ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.123.2008:65
sp. zn. 4 Ads 123/2008 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: I. M.,
zast. Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007, č. j. 4
Cad 42/2006 - 32,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007, č. j. 4 Cad 42/2006 -
32,s e zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Dagmar Dřímalové, advokátce, se sídlem
Muchova 9/223, Praha 6, se s t a n o v í ve výši 4800 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 10.2007, č. j. 4 Cad 42/2006 - 32 (dále jen „napadený
rozsudek“), kterým městský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2006,
č. j. 2004/623 12-442, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu
práce v Ostravě, č. j. OTC-9950/2004-KZ2 ze dne 10. 12. 2004, kterým byla žalobci přiznána
podpora v nezaměstnanosti ode dne 1.12.2004 do dne 6. 12. 2004 ve výši 2050 Kč měsíčně
a po zbývající dobu ve výši 1845 Kč měsíčně, podle ustanovení §39 odst. 1, §42 odst. 1, §43
odst. 1 písm. a), §50 odst. 2, 3, 5 a §51 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 sb., o zaměstnanosti,
ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o zaměstnanosti“), přičemž podpora
v nezaměstnanosti byla přiznána po podpůrčí dobu 6 měsíců, do které byla započtena podpůrčí
doba ode dne 26. 6. 2004 do 19. 9. 2004.
V napadeném rozsudku městský soud konstatoval, že v postupu žalovaného
ani správního orgánu I. stupně neshledal žádné pochybení, které by bylo důvodem pro zrušení
napadených rozhodnutí.
Městský soud v Praze vzal za nesporné, že žalobce požádal dne 1. 12. 2004 Úřad práce
v Ostravě o zprostředkování zaměstnání podle §26 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti a zároveň požádal o podporu v nezaměstnanosti podle §39 a násl.,
téhož zákona. Z přehledu evidence zaměstnání žalobce jako uchazeče o zaměstnání Úřadu práce
v Ostravě vyplývalo, že žalobce byl evidován na tomto úřadu práce s podporou
v nezaměstnanosti od 26. 6. 2004 do 19. 9. 2004. Poté vykonával samostatnou výdělečnou činnost
od 21. 9. 2004 do 30. 11. 2004. Tyto skutečnosti vyplývaly i z potvrzení OSSZ v Ostravě
ze dne 1. 12. 2004. Žalovaný při rozhodování o nároku na podporu v nezaměstnanosti vyšel
z toho, že žalobce splňoval podmínky pro přiznání nároku ve smyslu §§39 odst. 1, 41 odst. 1
a 43 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, přičemž podpora byla žalobci přiznána ve smyslu
§48 tohoto zákona. Podle tohoto ustanovení uchazeč o zaměstnání, kterému v posledních
3 letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání neuplynula celá podpůrčí doba
a po uplynutí části podpůrčí doby nastoupil do zaměstnáním nebo vykonával výdělečnou činnost
zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti po dobu alespoň 3 měsíců, má nárok na podporu v nezaměstnanosti po celou
podpůrčí dobu. Jestliže byla doba zaměstnání nebo výdělečné činnosti zakládající povinnost
odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti kratší
než 3 měsíce, má uchazeč o zaměstnání nárok na podporu v nezaměstnanosti po zbývající část
podpůrčí doby. Současně musí být splněna podmínka celkové doby předchozího zaměstnání
podle §39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti. Správní orgán v souladu s tímto ustanovením
rozhodl, že se žalobci přiznává podpora v nezaměstnanosti po zbytek podpůrčí doby,
protože žalobce byl v posledních 3 letech zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání v době
od 26. 6. 2004 do 19. 9. 2004, a žalobci neuplynula celá podpůrčí doba, stanovená v jeho případě
v trvání 6-ti měsíců. Po uplynutí části podpůrčí doby nastoupil jako OSVČ, avšak doba
této činnosti netrvala po dobu alespoň 3 měsíců, ale jen po dobu 2 měsíců a 10 dnů, jak je zřejmé
z žalobcovy žádosti o podporu v nezaměstnanosti i z potvrzení OSSZ v Ostravě ze dne
1.12. 2004. Žalobce proto neměl nárok na podporu v nezaměstnanosti po celou podpůrčí dobu,
ale jen po její zbývající část. Žalobcovu námitku, že mu měly být započítány celé 3 měsíce
výdělečné činnosti, zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek
na státní politiku zaměstnanosti, Městský soud shledal s ohledem na uvedené skutečnosti žalobu
nedůvodnou, a napadeným rozsudkem ji zamítl.
V kasační stížnosti (která byla podána elektronicky a podepsána platným elektronickým
podpisem) stěžovatel uvedl, že má nárok na maximální podporu (po celou podpůrčí dobu)
z úřadu práce vždy, když je hlášen na úřadu práce, protože vždy vykonával výdělečnou činnost
zakládající povinnost odvádět pojistné za dobu 3 měsíců, a vždy po do bu 3 měsíců pojistné odvedl.
Je toho názoru, že podle zákona je prvotním platba pojistného, a ne práce. Prvotním v zákoně
je délka platby pojistného a ne délka jakékoliv práce – někdo vykonává práci a nemusí odvádět
pojistné a nemá právo na podporu v nezaměstnanosti. A naopak někdo nedělá vůbec nic
a má právo na podporu v nezaměstnanosti, jestliže vykonával činnost, která zakládá povinnost
odvádět pojistné po dobu 3 měsíců – viz zákon. Tato činnost může být taková, že ohlásí, že začíná
podnikat a vůbec nepodniká, jen papírově to stačí sdělit. S odkazem na §50 zákona
o zaměstnanosti uvedl, že „vyměřovací základ v rozhodném období se má přepočíst na jeden
kalendářní měsíc, což je u něho cca 30 000 Kč, a to se má přepočíst na jeden kalendářní měsíc,
což je cca 30 000 Kč“. Doprovodný zákon přitom uvádí, co je kalendářní měsíc. Proto nesouhlasí
jak s výškou vypočítané podpory v nezaměstnanosti, tak i s délkou podpory v nezaměstnanosti.
K tomu dodal, že zákon je na jeho straně a dává mu za pravdu. Dále stěžovatel uvedl, že soud
neposoudil druhý bod podání a ani nijak nesdělil, že by jeho podání rozdělil. Takže se vůbec
nezabýval žalobou pod bodem B.
V doplnění kasační stížnosti, sepsané soudem ustanovenou zástupkyní, stěžovatel uvedl,
že kasační stížnost podává z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, tj. z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Stěžovatel je toho názoru, že soud, žalovaný i správní orgán I. stupně nesprávně posuzují
§48 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Stěžovatel vykonával výdělečnou činnost
zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti a za dobu 3 měsíců pojistné řádně odvedl, a tudíž je toho názoru, že v předmětné
době měl nárok na podporu v nezaměstnanosti po celou podpůrčí dobu a nikoliv pouze
po zbývající část podpůrčí doby, jak rozhodl žalovaný i správní orgán I. stupně. S ohledem
na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského
soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž nejprve zrekapituloval dosavadní
průběh řízení a skutkový stav, a poté se nesouhlasně vyjádřil ke stížnostním námitkám.
Nesouhlasí se stěžovatelem v tom, že v posuzované věci splnil podmínku účasti na důchodovém
pojištění po dobu nejméně 3 měsíců, neboť u OSSZ byl veden jako OSVČ s účastí
na důchodovém pojištění v době od 21. 9. 2004 do 30. 11. 2004, tedy pouze po dobu 2 měsíců
a 10 dnů. K námitce, že doprovodný zákon sděluje, co je kalendářní měsíc, tudíž on platil
po dobu 3 měsíců a měl nárok na podporu v nezaměstnanosti pod dobu 6 měsíců, žalovaný
uvedl, že stěžovatel neuvádí, jaký doprovodný zákon má na mysli, ani ničím neprokazuje,
že pojistné platil po dobu 3 měsíců. Kromě zmíněného potvrzení OSSZ ze dne 1. 12. 2004,
které potvrzuje stěžovatelovu účast pouze po dobu 2 měsíců a 10 dní, nebyl doložen žádný
důkaz, který by potvrzoval stěžovatelovo tvrzení. Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že výše
podpory v nezaměstnanosti mu měla být vyměřena podle §50 zákona o zaměstnanosti
z vyměřovacího základu 30 000 Kč, žalovaný uvedl, že z citovaného potvrzení OSSZ vyplývá,
že vyměřovací základ za poslední období výkonu samostatné výdělečné činnosti stěžovatelem
nebyl v době podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti stanoven, byla tak prokázána
stěžovatelova nemožnost osvědčit vyměřovací základ, a proto mu byla výše podpory
v nezaměstnanosti vypočtena v souladu s §51 téhož zákona. K námitkám stěžovatele,
jímž napadá procesní postup Městského soudu v Praze, žalovaný uvedl, že postup Městského
soudu v Praze považuje za správný. Závěrem se žalovaný ztotožňuje s napadeným rozsudkem
městského soudu, poukazuje na jeho odůvodnění, a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek jako zákonný a věcně správný potvrdil.
Podle §109 odst. 2 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem kasační stížnosti;
to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je-li napadené
rozhodnutí správního orgánu nicotné. Podle §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán
důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)]
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
a nebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, kterou činí stěžovatel spornou,
a to, zda pro nárok stěžovatele na podporu v nezaměstnanosti po dobu celých 6 měsíců stačilo,
že za 3 kalendářní měsíce platil pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti, nebo zda podmínky nároku nesplnil, a to proto, že rozhodnou byla doba
výdělečné činnosti s účastí na důchodovém pojištění, přičemž tato doba činila toliko 2 měsíce
a 10 dnů (od 21. 9. 2004 do 30. 11. 2004).
V posuzované věci stěžovatel nezpochybňuje, že ve vztahu k posuzované věci
byl u OSSZ veden jako OSVČ s účastí na důchodovém pojištění v době od 21. 9. 2004
do 30. 11. 2004. Tvrdí však, že pojistné platil za 3 měsíce.
Ustanovení §48 zákona o zaměstnanosti v rozhodné době znělo: Uchazeč o zaměstnání,
kterému v posledních 3 letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání neuplynula celá podpůrčí doba
a po uplynutí části podpůrčí doby nastoupil do zaměstnání nebo vykonával výdělečnou činnost zakládající
povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti po dobu alespoň
3 měsíců, má nárok na podporu v nezaměstnanosti po celou podpůrčí dobu. Jestliže byla doba zaměstnání
nebo výdělečné činnosti zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti kratší než 3 měsíce, má uchazeč o zaměstnání nárok na podporu v nezaměstnanosti po zbývající
část podpůrčí doby. Současně musí být splněna podmínka celkové doby předchozího zaměstnání [§39 odst. 1
písm. a)].
Z uvedeného ustanovení je podle názoru Nejvyššího správního soudu již jazykovým
výkladem právních norem zřejmé, že zákon dobu „alespoň 3 měsíce“ v uváděných souvislostech
spojuje s výkonem výdělečné činnosti, přičemž dikce „….zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové
pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti již potom „toliko“ charakterizuje, o jakou činnost,
resp. , o činnost jaké povahy, se musí jednat.
Tomu odpovídá i znění některých dalších ustanovení souvisejících zákonů.
Tak především §10 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v rozhodné době zněl: Osoba samostatně
výdělečně činná je v kalendářním roce účastna pojištění po dobu, po kterou vykonávala hlavní samostatnou
výdělečnou činnost., a dále §3 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., v rozhodné době zněl: Osoby samostatně
výdělečně činné jsou povinny platit pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,
pokud jsou účastny důchodového pojištění podle předpisů o důchodovém pojištění, a za podmínek stanovených
tímto zákonem též zálohy na pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti;
Ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. potom stanovilo, že: Dobou pojištění
je po 31. prosinci 1995 doba účasti na pojištění …. za kterou bylo v České republice zaplaceno pojistné.
Z těchto ustanovení zřetelně vyplývá, že u osob samostatně výdělečně činných
je pro účast na pojištění rozhodná doba, po kterou daná osoba vykonávala hlavní samostatnou
výdělečnou činnost, avšak za podmínky, že za tuto dobu také odváděla pojistné. Tzn., že účastna
na pojištění může být jen po dobu výkonu výdělečné činnosti, a pokud by za tuto dobu,
či za její část, pojistné neodvedla, účastna na pojištění není. Stejně tak taková osoba není účastna
na pojištění za dobu, po kterou ještě či již výdělečnou činnost nevykonávala, byť by odvedla
pojistné, které by spojovala právě s takovou dobou.
S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud v předmětné otázce uzavírá, že žalovaný
nepochybil, když v posuzované věci dospěl k závěru, že stěžovatel jako uchazeč o zaměstnání
měl nárok na podporu v nezaměstnanosti jen po zbývající část podpůrčí doby,
neboť zohlednitelná doba jeho výdělečné činnosti zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění
a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti byla kratší než 3 měsíce. Stejně tak i Městský soud v Praze
rozhodl v souladu se zákonem, když v této otázce neshledal žalobu důvodnou.
Ke stěžovatelově námitce, že výše podpory v nezaměstnanosti mu měla být vyměřena
podle §50 zákona o zaměstnanosti z vyměřovacího základu 30 000 Kč, Nejvyšší správní soud
poznamenává, že za situace, kdy z výše citovaného potvrzení OSSZ vyplývá, že vyměřovací
základ za poslední období výkonu samostatné výdělečné činnosti stěžovatelem nebyl v době
podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti stanoven, se ztotožňuje s názorem žalované,
akceptovaným i městským soudem, že tak byla prokázána stěžovatelova nemožnost osvědčit
vyměřovací základ, a proto mu byla výše podpory v nezaměstnanosti vypočtena v souladu s §51
téhož zákona.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že „městský soud bohužel
neposoudil druhý bod v podání a ani nijak nesdělil, že by jeho podání rozdělil, takže se vůbec
nezabýval žalobou č. B.“
K tomu Nejvyšší správní soud z obsahu napadeného rozsudku, a dále i z obsahu spisu,
zjistil, že jakkoliv je obsah žaloby pod bodem B žalobního podání obtížně interpretovatelný (soud
zřejmě měl vyzvat žalobce k jeho upřesnění), z obsahu napadeného rozsudku je skutečně zřejmé,
že se soud žalobními body v této části žaloby výslovně nezabýval a nijak se s nimi nevypořádal.
Žalobní body v části B žaloby Městský soud v Praze ve svém rozhodování a rozhodnutí
pominul.
Nejvyšší správní soud, shodně se svojí dřívější judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, dostupné na www.nssoud.cz)
konstatuje, že jestliže v řízení před krajským soudem uplatnil stěžovatel námitky,
s nimiž se krajský soud (v daném případě Městský soud v Praze) v odůvodnění rozsudku
nevypořádal, je nutno napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je pro toto pochybení
důvodná, a proto napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení bude městský soud postupovat při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného
ve shora naznačeném směru (§110 odst. 3 s. ř. s.), bude tedy třeba, aby se vypořádal
v odůvodnění napadeného rozsudku se všemi námitkami, které uplatnil stěžovatel v žalobě
u městského soudu ve vztahu k tomuto rozhodnutí. V novém rozhodnutí rozhodne městský
soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Odměna zástupkyni stěžovatele, Mgr. Dagmar Dřímalové, advokátce, se sídlem
Muchova 9/223, Praha 6, která byla ustanovena stěžovateli k jeho žádosti usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, č. j. 4 Cad 42/2006 - 44, které nabylo právní moci dne
27. 3. 2008, byla stanovena za dva úkony po 2100 Kč [převzetí a příprava zastoupení a doplnění
kasační stížnosti ze dne 18. 6. 2008 - §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve spojení s ustanovením §9 odst. 1 písm. f) této vyhlášky] a dvakrát paušální částku po 300 Kč
(§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 4800 Kč. Uvedená částka bude zástupkyni
stěžovatele vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu