ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.1.2009:89
sp. zn. 3 Azs 1/2009 - 89
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jiřího Pally
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: A. M., zast. Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem
se sídlem Beroun, Na Kaplance 491/8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2007,
č. j. OAM-872/VL-07-P13-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2008, č. j. 32 Az 59/2007 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu Mgr. Jiřímu Gregůrkovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2856 Kč. Tato částka
bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní
moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 9. 2007, č. j. OAM-872/VL-07-P13-2006. Tímto rozhodnutím nebyla žalobci k jeho žádosti
udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud dospěl k závěru, že v předchozím správním řízení nebyl žalobce zkrácen
na svých právech. Byly s ním provedeny dva pohovory k důvodům jeho žádosti, jím sdělené
skutečnosti žalovaný konfrontoval s objektivními informacemi o zemi původu a rovněž
je porovnal s výpověďmi manželky žalobce. Zohlednil také žalobcem předložené důkazy.
Napadené rozhodnutí tedy bylo vydáno v souladu se zákonem.
Pokud jde o situaci v Kazachstánu, zabýval se žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí
pečlivě otázkou svobody náboženství. Ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o svobodě vyznání
v Kazachstánu za rok 2006 vyplývá, že ve své novelizované podobě zákon o náboženství
výslovně požaduje, aby se náboženské organizace u státu zaregistro valy. I nadále však stanoví,
že všechny osoby mohou svobodně vyznávat svou náboženskou víru samy nebo společně
s jinými osobami. Soud odkázal na rozsudek Nejvy ššího správního soudu ze dne 5. 12. 2007,
čj. 3 Azs 89/2007 - 68, který se ve skutkově obdobném případu zabýval otázkou povinné
registrace náboženských skupin v Kazachstánu a postaven ím vyznavačů čistého islámu,
ke kterému se žalobce hlásí. Zde Nejvyšší správní soud mimo jiné uzavřel, že zákonný požadavek
povinné registrace náboženských skupin v Kazachstánu neznamená omezení ve vyznávání víry.
Jedná se o nezbytnou podmínku zajišťující bezpečnost státu, je jím sledován legitimní cíl,
a proto ho nelze považovat za porušování lidských práv ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
Tomuto požadavku se žalobce nepodřídil, a byl tak vystaven oprávněné pozornosti státních
orgánů.
Jak lze dovodit ze zpráv o zemi původu, špatná práce policejních orgánů
je v Kazachstánu obecným problémem bez souvislosti s náboženstvím dané osoby. Soud
se ztotožnil s názorem žalovaného, že jednání policistů lze hodnotit jako překročení
jejich pravomoci, či jako trestné a postižitelné podle zákonů země původu, nelze jej však
charakterizovat jako pronásledování dle příslušných ustanovení zákona o azylu.
V části odůvodnění týkající se doplňkové ochrany vycházel žalovaný jak z informací
od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, při interpretaci pojmu
„nelidské nebo ponižující zacházení či trest “ citoval konkrétní rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva. Zhodnotil, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany
dle §14a zákona o azylu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobci v případě návratu do země
původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 citovaného ustanovení.
V Kazašské republice v současné době nedochází k mezinárodnímu nebo vnitřnímu
ozbrojenému konfliktu a vycestování žalobce nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR.
Podle informace Ministerstva zahraničních věcí ČR nehroz í neúspěšným žadatelům o azyl
v případě jejich návratu do Kazašské republiky postih ze strany státních orgánů. S těmito závěry
se krajský soud ztotožnil.
Proti rozsudku krajského soudu se ohradil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností, v níž uplatnil důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Jak krajský soud, tak i žalovaný odkazují na zprávu
Ministerstva zahraničí USA, jež zmiňuje novelu zákona o nábožen ství. Podle téže zprávy
je však registrace ze zákona povinná pouze v případě, že daná náboženská skupina hodlá
vystupovat jako samostatná právní osobnost. V případě stěžovatele se však jedná o čistě
soukromou skupinu, která se scházela ke čtení náboženských textů. Registrace proto v jejich
případě nebyla nutná. Soud tak podle stěžovatele nesprávně posoudil právní charakter
náboženské skupiny, což ve svém důsledku vedlo k nezákonnosti celého rozhodnutí.
Krajský soud rovněž pochybil, pokud dovodil, že špatná práce policie je obecným
problémem bez souvislosti s náboženským vyznáním stěžovatele. Použitá zpráva Ministerstva
zahraničí USA zmiňuje příklady perzekuce a diskriminace neregistrovaných náboženství ze strany
policie, a to i přesto, že jedinou legální sankcí za neregistraci je pokuta.
Z výše uvedeného pak podle stěžovatele vyplývá, že tvrzení správního orgánu nemají
oporu ve spise, zejména v pohovorech a ve zprávě Ministerstva zahraničí USA o svobodě
vyznání v Kazachstánu za rok 2006, neboť byly účelově použity pouze pasáže hovořící
v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel je rovněž toho názoru, že napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Navrhl
proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je- li kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb . NSS. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních p ráv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit přijatelnost kasační stížnosti
ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Postavením vyznavačů tzv. čistého islámu v Kazachstánu
se již Nejvyšší správní soud dříve meritorně zabýval v rozsudcích ze dne 5. 12. 2007,
č. j. 3 Azs 88/2007 - 67; z téhož dne, č. j. 3 Azs 89/2007 - 68; a zejména pak v rozsudku ze dne
21. 5. 2008, č. j. 3 Azs 24/2008 - 73 (všechny dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní
soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační
stížnost dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti ve výši
2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální č ástky 300 Kč podle §13 odst. 3
cit. vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající da ni z přidané hodnoty,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně
z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 456 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2856 Kč. Uvedená
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci
tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu