podle postavení a služebního zařazení příslušníků
bezpečnostních sborů, jichž se jednání či rozhodování ve věci služebního poměru týká. Ohledně
organizačního uspořádání HZS neobsahuje služební zákon žádná další speciální pravidla. Proto
je nutno vycházet z ustanovení §2 odst. 1 tohoto zákona, které uvádí, že „ve věcech služebního
poměru příslušníků jedná a rozhoduje jménem státu ředitel bezpečnostního sboru, není- li dále stanoveno jinak.
V rozsahu jím stanoveném jedná a rozhoduje též vedoucí organiz ační části bezpečnostního sboru.
1)
“
Pod poznámkou č. 1) je uveden příkladmo odkaz na ustanovení §2 odst. 1 zákona o HZS.
Služební zákon zde tedy svěřuje originálně pravomoc k rozhodování věcí služebních poměrů
„řadových“ příslušníků bezpečnostních sborů řediteli toho kterého bezpečnostního sboru,
a derivativně na základě zmocnění ředitele bezpečnostního sboru také vedoucímu organizační
části bezpečnostního sboru. Pro výklad uvedené kompetenční normy je tedy zapotřebí vyložit,
co se v kontextu služebního zákona rozumí pod pojmem „organizační část bezpečnostního
sboru“, na základě něhož lze určit rovněž obsah pojmu „vedoucí organizační části
bezpečnostního sboru“, na něhož může být delegována rozhodovací pravomoc dle citovaného
ustanovení služebního zákona.
Služební zákon neobsahuje legální definici pojmu „organizační část bezpečnostního
sboru.“ Pouze odkazuje prostřednictvím poznámky pod čarou a jako příklad uvádí právě
vymezení dělení HZS, které je uvedeno v ustanovení §2 zákona o HZS. Podle tohoto ustanovení
HZS tvoří: a) generální ředitelství hasičského záchranného sboru (dále jen "generální ředitelství"), které
je součástí Ministerstva vnitra (dále jen "ministerstvo"), b) hasičské záchranné sbory krajů, a c) Střední odborná
škola požární ochrany a Vyšší odborná škola požární ochrany ve Frýdku - Místku. Organizace
bezpečnostních sborů je na zákonné úrovni upravena pouze v základním rozsahu, a především
z toho pohledu, kdo je nositelem originální rozhodovací pravomoci. Ohledně delegace těchto
pravomocí zákon upravuje samotné oprávnění nositele originální pravomoci delegovat aktem
řízení toto oprávnění na jiného služebního funkcionáře, kterým je ve věcech služebního poměru
příslušníků dle citovaného ustanovení §2 odst. 1 služebního zákona „vedoucí organizační části
bezpečnostního sboru.“ Z výše uvedených důvodů však nelze ze zákonných předpisů
jednoznačně určit, které součásti bezpečnostního sboru jsou jeho organizační částí, a které
nikoliv. Z toho dále vyplývá, že nelze pouhou aplikací zákonných norem naplnit rozsah pojmu
„vedoucí organizační části bezpečnostního sboru“, aniž by byly aplikovány akty řízení, které
organizační strukturu bezpečnostních sborů upravují konkrétněji a dotvářejí tak organizační
rámec bezpečnostních sborů upravený zákonnými normami.
Na základě tohoto pohledu dospěl Nejvyšší správní soud v posuzované věci k závěru,
že HZS má tři základní organizační části vymezené v ustanovení §2 odst. 1 služebního zákona,
avšak to nevylučuje, že se za jeho organizační části mohou považovat i da lší vymezené strukturní
úseky těchto organizačních částí stanovené na základě aktů řízení vydávaných generálním
ředitelem HZS (např. územní odbory HZS, jednotky HZS, či úseky krajských ředitelství HZS).
Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že tento způsob organizace a fungování bezpečnostních
sborů je pro ně typickým charakteristickým rysem a odpovídá rovněž racionalitě a účelnosti
fungování těchto bezpečnostních složek státu. Zvláště pak rozhodování ve věcech služebního
poměru je řízením úzce spjatým s výkonem služby jako takovým. Příslušníci bezpečnostních
sborů jsou povinni znát služební předpisy a další akty řízení vydávané ředitelem bezpečnostních
sborů a dalšími služebními funkcionáři (§46 odst. 1 služebního zákona). Znalost vnitřní
organizační struktury bezpečnostních sborů, jakož i věcné příslušnosti služebních funkcionářů
k rozhodování ve věcech služebního poměru, lze u příslušníků bezpečnostních sborů
presumovat, a proto zde nelze hovořit ani o případném ohrožení právní jistoty účastníků řízení
ve věcech služebních poměrů.
Z pokynu generálního ředitele HZS ze dne 22. 12. 2006, č. 22/2006 Sbírky interních aktů
řízení generálního ředitele HZS, ve znění pokynu č. 24/2007 téže Sbírky, kterým se stanoví
pravomoci generálního ředitele HZS vedoucích organizačních částí HZS jednat a rozhodovat
ve věcech služebního poměru, Nejvyšší správní soud zjistil, že obsahuje delegaci rozhodovacích
pravomocí ve věcech služebního poměru na ředitele kanceláře generálního ředitele (čl. 2), ředitele
odboru (čl. 4), ředitele kanceláře krajského ředitele (čl. 10), náměstka krajského ředitele (čl. 11)
a na další služební funkcionáře. Konkrétně pravomoc rozhodovat ve věcech zápočtu dob
pro účely výsluhových nároků příslušníků ZHS podle ustanovení §224 služebního zákona
je svěřena řediteli kanceláře krajského ředitele [čl. 10 písm. w) pokynu]. Věcně příslušným
služebním funkcionářem je dle ustanovení §190 odst. 6 věty první služebního zákona služební
funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři, který napadené rozhodnutí vydal. Tímto služebním
funkcionářem je v souladu s citovaným pokynem krajský ředitel HZS. Z přiložené systemizace
služebních míst HZS Moravskoslezského kraje a jiných ustanovení citovaného pokynu vyplývá,
že krajský ředitel HZS je ve všech věcech nejbližším nadřízeným služebním funkcionářem
řediteli kanceláře krajského ředitele. Z tohoto důvodu je krajský ředitel nepochybně příslušný
i k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí ředitele kanceláře krajského ředitele, neboť je jeho
nejbližším nadřízeným funkcionářem.
Nejvyšší správní soud proto nevidí žádnou zákonnou překážku v tom, aby na tyto
služební funkcionáře (jimž pokyn generálního ředitele HZS svěřuje významná rozhodovací
oprávnění ve věcech služebního poměru) bylo nahlíženo jako na vedoucí organizačních částí
HZS v souladu se smyslem a účelem ustanovení §2 odst. 1 služebního zákona, jímž je
decentralizace pravomoci jednat a rozhodovat jménem HZS na hierarchicky níže postavené
služební funkcionáře, než je generální ředitel HZS. Proto je takovým vedouc ím organizační části
HZS jak krajský ředitel, tak i jemu podřízený ředitel kanceláře krajského ředitele. Z toho vyplývá,
že jak prvoinstanční rozhodnutí, tak i rozhodnutí stěžovatele o odvolání byla vydána orgány
k tomu pravomocnými a věcně příslušnými. Krajský soud však v žalobním řízení dospěl k závěru,
že napadená rozhodnutí žalovaného jsou nicotná. Podle §76 odst. 2 s. ř. s. platí, že pokud soud
zjistí, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem
tuto nicotnost i bez návrhu. Problematika nicotnosti správních rozhodnutí je s účinností
od 1. 1. 2006 upravena správním řádem v ustanovení ch §77 a §78. Koncepce nicotnosti
je založena na myšlence, že nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec
věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu
orgánu. Dále je ve smyslu uvedených ustanovení správního řádu nicotné i takové rozhodnutí,
které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky
neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí
správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle soudního řádu správního.
Jakkoliv má být nicotnost správního rozhodnutí z důvodu absolutní věcné nepříslušnosti
k vydání rozhodnutí řešena v prvé řadě již ve správním řízení, správní soudy k ní samozřejmě
musí v intencích ustanovení §78 odst. 2 a 3 s. ř. s. přihlížet ex offo, stejně jako k nicotnosti dané
vnitřní rozporností, právní či faktickou neuskutečnitelností správního rozhodnutí a dalšími
vadami vylučujícími kvalifikaci správního aktu jako rozhodnutí. Z důvodů shora uvedených
je však závěr krajského soudu o nicotnosti rozhodnutí stěžovatele nesprávný a způsobuje
nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky pravomoci
a věcné příslušnosti stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a současně vrátil věc soudu k dalšímu řízení.
V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným
v tomto rozsudku tak, že meritorně přezkoumá zákonnost napadeného rozhodnutí stěžovatele
o výsluhových dobách žalobce rozhodných pro výpočet odchodného a výsluhového příspěvku.
V novém rozhodnutí pak Krajský soud v Ostravě rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu