ECLI:CZ:NSS:2009:4.ANS.12.2008:96
sp. zn. 4 Ans 12/2008 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: T. P., zast. Mgr.
Radkou Dohnalovou, advokátkou, se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému:
Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, č. j. 8 Ca 45/2008 - 65,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, č. j. 8 Ca 45/2008 - 65,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti nečinnosti,
jíž se dožadoval, aby Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) uložil žalovanému
rozhodnout do tří dnů od právní moci rozsudku o odvolání žalobce ze dne 24. 3. 2006,
směřujícímu proti rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2006,
č. j. R 1/2006, kterým byla odmítnuta žádost žalobce o posky tnutí informace podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve zně ní pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“).
V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl, že ve věci rozhodoval znovu
poté, co Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 1. 2008, č. j. 4 Ans 7/2007 - 52, zrušil
jeho předchozí usnesení ve věci ze dne 29. 5. 2007, č. j. 8 Ca 178/2006 - 31, v němž žalobu
odmítl, poté co shledal, že žalobce označil v žalobě za žalovaného Ministerstvo spravedlnosti,
ač o podaném odvolání měl rozhodovat v souladu s §126 odst. 1 pís m. h) zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“),
předseda Městského soudu v Praze. V tomto spatřoval soud neodstranitelný nedostatek
podmínky řízení, který je důvodem pro odmítnutí žalo by podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v uvedeném zrušovacím rozsudku vyjádřil názor, že Ministerstvo
spravedlnosti je v posuzované věci odvolacím orgánem. Městský soud v Praze
se v nyní napadeném rozsudku s uvedeným názorem Nejvyššího správního soudu neztotožnil
a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (převážně obecně orientovanou na postavení
a poslání soudní moci) opětovně dospěl k závěru, že Ministerstvo spravedlnosti není nadřízeným
orgánem předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věcech upravených zákonem
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů,
a proto se nelze domáhat ochrany proti namítané nečinnosti vůči němu.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze, ač byl vázán názorem
Nejvyššího správního soudu na věcnou legitimaci žalovaného, vysloveným v jeho rozsudku
ze dne 14. 1. 2008, č. j. 4 Ans 7/2007 - 52, v nyní napadeném rozsudku svůj právní názor znovu
zopakoval a žalobu ze zcela identického důvodu zamítl. To stěžovatel označil za porušení §110
odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve zněn í pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), podle něhož je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí, a v souladu s §104 odst. 3 písm. a) in fine s. ř. s.
je proti napadenému rozsudku přípustná kasační stížnost. Dále stěžovatel uvádí,
že za těchto okolností je jakákoliv věcná argumentace proti důvodům uváděným městským
soudem v napadeném rozsudku nadbytečná, když tomuto soudu a limine nepříslušelo právní
názor vyslovený Nejvyšším správním soudem přezkoumávat, ale jeho povinností bylo se jím řídit
a v novém rozhodnutí jej reflektovat. Proč nelze přisvědčit ústavněprávním argumentům
městského soudu vysvětlil v části V. svých předchozích kasačních stížnostech v obdobných
věcech, kdy se Nejvyšší správní soud se s jeho právním názorem ztotožnil.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil městskému soudu k novému projednání
a rozhodnutí.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje se stěžovatelem,
podle něhož se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu,
ač mu to ukládá §110 odst. 3 s. ř. s. Dále uvádí, že respektuje právní názor Nejvyššího správního
soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 14. 1. 2008, č. j. 4 Ans 7/2007 - 52,
podle něhož je podmínka pasivní žalobní legitimace Ministerstva spravedlnosti splněna.
Nejvyšší správní soud u nyní projednávané kasační stížnosti nejprve posoudil formální
náležitosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, j de o rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud při posouzení této věci setrvává na svém posouzení a závěrech,
které učinil ve svém předchozím rozsudku v dané věci, tj. v rozsudku ze dne 14. 1. 2008,
č. j. 4 Ans 7/2007 - 52.
V předchozím posouzení věci Nejvyšší správní soud vyšel, a i nyní vychází, z toho,
že poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svob odném přístupu k informacím,
ve znění pozdějších předpisů, je v případě, že je povinným subjektem soud, výkonem státní
správy, a to v souladu s ustanoveními zákona o soudech a soudcích, která vždy svěřují
tuto kompetenci do rukou předsedy soudu, coby orgánu vykonávajícího státní správu soudu.
V působnosti předsedy okresního soudu je podle ustanovení §127 odst. 1 písm. g) zákona
o soudech a soudcích zajišťovat poskytování informací soudem podle zvláštního právního
předpisu, jímž se rozumí zákon o svobodném přístupu k informacím.
Klíčovou právní otázkou pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti stěžovatele je určení
funkční příslušnosti odvolacího orgánu proti rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2
o neposkytnutí informace, neboť v dané věci je podstatou sporu, zda tímto orgánem je předseda
krajského soudu, či Ministerstvo spravedlnosti. Zákon o soudech a soudcích výslovně
neupravuje, kdo je z hlediska funkční příslušnosti kompetentním orgánem pro rozhodnutí
o odvolání proti rozhodnutí o neposkytnutí informace (tj. v tomto případě požadovaného
pravomocného rozsudku ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 8 T 93/2002). Podle ustanovení §126
odst. 1 písm. h) zákona o soudech a soudcích je v pravomoci předsedy krajského soudu
vykonávat státní správu krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu tím, že je povinen
řídit a kontrolovat výkon státní správy okresních soudů pro váděných jejich předsedy.
Podle ustanovení §119 odst. 1 zákona o soudech a soudcích je ústředním orgánem státní správy
soudnictví ministerstvo, které také v souladu s ustanovením §123 odst. 1 písm. e) téhož zákona
řídí a kontroluje výkon státní správy prováděný předsed y soudů ve věcech majetku státu
a státního rozpočtu a stanoví působnost k výkonu státní správy soudů prováděnému předsedy soudů v ostatních
věcech. Zákon o svobodném přístupu k informacím vymezuje v ustanovení §16 odst. 2 věty první
s účinností do dne 22. 3. 2006 odvolací orgán proti rozhodnutí povinného subjektu
o neposkytnutí informace tak, že o odvolání rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyššího stupně
nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat.
Z citovaných ustanovení zákona o soudech a soudcích vyplývá, že předseda krajského
soudu se podílí na výkonu státní správy okresních soudů v jeho obvodu mj. i tak, že řídí
a kontroluje výkon státní správy okresních soudů prováděný jejich předsedy. Z toho nicméně
podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nelze dovodit, že předseda krajského soudu
je „nejblíže vyššího stupně nadřízeným povinnému subjektu“, jak definuje odvolací orgán
citované ustanovení §16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. Je sice pravdou,
že v určitých zákonem stanovených případech plní předseda krajského soudu funkci nadřízeného
orgánu státní správy po stránce funkční příslušnosti k instančnímu přezkumu rozhodnutí
předsedy okresního soudu. Tak je tomu např. v postupu předsedy krajského soudu v případě
posouzení žádosti stěžovatele o přešetření způsobu vyřízení stížnosti (na nevhodné chování
soudních osob či narušování důstojnosti v řízení) vyřizo vané předsedou okresního soudu [§174
odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích]. Obecně však nelze z těchto ustanovení zákona
dovodit, že by předseda krajského soudu představoval v obecné rovině instančně nadřízený orgán
státní správy předsedy okresního soudu. Takový výklad by představoval porušení ústavně
zakotvených mezí výkonu státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, neboť státní orgán nemůže
rozhodovat, pokud mu tuto kompetenci zákon výslovně nesvěřuje.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v posuzované věci je třeba dále vyjít i z instrukce
Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 12. 1999, pro potřeby postupů podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, kterou mj. provedlo dikci §123 odst. 1
písm. e) zákona o soudech a soudcích (ministerstvo stanoví působnost k výkonu státní správy soudů
prováděnému předsedy soudů v ostatních věcech).. V ustanovení §7 odst. 1 této instrukce je stanoveno,
že o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu podle §6 odst. 4 (tj. rozhodnutí,
jímž se žádosti o poskytnutí informace, byť i jen zčásti, nevyhovuje) rozhoduje Ministerstvo
spravedlnosti: bylo-li však toto rozhodnutí vydáno vedoucím státním zástupcem, rozhoduje
o odvolání proti němu vedoucí státní zástupce vyššího státního zastupitelství. Tento interní
předpis je jednoznačným výkladovým vodítkem pro závěr, že o odvolání proti rozhodnutí
předsedy okresního soudu o neposkytnutí informace rozhoduje ministerstvo
(neb toto nebylo ve smyslu §123 odst. 1 písm. e/ zákona o soudech a soudcích jako „další“ věc
svěřeno předsedům krajských soudů). Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že interní
normativní instrukce zavazuje pouze podřízené orgány státní spr ávy soudů, a nikoliv soudce
při výkonu rozhodovací činnosti. To ovšem neznamená, že by soud při právním posouzení věci
neměl přihlédnout k interním pravidlům obsaženým v instrukci ministerstva v případě,
že tato pravidla provádí zákon o soudech a soudcích a současně tím řeší i výkladový problém
při aplikaci zákonného práva, jak tomu bylo i v tomto případě. Jestliže interní normativní pravidlo
k aplikaci §16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím v kontextu zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, není v rozporu s těmito zákonnými předpisy, pak Nejvyšší
správní soud nevidí důvod, proč by se takového pravidla neměl přidržet i soud při výkonu moci
soudní. Argumentace městského soudu odůvodňující závěr, že kompetentním orgánem státní
správy soudů funkčně příslušným k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí předsedy
Obvodního soudu pro Prahu 2 Ministerstvo spravedlnosti není, je z uvedených důvodů
nesprávná a vede k chybnému určení pravomoci a příslušnosti odvolacího orgánu.
Pravidla obsažená v citované instrukci jsou sice závazná pouze interně vůči orgánům
státní správy podřízeným ministerstvu, které jsou jimi při své činnosti vázány.
Přesto však na základě výše uvedené argumentace ve výsledku dává Nejvyšší správní soud
stěžovateli za pravdu v tom, že odvolacím orgánem bylo v posuzované věci ministerstvo,
a nikoliv předseda krajského soudu, a městský soud měl vzít při svém rozhodování o žalobě daná
pravidla obsažená ve směrnici v potaz a dovodit s jejich pomocí příslušnost odvolacího správního
orgánu. V této souvislosti se Nejvyšší správní soud již ve svém předchozím rozsudku, ze dne
14. 1. 2008, č. j. 4 Ans 7/2007 - 52, pozastavil nad tím, že městský soud při rozhodování
posuzované věci nevycházel ze své recentní judikatury, která v obdobném případu již dovodila
v otázce příslušnosti odvolacího orgánu proti rozhodnutí předsedy okresního soudu
o neposkytnutí informací stejný výkladový závěr, jako Nejvyšší správ ní soud v této věci (viz blíže
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007, č. j. 10 Ca 191/2006 - 22).
Pokud jde o ústavně právní dimenzi této otázky, jíž se napadený rozsudek velmi zevrubně
zaobírá, nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu, pominout zcela zásadní aspekt věci,
totiž zda vůbec lze poskytování informací žadatelům podle zákona o s vobodném přístupu
k informacím podřadit pod výkon soudní moci. Není-li tomu tak (o čemž je stěžovatel
přesvědčen), nelze přiznat relevanci vývodům městského soudu ohledně toho, že by rozhodování
Ministerstva spravedlnosti, tedy ústředního orgánu státní sp rávy a součásti moci výkonné,
o opravných prostředcích podle zákona o svobodném přístupu k informacím,
mohlo jakkoliv zasahovat do nezávislosti soudů ve smyslu těch ústavněprávních principů,
které napadený rozsudek in extenso uvádí. Dále Nejvyšší správní soud poznamenává,
že jak je zřejmé z ustanovení §124 odst. 1 písm. e), §125 odst. 1 pís m. e), §123 odst. 1 písm. l,
a §127 odst. 1 písm. g) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o soudech a soudcích“) a z ustanovení §29 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
jakož i z příslušných návětí a poznámek pod čarou, poskytování informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím je zákonem expresiss verbis označeno za výkon státní správy
soudů.
Městský soud v Praze se v posuzované věci dopustil chybné aplikace práva a dovodil
nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu. Městský soud proto rozhodl
ve věci nesprávně, když žalobu zamítl jako nedůvodnou s odkazem na §81 odst. 3 s. ř. s.,
protože žalobcem označený žalovaný nemohl vydat rozhodnutí a nemohl být ani nečinným.
Současně Městský soud v Praze porušil povinnost respektovat v dalším řízení právní názor
vyslovený ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tak shledal, že kasační stížnost je důvodná, a napadený rozsudek
zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší -li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
(zde Městského soudu v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
V novém rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze krajský soud rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu