ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.6.2009:119
sp. zn. 3 Azs 6/2009 - 119
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: B. I., zastoupen Mgr. Ondřejem Rejskem, advokátem
se sídlem Hradec Králové, Buzulucká 431, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2007, č. j. OAM-
682/LE-05-P13-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 18. 8. 2008, č. j. 32 Az 75/2007 - 78,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu Mgr. Ondřeji Rejskovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 4800 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 10. 2007, č. j. OAM-682/LE-05-P13-2006. Tímto rozhodnutím nebyla žalobci k jeho žádosti
udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud dospěl k závěru, že předchozí správní řízení netrpí vytýkanými vadami
a že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Z obsahu předloženého správního
spisu vyplývá, že si správní orgán před vydáním rozhodnutí opatřil dostatek informací o zemi
původu žalobce, které pocházejí z více nezávislých informačních zdrojů, proto je soud považuje
za objektivní. V tomto směru nelze žalovanému vytýkat, že některé informace nepoužil (§50
odst. 4 správního řádu). Žalovaný konfrontoval zjištěné informace s výpověďmi žalobce,
předloženými důkazy se zabýval a tyto vyhodnotil. Své závěry náležitě odůvodnil.
Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že postup kazašských státních orgánů
vůči žalobci (vyznavači čistého islámu) nelze s ohledem na intenzitu a charakter považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Jednání žalobce (odmítnutí registrace)
pak mohlo podle soudu vyvolat u státních orgánů podezření, že patří k extremistické organizaci
Hizb ut-Tahrir. Zájem policejních orgánů tedy mohl vyplývat z bezpečnostních důvodů,
neboť aktivity organizací a hnutí, které představují riziko pro bezpečnost jeho obyvatel,
monitoruje každý stát, včetně vyspělých demokratických států, Českou republiku nevyjímaje.
V této souvislosti odkázal krajský soud na rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 12. 2007,
čj. 3 Azs 89/2007 - 89, jenž řešil skutkově obdobný případ. Soud proto přisvědčil závěru
žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
V řízení rovněž nebylo prokázáno, že by žalobci v případě návratu hrozilo skutečné
nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. V Kazašské republice v současné době
nedochází k mezinárodnímu nebo vnitřnímu ozbrojenému konfliktu a vycestování žalobce
nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž uplatnil důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Dovolávané rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu na věc stěžovatele nedopadá a zároveň je třeba jeho závěry přehodnotit nebo alespoň
doplnit. Toto rozhodnutí se věnuje otázce registrace náboženských skupin, neřeší však,
zda je odkazem na veřejný pořádek a bezpečnost možné odůvodnit i nátlak státních orgánů
směřující k tomu, aby žalobce chodil do mešity (a tedy opustil své náboženské přesvědčení).
Nevěnuje se ani otázce, zda útoky státních orgánů vůči žalobci nepředstavují zásah do politických
práv, konkrétně práva svobodně se shromažďovat a sdružovat. Sdělení žalobce o tom, že nebyl
politicky organizován, pak automaticky neodůvodňuje závěr, že nesplňuje podmínky §12 písm. a)
zákona o azylu.
Ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Kazachstánu za rok
2006 vyplývá, že státní orgány zde požadují informace o členech náboženské skupiny,
a to o etnické příslušnosti, rodinném stavu, náboženském vyznání, zaměstnání a politické
příslušnosti. Svoboda náboženského vyznání není podle stěžovatele zachována, je-li věřící nucen
oznámit svou víru úřadům a k tomu uvést podrobnosti o svém soukromém životě. Otázkou,
zda uložení takové povinnosti jednotlivci je výrazem porušení lidských práv, se citovaný judikát
Nejvyššího správního soudu nezabývá.
Stěžovatel odkázal na čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,
zakotvující právo na svobodu vyznání, a na zprávu Výboru pro lidská práva Hospodářské
a sociální rady OSN z března 2006, podle jejíhož odstavce 240. se toto právo neomezuje na členy
registrované náboženské komunity. Podmiňování vyznávání víry registrací je v rozporu
s mezinárodními úmluvami o lidských právech, např. Mezinárodním paktem o občanských
a lidských právech, jakož i Listinou základních práv a svobod. Je proto třeba přehodnotit
citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Tím, že krajský soud neprovedl stěžovatelem navržený důkaz azylovými spisy žalovaného
ve věcech, ve kterých žalovaný azyl udělil, zatížil podle stěžovatele řízení vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Vadou
řízení je rovněž to, že soud nezhodnotil důkaz provedený zprávou organizace Forum 18 ze dne
9. 4. 2008. Správní spis podle stěžovatele neobsahuje podklady pro závěr, že by žalobce
či jeho skupina mohli být nebezpečím pro světské státní zřízení v Kazachstánu.
Z podkladů ve správním spisu nelze podle stěžovatele zjistit, zda mu uvěznění
v Kazachstánu skutečně nehrozí. Výše citovaná zpráva Výboru pro lidská práva Hospodářské
a sociální rady OSN v odstavci 238. uvádí, že s platností nového zákona je činnost
neregistrovaných náboženských skupin považována za trestný čin, který je trestán třemi až šesti
měsíci vězení. Správní orgán rovněž neúplně citoval výše uvedenou zprávu Ministerstva zahraničí
USA, pokud jde o podmínky emigrace z Kazachstánu. Dostatečnou oporu nemá ani závěr
žalovaného, že se žalobce mohl účinně domáhat právní ochrany u orgánů země původu.
Stěžovateli hrozí v Kazachstánu sankce za nevyhovění povinnosti registrace,
kterou nemůže splnit z důvodu svého svědomí. Bez ohledu na to, zda jde o hrozící trest vězení
či „pouze“ o pokutu, uložení jakéhokoli trestu bude pro něj ponižující, nespravedlivé a tíživé.
Stěžovatel je proto toho názoru, že splňuje jak podmínky udělení azylu podle §12 písm. a) a b)
zákona o azylu, tak také podmínky udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a tohoto zákona.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je-li kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit přijatelnost kasační stížnosti
ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Postavením vyznavačů tzv. čistého islámu v Kazachstánu
se již Nejvyšší správní soud dříve meritorně zabýval v rozsudcích ze dne 5. 12. 2007,
č. j. 3 Azs 88/2007 - 67; z téhož dne, č. j. 3 Azs 89/2007 - 68; a zejména pak v rozsudku ze dne
21. 5. 2008, č. j. 3 Azs 24/2008 - 73 (všechny dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní
soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační
stížnost dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b)
a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti ve výši 4200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 600 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Uvedená částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu