ECLI:CZ:NSS:2009:4.AS.14.2009:95
sp. zn. 4 As 14/2009 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Obrana
životního prostředí, občanské sdružení, se sídlem Pražského 28, Praha 5, zast. JUDr. Petrem
Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967, Praha 4 proti žalovanému: Magistrát
hl. m. Prahy, Jungmannova 29, Praha 1, za účasti: Holešovický Trojúhelník, a.s., se sídlem
Prokopova 118/20, Praha 3, zast. JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem Milady
Horákové 533/28, Praha 7, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru
stavebního ze dne 28. 6. 2006, čj. S-MHMP 178887/2006/OST/Fr , v řízení o kasační stížnosti
osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2008,
č. j. 11 Ca 305/2006 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se osoba zúčastněná na řízení (dále též „stěžovatel“)
domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne
31. 12. 2008, č. j. 11 Ca 305/2006 – 59 (dále jen „napadený rozsudek“) a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení. V rámci své kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti v souladu s ustanovením §107 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Napadeným rozsudkem městský soud k podané žalobě zrušil rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 6. 2006, č. j. S-MHMP 178887/2006/OST/Fr, jímž bylo změněno rozhodnutí Úřadu
městské části Praha 7, odboru rozvoje a územního rozhodování, ze dne 8. 3. 2006, zn. OUR-
71/05/04237-ob. 99/Mal. Tímto rozhodnutím ÚMČ Praha 7 rozhodl o umístění stavby
„Víceúčelový objekt Letenský Trojúhelník“, a to na pozemcích č. p. 1549/1, 1549/2
1549/62236/1 a 2242, v k. ú. Holešovice tak, jak je zakreslen v ověřené dokumentaci,
s tím, že pro umístění a projektovou přípravu stavby bylo stanoveno 25 podmínek. Městský soud
dle odůvodnění napadeného rozsudku zrušil napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení,
které spočívaly v tom, že stavební úřad v rámci územního řízení nedal podnět k vydání stanoviska
orgánu přírody a krajiny, zda umisťovaná stavba může snížit nebo změnit krajinný ráz, dále
proto, že podkladové rozhodnutí orgánu státní památkové péče ze dne 28. 4. 2006, č. j. MHMP
25342/2005/Stj se nepromítlo do rozhodnutí o umístění stavby, a konečně také proto,
že žalovaný zkrátil procesní práva žalobce ve správním řízení, když se nevypořádal s jeho
námitkami stran dopravní problematiky, parkování a hlukové zátěže, jakož i stran nedostatků
dokumentace předložené stavebníkem.
O žádosti, resp. návrhu na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud usnesením ze dne 26. 5. 2009, č. j. 4 As 14/2009 - 89, rozhodl tak, že návrh zamítl.
K meritu věci stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že napadený rozsudek
je nezákonný z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Uvádí, že je nesporným faktem, že Magistrát hl. m. Prahy, shodně jako prvoinstanční orgán,
měl k dispozici závazné stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody, které jednoznačně
konstatovalo, že umístěním předmětné stavby nemůže být snížen krajinný ráz, jelikož se jedná
o jinou formu řešení zastavěného území. Navíc toto stanovisko konstatovalo, že objekt není
výškovou dominantou. Proto stěžovatel namítá, že tento soudem vytýkaný nedostatek není
a ani nemůže být nedostatkem, pro který bylo důvodné zrušit napadené rozhodnutí žalovaného.
Stěžovatel namítá i nezákonnost napadeného rozsudku ve vztahu k jím vytýkaným
nedostatkům rozhodnutí žalovaného ohledně nedostatečného odůvodnění rozhodnutí ve vztahu
k dopravní problematice, parkování a hlukové zátěže. Stěžovatel opakovaně konstatuje,
že žalovaný vycházel z podkladů náležitě opatřených během správního řízení od příslušných
orgánů, z nichž se podává, že stavba splňuje požadavky na dopravní problematiku, parkování
a hlukovou zátěž. Jestliže příslušné orgány jednoznačně stanoví přípustnost stavby a splnění
zákonných norem v uvedené oblasti, je tím odůvodněno i to, aby mohl žalovaný odmítnout
odvolání žalobce ve vztahu k této námitce jako nedůvodné. To samé platí i v případě námitky
týkající se rozčlenění fasády soklové podnože architektonickými prvky tak, aby parter získal
podrobnější měřítko. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že vždy respektoval závazné stanovisko
orgánu státní památkové péče ze dne 28. 4. 2006 vztahující se k uvedené stavbě a je z tohoto
důvodu irelevantní, zda-li je toto stanovisko obsaženo přímo ve výrokové části jako podmínka
stavby či nikoliv. Tady se jedná o rozhodnutí o umístění stavby a tato podmínka může
být obsažena v následně vydaném stavebním povolení, ve kterém bude výslovně uvedena
jako nezbytná pro výstavbu plánované stavby. Městský soud v Praze tak podle stěžovatele, nejen
že nesprávně posoudil skutkové náležitosti dané kauzy, ale rovněž i nesprávně aplikoval
rozhodné právní předpisy na uvedenou věc, čímž učinil napadené rozhodnutí nezákonným.
Jako další důvod kasační stížnosti stěžovatel namítá vady řízení před Městským soudem
v Praze, kdy soud nedostatečným a nesprávným způsobem zjistil skutkovou podstatu dané věci,
což mělo vliv na správnost napadeného rozsudku. Městský soud v Praze posuzovanou věc
hodnotil pouze z listinných důkazů bez nařízení jednání ve věci samé, během kterého by si opatřil
další právně významné skutečnosti a stanoviska nezbytné pro náležité a právně přezkoumatelné
rozhodnutí ve věci samé. Městský soud v Praze tak v uvedené kauze provedl nedostatečné
důkazní řízení. Stěžovatel také namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí, včetně popsaných vad. Stěžovatel
má za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný právě s ohledem na nedostatečně
provedené důkazní řízení soudem, pročež Městský soud v Praze nemohl kvalitativně hodnotit
důvody pro své rozhodnutí a tato vada má za následek nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí a jeho nezákonnost.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek Městského soudu v Praze, a věc mu vrátil dalšímu řízení.
Žalobce ani žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Stěžovatel nejprve rozporuje závěr Městského soudu v Praze, že se žalovaný náležitě
nevyrovnal s požadavkem §12 zákona č. 114/1992 Sb. na posouzení vlivu stavby na krajinný ráz,
když vzal za dostatečný „seznatelný závěr“ pod bodem 7 souborného stanoviska OOP MHMP
čj. MHMP-24870/2005/OOP/VI ze dne 3. 11. 2005, že umístěním stavby nemůže být snížen
či změněn krajinný ráz, jelikož se jedná o jinou formu řešení již zastavěného území, nový objekt
není výškovou dominantou, přičemž žalovaný uzavřel, že správní rozhodnutí podle §12 odst. 2
zákona nebude vydáno. Městský soud v Praze zaujal opačný názor, podpůrně argumentoval
právními názory z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 6 A 97/2001 -
39 a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 97/2001 - 52.
Konstatoval, že to, zda umístěním stavby může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu
lze spolehlivě zjistit jen z rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle §12 odst. 2 zákona o ochraně
přírody a krajiny, a pokud proto takové rozhodnutí mezi podklady pro vydání rozhodnutí chybí,
je správní orgán povinen dát orgánu ochrany přírody k jeho vydání podnět.
Nejvyšší správní soud nepovažuje námitku stěžovatele za důvodnou a plně se ztotožňuje
s názorem i argumentací městského soudu, jež ostatně plně konvenuje již zmiňované dosavadní
a také ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud mj. tuto právní
otázku zevrubně řešil v usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 6 A 97/2001 - 39,
a dovodil, že právní názor, podle něhož orgán ochrany přírody vydává rozhodnutí ve správním
řízení podle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny pouze tehdy, pokud dospěje
k závěru, že stavba nebo jiná činnost může snížit nebo změnit krajinný ráz, zatímco v situacích,
kdy dospěje k závěru opačnému, žádné správní řízení nevede a rozhodnutí nevydává, neobstojí.
Aby orgán ochrany přírody mohl tento souhlas udělit, musí posoudit dvě dílčí otázky: za prvé,
zda posuzovaná činnost může snížit či změnit krajinný ráz (tj. zejména přírodní, kulturní
a historickou charakteristiku určitého místa či oblasti), a – pokud je odpověď na tuto otázku
kladná – za druhé, zda taková změna či snížení nevylučují zachování významných krajinných
prvků. Posouzení druhé otázky tedy nevyhnutelně předpokládá předchozí posouzení otázky prvé.
Proto nelze §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vykládat izolovaně tak, že jeho
„dikce“ nepředpokládá, že se nerozhoduje o otázce, zda stavbou nebo činností může dojít
ke změně nebo snížení krajinného rázu, a že se rozhoduje toliko v záležitosti, zda se ke stavbě
nebo činnosti způsobilé snížit či změnit krajinný ráz udělí či neudělí souhlas. Takový výklad totiž
pomíjí smysl a účel institutu ochrany krajinného rázu a systematické souvislosti prvého a druhého
odstavce §12 zákona o ochraně přírody a krajiny. K tomu Nejvyšší správní soud mj. v citovaném
usnesení doplnil, že nelze jistě po orgánu ochrany přírody požadovat, aby ve všech případech
z vlastního podnětu zahajoval řízení podle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Možnost takového zásahu může vyjít najevo např. v územním řízení, a proto je nezbytné,
aby stavební úřad měl možnost dát podnět k zahájení řízení podle §12 odst. 2 zákona o ochraně
přírody a krajiny. Následně Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rozšířeného senátu
uzavřel, že pokud takovéto rozhodnutí mezi podklady pro vydání jeho rozhodnutí chybí,
je správní orgán povinen dát orgánu ochrany přírody k jeho vydání podnět. Neučiní-li
tak, zatěžuje řízení vadou, která může mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nevidí důvod, aby na tomto svém dřívějším
názoru cokoliv měnil.
Stěžovatel dále nesouhlasí s výtkami Městského soudu v Praze, ohledně nedostatečného
odůvodnění rozhodnutí žalovaného ve vztahu k dopravní problematice, parkování, hlukové
zátěže, jakož i rozčlenění fasády soklové podnože. Městský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku uvedl, že jako důvodnou shledal námitku, že se žalovaný jako odvolací orgán
dostatečně nezabýval odvolacími námitkami žalobce, které se týkaly dopravní problematiky,
parkování a hlukové zátěže, když se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil pouze
na konstatování, že tato otázka byla velmi podrobně posouzena v procesu posuzování vlivů
stavby životního prostředí. Stěžovatel ve své námitce konstatuje, že pokud příslušné orgány
jednoznačně stanoví přípustnost stavby a splnění zákonných norem v uvedené oblasti,
je tím odůvodněno i to, aby mohl žalovaný odmítnout odvolání žalobce ve vztahu k této
námitce jako nedůvodné. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud se odvolací orgán
při vypořádávání odvolacích námitek plně ztotožňuje s přiléhavou a vyčerpávající argumentací
obsaženou v podkladovém stanovisku, nebrání nic tomu, aby jeho závěry převzal do odůvodnění
svého rozhodnutí a blíže na ně odkázal. Nelze však slevit z požadavku, že z odůvodnění každého
správního rozhodnutí musí být dostatečným způsobem zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, z nichž rozhodnutí vychází (§68 odst. 3
správního řádu z roku 2004). Tak tomu však v posuzované věci nebylo, žalovaný namísto
toho, aby věcně připomenul a odkázal na závěry podkladového stanoviska, toliko obecně odkázal
na skutečnost, že toto již bylo posouzeno pro potřeby rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Proto Nejvyšší správní soud dává za pravdu Městskému soudu v Praze, že odůvodnění
rozhodnutí žalovaného v tomto směru bylo nedostatečné a žalovaný se takto s předmětnými
žalobními námitkami náležitě nevypořádal.
Obdobně Nejvyšší správní soud hodnotí i námitku stěžovatele, v níž stěžovatel tvrdí,
že nebylo rozhodné, že do rozhodnutí správního orgánu nebylo promítnuto podkladové
rozhodnutí orgánu státní památkové péče ze dne 28. 4. 2006, č. j. MHMP 25342/2005/Stj,
a to ve spojení s jeho požadavkem rozčlenění fasády soklové podnože. Podobně jako
u bezprostředně výše dotčených námitek ve vztahu k dopravní problematice, parkování, hlukové
zátěže, bylo i v tomto případě třeba, aby podkladové závazné stanovisko (stanovící závazné
podmínky) bylo do rozhodnutí, pro jehož potřeby bylo vydáno (jako rozhodnutí finalizujícího,
které v sobě integruje rozhodné či závazné požadavky či podmínky z podkladů), výslovně
promítnuto. Za situace, kdy tak učiněno nebylo, Městský soud v Praze rozhodl správně,
když námitku žalobce v tomto směru shledal jako důvodnou.
Dále stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze v uvedené kauze provedl nedostatečné
důkazní řízení, posuzovanou věc hodnotil pouze z listinných důkazů bez nařízení jednání ve věci
samé, během kterého by si opatřil další právně významné skutečnosti a stanoviska nezbytné
pro náležité a právně přezkoumatelné rozhodnutí ve věci samé. K tomu Nejvyšší právní soud
konstatuje, že namítané porušení povinnosti ze strany Městského soudu neshledal. Jak vyplývá
z obsahu spisu, účastníci řízení k výzvě soudu na vyjádření, zda požadují, aby ve věci bylo
ve smyslu §51 s. ř. s. nařízeno jednání, toto nepožadovali, a za daného stavu věci nemohl soud
postupovat jinak, než aby hodnotil posuzovanou věc z listinných důkazů. Jmenovité pochybení
městského soudu při hodnocení listinných důkazů ve spojení s touto námitkou stěžovatel
neuvádí, a Nejvyšší správní soud, a to ostatně ani ve spojení se shora posuzovanými námitkami,
takové pochybení taktéž neshledal.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil namítanou nezákonnost napadeného rozhodnutí,
a proto kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2008, č. j. 11 Ca
305/2006 – 59, podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady
nad rámec plnění běžných povinností nevznikly a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, bylo
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2009
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu