ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.101.2007:166
sp. zn. 4 Ads 101/2007 - 166
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: H. B.,
zastoupené Mgr. Danielem Procházkou, advokátem se sídlem Božetěchova 9, Olomouc, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2007,
č. j. 42 Cad 29/2006 – 63, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
28. 8. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 – 69,
takto:
I. Kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2007,
č. j. 42 Cad 29/2006 – 63 se zamítá .
II. Kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 8. 2007,
č. j. 42 Cad 29/2006 – 69 se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedenými usneseními uložil žalované (dále
též „stěžovatelka“) opakovaně dvakrát po sobě pořádkovou pokutu vždy ve výši 50 000 Kč,
a to za neuposlechnutí výzvy soudu.
Stěžovatelka napadla kasačními stížnostmi obě v záhlaví uvedená usnesení. Protože
jde o věci (kasační stížnosti) nejen se související skutkovou, ale i právní problematikou, navíc
se stejnými účastníky řízení, Nejvyšší správní soud v souladu s §120 ve spojení s §39 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), usnesením ze dne
21. 7. 2008, č. j. 4 Ads 101/2007 - 119, spojil tyto kasační stížnosti ke společnému projednání.
Pořádkové pokuty byly žalované uloženy v průběhu řízení o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 18. 9. 2006, č. j. 42 Cad 29/2006 – 42,
ve věci přiznání starobního důchodu žalobkyni (dále též „meritorní kasační stížnost“).
Tato kasační stížnost, ze dne 2. 1. 2007, nebyla doložena dokladem, že zaměstnanec stěžovatelky
má předepsané vysokoškolské vzdělání, které vyžaduje §105 s. ř. s., a stejně tak nebyl krajskému
soudu v dané věci předložen příslušný správní spis. Krajský soud v Ústí nad Labem
proto žalovanou vyzval usnesením ze dne 8. 5. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 – 61, aby za prvé
ve lhůtě do 1 měsíce od doručení tohoto usnesení soudu osvědčila, že její zaměstnanec,
který předmětnou kasační stížnost podepsal, disponuje k tomu potřebným pověřením a má
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.), a za druhé, aby ve stejné lhůtě soudu předložila příslušný
správní spis.
Stěžovatelka ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nijak nereagovala. Krajský soud využil
svého oprávnění, založeného §44 s. ř. s., a stěžovatelce za neuposlechnutí výzvy soudu
usnesením ze dne 2. 8. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 – 63 uložil pořádkovou pokutu ve výši
50 000 Kč. Soud uložení pořádkové pokuty odůvodnil dlouhou nečinností a pasivitou
stěžovatelky, s negativními důsledky pro žalobkyni. Současně stěžovatelku znovu vyzval,
aby požadavkům soudu z jeho usnesení ze dne 8. 5. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 – 61 vyhověla,
s tím, že jí v tomto případě ke splnění vyžadované součinnosti stanovil dodatečnou lhůtu 5 dnů
od doručení usnesení ze dne 2. 8. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 – 63.
Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala včasnou kasační stížnost, v níž uvedla,
že nezpochybňuje svou odpovědnost za více než dvouměsíční mlčení a nereagování na výzvu
krajského soudu ze dne 8. 5. 2007, přesto se však domnívá, že soud mohl při svém postupu
zvolit cestu mírnější. Jako polehčující okolnost uvedla, že spoléhala na to, že osvědčení o tom,
že zaměstnanec stěžovatelky, který podal kasační stížnost, je oprávněný k jejímu podání
a má odpovídající vysokoškolské vzdělání, tak, jak požaduje §105 odst. 2 s. ř. s., je pro účely
řízení o kasačních stížnostech založeno u Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka požádala
dopisem ze dne 13. 3. 2006, č.j. 3-1011-2006 předsedu NSS pana JUDr. Josefa Baxu, aby doklady
prokazující plnění podmínek kasačních stěžovatelů byly pro příslušné zaměstnance ČSSZ
založeny v kanceláři NSS a nemusely tak být zasílány jednotlivě v konkrétních případech. Žádosti
stěžovatelky bylo vyhověno dopisem předsedy NSS, JUDr. Josefa Baxy ze dne 3. 4. 2006,
č.j. S 17/2006-1, a stěžovatelka spoléhala na to, že tato skutečnost je Krajskému soudu v Ústí
nad Labem již z předchozích kasačních řízení známa. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nevyhověla ve stanovené lhůtě ani výzvě z usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 – 63, krajský soud
svým usnesením ze dne 28. 8. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 - 69, uložil stěžovatelce druhou
pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč. Současně stěžovatelce znovu uložil, aby usnesení ze dne
8. 5. 2007, č. j. 42 Cad 29/23006 – 61, vyhověla opět ve lhůtě do 5 dnů od doručení tohoto
usnesení. Krajský soud uložení opětovné pořádkové pokuty odůvodnil dosavadním přístupem
stěžovatelky k povinnosti, k níž byla stěžovatelka vyzvána dne 8. 5. 2007, a kterou ani přes
pořádkovou pokutu uloženou usnesením ze dne 2. 8. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 – 63, dosud
nesplnila a výzvě soudu tak nevyhověla, což zásadním způsobem brání krajskému soudu v dalším
postupu. V této souvislosti krajský soud uvedl, že překážkou je především skutečnost, že dosud
žalovaná přes opakovanou výzvu, kterou ignorovala, nepředložila soudu správní spis, čímž nadále
blokuje uzavření věci Nejvyšším správním soudem. Za tohoto stavu věci soud přistoupil
v souladu s §44 odst. 1 s. ř. s. k opakovanému uložení pokuty.
Ve včasné kasační stížnosti podané proti tomuto usnesení stěžovatelka uvedla,
že ani v tomto případě nezpochybňuje svou odpovědnost spočívající v nezaslání příslušného
dávkového spisu ani po výzvě (tentokrát opakované) příslušnému soudu, či alespoň uvědomění
soudu, proč to není možné. Na svoji obranu uvádí, že spis byl zapůjčen Ministerstvu práce
a sociálních věcí (během července a srpna se spis pohyboval mezi MPSV a ČSSZ), a proto mohlo
dojít a také došlo k přehlédnutí požadavku soudu. I když stěžovatelka svou vinu nepopírá,
zdá se jí postup Krajského soudu v Ústí nad Labem, spočívající v uložení horní hranice
pořádkové pokuty ve smyslu §44 s. ř. s., vůči ní nepřiměřeně tvrdý. Z uvedených důvodů
stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti podaných kasačních stížností
a konstatoval, že kasační stížnosti jsou podány včas, jde o rozhodnutí, proti nimž je kasační
stížnost přípustná, a za stěžovatelku jedná osoba s příslušným právnickým vzděláním.
Napadená soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109 odst. 2
a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se musel nejprve vypořádat s právní otázkou, zda může krajský
soud poté, co ukončil řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného orgánu (tedy „po právní moci
rozhodnutí, jímž se řízení končí“), a kdy činní úkony o ve vztahu k podané kasační stížnosti
ve smyslu §108 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), uložit pořádkovou pokutu podle §44 s. ř. s.
Senát Nejvyššího správního soudu rozhodující ve věci při předběžném posouzení věci
zjistil, že tuto právní otázku již řešil. V usnesení ze dne 29. 6. 2004, č. j. 4 Ads 28/2004 - 118
(www.nssoud.cz), dospěl daný senát Nejvyššího správního soudu k názoru, že z druhé věty §44
odst. 1 s. ř. s., podle níž může být uložena pokuta zčásti nebo zcela prominuta na odůvodněnou žádost podanou
před právní mocí rozhodnutí, jímž se řízení končí, je nutno dovodit závěr, že když takováto žádost o prominutí
musí být podána ještě před právní mocí rozhodnutí ve věci samé, tím spíše předcházející usnesení o uložení pokuty
musí být vydáno do téhož okamžiku, tj. do právní moci rozhodnutí, jímž se řízení končí. …….. Za toto
řízení před krajským soudem soud považoval řízení o žalobě……. Poté, co rozhodnutí krajského
soudu nabylo právní moci v návaznosti na jeho doručení účastníkům řízení, podle názoru
Nejvyššího správního soudu, nebyl již krajský soud, ve fázi řízení, kdy u něj byla podána kasační
stížnost a on činil úkony ve smyslu §108 s. ř. s., kompetentní k vydání rozhodnutí o uložení pořádkové
pokuty ve smyslu §44 odst. 1 s. ř. s., jakkoliv by se mu postup stěžovatelky, jímž nevyhověla jeho výzvě
k předložení dávkového spisu, mohl jevit jako ztěžování činnosti soudu.
V nyní projednávané věci dospěl daný senát Nejvyššího správního soudu k jinému
názoru, a to, že řízení o kasační stížnosti je samostatné řízení, v němž krajský soud činní úkony
ve smyslu §108 s. ř. s., a v této fázi řízení o podané kasační stížnosti může m.j. v případě potřeby
za porušení povinnosti vztahující se k dané fázi řízení o kasační stížnosti uložit pořádkovou
pokutu podle §44 s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.).
Za této procesní situace byla ve smyslu §17 odst. 1 s. ř. s. daná věc usnesením ze dne
21. 7. 2008, č. j. 4 Ads 101/2007 - 119, předložena rozšířenému senátu k posouzení předmětné
právní otázky. Rozšířený senát nejvyššího správního soudu po posouzení dané právní otázky
dospěl v usnesení ze dne 14. 7. 2009, č. j. 4 Ads 101/2007 – 159, k závěru, že krajský soud
je oprávněn uložit pořádkovou pokutu podle §44 odst. 1 s. ř. s. i v řízení o kasační stížnosti,
vykonává-li sám procesní úkony podle ustanovení §108 a 110 odst. 4 s. ř. s., a věc vrátil
k dalšímu projednání a rozhodnutí senátu, který ve věci rozhoduje.
V návazném postupu Nejvyšší správní soud meritorně přezkoumal podané kasační
stížnosti, a po jejich přezkoumání shledal, že kasační stížnosti nejsou důvodné.
Pořádková pokuta za porušení povinností v procesním řízení (správním, soudním)
je klasickým procesním institutem, který slouží soudu k zajištění průběhu a účelu řízení.
Podmínky uložení pořádkové pokuty za porušení povinností v procesním řízení zpravidla stanoví
jednotlivé procesní řády samostatně. Pro potřeby soudního řízení správního je institut pořádkové
pokuty výslovně upraven v §44 odst. 1 s. ř. s., v němž se stanoví: „Tomu, kdo neuposlechne výzvy
soudu nebo učiní urážlivé podání či přednes, může být usnesením uložena jako pořádkové opatření pořádková
pokuta do výše 50 000 Kč, která je příjmem státního rozpočtu. Pokuta může být uložena i opakovaně a může
být na odůvodněnou žádost podanou do právní moci rozhodnutí, jímž se řízení končí, usnesením zčásti nebo zcela
prominuta“.
Teorie práva konstantně (i historicky – viz např. Pošvář, J.: Nástin správního práva
trestního II., Brno 1946) pořádkovou pokutu vnímá jako specifický druh sankce, jejímž účelem
není primárně potrestat toho, kdo se dopustí porušení stanovených povinností, ale jejímž účelem
je donucovacím působením dosáhnout zjednání nápravy. Proto je tento institut teorií koncipován
jako institut postihu, u něhož neplatí zásada ne bis in idem, a u něhož současně platí princip
oportunity. Pro uložení postihu je rozhodující zjištěný objektivní stav, k subjektivnímu stavu
povinnostního subjektu se nepřihlíží. Tomu plně koresponduje i citované ustanovení soudního
řádu správního. Pořádkovou pokutu lze ukládat opakovaně, a to v podstatě tak dlouho,
či tolikrát, než je účelu sledovaného pořádkovou pokutou dosaženo, a dále to, zda bude
pořádková pokuta uložena, či nikoliv, je zcela ponecháno na úvaze rozhodujícího orgánu,
v daném případě na soudu (senátu či samosoudce). Možnost uložení pořádkové pokuty je vázána
na uvážení soudu v „objektivních“ situacích porušení právních povinností, které zákon výslovně
vymezuje (neuposlechnutí výzvy soudu nebo učinění urážlivého podání či přednesu).
Teorie práva také někdy uvádí, že pořádkový trest předpokládá předchozí pohrůžku.
Vázání možnosti uložení pořádkové pokuty na uplatnění předchozí pohrůžky lze však jako
zákonný požadavek, s ohledem na ústavně právní determinaci oprávnění orgánů veřejné moci
ukládat právní povinnosti (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 2 odst. 3
Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), uplatňovat pouze
tam, kde tak zákonná úprava výslovně stanoví (což obvykle souvisí s úpravou více pořádkových
opatření vedle sebe a odstupňováním jejich přísnosti; pořádková pokuta potom v takové
zákonem stanovené škále zaujímá postavení nejpřísnějšího pořádkového opatření). Zákonná
úprava pořádkových pokut však takový požadavek vždy nezakotvuje (jako příklad zákona,
který tak činil, lze uvést zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, naproti tomu nynější správní řád,
zákon č. 500/2004 Sb., tak nečiní), a jmenovitě tak nečiní ani soudní řád správní (viz shora
citované ustanovení). Tzn., že uložení pořádkové pokuty v režimu soudního řádu správního není
zákonnou úpravou podmíněno povinným předchozím napomenutím, či upozorněním,
že nevyhovění výzvě soudu, či pokračování, resp. opakování urážlivého chování či přednesu,
může mít za následek uložení takové pokuty. To souvisí s již zmiňovaným principem oportunity,
jehož podstata mj. umožňuje vždy příslušným orgánům právě i to, aby před případným uložením
pořádkové pokuty povinný subjekt ještě nejprve „volali k pořádku“, napomenuli jej, či upozornili
jej na možný následek neuposlechnutí výzvy. Není-li však zákonem výslovně požadavek
předchozí pohrůžky stanoven, lze ve smyslu principu oportunity k uložení pořádkové pokuty
přistoupit již v návaznosti na zjištění porušení uložené povinnosti.
Citovaná zákonná úprava také nestanoví ani žádná jmenovitá kriteria pro stanovení
konkrétní výše pořádkové pokuty, a i tady je tak dán prostor pro uvážení soudu. Nepochybně
je však třeba brát v úvahu okolnosti, za kterých k nežádoucímu chování či jednání došlo, stejně
jako důsledku takového chování či jednání.
Z celkové konstrukce právní úpravy pořádkové pokuty v soudním řádu správním
tak vyplývá značný prostor jak pro uvážení soudu, zda pořádkovou pokutu uložit či neuložit,
stejně jako pro uvážení, kdy k jejímu uložení přistoupit, a rovněž tak z této konstrukce vyplývá
i značný prostor pro uvážení její konkrétní výše. Tím je potom do jisté míry také determinován
i režim obrany toho, komu byla pořádková pokuta uložena, včetně přezkumu zákonnosti uložení
takové pokuty.
Zákonná úprava pro obranu proti uložené pořádkové pokutě především sama počítá
s tím, že pokuta může být na odůvodněnou žádost podanou do právní moci rozhodnutí,
jímž se řízení končí, usnesením zčásti nebo zcela prominuta. Takovou žádost je třeba podat
soudu, který pokutu uložil, a i tady se projevuje značný prostor pro uvážení soudu, neboť
i tady záleží zcela na vůli soudu, zda dobrodiní zákona ve vždy daném případě použije či nikoliv.
Na prominutí uložené pořádkové pokuty není právní nárok. Dovoditelným předpokladem
pro prominutí uložené pokuty z povahy věci přitom nepochybně je, že uložení pořádkové pokuty
vedlo ke zjednání nápravy. Pokud by náprava zjednána nebyla, uloženou pokutu prominout
nelze. Touto cestou (žádosti o prominutí uložené pořádkové pokuty) se však stěžovatelka
ani v jednom z posuzovaných případů nevydala.
Proti uložení pořádkové pokuty krajským soudem ve správním soudnictví, tak jako
u každého jiného rozhodnutí, kde výslovně není stanoveno jinak, lze podat kasační stížnost.
Vzhledem k tomu, že takto uložená pořádková pokuta není správním trestem, jak jej má na mysli
§78 odst. 2 s. ř. s., v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí o uložení pořádkové
pokuty krajským soudem nepřichází v úvahu možnost moderace uvažovaná tímto zákonným
ustanovením. Přezkoumání napadeného rozhodnutí, jímž byla uložena pořádková pokuta podle
soudního řádu správního se tak omezuje na posouzení zákonnosti či vad řízení před soudem.
V posuzované věci není sporu o tom, a stěžovatelka to i v podaných kasačních
stížnostech přiznává, že k jejímu pochybení, přinejmenším stran předložení správního spisu
krajskému soudu, došlo.
Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka byla nejprve usnesením Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 8. 5. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 – 61 vyzvána, aby za prvé ve lhůtě do 1 měsíce
od doručení tohoto usnesení žalovaná soudu osvědčila, že její zaměstnanec, který předmětnou
kasační stížnost podepsal disponuje potřebným pověřením k tomu a má vysokoškolské právnické
vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř.
s.), a za druhé, aby ve stejné lhůtě soudu předložila příslušný správní spis. Když tak neučinila ani
do 2. 8. 2007, tedy ve lhůtě více než dvojnásobné, kterou jí soud ke splnění uvedených povinností
stanovil, Krajský soud v Ústí nad Labem jí usnesením ze dne 2. 8. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 – 63
uložil první pořádkovou pokutu, a současně stanovil novou, v tomto případě již jen 5 denní lhůtu
ke splnění příslušných povinností. Stěžovatelka však na tuto opakovanou výzvu, pokud šlo
o požadavek předložení správního spisu, nereagovala nijak, a pokud šlo o doložení osvědčení
o tom, že její zaměstnanec, který meritorní kasační stížnost podepsal, disponuje předepsaným
právnickým vzděláním, reagovala určitým vysvětlením svého postupu v rámci kasační stížnosti
podané proti usnesení o uložení pořádkové pokuty. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
nepředložila požadovaný správní spis krajskému soudu ani v nově poskytnuté lhůtě, a ani jinak
na tuto výzvu nereagovala (vysvětlením, žádostí o posečkání a pod.), krajský soud svým
usnesením ze dne 28. 8. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 - 69 uložil stěžovatelce druhou pořádkovou
pokutu.
V obou podaných kasačních stížnostech stěžovatelka svoje pochybení spočívající
v tom, že nereagovala na výzvy soudu, přiznává, nenamítá ani nezákonnost napadených
rozhodnutí, ani procesní vady v řízeních, která vydání těchto rozhodnutí předcházela. V kasační
stížnosti proti usnesení krajského soudu, kterým byla uložena v pořadí první pořádková pokuta,
stěžovatelka napadenému rozhodnutí „toliko“ vytýká, že soud mohl při svém postupu zvolit cestu
mírnější, a v kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu, kterým byla, uložena v pořadí druhá
pořádková pokuta, stěžovatelka napadenému rozhodnutí vytýká, že se jí postup krajského soudu,
spočívající v uložení horní hranice pořádkové pokuty ve smyslu §44 s. ř. s., jeví vůči ní nepřiměřeně tvrdý.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje zrušení obou rozhodnutí o uložení pořádkových
pokut.
Nejvyšší správní soud za tohoto stavu věci neshledal, ostatně shodně s obsahem
a povahou námitek stěžovatelky, že by napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem
o uložení pořádkových pokut, a to jak usnesení ze dne 2. 8. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 – 63,
tak usnesení ze dne 28. 8. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 - 69, byla v rozporu se zákonem, nebo
že by řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházela, byla stižena vadami řízení, které mohly
mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Pokud stěžovatelka vyjadřuje v podaných kasačních stížnostech svůj názor, že krajský
soud mohl zvolit postup mírnější, resp., že se jí postup krajského soudu, spočívající v uložení
horní hranice pořádkové pokuty ve smyslu §44 s. ř. s., jeví vůči ní nepřiměřeně tvrdý, Nejvyšší
správní soud zvažoval, zda by případně nepřicházela v úvahu moderace. Tu, jak bylo shora
poznamenáno, připouští §78 odst. 2 s. ř. s., který stanoví: Rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí,
jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle
odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem
dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který
soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce
v žalobě. K této otázce Nejvyšší správní soud již výše poznamenal, že vzhledem k tomu, že takto
uložená pořádková pokuta není správním trestem jak jej má na mysli §78 odst. 2 s. ř. s., v řízení
o kasační stížnosti proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty krajským soudem nepřichází
v úvahu možnost moderace uvažovaná tímto zákonným ustanovením. Ostatně i kdyby
to v úvahu u tohoto druhu postihu přicházelo, potom by v posuzované věci tento postup
Nejvyšší správní soud použít stejně nemohl, neboť stěžovatelka ve svých kasačních stížnostech
moderaci nenavrhla. Aby Nejvyšší správní soud mohl moderaci podle §78 odst. 2 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., zvolit a použít, musela by stěžovatelka, jak výslovně citované zákonné
ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s. uvádí, takový postup sama navrhnout. Stěžovatelka však navrhla
toliko zrušení obou rozhodnutí. Nejvyšší správní soud by však za daného skutkového a právního
stavu věci mohl napadená rozhodnutí z důvodu výše uložených pokut zrušit jen v tom případě,
pokud by výše pokut byly stanoveny nad horní hranicí zákonného rozpětí, čemuž však tak
nebylo.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud poznamenává, že i jemu
se v pořadí první uložená pořádková pokuta jeví poměrně přísná, avšak s ohledem na shora
připomenutý princip oportunity, kterým je ukládání takové pokuty ovládáno, jakož i s ohledem
na zjištěný skutkový stav v posuzované věci a taktéž s ohledem na výslovnou dikci §44 s. ř. s.,
musí konstatovat, že předmětný postup i rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem
jako odporující zákonu vyhodnotit v žádném případě nelze. V případě pořádkové pokuty,
která byla uložena jako v pořadí druhá, která se jmenovitě již vázala toliko k nepředložení
správního spisu krajskému soudu ani po opětovné výzvě a předchozím uložení (prvé) pořádkové
pokuty, je potom Nejvyšší správní soud naopak toho názoru, že pokuta byla svojí výší zcela
adekvátní přístupu žalované. Opačný pohled by znamenal popření účelu předmětného institutu
jako prostředku, který zákonná úprava poskytuje soudu k zajištění průběhu a účelu řízení.
Ostatně uloženou pořádkovou pokutou se zvolenou výší bylo, přes první neúspěch, po druhém,
svou povahou opakovaném, uložení pořádkové pokuty také nakonec zákonnou úpravou
sledovaného účelu dosaženo.
Nejvyšší správní soud po celkovém posouzení věci uzavírá, že se, vzhledem ke všemu
shora uvedenému, neztotožnil s námitkami stěžovatelky, neshledal důvodnou ani kasační stížnost
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 – 63,
ani kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem tak usnesení ze dne
28. 8. 2007, č. j. 42 Cad 29/2006 - 69, a proto obě tyto kasační stížnosti zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
s. ř. s, ve spojení s §120 s. ř. s., tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu