ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.15.2009:165
sp. zn. 4 Ads 15/2009 - 165
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: E. T., zast.
JUDr. Alešem Vídenským, advokátem, se sídlem Sokolská třída 22, Ostrava – Moravská Ostrava,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2008, č. j. 18 Cad
52/2008 - 139,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 11. 2005, č. X, odňala žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení žalobkyni od 14. 11. 2005 částečný invalidní důchod podle §56 odst. 1 písm. a) zák.
č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení
Ostrava – město, ze dne 3. 10. 2005 již žalobkyně není částečně invalidní, neboť z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti
o 30 %. V odůvodnění rozhodnutí se žalovaná vyjadřovala k námitkám žalobkyně vzneseným v
podání ze dne 4. 10. 2005 a 10. 10. 2005. Uvedla mimo jiné, že v otázce data zániku částečné
invalidity vycházel lékař OSSZ z lékařského nálezu MUDr. Č. ze dne 14. 6. 2005. Pokud jde o
změnu zdravotního stavu, vycházela žalovaná rovněž z uvedeného nálezu s tím, že došlo k
jednoznačnému zlepšení ve srovnání s klinickým stadiem uváděným v době zjišťovací prohlídky
dne 20. 11. 2003 (žilní nedostatečnost III. stadia vpravo a II. stadia vlevo).
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j. 18 Cad 6/2006 – 69, zamítl. Ke kasační stížnosti žalobkyně
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2008, č. j. 4 Ads 59/2007 – 111, rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
ve shora označeném rozsudku zpochybnil přesvědčivost posudkových závěrů uvedených
v posudcích posudkových komisí, a to objasnění zániku částečné invalidity a míru poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované.
Poukázal v této souvislosti i na to, že ke dni 10. 11. 2005 trpěla žalobkyně dalšími jedenácti
závažnými chorobami a pozastavil se nad tím, že dne 20. 11. 2003 byl pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti posouzen 35 %, dne 3. 10. 2005 již jen 30 % a ke dni vydání
přezkoumávaného rozhodnutí rovněž 30 %. Poukázal v této souvislosti rovněž na obsah
znaleckého posudku MUDr. Š. Zavázal krajský soud k tomu, aby vyžádal doplňující posudek od
posudkové komise MPSV v Hradci Králové, a pokud by nepřesvědčivost dosud provedených
závěrů nebyla odstraněna, aby vyžádal znalecký posudek Institutu pro postgraduální vzdělávání
lékařů v Praze.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 10. 2008, č. j. 18 Cad 52/2008 – 139, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V rozsudku
vycházel z dosud provedených důkazu a z doplňujícího posudku posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2008. Konstatoval, že posudková komise
opětovně uvedla, že z dobových nálezů vyplývá, že se jedná o stav po recidivujících
tromboflebicitách vpravo, a že v této době ani v předchozím období nebyly zjištěny recidivující
bércové vředy, a přiznání částečné invalidity považuje za posudkový omyl a nadhodnocení
zdravotního stavu. K závěrům znalce MUDr. Š. posudková komise uvedla, že z dostupných
angiologických a kožních nálezů, které jsou uvedeny v prvoposudku ze dne 22. 11. 2006, vyplývá,
že k datu vydání napadeného rozhodnutí se jednalo o chronickou flebotrombózu pravého bérce
a chronickou žilní insuficienci bilatelárně – klinicky II. stádium. Pokud jde o nález MUDr. Č. ze
dne 8. 12. 2005, posudková komise zdůraznila, že se jedná o nález po datu vydání napadeného
rozhodnutí, avšak při zohlednění tohoto nálezu vyhodnotila nadále zdravotní stav žalobkyně
jako neodpovídající částečné invaliditě vzhledem k tomu, že na pravé dolní končetině
v předchozím období chronická žilní nedostatečnost oscilovala mezi II. a III. stupněm a na levé
dolní končetině mezi I. a II. stupněm, klinické stadium II. Posudková komise tedy setrvala
na svých dosavadních posudkových závěrech o tom, že míra poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti žalobkyně činila ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. ke dni 30. 11. 2005,
podle přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., kapitoly IX. oddílu B, položky 7.2 – celkem 30 %.
Krajský soud poté neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že by se posudkové orgány
dopustily porušení procesních předpisů, a že by okresní správa sociálního zabezpečení iniciovala
provedení mimořádné kontrolní lékařské prohlídky dne 3. 10. 2005. V této souvislosti poukázal
na ustanovení §8 zák. č. 582/1991 Sb., které uskutečnění kontrolních lékařských prohlídek
svěřuje okresním správám sociálního zabezpečení, a z něhož nevyplývalo, že tyto správy
byly při stanovení kontrolních lékařských prohlídek termínově omezovány. Soud dospěl k závěru,
že žalobkyně ke dni vydání napadeného rozhodnutí nesplňovala zákonné podmínky částečné
invalidity, a proto jí částečný invalidní důchod nenáležel. Konstatoval, že žalovaná nepochybila,
pokud napadeným rozhodnutím žalobkyni částečný invalidní důchod odňala.
Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalobkyně (dále též jen stěžovatelka),
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítala,
že již ze žaloby vyplynulo, že byla napadena především procesní stránka vydání napadeného
rozhodnutí, i když i po zdravotní stránce je přesvědčena o neoprávněnosti odnětí částečného
invalidního důchodu. Protože soud nijak neprověřoval procesní stránku vydání napadeného
rozhodnutí, spatřovala v tom nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. V této souvislosti poukázala na usnesení a rozsudky Vrchního
soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu.
Namítala dále, že ve správním řízení při vydání napadeného rozhodnutí byl porušován
správní řád. Poukazovala na to, že soud připustil, aby i posudkové komise MPSV přednostně
hodnotily jiné než napadené rozhodnutí, což zásadním způsobem ovlivnilo závěry soudu.
Pozastavovala se nad tím, že přes jasné stanovisko Nejvyššího správního soudu krajský soud
připustil, aby v doplňujícím posudku chyběly některé pasáže.
Stěžovatelka dále uvedla, že se soud nevěnoval přezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí a v této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 – 78. Dále brojila proti tomu, že soud vycházel pouze z posudků
posudkových komisí MPSV, jejichž závěry byly zpochybněny. Konstatovala, že soudce
při jednání 2. 10. 2008 opakoval své stanovisko, v němž připustil invalidní stav žalobkyně,
přesto však žalobu zamítl. Uvedla dále, že aby posudkové komise nemusely měnit svá stanoviska,
raději setrvávají na svých tvrzeních o posudkovém omylu v roce 2003, než aby objektivně
hodnotily dokumentovaný reálný stav v době napadeného rozhodnutí.
Uvedla rovněž, že z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že pro soud je dominantním
podkladem doplňující posudek Posudkové komise v Hradci Králové. Tím se podle jejího názoru
soud dopustil pochybení, neboť posudková komise naprosto ignorovala podklady,
které jí žalobkyně adresovala 11. 5. 2008, a navíc soud se dopustil pochybení i proto, že ponechal
u tohoto posudku bez povšimnutí absenci odpovědí na výtky Nejvyššího správního soudu
(např. souběh nemocí). Dále namítala, že soud nereagoval na podání ze dne 8. 9. 2008
a dále se nezabýval realizací posudku Institutu pro postgraduální vzdělávání lékařů v Praze.
Stěžovatelka uvedla, že stejně jako krajský soud, nepožaduje realizaci takového posudku,
protože všechna provedená vyšetření, posudky a podklady považuje za úplné a přesvědčivé
v její prospěch. Pozastavovala se především nad tím, proč za této situace soud rozhodl
v její neprospěch. Upřesnila, že se sice vypracování posudku Institutu nebrání, ale považuje
ho za nadbytečný v tom smyslu, že každé podobné vyšetření před komisemi jí přineslo především
psychické utrpení, protože je pro ni ponižující postavení občana, kterému posudková komise
dává najevo svou nadřazenost. Dlouholetou těžkou prací přišla o zdraví, a v důsledku
toho i o práci, ale práva a spravedlnosti se dovolává marně. Žádala, aby Nejvyšší správní soud
věnoval pozornost řízení následujícímu po vydání zrušujícího rozsudku a především
dvěma podáním ze dne 11. 5. 2008 a 8. 9. 2008. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení ve vyjádření ze dne 22. 12. 2008 uvedla,
že souhlasí s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uvedeném v ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatelka podává z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, b) vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost,
d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal.
Stěžovatelka se v kasační stížnosti dovolává toho, že již ze žaloby jednoznačně vyplynulo,
že byla napadena procesní stránka vydání napadeného rozhodnutí, a to s poukazem na to,
že ve správním řízení byl porušen zákon hned několikrát, což ovlivnilo zákonnost rozhodnutí
žalované, a dále, že krajský soud připustil, aby i v dalším řízení byl bez povšimnutí porušován
správní řád.
Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že již v předchozím rozsudku nastínil
některé aspekty posuzování zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti občanů v řízení
o dávkách důchodového pojištění a v přezkumném soudním řízení, nicméně má za to,
že je třeba zdůraznit, že řízení o dávkách důchodového pojištění je od 1. 1. 1992 upraveno
zákonem č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Obecné předpisy
o správním řízení platí pro řízení ve věcech důchodového pojištění jen tehdy, pokud zákon
č. 582/1991 Sb. nestanoví jinak (viz §108 tohoto zákona).
Řízení se zahajuje podle §81 odst. 1 téhož zákona na základě písemné žádosti,
přičemž posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti občanů náleží do působnosti
okresních správ sociálního zabezpečení. Podle §8 odst. 1 písm. a) zák. č. 582/1991 Sb. posuzují
zdravotní stav a pracovní schopnost občanů ve věcech sociálního zabezpečení okresní správy
sociálního zabezpečení při zjišťovacích a kontrolních lékařských prohlídkách; za tím účelem
svými lékaři posuzují plnou invaliditu nebo částečnou invaliditu, přitom se řídí vyhláškou
č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady
o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení. Podle §6 odst. 4 písm. j)
zák. č. 582/1991 Sb., okresní správy sociálního zabezpečení opatřují a předkládají podklady
pro rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o dávkách důchodového pojištění. Podle §5
písm. a) č. 1 téhož zákona, Česká správa sociálního zabezpečení rozhoduje o dávkách
důchodového pojištění, pokud není v tomto zákoně stanoveno, že o nich rozhoduje jiný orgán
sociálního zabezpečení, a zařizuje výplaty těchto dávek. Do 31. 12. 2005 sice platilo,
že pro vydávání posudků podle §8 odst. 1 se přiměřeně použijí ustanovení obecných předpisů
o správním řízení, avšak ustanovení §8 odst. 9 bylo k 1. 1. 2006 zrušeno.
Pro účely přezkumného soudního řízení ve věcech důchodového pojištění posuzuje
zdravotní stav a pracovní schopnost občanů Ministerstvo práce a sociálních věcí,
které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise (§4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb.).
Od 1. 1. 2006 se na postup posudkových komisí při podávání posudků podle §4 odst. 2
nevztahuje správní řád, s výjimkou základních pravidel činnosti správních orgánů a ustanovení
o vyloučení z projednávání věci.
Úpravu §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. neshledal Ústavní soud protiústavní. V nálezu
II. ÚS 92/95 ze dne 1. 11. 1995 Ústavní soud poukázal na tehdy platná ustanovení §250g o. s. ř.
i §246c o. s. ř., která umožňovala aplikaci zásady skutečného stavu věci prováděním
i jiných důkazů, a dále na složení komisí upravené v §3 vyhl. č. 182/1991 Sb.
Jak již bylo uvedeno v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu, z obsahu
posudkové dokumentace vyplynulo, že stěžovatelka podala žádost o plný invalidní důchod dne
25. 8. 2003. V záznamu o jednání OSSZ Ostrava – město ze dne 20. 11. 2003 je uvedeno,
že stěžovatelka byla uznána částečně invalidní od 28. 8. 2003 podle §44 odst. 1
zák. č. 155/1995 Sb. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl stanoven podle přílohy
č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., podle kapitoly IX., oddílu B položky 7.3 písm. a) na 30 %.
Vzhledem k dalšímu postižení zdravotního stavu byla míra poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti zvýšena podle §6 odst. 4 vyhlášky o dalších 5 %, na celkových 35 %. Datum
kontrolní lékařské prohlídky bylo stanoveno na 1. 11. 2004. Rozhodnutím žalované ze dne
21. 1. 2004 byl stěžovatelce přiznán od 28. 8. 2003 částečný invalidní důchod ve výši 4314 Kč
měsíčně.
Proti výše označenému rozhodnutí žalované podala stěžovatelka žalobu a věc byla vedena
u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cad 42/2004. V žalobě zpochybňovala datum
vzniku částečné invalidity a dovolávala se jejího dřívějšího vzniku. Ve věci byl vypracován
posudek Posudkové komis MPSV ČR – pracoviště v Ostravě, ze dne 11. 2. 2005.
V tomto posudku dospěla posudková komise k závěru, že stěžovatelka nebyla plně ani částečně
invalidní. Konstatovala, že lékař OSSZ při svém posouzení dne 20. 11. 2003 se dopustil
posudkového omylu. Nadhodnotil zdravotní postižení posuzované, když žilní nedostatečnost
dolních končetin zařadil pod položku 7.3 písm. a), a to za situace, kdy klinické stadium III.
prokázáno nebylo. Vzhledem k tomu, že posudková komise dospěla k závěru, že se o částečnou
invaliditu u posuzované nejednalo a nejedná, nepřezkoumávala datum vzniku částečné invalidity,
jak je posudkový lékař OSSZ při svém jednání stanovil a toto datum ve svém posudku
samostatně nezdůvodnil. Usnesením ze dne 13. 4. 2005, č. j. 19 Cad 42/2004 – 54, bylo řízení
zastaveno pro zpětvzetí žaloby.
Podle záznamu o jednání OSSZ v Ostravě ze dne 3. 10. 2005, kdy proběhla kontrola
částečné invalidity, byl pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanoven podle přílohy
č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., kapitoly IX., oddílu B, položky 7.2 na 25 %. Vzhledem k dalšímu
postižení byl pokles zvýšen o 5 %, na celkových 30 %. Bylo uzavřeno, že stěžovatelka
již není plně ani částečně invalidní. Nato bylo vydáno nyní přezkoumávané rozhodnutí.
Z výše uvedeného plyne, že v případě stěžovatelky bylo postupováno v souladu
s jednotlivými ustanoveními zákona č. 582/1991 Sb. Nejvyšší správní soud tedy stejně
jako krajský soud neshledal procesní pochybení ani ze strany okresní správy sociálního
zabezpečení ani ze strany České správy sociálního zabezpečení. K tomu nutno dodat, že záznam
o jednání OSSZ v Ostravě ze dne 3. 10. 2005, byl podkladem pro Českou správu sociálního
zabezpečení, a na základě závěru tam uvedenému o tom, že stěžovatelka již není ani částečně
invalidní, bylo vydáno rozhodnutí o odnětí dávky ze dne 10. 11. 2005.
Pokud jde o samotné rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne
10. 11. 2005, č. X, nesdílí Nejvyšší správní soud názor stěžovatelky o tom, že toto rozhodnutí je
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů či nesrozumitelnost. Naopak, ve srovnání s jinými
rozhodnutími žalované České správy sociálního zabezpečení o dávkách podmíněných
dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, je rozhodnutí žalované ze dne 10. 11. 2005
odůvodněno spíše nadstandartně.
Jak již bylo uvedeno v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu, předmětem
přezkumného soudního řízení bylo rozhodnutí žalované o odnětí dávky podmíněné dlouhodobě
nepříznivým zdravotním stavem. Znovu je nutno zdůraznit, že soudy rozhodující ve správním
soudnictví nemají odborné lékařské znalosti, a nemohou proto samy posoudit, zda stěžovatelka
byla ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí částečně invalidní podle §44
zák. č. 155/1995 Sb., či nikoliv. Přitom existence částečné invalidity je základním předpokladem
pro úvahu o dalším trvání nároku na částečný invalidní důchod. Tím spíše vystupuje do popředí
význam posudků Posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí vypracovávaných
podle §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. Nutno ovšem zdůraznit, že tyto posudky Posudkových
komisí MPSV, které berou soudy za podklad svých rozhodnutí, nejsou realizovány v řízení
před žalovanou, tedy do vydání rozhodnutí o dávce, ale až v přezkumném soudním řízení.
Za této situace soudy nemohou podle dosavadní právní úpravy zrušit rozhodnutí žalované
například pro nedostatečné objasnění zdravotního stavu pojištěnců, neboť žalovaná je v podstatě
vázána závěrem uvedeným v posudku (záznamu o jednání) okresní správy sociálního zabezpečení
a jinou možnost (narozdíl od soudů), jak posoudit plnou či částečnou invaliditu pojištěnců nemá.
Soudy proto musí dbát na úplnost, objektivitu a přesvědčivost posudků posudkových komisí tak,
aby z jejich posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě mohly při přezkoumávání
zákonnosti rozhodnutí o dávce vycházet.
Předmětem tohoto přezkumného řízení byla zákonnost rozhodnutí žalované o odnětí
dávky částečného invalidního důchodu. Úsilí soudů se tedy zaměřilo na zjišťování otázky,
zda stěžovatelka byla ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí částečně invalidní podle §44
zákona č. 155/1995 Sb., nebo zda částečná invalidita k tomuto dni zanikla. Skutečnost,
že podle dosavadní judikatury má být zdůvodněn zánik částečné invalidity, ještě neznamená,
že pokud je v napadeném rozhodnutí žalované uveden jiný důvod zániku částečné invalidity,
než je posléze zjištěn z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí,
že takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů či nesrozumitelnost.
Ostatně konkrétně v této věci nebyl zánik částečné invalidity odůvodněn v záznamu o jednání
OSSZ v Ostravě ze dne 3. 10. 2005 vůbec, bylo pouze konstatováno, že stav je dlouhodobě
neměnný a nedochází ke zhoršení objektivního nálezu. Uvedla-li tedy žalovaná v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, že z nálezu ze dne 14. 6. 2005 konstatujícím II. stadium chronické žilní
insuficience na obou dolních končetinách, vyplývá jednoznačné zlepšení ve srovnání s klinickým
stádiem uváděným v době zjišťovací prohlídky dne 20. 11. 2003, nelze jenom z tohoto důvodu
považovat její rozhodnutí za nepřezkoumatelné, a to zejména se zřetelem k tomu, že důvod
zániku částečné invalidity byl zjišťován a odůvodňován až v posudcích Posudkových komisí
Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě a v Hradci Králové, které byly vypracovány teprve
v přezkumném soudním řízení. Jiný postup by představoval podle názoru Nejvyššího správního
soudu formalismus v posuzování, a to právě z toho důvodu, že stěžejní důkaz je v řízení
o dávkách podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem prováděn až v řízení
před krajskými soudy.
Nejvyšší správní soud tedy námitky stěžovatelky vytýkající porušení procesních předpisů,
které ovšem nikterak blíže nespecifikovala, a směřující proti napadenému rozhodnutí žalované,
neshledal důvodnými.
Zbývalo tedy posoudit, zda krajský soud postupoval v souladu se závazným pokynem
uvedeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud má za to,
že krajský soud uvedenému pokynu dostál, neboť vyžádal doplňující posudek od Posudkové
komise MPSV v Hradci Králové, která tento obsáhlý posudek zpracovala dne 22. 7. 2008.
Se zřetelem k tomu, že doplňující posudek byl doručen zmocněnci stěžovatelky dne 11. 8. 2008
a jeho obsah převzal krajský soud do odůvodnění napadeného rozsudku, omezuje se Nejvyšší
správní soud na konstatování, že posudková komise se již ke všem dosud sporným otázkám
vyjádřila vyčerpávajícím způsobem. Zaměřila se na vysvětlení, v čem spatřuje posudkový omyl
při uznání částečné invalidity stěžovatelky v roce 2003, a proč hodnotí zdravotní postižení
stěžovatelky jinak než znalec MUDr. Š. Posudková komise obsáhle odůvodnila diagnostický stav
a míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky ke dni vydání napadeného
rozhodnutí. Stěžovatelce lze sice přisvědčit v tom, že se posudková komise blížeji nevyjádřila k
souběhu onemocnění, ale za situace, kdy přesvědčivě odůvodnila podřazení rozhodujícího
zdravotního postižení pod položku 7.2, oddílu B, kapitoly IX. přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995
Sb., a setrvala na závěru, že i při zohlednění nálezu MUDr. Č. ze dne 8. 12. 2005 (po vydání
napadeného rozhodnutí) by nehodnotila zdravotní postižení stěžovatelky jako odpovídající
částečnému invalidnímu důchodu, není tímto nedostatkem posouzení ovlivněna celková
způsobilost posudku být podkladem pro posouzení přezkoumávaného rozhodnutí.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že soud připustil, aby posudkové komise hodnotily
jiné než napadené rozhodnutí. Jestliže se přesvědčivost posudkových závěrů hodnotí
i podle odůvodnění zániku částečné či plné invalidity, a jsou-li za důvody zániku částečné
invalidity považovány zlepšení zdravotního stavu či jeho stabilizace nebo posudkový omyl
při dřívějším uznání dávky, pak musí posudková komise vysvětlit, v čem případný posudkový
omyl spatřuje. Nejde tedy o hodnocení jiného rozhodnutí, ale o hodnocení dřívějšího postupu
posudkových orgánů, který ovšem samozřejmě ovlivňuje posouzení zdravotního stavu ke dni
vydání nyní přezkoumávaného rozhodnutí.
Ze skutečnosti, že Posudkové komise MPSV v Ostravě a v Hradci Králové posoudily
míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb., kapitoly IX., oddílu B pol. 7.2 (rozpětí 15 až 25 %) – 25 % a poté zvýšily
podle §6 odst. 4 cit. vyhlášky o dalších 5 %, na celkových 30 %, bylo lze dovodit, že se jedná
o případ hraniční. Proto Nejvyšší správní soud vyvinul úsilí k tomu, aby zásadní posudkové
závěry byly úplně a přesvědčivě odůvodněny. Při posuzování věci však vycházel i ze stanoviska
stěžovatelky, která uvedla, že se sice nebrání posudku Institutu pro postgraduální vzdělávání
lékařů v Praze, nicméně jeho realizaci považuje za nadbytečnou. Za situace, kdy rozhodující
posudkové závěry byly již přesvědčivě odůvodněny, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost stěžovatelky směřující proti posouzení merita věci, není důvodná. Postupoval
proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. a kasační stížnost zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka nebyla s kasační
stížností úspěšná a žalovanému správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění právo
na náhradu nákladů řízení nevzniklo (§60 odst. 1, 2 a §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu