ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.130.2009:46
sp. zn. 4 Ads 130/2009 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: A P., zast.
JUDr. Zuzanou Junkovou, advokátkou, se sídlem Zborovská 1931, Chomutov, adresa pro
doručování: Náměstí Velké mostecké stávky 4, Most, proti žalovanému: Krajský úřad
Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2007,
č. j. 42 Cad 75/2005 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 2. 2005, č. j. SV/SSP/5477/2005, bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Chomutově ze dne 15. 11. 2004,
č. j. 2472/3/CVB/4, kterým bylo podle §62 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), rozhodnuto
o povinnosti žalobkyně jako oprávněné osoby vrátit přeplatek na sociálním příplatku za období
od 1. 7. 2003 do 30. 6. 2004 ve výši 31 281 Kč. Dále rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 2. 2005,
č. j. SV/SSP/5473/2005, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí
Úřadu práce v Chomutově ze dne 15. 11. 2004, č. j. 1856/2/CVB/4,
kterým bylo podle téhož zákonného ustanovení rozhodnuto o povinnosti oprávněné osoby vrátit
přeplatek na sociálním příplatku za období od 1. 7. 2002 do 30. 6. 2003 ve výši 29 997 Kč.
Konečně pak rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 2. 2005, č. j. SV/SSP/5475/2005,
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Chomutově ze dne
15. 11. 2004, č. j. 5027/1/CVB/5, kterým bylo podle téhož zákonného ustanovení rozhodnuto
o povinnosti oprávněné osoby vrátit přeplatek na sociálním příplatku za období od 1. 11. 2001
do 30. 6. 2002 ve výši 11 676 Kč.
V odůvodnění těchto tří rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že žalobkyně k žádosti
o sociální příplatek doložila doklady o výši čtvrtletních příjmů všech společně posuzovaných
osob za jednotlivá rozhodná období a v bodě H příslušných tiskopisů se zmínila
o svých příjmech ze samostatné výdělečné činnosti. Následně však orgán státní sociální podpory
zjistil, že žalobkyně měla v rozhodných obdobích také příjem ze závislé činnosti. Na základě
dodatečně doložených příjmů žalobkyně došlo k přehodnocení jejího nároku na sociální
příplatek, přičemž bylo zjištěno, že tato dávka státní sociální podpory jí v původně přiznané
a vyplacené výši nenáležela a nárok na ní jí vznikl v nižší částce. Proto byl na sociálním příplatku
vyčíslen přeplatek, který je žalobkyně podle §62 zákona o státní sociální podpoře povinna vrátit.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 1. 2007, č. j. 42 Cad 75/2005 - 25,
žalobu proti třem uvedeným rozhodnutím žalovaného jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že podle §50 zákona o státní sociální
podpoře je podmínkou nároku na výplatu dávky souhlas oprávněné osoby se sdělením výše
jejích příjmů státními orgány a právnickými či fyzickými osobami orgánům státní sociální
podpory při rozhodování o dávce, při jejím vyplácení a při její kontrole.
Z toho však nelze dovodit, že citované zákonné ustanovení ukládá orgánům státní sociální
podpory, aby si potřebné údaje o účastnících obstarávaly samy s plnou odpovědností za výsledek
řízení. V takovém případě by totiž již byla nadbytečná ustanovení zákona o státní sociální
podpoře zakotvující oprávněným osobám povinnost osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok
na dávku, její výši a výplatu. Tato povinnost totiž představuje prioritní zdroj informací,
na jejichž základě správní orgán rozhoduje, takže za jejich úplnost a správnost odpovídá účastník
řízení. Jestliže tedy účastník uvedenou zákonnou povinnost vůbec nerespektuje nebo ji plní
nedůsledně, musí podle §62 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře dávky vyplacené neprávem
nebo v nesprávné výši vrátit. Souhlasem s vyžádáním informací o svých příjmech tedy účastník
řízení nepřenáší na správní orgán odpovědnost za opatření potřebných údajů
či za jejich správnost či úplnost, nýbrž mu toliko umožňuje při převážně následné kontrolní
činnosti uvedené údaje ověřit. Nelze proto přisvědčit ani tvrzení žalobkyně, že úřednice
jí pomáhající s vyplněním příslušných tiskopisů s jejich zněním souhlasila. Konečně pak námitka
o poskytnutí toliko dílčí informace o příjmech a z tohoto důvodu vzniklou nemožnost aplikace
ustanovení §62 zákona o státní sociální podpoře by mohla být důvodná kupříkladu tehdy,
kdyby orgán státní sociální podpory na základě úplných a správných údajů v důsledku přehlédnutí
či matematické chyby přiznal žalobkyni vyšší dávky než zákonem stanovené
a navíc jen v takovém rozsahu, že by žalobkyně reálně nemohla předpokládat, že jí výše dávky
úředně vyměřené nemůže příslušet. O takový případ se však v dané věci nejednalo. Správní
orgány obou stupňů tedy podle názoru krajského soudu nepochybily, když o vrácení přeplatku
na dávce státní sociální podpory rozhodly.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, který je uveden v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že v souvislosti s žádostí o dávku státní sociální
podpory vždy předkládala vyplněný formulář o výši čtvrtletního příjmu, ve kterém dala souhlas,
aby si orgán státní sociální podpory u finančního úřadu zjistil výši daně a tedy i výši
jejího příjmu. Vyplněný doklad pak předala pracovnici orgánu státní sociální podpory,
která ho před ní zkontrolovala a prohlásila, že je vše v pořádku. Navíc ani neměla možnost
orgánu státní sociální podpory své příjmy z nezávislé činnosti předložit, jelikož je čtvrtletně
prokázat nelze, neboť se tak děje pouze na základě ročního daňového přiznání. Proto využila
své zákonné možnosti a zjištění svých příjmů ponechala na orgánu státní sociální podpory.
Následně obdržela sdělení o výši dávky státní sociální podpory, avšak to nikdy neobsahovalo
konkrétní výpočet této částky ani výchozí údaje, ze kterých byla dávka počítána. Rozdíl
mezi takto vypočtenou dávkou státní sociální podpory a později přepočítanou a skutečně
jí náležející pak nebyl natolik markantní, aby mohla sama usoudit, že ve výpočtu došlo k chybě.
Vypočtené dávky státní sociální podpory tedy přebírala v dobré víře, že na základě správně
a poctivě poskytnutých údajů byla jejich výše správně spočtena. To však orgán státní sociální
podpory neučinil a po zjištění této skutečnosti hodlal špatný výpočet přičíst k její tíži.
Dále pak měl orgán státní sociální podpory postupovat podle ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1
a §46 správního řádu z roku 1967 a při svém rozhodování vycházet ze spolehlivě zjištěného
stavu věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, aniž byl vázán jen návrhy
účastníků. Uvedená povinnost přitom mohla být zřejmě splněna pouze uskutečněním dotazu
na příslušný finanční úřad o jejích celkových příjmech, k čemuž byl orgán státní sociální podpory
zmocněn. Takový dotaz však nebyl učiněn, což nelze přičítat k její tíži. Navíc povinnost vrátit
přeplatek na dávce státní sociální podpory je podle §62 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře
podmíněna buď nesplněním uložené povinnosti, anebo jiným zaviněným způsobením toho,
že dávka byla přiznána neprávem nebo v nesprávné výši. V dané věci však bylo jednoznačně
prokázáno, že zmocněním ke zjištění jejích veškerých příjmů prostřednictvím finančního úřadu
byla splněna jí uložená povinnost uvést své příjmy. Ani jiné její pochybení nebylo shledáno,
a proto podmínky pro vrácení příslušné dávky nebyly splněny. Shora uvedené argumenty
je přitom možné opřít i o judikát Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 1998,
který byl publikován v časopisu Právo a zaměstnání pod č. 5/1998.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2007, č. j. 42 Cad 75/2005 - 25, zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou. Ve správním řízení
totiž bylo jednáno pouze o nesplnění zákonné oznamovací povinnosti týkající se příjmu ze závislé
činnosti, nikoliv z činnosti nezávislé, jak stěžovatelka uvedla v kasační stížnosti. Jí vylíčený
skutkový stav tedy neodpovídá skutečnosti. Dále stěžovatelka opomíjí význam zatajení
svého příjmu při vyplňování žádosti o dávku státní sociální podpory, v níž neuvedla výši
svých příjmů ze závislé činnosti, nýbrž toliko příjem ze samostatné výdělečné činnosti. Dávky
státní sociální podpory jsou přitom žadatelům vypláceny na základě údajů, které jsou uvedeny
v žádosti, přičemž tyto údaje jsou následně ověřovány z důvodu kontroly, při níž se zjišťuje,
zda výše poskytovaných dávek odpovídá skutečným příjmům žadatele. K těmto účelům slouží
souhlas žadatele o dávku s tím, aby výše jeho příjmů byla zjištěna na příslušném finančním úřadě.
Navíc žadatel o dávku má podle §68 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) zákona o státní sociální
podpoře povinnost k žádosti předložit doklad o příjmu, kterým je potvrzení zaměstnavatele
o výši příjmu. Uvedené potvrzení přitom nemohlo být ve smyslu ustanovení §68 odst. 7 zákona
o státní sociální podpoře nahrazeno jiným způsobem, neboť na finančním úřadě nelze v průběhu
roku zjistit příjem žadatele ze závislé činnosti za jedno určité čtvrtletí, nýbrž toliko výši
jeho ročního příjmu. Jestliže stěžovatelka v žádosti o předmětnou dávku nesdělila prostý fakt,
že má také příjmy ze závislé činnosti, neměl úřad práce důvod po ní požadovat předložení
potvrzení o jejich výši od zaměstnavatele. Skutečnost, že žadatel měl v příslušném kalendářním
čtvrtletí příjmy ze závislé činnosti, se přitom správní orgán může dozvědět až následně
po přiznání a vyplacení dávky, a to porovnáním s údaji finančního úřadu za kalendářní rok.
Stěžovatelka tedy musela, již vzhledem k nevyplnění kolonky příjmů ze závislé činnosti
na předepsaném tiskopise, předpokládat, že výše dávky bude vyplacena ve vyšší než zákonné
částce. Z výše uvedených skutečností tedy plyne, že stěžovatelka nemohla přijmout dávky v dobré
víře a zákonné předpoklady pro vznik její povinnosti přeplatek na dávkách vrátit tak byly splněny.
Argument stěžovatelky, že ve sdělení o výši dávky státní sociální podpory nebyl uveden
její výpočet ani výchozí údaje, je irelevantní, neboť dávka byla přiznána, aniž o tom bylo vydáno
rozhodnutí. Rozdíl mezi vypočtenou a později přepočítanou výší dávky státní sociální podpory
byl markantní, neboť například za období od 1. 11. 2001 do 30. 6. 2002 jí byla vyplacena částka
2674 Kč měsíčně a ve skutečnosti jí náleželo od 1. 11. 2001 do 31. 12. 2001 pouze 2029 Kč
měsíčně, od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2002 pouze 679 Kč měsíčně a od 1. 4. 2002 do 30. 6. 2002
pouze 1207 Kč měsíčně. Konečně pak stěžovatelka povinnost uvést výši svých příjmů nesplnila
ani odkazem na udělený souhlas k jejich zjištění, takže podmínky pro vyčíslení přeplatku na dávce
státní sociální podpory zakotvené v ustanovení §62 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře
byly splněny. Navíc stěžovatelka spolu s žádostí o předmětnou dávku uvedla, že veškeré jí sdělené
údaje jsou pravdivé a že si je vědoma případných následků, které by pro ni z nepravdivých údajů
vyplývaly.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ustanoveními §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody,
jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Příjemce dávky, který nesplnil některou jemu uloženou povinnost nebo přijal dávku
nebo její část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší
částce, než náležela, nebo jinak způsobil, že dávka byla vyplacena neprávem nebo v nesprávné
výši, je podle §62 odst. 1 věty první zákona o státní sociální podpoře povinen částky neprávem
přijaté vrátit.
Nárok na sociální příplatek má rodič [§7 odst. 2 písm. b) a d)] pečující alespoň
o jedno nezaopatřené dítě, s výjimkou dítěte svěřeného do pěstounské péče nebo svěřeného
do péče uvedené v §43 odst. 2, včetně nezaopatřeného dítěte, které má nárok na příspěvek
na úhradu potřeb dítěte po dosažení zletilosti dítěte (§38), dítěte, jemuž nenáleží příspěvek
na úhradu potřeb dítěte proto, že požívá důchod z důchodového pojištění, který je stejný
nebo vyšší než uvedený příspěvek (§40), nebo nezaopatřeného dítěte svěřeného do péče uvedené
v §43 odst. 3 anebo nezaopatřeného dítěte, které je v plném přímém zaopatření ústavu (zařízení)
pro péči o děti nebo mládež, jestliže rozhodný příjem v rodině je nižší než součin částky
životního minima rodiny, popřípadě zvýšeného podle §22 odst. 1 a 2 a koeficientu 1,60. Je-li
současně splněno více podmínek uvedených v §22 odst. 1 a 2, stanoví se, jde-li o nárok
na sociální příplatek, životní minimum s přihlédnutím k té skutečnosti, která umožňuje použití
nejvyššího koeficientu uvedeného v §22. Pro přiznání sociálního příplatku se rozhodný příjem
stanoví jako měsíční průměr příjmů rodiny připadajících na rozhodné období, který je dán
součtem jednotlivých měsíčních průměrů příjmů oprávněné osoby a osob s ní společně
posuzovaných. Rozhodným obdobím, za které se zjišťuje rozhodný příjem, je u sociálního
příplatku období kalendářního čtvrtletí předcházejícího kalendářnímu čtvrtletí, na které se nárok
na výplatu dávky prokazuje, popřípadě nárok na dávku uplatňuje. Za příjem se přitom pro účely
stanovení rozhodného příjmu považují také příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky uvedené
v §6 odst. 1 a 10 zákona o daních z příjmů, přičemž ty se započítávají v tom kalendářním
čtvrtletí, v němž byly zaúčtovány [§2 písm. a) bod 2, §4, §5 odst. 1 písm. a ) bod 1, odst. 4
písm. a), §6 písm. b ) a §20 odst. 1 zákona o státní podpoře, ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí žalovaného o odvolání].
Řízení o přiznání dávky státní sociální podpory se zahajuje na základě písemné žádosti
oprávněné osoby podané příslušnému orgánu státní sociální podpory na tiskopisu předepsaném
Ministerstvem práce a sociálních věcí. Žádost o dávku přitom musí obsahovat také doklad o výši
příjmu oprávněné osoby a společně s ní posuzovaných osob v rozhodném období v případech,
kdy je přiznání dávky podmíněno příjmem. Je-li přitom rozhodným obdobím, za které se zjišťuje
rozhodný příjem, kalendářní čtvrtletí, považuje se za doklad, kterým se příjmy prokazují,
potvrzení, jde-li o příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky uvedené v §6 odst. 1 a 10 zákona
o daních z příjmů (§67 odst. 1, §68 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o státní
sociální podpoře, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí žalovaného o odvolání).
Z těchto zákonných ustanovení tedy nepochybně vyplývá, že stěžovatelka,
která měla v rozhodných obdobích také příjmy ze závislé činnosti, byla k písemným žádostem
o přiznání sociálního příplatku povinna předložit potvrzení o jejich výši od svého zaměstnavatele.
Stěžovatelka však takto nepostupovala a její žádosti o přiznání sociálního příplatku doklady o výši
příjmů ze závislé činnosti neobsahovaly. Uvedeným opomenutím tedy stěžovatelka nesplnila
jí zákonem uloženou povinnost, v důsledku čehož jí byla dávka státní sociální podpory vyplacena
ve vyšších částkách, než v jakých jí skutečně náležela. Tím byla ve smyslu §62 odst. 1 věty
první zákona o státní sociální podpoře v nyní projednávané věci splněna podmínka
pro rozhodnutí o uložení povinnosti stěžovatelce vrátit přeplatek na dávce státní sociální podpory
za jednotlivá rozhodná období.
Stěžovatelka přitom nemohla svoji zákonnou povinnost předložit doklad o výši příjmů
ze závislé činnosti splnit udělením písemného souhlasu s tím, aby státní orgány a další právnické
a fyzické osoby sdělily výši jejích příjmů orgánům státní sociální podpory a Ministerstvu práce
a sociálních věcí při rozhodování o dávce, její výplatě či kontrole. Tento písemný souhlas
je totiž podle §50 zákona o státní sociální podpoře pouze jednou z podmínek nároku na výplatu
dávky státní sociální podpory a slouží toliko k ověření skutečností rozhodných pro nárok
na dávku, které oprávněná osoba uvedla v písemné žádosti o přiznání dávky a v dokladech
k ní přiložených.
Rovněž tak není podstatné, zda pracovnice orgánu sociálního zabezpečení přijala žádosti
o přiznání sociálního příplatku bez připomínek, neboť ta mohla v dané situaci posuzovat
pouze splnění formálních náležitostí předepsaného tiskopisu, a nikoliv věrohodnost, průkaznost,
správnost nebo úplnost dokladů k němu připojených.
Dále nelze souhlasit s tvrzením, že rozhodné příjmy není možné za čtvrtletí prokázat.
Stěžovatelka se totiž v této souvislosti zmínila o příjmech z nezávislé činnosti, které v dané věci
nepředstavovaly důvod pro rozhodnutí o vrácení přeplatku na dávce státní sociální podpory.
Příjmy ze závislé činnosti, které byly tímto důvodem, se pak podle §68 odst. 3 písm. a) bodu 1
zákona o státní sociální podpoře prokazují potvrzením zaměstnavatele, jak již bylo zmíněno.
Takové potvrzení přitom nemohlo být ve smyslu odstavce sedmého téhož zákonného ustanovení
nahrazeno rozhodnutím příslušného orgánu nebo jinými doklady, neboť u daně z příjmů
je zdaňovacím obdobím kalendářní rok a přiznání k této dani se podává až po uplynutí
zdaňovacího období, jak vyplývá z ustanovení §17a písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, a §40 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
Písemné oznámení o dávce státní sociální podpory a o její výši podle §70 odst. 1 zákona
o státní sociální podpoře neobsahuje konkrétní výpočet přiznané částky ani výchozí údaje,
ze kterých byla dávka počítána, takže orgánu státní sociální podpory nelze vytýkat,
že tyto informace stěžovatelce při přiznání sociálního příplatku v původní výši neposkytl.
V řízení podle zákona o státní sociální podpoře se skutečně podle jeho ustanovení §73
postupuje podle obecných předpisů o správním řízení, takže v nyní projednávané věci se správní
orgány obou stupňů musely řídit také stěžovatelkou zmíněnými ustanoveními §3 odst. 4, §32
odst. 1 a §46 tehdy platného správního řádu z roku 1967 a při svém rozhodování tak vycházet
ze spolehlivě, přesně a úplně zjištěného skutečného stavu věci a za tím účelem si opatřit potřebné
podklady pro rozhodnutí, a to i bez návrhu účastníků řízení. Takto vyjádřená zásada materiální
pravdy se však projevuje v různých typech správního řízení naprosto odlišně. Řízení,
která se zahajují z podnětu správního orgánu, zcela jednoznačně vyžadují důkazní aktivitu
správního orgánu. U řízení zahajovaných na návrh účastníka, který žádá přiznání určitého
oprávnění, je však vydání rozhodnutí bez alespoň minimální součinnosti navrhovatele prakticky
nemožné (srov. V. Vopálka, V. Šimůnková, M. Šolín: Správní řád, komentář, C.H.BECK,
Praha 1999, str. 18 - 19). Ve vztahu k řízením zahajovaným na návrh účastníka
tedy nelze uvedená ustanovení správního řádu z roku 1967 vykládat ve smyslu procesní
povinnosti správního orgánu vyhledávat důkazy namísto navrhovatele či po nich pátrat,
a proto povinnost provést i navrhovatelem nenavržené důkazní prostředky se uplatní
především tehdy, když taková potřeba vyjde v řízení najevo. K témuž závěru ostatně dospěl
i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 21/2003 - 55,
publikovaném pod č. 298/2004 Sb. NSS, v němž se uvádí, „že správní orgán neporušuje §32 odst. 1
správního řádu z roku 1967, nepřihlédne-li ke skutečnostem jemu neznámým, které s ohledem na jejich povahu
může uvést jen účastník řízení.“ V dané věci přitom při podání žádostí o přiznání dávky státní
sociální podpory nic nenasvědčovalo tomu, že stěžovatelka má kromě doložených příjmů
ze samostatné výdělečné činnosti navíc ještě příjmy ze závislé činnosti, takže orgán státní sociální
podpory takto nepřiznané příjmy neměl důvod vyhledávat. Navíc jejich existenci si na finančním
úřadě ani nemohl ověřit, neboť přiznání k dani z příjmů se podává až po skončení ročního
zdaňovacího období, což bylo rovněž konstatováno. Orgán státní sociální podpory
tak při přiznání sociálního příplatku stěžovatelce v původní výši postupoval v souladu
se správním řádem z roku 1967, takže ani v tomto směru nemůže být správnost rozhodnutí
o vrácení přeplatku na dávce státní sociální podpory zpochybněna.
Podmínky uvedené v ustanovení §62 odst. 1 věty první zákona o státní sociální podpoře
jsou formulovány alternativě, a proto k vydání rozhodnutí o vrácení neprávem přijatých částek
na sociálním příplatku postačuje naplnění jen jedné z nich. V nyní projednávané věci
přitom stěžovatelka nesplnila svou povinnost předložit k žádostem o přiznání sociálního
příplatku doklad o výši svých příjmů ze závislé činnosti, takže již nebylo zapotřebí se zabývat
otázkou její dobré víry při přijetí této dávky státní sociální podpory a posuzovat, zda-li musela
z okolností předpokládat, že dávka byla vyplacena ve vyšší částce, než jí náležela.
Stěžovatelkou citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze se zabýval vrácením přeplatku
na rodičovském příspěvku a vycházel z jiného skutkového stavu, jenž se prokazování výše příjmů
oprávněné osoby netýkal. Proto závěry v tomto judikátu učiněné nelze na danou věc vztahovat.
Ke všem uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 4. 3. 2009,
č. j. 6 Ads 22/2009 - 51, dostupného na www.nssoud.cz, který se vztahoval k povinnosti
stěžovatelky vrátit přeplatek na příspěvku na bydlení za jednotlivá období. Řízení o přiznání
příspěvku na bydlení a sociálního příplatku se přitom řídí stejnými pravidly, takže z uvedeného
judikátu lze plně vycházet i v nyní projednávané věci
Je tedy možné shrnout, že v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky
pro uložení povinnosti stěžovatelce vrátit přeplatek na sociálním příplatku za jednotlivá rozhodná
období, a proto Nejvyšší správní soud stížnostní námitce o nezákonnosti napadeného rozsudku
nepřisvědčil.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Současně v souladu s ustanoveními §120 a §60 odst. 1 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch
a žalovanému v něm náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu