ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.150.2008:92
sp. zn. 4 Ads 150/2008 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: J. Š., zast. Mgr.
Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2008, č. j. 7 Ca 355/2006 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatele, Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce, se sídlem
Muchova 9/223, Praha 6, se s t a n o v í ve výši 1600 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále také „stěžovatel“) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2008, č. j. 7 Ca 355/2006 - 56, (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2006, č. j. P -
420-16/2006. Tímto rozhodnutím nebyla stěžovateli poskytnuta jednorázová peněžní částka
podle ust. §4 odst. 2 zákona č. 203/2005 Sb., o odškodnění některých obětí okupace
Československa vojsky Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické
republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a B ulharské lidové republiky
(dále jen „zákon o odškodnění“).
V žalobě žalobce nesouhlasil se zjištěným skutkovým stavem, kdy podle tohoto zjištění
mělo dojít k jeho zranění pádem ze žebříku. Ve skutečnosti byl zraněn vojáky sovětské armády.
Popsal skutkový stav tak, že přijel dne 22. 2. 1991 na základě předchozí domluvy do obce
Kuřivody k vojákovi J., s nímž se znal. Tento mu měl uhradit dlužnou částku za koupený
videopřehrávač. Přijel se svojí manželkou před dům, který tento voják obýval. Před dom em
byla skupinka vojáků sovětské armády, k nimž přistoupil, avšak bezprostředně byl udeřen ze zadu
do hlavy, spadl na zem a upadl do bezvědomí. Když se probral, okolo postávali vojáci sovětské
armády, on ležel v bolestech na zemi a žádal o přivolání lékaře a policie. Nato jej dva vojáci zvedli
a hodili na nějaký předmět. Potom zůstal ležet do příjezdu lékaře a policie. S tím, že měl spadnout
ze žebříku nesouhlasí, ze žádného žebříku nespadl, u domu takový žebřík ani nestál.
To byla zřejmě účelová verze samotných sovětských vojáků. Dva svědci vypověděli ve prospěch
žalobce tak, že byl udeřen uniformovanými vojáky a poté se skácel k zemi. V žalobě navrhl
doplnit dokazování opětovným výslechem svědků, které vyslechl žalovaný, a dále výslechem
dalšího svědka, V. N..
O žalobě rozhodl městský soud napadeným rozsudkem. V odůvodnění rozsudku obsáhle
rekapituloval rozhodnutí žalovaného, shrnul žalobu a vyjádření žalovaného k ní,
a dále zrekapituloval obsah správního spisu. Podle obsahu spisu měl být žalobce dne 22. 2. 1991
zadržen jako pachatel vloupání do domku čp. 218 v obci Kuřivody. Přistavil si žebřík k balkonu
v 1. patře a byl pravděpodobně vyrušen zde bydlícím vojákem. Při slézání žebříku žalobce spadl
na zem a utrpěl velmi těžké zranění. Věci připrav ené k odcizení měly hodnotu asi 400 Kč.
Proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 2 trestního
zákona, později byl skutek překvalifikován na přestupek. Řízení o přestupku bylo z důvodu
promlčení posléze zastaveno. Zavinění úrazu žalobce ze strany příslušníků sovětských vojsk
nebylo zjištěno, trestní stíhání proti žádnému z nich zahájeno nebylo. Z lékařské zprávy Ústřední
vojenské nemocnice vyplývá, že úraz byl způsoben pádem ze žebříku z výšky asi 4 metry.
Z vyšetření CT mozku vyplývá, že na jednotlivých řezech mozkovou tkání nejsou patrné
patologické změny, na skeletu nejsou patrné traumatické změny. Výsledkem očního vyšetření
byl nález odpovídající věku.
Městský soud poukázal na příslušná ustanovení zákona o odškodňování, vyložil
jejich obsah a dále se zabýval zjištěním a posouzením skutkového stavu věci. Dospěl k závěru,
že žalovaný dostatečným způsobem zjišťoval skutkový stav, podklady k němu označil
za dostatečné, a podle názoru městského soudu existující a také zohledněné podklady dostatečně
odůvodňují právní závěr žalovaného, že úraz, který utrpěl žalobce, nebyl způsoben příslušníkem
či příslušníky okupačních armád. Ve spojení s příslušnými podklady městský soud
zejména zdůraznil, že po důkladném lékařském vyšetření bylo patrné, že se incident tak,
jak jej popisoval žalobce, nemohl odehrát. V lékařské zprávě ze specializovaného pracoviště
(nervové oddělení Ústřední vojenské nemocnice) není žádná zmínka o patologických,
ale ani o traumatologických změnách na hlavě, ani v očním pozadí. Z tohoto pohledu
se tak skutková verze žalobce a svědecká výpověď jeho manželky o tom, že byl udeřen do hlavy,
což byl úder tak silný, že po něm ztratil vědomí, jeví jako vysoce nepravděpodobná, k incidentu
došlo 22. 2. 1991, do ošetření specializovaného pracoviště Ústřední vojenské nemocnice
byl podle lékařské správy žalobce přijat 1. 3. 1991, a neuplynula tedy dlouhá doba,
aby takový závažný úraz hlavy nebyl při podrobném diagnostickém vyšetření zjištěn.
Rovněž je vysoce pravděpodobné, že pokud by žalobce byl na tomto specializovaném pracovišti
s tak závažným úrazem hlavy, byla by o tom zmínka v lékařské zprávě i znaleckém posudku.
Svědek K. pak vypověděl, že nemůže říci, zda vojáci žalobce uhodili, neboť byl vzdálen (asi 10
metrů). Za této situace by tak podle názoru městského soudu bylo další dokazování nadbytečné,
neboť na shora uvedeném skutkovém zjištění, které pramení z archivních pramenů a lékařské
zprávy, by již nemohlo nic změnit. Proto soud dokazování nedoplňoval výslechem uvedených
svědků ani svědka dalšího. Ze shora popsaných důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel kasační stížností, odůvodněnou ustanovenou
zástupkyní. V odůvodnění kasační stížnosti zrekapituloval obsa h rozhodnutí žalovaného, vyjádřil
s ním nesouhlas, a zopakoval svoji verzi zranění, obdobně jako to učinil v žalobě. Doplnil,
že jeho napadení viděly další osoby, manželka stěžovatele, paní J. Š., pan B. K. a pan V. N., a
uvedl, že podle jeho názoru měli být soudem vyslechnuti. Dále stěžovatel poukazuje na rozpor
ohledně údajného přestupku spočívajícího v tom, že stěžovatel měl vniknout neoprávněně do
domu č. p. 218 v obci Kuřivody pomocí žebříku. Z dopisu Úřadu pro řešení důsledků pobytu
sovětských vojsk na území ČSFR, č. j. 494/92, ze dne 29. 6. 1993, vyplývá, že správní řízení u
Obvodního úřadu pro Prahu 6 proti žadateli, tj. stěžovateli, bylo zastaveno z důvodu promlčení
přestupku, kterého se měl dopustit tím, že neoprávněně vnikl do domu jiného s cílem řešit své
obchodní záležitosti. Stěžovatel má však k dispozici přípis Odboru vnitřních věcí Obvodního
úřadu m. č. Praha 6, ze dne 25. 3. 1996, kde je uvedeno, že správní řízení proti němu bylo
zastaveno podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (tzn., že řízení bylo
zastaveno proto, že skutek, pro nějž je vedeno řízení se nestal, nebo není přestupkem). Z výše
uvedeného tak podle stěžovatele vyplývá, že jeho těžká zranění byla dne 22. 2. 1991 způsobena
jednáním vojáků sovětské armády, tak, jak stěžovatel od počátku uvádí. Kasační stížnost podal
s odkazem na §103 odst. 1 písm. a), b) a d).
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž uvádí, že ve správním řízení
shromáždil písemné podklady poskytnuté Vojenským historick ým archivem, Národním archivem
a archivem Ministerstva vnitra, které jednoznačně vypovídají o tom, že úraz, který utrpěl
stěžovatel, nebyl způsoben příslušníky spojeneckých armád. Podle písemností tehdejší Veřejné
bezpečnosti z roku 1991 bylo se stěžovat elem v souvislosti s incidentem zahájeno trestní stíhání
pro trestný čin krádeže, později překvalifikované na řízení o přestupku. Z lékařské zprávy,
kterou vypracoval dne 11. 1. 2003 znalec v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství,
MUDr. M. D., CSc., se potvrzuje, že dne 22. 2. 1991 stěžovatel utrpěl při pádu ze žebříku
zlomeninu obratle, poškození míchy, zlomeninu žeber a levé lopatky a že byl zraněn těžce. Ani
tímto posudkem nebylo konstatováno, že by zranění bylo způsobeno zaviněním jiné osoby. I
v propouštěcí lékařské zprávě ze dne 22. 5. 1991 MUDr. D. se uvádí, že žalobce dne 22. 2. 1991
v ebrietě spadl ze žebříku z výšky asi 4 metry. V žádné lékařské zprávě se nepotvrzuje poranění
hlavy stěžovatele. Nebyl uváděn ani otok, ani odřenina hlavy. Je tedy zřejmé, že incident se
nemohl odehrát tak, jak stěžovatel uvádí. Žalovaný připomíná, že v písemném vylíčení události
sám stěžovatel uvedl, že poté, co byl dvěma muži hozen na nějaký předmět, po dlouhé době
přijeli policisté, se kterými hovořil ohle dně auta. Byl tedy při vědomí a mohl již tehdy policistům
sdělit, že byl napaden a zraněn sovětskými vojáky. Dále stěžovatel uvedl, že když ležel ve
vojenské nemocnici v Praze, navštívil jej vyšetřovatel policie z České Lípy, který s ním sepsal
protokol. Je tedy nepochybné, že i tehdy mohl stěžovatel do protokolu uvést, že byl zraněn
sovětskými vojáky, nikoliv že spadl ze žebříku. Věc šetřil v letech 1992 a 1993 již Úřad pro řešení
důsledků pobytu sovětských vojsk na území ČSFR. V dopise Úřadu č. j. 494/92-C ze dne 12. 11.
1993, adresovaném stěžovateli, se mimo jiné také poukazuje na skutečnost, že se snaží uvést
celou záležitost do pohledu, že si nemohl zranění způsobit sám a že tedy muselo být způsobeno
příslušníky sovětských vojsk. To je v rozporu s výpovědí, kterou učinil před orgány činnými
v trestním řízení. Z toho je patrné, že stěžovatel před orgány, které věc prošetřovaly, vypovídal o
vzniku svého zranění, a že tedy orgány činné v trestním řízení neposuzovaly zranění žalobce
pouze na základě účelového tvrzení sovětských vojáků, ale i na základě výpovědi učiněné v tomto
řízení samotným stěžovatelem. Stěžovatel vytýká soudu prvého stupně, že nevyslechl navržené
svědky. K námitce, že městský soud měl vyslechnout svědky J. Š., B. K. a V. N., žalovaný
poznamenává, že v řízení před správním orgánem navrhl stěžovatel výslech pouze paní Š. a pana
K., oba byli vyslechnuti, a jejich sdělení nic nevypovídá o vzniku těžkého zranění, které žalobce
utrpěl, nýbrž pouze o úderu do hlavy, po kterém se měl skácet k zemi. Objektivně zjištěné
poranění hlavy žalobce nebylo nikdy v žádném lékařské vyjádření zaznamenáno. Svědci, jak sami
uvedli, další vývoj situace neviděli, ani nebyli na místě přítomni. Hodnověrnost přípisu Odboru
vnitřních věcí Obvodního úřadu m. č. Praha 6, ze dne 25. 3. 1996, kde je uvedeno, že správní
řízení proti žalobci bylo zastaveno podle §76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, nelze již
vzhledem ke skartačním lhůtám přezkoumat. Z úředního záznamu o šetření pracovníka Úřadu
pro šetření důsledku pobytu sovětských vojsk na území ČSFR (úřední záznam z června 1993)
však bylo zjištěno, že „mu byl zapůjčen k nahlédnutí přestupkový spis, z jehož obsahu vyplývá, že
pan Švýcarský byl 3x předvolán k řízení, avšak ani jedenkrát si nevyzvedl na poště př edvolání a
k nařízenému jednání se nedostavil. Poté bylo rozhodnuto bez jeho přítomnosti v tom směru, že
se správní řízení proti němu zastavuje z důvodu, že tento přestupek je promlčen. Skutkově se
přestupek dotýkal té skutečnosti, že pan Š. neoprávněně vnikl do bytu jiného s cílem odejmout
zde věc, jež byla předmětem jejich vzájemného obchodu. Otázka jeho zranění řešena nebyla,
neboť nebyla předmětem skutku a vychází se z faktu, že si je způsobil sám. Pokud by je způsobil
příslušník sovětských vojsk, pak jeho trestní odpovědnost musela řešit Vojenská obvodová
prokuratura Litoměřice.“ Vzhledem k uvedenému je žalovaný přesvědčen, že Městský soud
v Praze rozhodl správně a v souladu s příslušnými právními předpisy, když žalobu stěžovatele
zamítl, neboť veškeré shromážděné písemné materiály spolehlivě dokazují, že sice ke zranění
stěžovatele v poměrně závažném rozsahu došlo, nikde však z nich nevyplývá, že by mu toto
zranění způsobili příslušníci okupačních armád. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud, kromě výše rekapitulovaných zjištění
žalovaným a Městským soudem v Praze, a tvrzení stěžovatele, zjistil následující relevantní
skutečnosti.
Dne 15. 2. 2006 bylo na základě podání stěžovatele zahájeno žalovaným správní řízení
ve věci poskytnutí jednorázové peněžní částky za zranění s trvalými následky,
které podle vlastního vyjádření stěžovatel utrpěl dne 22. 2. 1991, a způsobili mu jej vojáci
sovětské armády. Způsobení zranění stěžovatel v žádosti popsal obdobně jako později v žalobě
(viz výše provedenou rekapitulaci). K žádosti přiložil několik písemností – lékařskou zprávu
oddělení pro nemoci nervové Ústřední vojenské nemocnice, bez uveden í data vyhotovení,
kde se zejména uvádí, že žalobce dne 22. 2. 1991 spadl ze žebříku z výšky asi 4 m, a byla zjištěna
ve zprávě popisovaná zranění, dále zprávu MUDr. L. B. z neurologického oddělení Ústřední
vojenské nemocnice Praha o ambulantním vyšetření ze dne 28. 1. 2005 pro diagnózu 242,
poranění nervového kořene hrudní míchy, dále dopis JUDr. H. S. za Kancelář Poslanecké
sněmovny ze dne 2. 4. 1996, v němž se uvádí, že po prostudování zapůjčených písemností je
s politováním nucena vyjádřit názor, že odškodnění dle usnesení vlády ČSFR č. 822 ze dne 19.
12. 1991, nelze přisvědčit, neboť v průběhu jak trestního, tak přestupkového řízení nebylo
prokázáno, že utrpěný úraz byl způsoben cizím zaviněním, dále dopis Úřadu pro řešení důsledků
pobytu sovětských vojsk ze dne 12. listopadu 1993, č. j. 494/92- C, adresovaný žadateli, v němž se
uvádí, že žádost blíže nedoložil, proto byl od Policie ČR v České Lípě vyžádán vyšetřovací spis č.
j. VV 295/941, z jehož obsahu vyplývá, že si žadatel své zranění způsobil sám, při pádu ze
žebříku opřeného o balkon domu č. 218 v obci Kuřivody; zavinění úrazu ze strany příslušníků
sovětských vojsk nebylo zjištěno a proto proti nim nebylo zahájeno trestní stíhání, dále dopis
Úřadu pro řešení důsledků pobytu sovětských vojsk na úz emí ČSFR ze dne 29. 6. 1993, č. j.
494/92, z něhož vyplývá, že správní řízení u Obvodního úřadu pro Prahu 6 proti žadateli bylo
zastaveno z důvodu promlčení přestupku, kterého se měl dopustit tím, že neoprávněně vnikl do
domu jiného s cílem řešit své obchodní záležitosti – otázka zavinění jeho zranění dne 22. 2. 1991
tímto správním řízením řešena nebyla. Žalovaný správní orgán si vyžádal za účelem zjištění
úplného a skutečného stavu věci archivní materiály z Vojenského historického archivu v Praze,
Národního archivu v Praze a archivu Ministerstva vnitra. Skutečnosti, které z nich zjistil,
vyhodnotil v odůvodnění svého následného rozhodnutí o neposkytnutí jednorázové peněžní
částky. Vzhledem k tomu, že z dochovaných materiálů nebylo zřejmé, že zranění žalobce
ze dne 22. 2. 1991 zavinili vojáci sovětské armády, vyzval žalovaný žalobce, aby sdělil adresy dvou
svědků, kteří mohou být ohledně jeho zranění dne 22. 2. 1991 vyslechnuti. Jako svědky uvedl
žalobce svoji manželku, paní J. Š., a dále pana B. K.. Pan í J. Š. k průběhu napadení žalobce a
jeho zranění uvedla, že byla incidentu přítomna, s manželem (žalobcem) autem přijeli do obce
Kuřivody, manžel zastavil, vystoupil z auta a přistoupil k mužům v uniformách sovětské armády
(bylo jich asi 5-6). Jeden z uniformovaných mužů žalobce udeřil rukou do hlavy. Má za to, že
v ruce držel nějaký předmět, neví co to bylo. Manžel se skácel k zemi a zůstal ležet. Ona křičela,
aby zavolali doktora. Dva muži k ní přisedli do auta, s tím že jedou pro doktora, odvezli ji do její
chalupy a pokračovali v jízdě. Druhý den jí volali z nemocnice v České Lípě, že manžel leží na
ARO. Svědek B. K. vypověděl, že viděl jak pan Š. přijel do Kuřivod, vystoupil z auta a napadli
jej vojáci v uniformě sovětské armády. Bylo jich 5 – 6. Nemůže říci, jestli ho jeden nebo dva
uhodili. Nemíchal se do toho, a proto ani neví, jak celá událost pokračovala dál. Další dokazování
žalovaný neprováděl a na základě takto zjištěného skutkového stavu ve věci rozhodl.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek měs tského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a neshledal přitom vady,
k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
V projednávané věci se jedná o posouzení, zda stěžovatel splnil či nesplnil podmínky,
které zákonná úprava pro uplatnění, a také prokázání, nároku, předepisuje.
Oprávněnou osobou podle zákona o odškodnění (§2 odst. 1) je fyzická osoba, která:
a) byla v období od 20. srpna 1968 do 27. června 1991 zraněna nebo znásilněna příslušníkem
některé z okupačních armád nebo civilní osobou zdržující se na území Československa
v souvislosti s pobytem okupačních armád,
b) byla zraněna nebo znásilněna na území Československa,
c) v době zranění nebo znásilnění byla československým občanem,
d) za zranění nebo znásilnění příslušníkem některé z okupačních armád nebo civilní osobou
zdržující se na území Československa v souvislosti s pobytem okupačních armád
nebyla odškodněna podle jiného právního předpisu.
Podle §3 zákona o odškodnění mají oprávněné osoby nárok na poskytnutí jednorázové
peněžní částky (dále jen "nárok"), jestliže jsou občany České republiky; podmínka občanství
České republiky se považuje za splněnou, pokud občanství trvá ke dni podání žádosti
o poskytnutí jednorázové peněžní částky.
Podle §4 odst. 2 zákona o odškodnění celkový nárok osob oprávněných podle §2 odst. 1
a 2 tohoto zákona činí:
a) 70 000 Kč, zanechalo-li zranění nebo znásilnění trvalé následky,
b) 30 000 Kč v ostatních případech.
Podle §5 odst. 2 zákona o odškodnění lze nárok prokázat lékařskou zprávou, úmrtním
listem, svědeckou výpovědí nejméně dvou svědků nebo jiným způso bem.
Městský soud v Praze se po provedeném řízení v napadeném rozsudku ztotožnil
se závěry žalovaného, že veškeré shromážděné materiály s ohledem na časový odstup od události
dostatečně spolehlivě vypovídají o tom, že sice ke zranění žalobce v poměrně závažném rozsahu
došlo, nijak z nich však nevyplývá, že by mu daná zranění způsobili příslušníci okupační sovětské
armády. Proto žalobce nesplňuje podmínku pro přiznání odškodnění podle §2 odst. 1 zákona o
odškodnění, a napadené správní rozhodnutí tak bylo vydáno po právu.
Stěžovatel v kasační stížnosti převážně znovu opakuje svůj pohled a popis,
jak k jeho zranění došlo, dovolává se toho, že městský soud měl znovu vyslechnout již správním
orgánem vyslechnuté svědky s tím, že navrhl výslech ještě jednoho dalšího svědka.
Dále pak poukázal na rozpor stran ukončení přestupkového řízení,
které proti němu bylo v daných souvislostech vedeno.
Pokud jde o stěžovatelovu verzi, jak k jeho zranění došlo, k tomu Nejvyšší správní soud
konstatuje, že zjištěný skutkový stav, shromážděné a provedené důkazy, ani podle jeho názoru
stěžovatelem uváděnou verzi nepotvrzují. Shodně jako městský soud je Nejvyšší správní soud
toho názoru, že žalovaný v dané věci dostatečným způsobem zjišťoval, zda o incidentu existují
v archivech dostatečné podklady, přičemž některé z těchto podkladů předložil sám žalobce.
Existující podklady byly dohledány a i podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně
odůvodňují závěr žalovaného, a stejně tak i potvrzující závěr městského soud u, že úraz,
který utrpěl žalobce, nebyl způsoben příslušníkem či příslušníky okupačních armád. Výpovědi
svědků hovoří o údajném fyzickém napadení, jeden ze svědků potom konkrétněji hovoří o úderu
rukou (možná i s nějakým předmětem) do hlavy a „skácení se“ k zemi. Z lékařské zprávy
lze mít za prokázané, že tento úder (úder do hlavy) nemohl stěžovateli způsobit poranění páteře,
míchy a žeber, popisované v lékařské zprávě. O případném poranění hlavy se v lékařské zprávě
vůbec nehovoří. Stěžovatel sice opakovaně uvádí, že ke zranění došlo v důsledku toho, že jej dva
muži zdvihli ze země a hodili na záda na nějaký předmět, kde bezmocně ležel do příjezdu policie
a sanitky, tuto skutečnost se však stěžovateli nepodařilo nijak prokázat.
Namítá-li stěžovatel, že měli být soudem znovu vyslechnuti svědci, kteří vypovídali
před správním orgánem, a dále že měl být vyslechnut ještě třetí navržený svědek,
i tady se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s městským soudem, a to v tom, že za této situace
by bylo další dokazování nadbytečné, neboť na shora uvedeném zjištění, které zejména pramení
z archivních pramenů a lékařské zprávy, by již nemohlo nic změnit.
A konečně pokud jde o poukaz stěžovatele na rozpor stran ukončení přestupkového
řízení, které proti němu bylo v daných souvislostech vedeno, je Nejvyšší správní soud
toho názoru, že ani případná skutečnost, že řízení o přestupku bylo ve vztahu ke stěžovateli
ukončeno z důvodu §76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, by sama o sobě, ani ve spojení
s ostatními zjištěními a důkazy, nemohla vést k prokázání, že ke zranění došlo tak, jak popisuje
stěžovatel. Navíc se jedná o námitku, k níž Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet, s ohledem
na to, že namítaná skutečnost byla uvedena poprvé až v kasační stížnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že neshledal, že by městský soud v napadeném
rozsudku pochybil, když žalobu zamítl a rozhodnutí žalovaného vyhodnotil jako odpovídající
zákonu. Žalovaný správní orgán, jak Nejvyšší správní soud sám zjistil a ověřil z obsahu
správního spisu i z obsahu jeho samotného rozhodnutí, postupoval při zjišťování skutkového
stavu velmi pečlivě, důsledně, a neopomenul žádný podklad, který by mohl přispět
k objektivnímu zjištění skutkového stavu věci. O tom navenek zejména svědčí pečlivost
a detailnost, s jakou žalovaný přistoupil k odůvodnění svého rozhodnutí. Městský soud v Praze
potom obdobně důsledně a pečlivě jak samo rozhodnutí žalovaného, tak i postup,
který jeho vydání předcházel, přezkoumal, a v rozhodnutí ani v řízení žalovaného neshledal
nejen nezákonnost, ale ani procesní vady, které by mohly mít za následek nezákonnost
rozhodnutí ve věci samé. Městský soud přitom zcela správně zohlednil, že při zjišťování
skutkového stavu u tak odlehlých událostí, jaké upravují zákony o odškodnění, jde vždy o to,
shromáždit zejména původní důkazy (podklady), z nichž bude daný skutkový stav
pokud možno co nejspolehlivěji zjištěn, a ačkoliv je bezesporu v mnoha případech nutné
vycházet i z výpovědí svědků, kteří mohou osvětlit určitou událost, pokud ve věci existují
nezpochybněné důkazy původní, které tvoří logicky uzavřený celek, svědecké výpovědi
jen k některým okolnostem věci je bez dalšího nemohou zpochybnit.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele, Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová,
byla ustanovena soudem, platí odměnu za zastupování stát. Odměna byla přiznána za dva úkony
právní služby po 500 Kč za každý úkon [první porada s klientem včetně převzetí a příprav y
zastoupení a podání doplnění kasační stížnosti podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s ustanovením
§9 odst. 2 téže vyhlášky, celkem tedy 1 000 Kč ], a náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3
téže vyhlášky po 300 Kč, celkem tedy 1600 Kč. Odměna stanovená zástup kyni stěžovatele
bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu