ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.90.2009:76
sp. zn. 4 Ads 90/2009 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: E. H.,
zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha
6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, se
sídlem Jungmannova 35/29, Praha 1, zast. JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou,
advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti rozhodnutím žalovaného ze dne
17. 7. 2008, č. j. MHMP-402715/08 SSP-261/08, č. j. MHMP-408806/08 SSP-262/08 a č. j.
MHMP-408821/08 SSP-263/08, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, č. j. 4 Cad 86/2008 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1600 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 25. 11. 2008, č. j. 4 Cad 86/2008 - 33
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutím žalovaného
ze dne 17. 7. 2008, č. j. MHMP-402715/08 SSP–261/08, č. j. MHMP-408806/08 SSP-262/08
a č. j. MHMP-408821/08 SSP-263/08 (dále také jen „napadená rozhodnutí“).
Těmito rozhodnutími žalovaný v odvolacím řízení přezkoumal rozhodnutí Úřadu městské části
Praha 10 (dále jen „ÚMČ Praha 10“) o žádostech stěžovatelky o přiznání dávky státní sociální
podpory – příspěvku na bydlení na 4. čtvrtletí roku 2007 a 1. a 2. čtvrtletí roku 2008.
ÚMČ Praha 10 i žalovaný v odvolacím řízení započítaly stěžovatelce do rozhodného příjmu
pro přiznání dávky tzv. fiktivní minimální příjem osoby samostatně výdělečně činné (§5 odst. 7
zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon
č. 117/1995 Sb.“) ve výši 10 100 Kč, a proto byl stěžovatelce příspěvek na bydlení přiznán
za 4. čtvrtletí 2007 (18. 11. 2007 – 31. 12. 2007) ve výši 82 Kč měsíčně, za 1. a 2. čtvrtletí
roku 2008 ve výši 888 Kč měsíčně, přičemž byl následně na 2. čtvrtletí roku 2008 snížen
na 115 Kč měsíčně.
V žalobě stěžovatelka uvedla, že napadená rozhodnutí žalovaného jsou založena
na nepravdivých údajích, které jsou v rozporu se skutečností. Konstatovala, že jako osobě
samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“) jí nemůže být v rozporu se skutečností určen
nějaký fiktivní průměrný příjem. Jako doklad o výši příjmu za rozhodné období doložila
na ÚMČ Praha 10 daňové přiznání za roky 2006 a 2007, z něhož se v daném roce vypočítávají
státem určené odvody. V obou letech stěžovatelka měla vykázán nulový příjem, takže jí za rok
2007 byl odpuštěn i minimální odvod daně. Stěžovatelka namítla, že v napadených rozhodnutích
není řádně vysvětleno, kdo jí určil minimální měsíční výdělek 10 100 Kč. Dále stěžovatelka
napadla i délku řízení před ÚMČ Praha 10, které trvalo ode dne podání žádosti 18. 2. 2008
po doručení prvoinstančních rozhodnutí dne 9. 6. 2008, což je podle jejího názoru v rozporu
se správním řádem. Podle jejího názoru se jedná o diskriminaci ze strany správních orgánů,
což je v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů stěžovatelka
navrhla zrušení napadených rozhodnutí, přepočet příspěvku na bydlení a případné využití
institutu „změkčení tvrdosti zákona“.
Napadeným rozsudkem městský soud zamítl žalobu proti napadeným rozhodnutím
a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku shrnul
obsah správního spisu i podstatný obsah žaloby a vyjádření žalovaného. Konstatoval,
že podle ustanovení §24 zákona č. 117/1995 Sb. má nárok na příspěvek na bydlení vlastník
nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení
přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,35 a součin rozhodného
příjmu v rodině a koeficientu 0,35 není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení. Výše
příspěvku na bydlení činila za kalendářní měsíc ze zákona rozdíl mezi normativními náklady
na bydlení a rozhodným příjmem rodiny vynásobeným koeficientem 0,35 na území hl. m. Prahy.
Městský soud citoval ustanovení §5 odst. 7 zákona č. 117/1995 Sb., podle něhož je-li rozhodným
obdobím kalendářní čtvrtletí a osoby, které podle svého prohlášení v rozhodném období
vykonávaly činnost, z níž měly příjmy z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené
v §7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmu, započítává se do rozhodného příjmu nejméně částka
50 % průměrné mzdy v národním hospodářství, nejde-li o činnost osob samostatně výdělečně
činných, které tuto činnost vykonávají jako činnost vedlejší. Městský soud dál z dokladů,
které jsou založeny ve správním spise a i z přednesu stěžovatelky vzal za nesporné,
že stěžovatelka je osobou samostatně výdělečně činnou a byla jí i v době rozhodné, tj. v roce
2007 a 2008. Dle sdělení žalobkyně i doložených dokladů je zřejmé, že stěžovatelka nedosahovala
v roce 2007 ani v 1. čtvrtletí roku 2008 žádného příjmu z této výdělečné činnosti.
Tuto skutečnost městský soud vyhodnotil rovněž jako nespornou. Při stanovení příjmu rodiny
tedy žalovaný vycházel z citovaného ustanovení §5 odst. 7 zákona č. 117/1995 Sb.
V rozhodných čtvrtletích bylo Ministerstvem práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením
vyhlášeno, že průměrná mzda v národním hospodářství vyhlášená Českým statistickým úřadem
ve výši 50 % průměrné měsíční mzdy činí 10 100 Kč (sdělení MPSV č. 137/2007 Sb.).
Z uvedených důvodů vyhodnotil městský soud námitku stěžovatelky, že její příjem byl nulový,
jako nedůvodnou, neboť žalovaný správní orgán i správní orgán prvního stupně postupovaly
při stanovení měsíčního průměrného příjmu rodiny podle zákona. K námitce stěžovatelky,
že měsíční náklady spojené s bydlením jsou minimálně od 4. čtvrtletí 2007 stále stejné a nechápe
tedy opakované změny výše příspěvku, městský soud uvedl, že stěžovatelkou doložená výše
nákladů na bydlení je v jednotlivých obdobích a čtvrtletích různá. Stěžovatelka nenamítala,
že by byly špatně započteny výše nákladů na bydlení. Žalovaný ve dvou případech
při rozhodování o odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému správnímu orgánu pouze změnil
text odůvodnění prvostupňových rozhodnutí, a to jenom proto, že v nich bylo chybně uvedeno,
z jakých podkladů bylo vycházeno, ale výpočet byl ve všech případech správný. Rozdíly ve výši
nákladů na bydlení byly v nákladech na plyn a elektřinu, které se v jednotlivých měsících lišily.
To se projevilo při výpočtu výše příspěvku na bydlení, jak vyplývá z jednotlivých rozhodnutí.
Žalovaný vycházel z ustanovení §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 117/1995 Sb. Městský soud
dovodil, že bylo vycházeno v souladu se zákonem z dosaženého příjmu rodiny stěžovatelky
ve výši 10 100 Kč, který byl vynásoben koeficientem 0,35 byl vypočten součin ve výši 3535 Kč.
Další podmínkou pro nárok na příspěvek na bydlení je pravidlo, podle něhož součin rozhodného
příjmu v rodině a koeficientu 0,35 není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení. Částka
normativních nákladů na bydlení je uvedena v ustanovení §26 odst. 1 písm. a) zákona
č. 117/1995 Sb. a pro dvě osoby činila 4926 Kč. Protože uvedený součin není vyšší než částka
normativních nákladů, nárok na příspěvek byl ve všech případech zachován. Výše příspěvku
pak byla v jednotlivých rozhodnutích stanovena podle §27 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb.,
tj. ve výši rozdílu mezi náklady na bydlení a rozhodným příjmem rodiny vynásobeným
koeficientem 0,35 na území hl. m. Prahy. V případě žalobkyně byly vždy náklady na bydlení nižší
než normativní náklady na bydlení. Výpočet byl proto proveden tak, že od nákladů na bydlení byl
odečten rozhodný příjem rodiny, který činil ve všech případech po vynásobení koeficientem 0,35
částku 3535 Kč. Z uvedených důvodů městský soud zhodnotil námitky stěžovatelky
jako nedůvodné. Dále uvedl, že nezkoumal, zda správní orgán využil možnosti zmírnění tvrdosti
zákona, na které není právní nárok a soud v rámci soudního přezkumu posuzuje pouze to,
zda žalovaný postupoval v souladu se zákonem.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku a jejím doplnění prostřednictvím
své ustanovené zástupkyně stěžovatelka uvedla, že napadá výroky I. – III. napadeného rozsudku
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Vyjádřila především
nesouhlas s tím, jakým způsobem správní orgány stanovily rozhodný měsíční příjem rodiny,
z něhož vycházely při posouzení nároku stěžovatelky na příspěvek na bydlení, a to v souladu
s ustanoveními §24, §27 a §5 odst. 7 zákona č. 117/1995 Sb., přičemž v rozhodných čtvrtletích
činila průměrná mzda v národním hospodářství 10 100 Kč. Částka normativních nákladů
na bydlení ve všech třech případech činila 4926 Kč. Stěžejní námitkou stěžovatelky je tvrzení,
že správní orgány stanovily výši měsíčního průměru příjmů rodiny stěžovatelky fiktivně,
přičemž tato částka vůbec neodpovídala skutečnosti. Z doložených měsíčních nákladů na bydlení
stěžovatelky totiž vyplývá, že nejsou nijak zanedbatelné. Jestliže žalovaný poskytl stěžovatelce
příspěvek na bydlení ve výši 82 Kč, 888 Kč, resp. ve výši 115 Kč měsíčně v rozhodných
obdobích, pak se jedná o částky, které neodpovídají ani třetině skutečných nákladů
na stěžovatelčino bydlení, a proto zůstává otázkou, jak má stěžovatelka hradit náklady spojené
s bydlením, když bez své viny nedosahuje potřebných příjmů. Dále stěžovatelka namítá i procesní
pochybení prvostupňového orgánu spočívající v nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí.
Po celou dobu správního řízení pak stěžovatelka byla bez finančních prostředků k zajištění
základních životních potřeb.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že městský soud posoudil právní otázky
v souladu s právním řádem a napadený rozsudek tak nemůže být nezákonný. Dále poukázal
na skutečnost, že pro danou věc není podstatné, z jakého důvodu se stěžovatelka dostala
do nepříznivé finanční životní situace, stejně jako není podstatné, že příjmy přiznané příslušnému
finančnímu úřadu za rok 2006 a 2007 byly nulové. Žalovaný podotkl, že nějakými příjmy
žalobkyně disponovat musí, protože by nebyla schopna uspokojovat své nejnutnější základní
potřeby a hradit nájemné. Žalovanému však nepřísluší provádět jakákoliv šetření v této věci.
V posuzovaném období činilo 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství částku
10 100 Kč. Částka vyjadřující výši rozhodného příjmu uvedená v rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně i v napadeném rozsudku je tedy částkou správnou, neboť sám zákon s fiktivním
příjmem pracuje. Z uvedených důvodů nedošlo podle názoru žalovaného v řízení ani k vadám
uvedeným v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žalovaný i městský soud totiž vycházely
z podkladů obsažených ve spisu, z nichž vyplynulo, že stěžovatelka je osobou samostatně
výdělečně činnou a že její příjmy přiznané v daňových přiznáních jsou nulové. V souladu
s ustanovením §5 odst. 7 zákona č. 117/1995 Sb. byl stanoven fiktivní měsíční příjem
a z něho byl vypočten příspěvek na bydlení. Výše nákladů na bydlení vyplývala rovněž z listin
založených ve spise a z těchto listin vyšel jak soud prvního stupně, tak i správní orgány obou
stupňů. Žalovaný poukázal na to, že samotný výpočet příspěvku na bydlení až na částku
fiktivního příjmu rodiny nebyl napaden. K procesním námitkám stěžovatelky žalovaný
konstatoval, že mu není zřejmé, jakým způsobem se měla délka řízení projevit vzhledem
k tvrzené nezákonnosti rozhodnutí či jeho zmatečnosti. Žalovaný proto navrhl, aby kasační
stížnost byla zamítnuta.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti:
Správní spis obsahuje žádosti stěžovatelky o přiznání příspěvku na bydlení, doklady o výši
čtvrtletních příjmů, jakož i další podklady rozhodnutí (kopie ústřižků složenek za úhradu nákladů
na domácnost apod.).
Podle sdělení Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 5. 2008 stěžovatelka
byla v evidenci osob samostatně výdělečně činných od 12. 8. 1996 až dosud.
Na základě námitek podaných proti oznámením o přiznání dávek ÚMČ Praha 10 vydal
dne 3. 6. 2008 rozhodnutí č. j. 5392/8/AJA-1/2, jímž poskytl stěžovatelce příspěvek na bydlení
ve výši 82 Kč, a to ode dne 18. 11. 2007 do 31. 12. 2007. V odůvodnění vycházel ÚMČ Praha 10
z ustanovení §5 odst. 6 zákona č. 117/1995 Sb. a započítal stěžovatelce jako osobě samostatně
výdělečně činné jako doložený měsíční průměr příjmů rodiny za rozhodné období 3. čtvrtletí
roku 2007 částku 10 100 Kč. Rozdílem mezi doloženými náklady na bydlení (3616,67 Kč)
a částkou představující součin zákonného koeficientu 0,35 a rozhodného příjmu rodiny
(10 100 Kč) dospěl ÚMČ Praha 10 k výši přiznané dávky.
O nároku na příspěvek na bydlení na následující 1. a 2. čtvrtletí roku 2008 ÚMČ Praha 10
vydal rozhodnutí ze dne 3. 6. 2008, č. j. 6304/8/AJA-1/4, jímž poskytl příspěvek na bydlení
ve výši 888 Kč měsíčně ode dne 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 s tím, že pro každé kalendářní čtvrtletí
je nutno doložit příjmy společně posuzovaných osob a náklady na bydlení. V odůvodnění
rozhodnutí uvedl, že měsíční průměr příjmů činil u stěžovatelky v rozhodném období 3. čtvrtletí
roku 2007 částku 10 100 Kč, což po vynásobení zákonným koeficientem 0,35 činí 3535 Kč.
Dále ÚMČ Praha 10 vycházel z doložených nákladů na bydlení ve výši 3616,67 Kč a částky
normativních nákladů na bydlení, které pro Prahu činily 4926 Kč. Výši příspěvku na bydlení
však dále vypočítal rozdílem částek 4423 – 3535, tj. 888 Kč, jež byla uvedena i ve výroku
rozhodnutí.
Rozhodnutím ze dne 3. 6. 2008, č. j. 6304/8/AJA–1/5, ÚMČ Praha 10 rozhodl o snížení
příspěvku na bydlení z 888 Kč na 115 Kč měsíčně, a to ode dne 1. 4. 2008 do 30. 6. 2008.
V odůvodnění ÚMČ Praha 10 uvedl, že průměrný příjem rodiny za 1. čtvrtletí roku 2008 činí
10 100 Kč, dále však v textu odůvodnění opět uvedl náklady na bydlení 3616,67 Kč.
Výši příspěvku na bydlení však vypočítal rozdílem částek 3650 – 3535, tj. 115 Kč.
Rozhodnutím ze dne 17. 7. 2008, č. j. MHMP-402715/08, SSP-261/08, žalovaný zamítl
odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí ÚMČ Praha 10 ze dne 3. 6. 2008, č. j. 5392/8/AJA-1/2,
jímž stěžovatelce byl přiznán příspěvek na bydlení ve výši 82 Kč měsíčně ode dne 18. 11. 2007
do 31. 12. 2007. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka v dokladu o výši
čtvrtletního příjmu za 3. čtvrtletí 2007 uvedla, že v předcházejícím roce vykonávala „hlavní“
samostatnou výdělečnou činnost. Z toho důvodu byla jako příjem za 3. čtvrtletí 2007 určena
částka 10 100 Kč měsíčně, dle Sdělení MPSV ze dne 5. 6. 2007, jímž se vyhlašuje částka
odpovídající 50% průměrné měsíční mzdy pro účely státní sociální podpory. Žalovaný uvedl,
že stěžovatelka podmínky nároku splnila, neboť její náklady na bydlení ve výši 3616,67 Kč
přesahují částku součinu rozhodného příjmu 10 100 Kč a koeficientu 0,35, tj. 3535 Kč.
Tato částka zároveň není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení, která je stanovena
zákonem ve výši 4926 Kč. Žalovaný na výpočet dávky aplikoval ustanovení §27 odst. 2 zákona
č. 117/1995 Sb., podle něhož činí výše dávky rozdíl mezi náklady na bydlení ve výši 3616,67 Kč
a částkou 3535 Kč. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že příspěvek na bydlení na 4. čtvrtletí
činí 82 Kč a ÚMČ Praha 10 postupoval v souladu s právními předpisy.
Rozhodnutím ze dne 17. 7. 2008, č. j. MHMP-408806/08, SSP-262/08, žalovaný změnil
rozhodnutí ÚMČ Praha 10 ze dne 3. 6. 2008, č. j. 6304/8/AJA-1/4, jímž stěžovatelce byl přiznán
příspěvek na bydlení ve výši 888 Kč měsíčně ode dne 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008. Ve výroku
odkázal na §90 odst. 1 písm. c) správního řádu a uvedl, že napadené rozhodnutí se mění v části
odůvodnění (2. odstavec)
takto:„Vámi doložený měsíční průměr příjmů rodiny za rozhodné období
4. čtvrtletí roku 2007 činí 10 100 Kč součin zákonného koeficientu 0,35 a rozhodného příjmu Vaší rodiny
činí 3535. Vzhledem k tomu, že náklady na bydlení, které činí 4423 Kč, přesahují částku 3535 a současně
částka 3535 Kč není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení, která činí 4926 Kč, vzniká vám nárok
na dávku příspěvek na bydlení ve výši stanovené podle ustanovení §27 zákona č. 117/1995 Sb.“
V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka v dokladu o výši čtvrtletního příjmu
za 4. čtvrtletí 2007 uvedla, že v předcházejícím roce vykonávala „hlavní“ samostatnou výdělečnou
činnost. Z toho důvodu byla jako příjem za 4. čtvrtletí 2007 určena částka 10 100 Kč měsíčně,
dle Sdělení MPSV ze dne 5. 6. 2007, jímž se vyhlašuje částka odpovídající 50% průměrné měsíční
mzdy pro účely státní sociální podpory. Žalovaný uvedl, že stěžovatelka podmínky nároku splnila,
neboť její náklady na bydlení ve výši 4423 Kč přesahují částku součinu rozhodného příjmu
10 100 Kč a koeficientu 0,35, tj. 3535 Kč. Tato částka zároveň není vyšší než částka normativních
nákladů na bydlení, která je stanovena zákonem ve výši 4926 Kč. Žalovaný na výpočet dávky
aplikoval ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb., podle něhož činí výše dávky rozdíl
mezi náklady na bydlení ve výši 4423 Kč a částkou 3535 Kč. Žalovaný tedy dospěl k závěru,
že příspěvek na bydlení na 1. čtvrtletí 2008 činil 888 Kč a ÚMČ Praha 10 postupoval v souladu
s právními předpisy. K tomu žalovaný ještě uvedl, že chyby ve druhém odstavci odůvodnění
prvoinstančního rozhodnutí neměly vliv na stanovení výše dávky.
Rozhodnutím ze dne 17. 7. 2008, č. j. MHMP-408821/08, SSP-263/08, žalovaný změnil
rozhodnutí ÚMČ Praha 10 ze dne 3. 6. 2008, č. j. 6304/8/AJA-1/5, jímž stěžovatelce byl snížen
příspěvek na bydlení ve výši 888 Kč měsíčně na 115 Kč měsíčně ode dne 1. 4. 2008
do 30. 6. 2008. Ve výroku odkázal na §90 odst. 1 písm. c) správního řádu a uvedl, že napadené
rozhodnutí se mění v části odůvodnění (2. odstavec)
takto:„Vámi doložený měsíční průměr příjmů
rodiny za rozhodné období 1. čtvrtletí roku 2008 činí 10 100 Kč součin zákonného koeficientu 0,35
a rozhodného příjmu Vaší rodiny činí 3535. Vzhledem k tomu, že náklady na bydlení, které činí 3650 Kč,
přesahují částku 3535 a současně částka 3535 Kč není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení,
která činí 4926 Kč, vzniká vám nárok na dávku příspěvek na bydlení ve výši stanovené podle ustanovení §27
zákona č. 117/1995 Sb.“ V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka v dokladu o výši
čtvrtletního příjmu za 1. čtvrtletí 2008 uvedla, že v předcházejícím roce vykonávala „hlavní“
samostatnou výdělečnou činnost. Z toho důvodu byla jako příjem za 1. čtvrtletí 2008 určena
částka 10 100 Kč měsíčně, dle Sdělení MPSV ze dne 5. 6. 2007, jímž se vyhlašuje částka
odpovídající 50% průměrné měsíční mzdy pro účely státní sociální podpory. Žalovaný uvedl,
že stěžovatelka podmínky nároku splnila, neboť její náklady na bydlení ve výši 3650 Kč přesahují
částku součinu rozhodného příjmu 10 100 Kč a koeficientu 0,35, tj. 3535 Kč. Tato částka zároveň
není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení, která je stanovena zákonem ve výši
4926 Kč. Žalovaný na výpočet dávky aplikoval ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb.,
podle něhož činí výše dávky rozdíl mezi náklady na bydlení ve výši 3650 Kč a částkou 3535 Kč.
Žalovaný tedy dospěl k závěru, že příspěvek na bydlení na 2. čtvrtletí 2008 činil 115 Kč
a ÚMČ Praha 10 postupoval v souladu s právními předpisy. K tomu žalovaný ještě uvedl,
že chyby ve druhém odstavci odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí neměly vliv na stanovení
výše dávky.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s.
přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává, že nesprávné posouzení právní
otázky (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování
aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení
je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu,
nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen.
O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný
právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní
závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
K významu vady uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud uvádí, že se jedná za prvé o situaci, v níž došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu. Tak je tomu tehdy, pokud skutková podstata je se spisy v rozporu,
pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným
skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu
ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Za druhé dopadá tento důvod na situaci, kdy při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit. K této situaci
Nejvyšší správní soud uvádí, že intenzita porušení řízení před správním orgánem musí být
v přímé souvislosti s následnou nezákonností jeho rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá citovaným
ustanovením §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad
je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Konečně je třeba se vyjádřit i k významu kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje
takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost
s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje
nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí
však v souzené věci podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod
(nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat
v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku
rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního
rozhodnutí. Konečně k posledně jmenovanému důvodu, tedy že se jedná nepřezkoumatelnost
spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává,
že je třeba její význam posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně
pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval uplatněným kasačním důvodem uvedeným
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelností napadeného rozsudku.
Z obsahu kasační stížnosti však nelze dovodit žádné námitky, které by svou povahou
byly podřaditelné pod tento kasační důvod. Městský soud zamítl žalobu se srozumitelným
a dostatečně podrobným odůvodněním, v němž vyložil podstatu výpočtu příspěvku na bydlení
a úlohu fikce příjmu v tomto mechanismu, a to se zř etelem na skutkové okolnosti posuzované
věci. Nejvyšší správní soud tedy v napadeném rozsudku neshledal ani nepřezkoumatelnost
pro nesrozumitelnost, ani nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
Dále se Nejvyšší správní soud věnoval námitkám podřaditelným pod kasační důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatelka zejména namítala, že rozhodný
příjem rodiny vypočítaný správními orgány nebyl v souladu s jí doloženými podklady o nulovém
dosaženém příjmu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podstatou zákonné fikce příjmu (§5
odst. 7 zákona č. 117/1995 Sb.) je stanovení minimální hranice, pod kterou rozhodný příjem
OSVČ rozhodný pro výpočet dávek státní sociální podpory nesmí klesnout. To znamená,
že pokud je rozhodný příjem rodiny nižší, než je hranice určená zákonem jako minimální fiktivní
příjem, pak se pro účely výpočtu dávek započítá tento minimální fiktivní příjem. Z povahy
institutu zákonné fikce plyne, že tato skutečnost platí za prokázanou nezávisle na tom, jaký byl
skutečný rozhodný příjem osoby samostatně výdělečně činné, jejíž nárok na dávku byl
posuzován. Z toho důvodu nelze v této skutečnosti spatřovat vadu řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, jelikož zde z povahy věci orgány státní sociální podpory
nemohly vycházet z příjmů doložených stěžovatelkou (tzn. z nulového příjmu
ve všech rozhodných obdobích pro přiznání dávky), nýbrž ze zákonné fikce minimálního příjmu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nenamítala, že by žalovaný nesprávně zjistil její náklady
na domácnost za jednotlivá rozhodná období pro přiznání dávky, Nejvyšší správní soud vázán
obsahem a rozsahem kasační stížnosti tyto skutečnosti v napadených rozhodnutích
nepřezkoumával.
Stěžovatelčiny námitky ohledně délky řízení před správními orgány kvalifikované
Nejvyšším správním soudem pod stejným shora uvedeným kasačním důvodem rovněž
nejsou oprávněné. Zákon č. 117/1995 Sb. obsahuje zvláštní pravidla týkající se vydávání
správních rozhodnutí a v tomto směru rovněž obsahuje zvláštní úpravu lhůt. Fáze řízení
od okamžiku podání žádosti o dávku po okamžik oznámení o přiznání dávky však neprobíhá
v „klasickém“ správním řízení, neboť oznámení o přiznání dávky není ještě správním
rozhodnutím ve smyslu §9 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů. Pro tuto fázi řízení o přiznání dávky zákon č. 117/1995 Sb. neurčuje žádnou zvláštní
lhůtu. Podle ustanovení §70 odst. 1, 2 zákona č. 117/1995 Sb. doručuje úřad státní sociální
podpory žadateli písemné oznámení o dávce a o její výši, proti kterému může žadatel uplatnit
písemné námitky do 30 dnů ode dne výplaty první splátky přiznané dávky. V souladu s §70
odst. 3 téhož zákona úřad státní sociální podpory vydá do 30 dnů ode dne, kdy mu námitky došly,
rozhodnutí o dávce. Lhůtou pro vydání rozhodnutí, po jejímž marném uplynutí lze uplatňovat
prostředky ochrany proti nečinnosti, je tedy v režimu zákona č. 117/1995 Sb. limitována teprve
fáze řízení počínající okamžikem doručení námitek žadatele až po vydání rozhodnutí o dávce.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že námitky proti výši
vypláceného příspěvku na bydlení vznesené stěžovatelkou byly doručeny dne 15. 5. 2008
elektronickou formou a posléze doplněny písemně s datem doručení 21. 5. 2008. Rozhodnutí
ÚMČ Praha 10 pak byla dle razítka vypravena dne 4. 6. 2008. Z uvedeného jednoznačně vyplývá,
že ÚMČ Praha 10 vydal rozhodnutí ve věci přiznání příspěvku na bydlení na 4. čtvrtletí 2007,
přiznání příspěvku na bydlení na 1. a 2. čtvrtletí roku 2008 a ve věci snížení příspěvku na bydlení
na 2. čtvrtletí 2008 ve lhůtě stanovené ustanovením §70 odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb. Nejvyšší
správní soud tedy dospěl k závěru, že ani námitka týkající se délky řízení před ÚMČ Praha 10
není důvodná, přičemž na okraj podotýká, že i kdyby došlo k překročení lhůt pro rozhodnutí
o dávce, nejednalo by se o natolik závažné porušení procesních předpisů, které by bez dalšího
znamenalo nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
Konečně je zapotřebí k námitce stěžovatelky zabývat se právním posouzením uplatnění
fikce minimálního započitatelného příjmu OSVČ pro účely zjištění rozhodného příjmu
pro stanovení nároku na dávky státní sociální podpory. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje
s názorem stěžovatelky, že se jedná o protiprávní a diskriminační postup správního orgánu,
a to z následujících důvodů. Ustanovení §5 zákona č. 117/1995 Sb. upravuje druhy příjmů
započitatelné do rozhodného příjmu pro účely výpočtu dávek státní sociální podpory
a také i způsob, jakým se tyto příjmy do rozhodného příjmu započítávají. Způsob započítání
příjmů osob samostatně výdělečně činných z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti
uvedené v §7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů, a jde-li o uvedené příjmy podléhající dani
z příjmů stanovené paušální částkou, je upraven pro účely dávek státní sociální podpory tak,
že se započítává předpokládaný příjem, nejméně však částka stanovená v §5 odst. 7
téhož zákona; pokud podnikání nebo jinou výdělečnou činnost vykonávalo nezaopatřené dítě
v měsících červenci a srpnu, nepovažuje se za příjem částka ve výši a za podmínek stanovených
v odstavci 8. Ustanovení §5 odst. 7 zákona č. 117/1995 Sb. ve znění účinném k datu vydání
napadených rozhodnutí znělo následovně: „Za příjem uvedený v odstavci 1 písm. a) bodu 2 se považuje
pro účely tohoto zákona, s výjimkou osob, které vykonávají činnost, která se považuje za vedlejší samostatnou
výdělečnou činnost podle zvláštního právního předpisu, 38) a s výjimkou osob, jejichž činnost se nepovažuje
podle zvláštního právního předpisu 38) za činnost osob samostatně výdělečně činných proto, že tuto činnost
nevykonávají soustavně, měsíčně nejméně částka odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním
hospodářství za kalendářní rok,
a) za který se zjišťuje rozhodný příjem, je-li rozhodným obdobím kalendářní rok,
b) předcházející období od 1. července do 30. června následujícího kalendářního
roku, na které se sociální příplatek a příspěvek na bydlení přiznává; to platí i přiznávají-li
se v rámci tohoto období na dobu kratší (§51 odst. 2). Částku uvedenou v předchozí větě vyhlašuje
Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením podle průměrné mzdy v národním hospodářství
vyhlášené Českým statistickým úřadem s tím, že tuto částku zaokrouhluje na celé stokoruny dolů“.
Sdělením MPSV ze dne 5. 6. 2007, č. 137/2007 byla s platností od 1. 7. 2007 vyhlášena
za částku odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za rok 2006 částka
10 100 Kč. Uvedenou právní úpravu fikce minimálního příjmu OSVČ pro účely dávek Nejvyšší
správní soud setrvale vykládá ve své judikatuře tak, že sice zakládá rozdílné zacházení s OSVČ
vzhledem k možnosti získat dávku státní sociální podpory a také vzhledem k výši této dávky,
avšak zároveň se jedná o takové rozdílné zacházení, které je odůvodněno charakterem
jejich výdělečné činnosti a je založeno na objektivních a rozumných důvodech
(k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 5 A 74/2000 - 37, přístupný na www.nssoud.cz). Z další judikatury potvrzující tento právní
názor lze poukázat např. na rozsudek ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 4 Ads 109/2006 – 52, přístupný
rovněž na www.nssoud.cz. Uvedený právní názor plně dopadá i na posuzovanou věc.
Rozhodnutí podnikat jako osoba samostatně výdělečně činná je totiž realizací základního
sociálního práva na zaměstnání a volbu povolání (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Jestliže se stěžovatelka rozhodla provozovat samostatnou výdělečnou činnost, a to jako činnost
hlavní, přičemž byla v evidenci OSVČ vedené PSSZ zaregistrována bez přerušení po všechna
rozhodná období (4. čtvrtletí roku 2007, 1. a 2. čtvrtletí roku 2008), pak se stěžovatelka
nemůže úspěšně dovolávat toho, aby na její situaci nebyla aplikována fikce minimálního příjmu
OSVČ pro účely zjištění rozhodného příjmu pro dávky státní sociální podpory.
Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud považuje za vhodné podotknout,
že pokud stěžovatelka v žalobě navrhovala, aby žalovaný odstranil v jejím případě tvrdost zákona,
pak tato námitka není důvodná již proto, že zákon č. 117/1995 Sb. obecně neupravuje institut
odstranění tvrdosti při nesplnění hmotněprávních podmínek pro nárok na některou z dávek
státní sociální podpory. Jedinou výjimkou je možnost krajského úřadu prominutí podmínky
trvalého pobytu v odůvodněných případech podle §3 odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb.
Toto rozhodnutí je však vyloučeno ze soudního přezkumu (§73a zákona č. 117/1995 Sb.).
V posuzované věci tedy lze shrnout, že napadená rozhodnutí žalovaného vycházela
z podkladů obsažených ve správním spise a žalovaný při jejich vydání správně aplikoval právní
předpisy a nedopustil se ani žádných porušení procesních předpisů, která by měla za následek
nezákonnost těchto rozhodnutí. Městský soud tedy rozhodl v napadeném rozsudku správně,
pokud stěžovatelčinu žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud proto zamítl stěžovatelčinu kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovanému vznikly náklady na právním zastoupení
zvolenou advokátkou. Nejvyšší správní soud však žalovanému náhradu těchto nákladů v souladu
s ustanovením §60 odst. 7 s. ř. s. nepřiznal, neboť žalovaný je správní orgán, který má dostatečné
odborné znalosti k tomu, aby v řízení o kasační stížnosti mohl podat své vyjádření sám. Jedná
se tedy o součást jeho běžné úřední činnosti. Pokud se žalovaný přesto rozhodl využít právních
služeb advokáta, není na místě přiznávat mu náhradu nákladů řízení na úkor stěžovatelky,
neboť tyto náklady zjevně nebyly účelně vynaložené.
Ustanovené zástupkyni stěžovatelky Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové byla přiznána
odměna za dva úkony právní služby po 500 Kč podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a d), §7
a §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „advokátní tarif“), tj. za převzetí a přípravu zastoupení včetně první porady s klientem
a doplnění kasační stížnosti ze dne 7. 5. 2009, celkem tedy 1000 Kč. Dále Nejvyšší správní soud
přiznal ke každému úkonu náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 téže vyhlášky po 300 Kč,
celkem tedy 600 Kč. Za provedené úkony právní služby tedy přísluší advokátce odměna 1600 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu