ECLI:CZ:NSS:2009:4.AS.3.2009:81
sp. zn. 4 As 3/2009 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: CET 21
spol. s r.o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
20. 3. 2007, sp. zn. Rpo/131/05, č.j. mac 3219/07, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č. j. 7 Ca 147/2007 - 57,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č. j. 7 Ca 147/2007 - 57
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městského soudu“) ze dne 30. 9. 2008, č. j. 7 Ca 147/2007 –
57, jímž zrušil rozhodnutí stěžovatelky ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Rpo 131/05, č.j. mac 3219/07
a vrátil jí věc k dalšímu řízení.
Stěžovatelka napadeným rozhodnutím uložila žalobkyni pokutu 2 500 000 Kč za spáchání
správního deliktu, který byl ve výroku tohoto rozhodnutí vymezen
takto:
1) Účastník řízení (...) dne 26. 9. 2005 odvysílal na programu Nova v rámci série pořadů s názvem
Big Brother od 17,20 hod. do 18,15 hod. pořad, ve kterém byla obsažena především prezentace agresivní
komunikace bez přiměřené korekce, výskyt vulgárních či hrubých výrazů a i neverbální agrese, pro děti
nevhodná prezentace sexuální tématiky – neosobní, komerčně zaměřené sexuality až promiskuity a prezentace
konzumace alkoholu až do totální opilosti, jako legitimní jednání mladého člověka. Konkrétní formy
prezentace obsahuje odůvodnění.
2) Zařazením tohoto pořadu do vysílání došlo k porušení povinnosti stanovené §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., dle něhož je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době od 6.00 hod.
do 22.00 hod. pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
3) Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem se účastníkovi řízení podle ustanovení §60
odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. ukládá pokuta ve výši 2 500 000 Kč.
V odůvodnění rozhodnutí stěžovatelka uvedla, že „analýza pořadu diagnostikovala
jednání soutěžících, jejichž odvysíláním v rámci pořadu Big Brother se jednalo o možné provinění
vůči §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního
vysílání, ve znění pozdějších předpisů“ (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“) Stěžovatelka
v odvysílaném pořadu shledala následující formy závadného jednání: a) Patologické formy
komunikace jako normalitu – vulgaritu a hrubost, b) pro děti nevhodnou prezentaci sexuální
tématiky – neosobní komerčně zaměřené sexuality a hrubé komunikace, promiskuity,
c) prezentace konzumace alkoholu až do totální opilosti jako legitimní jednání mladého člověka.
Pod písm. a) podřadila stěžovatelka scénu, v níž se L. škorpí s D., ale druhý D. (Š.) tento žert
nepochopí a udeří D. pěstí. Napadený D. se ohradí a vzápětí dostane od Š. další ránu, po které
upadne. O. se pohádá se S. a jejich hádka přeroste ve rvačku. Obě soutěžící na sebe vulgárně
pokřikují. O. nazývá S. šlapkou, a ta jí na oplátku vmete do obličeje její ukrajinskou národnost. S.
opakovaně na O. křičí, že ji zabije. Ostatní soutěžící se je snaží od sebe oddělit a uklidnit je.
Z prezentace těchto scén je zřejmé, že nejde jen o používaná vulgární slova, ale zejména o
vulgaritu přerůstající do agresivity a fyzického násilí. Pod písm. b) stěžovatelka podřadila zejména
nevhodnou prezentaci sexuálně erotických témat. Scéna, ve které soutěžící hovoří o F.
účinkování v gay porno filmech, vyznívá tak, jako by tento způsob vydělávání peněz byl běžný
a akceptovatelný. Sylva ospravedlňuje vystupování v gay pornu jako fakt, že je za něho více
peněz, než za porno pro heterosexuály. Jako naprosto neakceptovatelnou scénu stěžovatelka
shledala projev L., která zde vyjadřuje názor, že kdyby F. účinkoval v pornu se zvířaty
nebo s dětmi, stejně by ho soutěžící nedosoudili a nevadilo by jim to. Pod bod c) stěžovatelka
zařadila přemíru konzumace alkoholu, kterou v tomto pořadu soutěžící prezentovali. Následkem
toho L. říkala nesmysly a takřka jí nebylo rozumět. K. je špatně a zvrací jak na záchodě, tak
později i v ložnici. Častá a nadměrná konzumace alkoholu se stává trvalým problémem seriálu Big
Brother. Stěžovatelka dále poukázala na to, že o věci již dříve rozhodla rozhodnutím
sp. zn. Rpo/131/05 ze dne 23. 11. 2005. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem
městského soudu ze dne 23. 6. 2006, sp. zn. 5 Ca 49/2006. V novém řízení ovšem stěžovatelka
již neprováděla další nové důkazy a vyšla ze skutkového stavu zjištěného v předcházejícím řízení.
Stěžovatelka v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž vyhodnotila vyjádření žalobkyně.
Vyložila neurčité pojmy obsažené v předmětném ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb. a dospěla k závěru, že pod možné ohrožení psychického i mravního vývoje dětí
a mladistvých je jistě možné podřadit jak agresivní formy komunikace jako vulgaritu a hrubost,
které přecházejí i ve fyzické násilí, a také pro děti nevhodnou prezentaci sexuální tématiky,
jakož i prezentaci konzumace alkoholu až do totální opilosti jako legitimní jednání mladého
člověka. Stěžovatelka zdůraznila, že nehodnotila chování soutěžících, nýbrž pořad jako takový,
jak je vysílán žalobkyní. Provedla rovněž hodnocení vyjádření žalobkyně. Vyložila neurčité pojmy
obsažené v předmětném ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. jak z pohledu
vnitrostátního, tak i mezinárodního práva, a dospěla k závěru, že pod možné ohrožení
psychického i mravního vývoje dětí a mladistvých je jistě možné podřadit jak agresivní formy
komunikace jako vulgaritu a hrubost, které přecházejí i ve fyzické násilí, a také pro děti
nevhodnou prezentaci sexuální tématiky. Stejně tak lze podle jejího názoru bez dalšího podřadit
pod možné ohrožení dětí a mladistvých, a to zejména jejich mravního a psychického vývoje,
i prezentaci konzumace alkoholu až do totální opilosti. V bodě VI. odůvodnění stěžovatelka
specifikovala konkrétní projevy označených forem závadného jednání. K bodu 1) – agresivním
(závadným) formám komunikace stěžovatelka uvedla, že v pořadu schází korektivní pomoc.
Nejde však jen o vulgární slova, ale o nadměrnou agresivitu, která se pak projevuje ve formě
verbálního či neverbálního a fyzického násilí. Stěžovatelka tedy posoudila závadnost forem
komunikace zejména z hlediska verbálního nebo neverbálního násilí a ponechala i přes novou
právní úpravu toto jednání jako jeden z důvodů porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb. K bodu č. 2 – nevhodné prezentaci sexuální tématiky – stěžovatelka uvedla,
že tato forma závadného jednání je zřejmá z jednání L. a F., které již bylo podrobně popsáno
výše. V probíhajících jednáních a hovorech není vůbec zhodnocena vývojová přiměřenost devíti
či desítiletých dětí , které jsou pravidelnými a významnými diváky tohoto seriálu. K bodu 3), tj.
nevhodné prezentaci užívání alkoholu stěžovatelka poznamenala, že ani v tomto případě není
dětem dána potřebná korekce (vysvětlení) k jednání jednotlivých soutěžících, kteří jsou již silně
opilí. Stěžovatelka k hodnocení pořadu znovu podotkla, že předmětný pořad obsahuje popsané
jednání soutěžících a vyvíjí se pod přímým dohledem žalobkyně, která chování soutěžících
ovlivňuje a soutěžícím doplňuje zásoby alkoholu a cigaret. Pořad však nevysvětluje, že chování
soutěžících není normální právě pro dětské diváky. V tomto typu pořadu se nejedná o hraní rolí,
nýbrž o projevy normálních lidí, za něž bude jeden z nich odměněn výraznou finanční odměnou
a všichni soutěžící popularitou, po níž mnozí touží. Stěžovatelka uzavřela, že pořad Big Brother
vysílaný dne 26. 9. 2005 naplnil znaky porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č.
231/2001 Sb. Žalobkyni bylo již v minulosti uloženo upozornění na porušení tohoto ustanovení,
a to např. rozhodnutím Rpo/57/05 za odvysílání reportáže Psí zápasy. Z toho stěžovatelka
dovodila, že jsou dány všechny zákonné podmínky pro uplatnění sankce v mezích zákona č.
231/2001 Sb. rozhodla dle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. o uložení
pokuty ve shora uvedené výši 2 500 000 Kč. Ohledně kritérií, podle nichž určila výši uložené
pokuty, stěžovatelka uvedla, že žalobkyně odvysílala pořad v této podobě vědomě a úmyslně,
jednalo se o značný rozsah vysílání co do velikosti pokrytého území i počtu diváků; finanční
prospěch žalobkyně neměl na stanovení výše pokuty vliv. Dále zhodnotila i závažnost věci a
povahu vysílaného pořadu s tím, že se jednalo o prezentaci několika závadných forem jednání.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobkyně namítala následující žalobní body.
V prvním bodě žaloby poukázala na to, že stěžovatelka nevyložila neurčité pojmy obsažené
v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., konkrétně definovala jen pojmy,
které jsou obecně známé, avšak jiné nedefinovala vůbec či jen za pomoci jiných neurčitých
pojmů, zejména mravní vývoj dětí a mladistvých. Ve druhém žalobním bodě namítla,
že stěžovatelka nezjistila správně skutkový stav věci, neboť její závěry nemají oporu v žádném
z provedených důkazů (posudek PhDr. S. H., vyjádření Mgr. K.), a také si nenechala pořídit
znalecký posudek. Výslovně dále žalobkyně poukazuje na vnitřní rozpornost napadeného
správního rozhodnutí, neboť v jeho výroku je uvedeno, že šlo o prezentaci agresivní komunikace
bez přiměřené korekce, v analýze pořadu je však uvedeno, že jde o patologickou formu
komunikace. Dále žalobkyně namítla, že popis scény mezi F. a L. se sexuální tématikou byl
stěžovatelkou nesprávně zjištěn a vyhodnocen. Tyto scény podle názoru žalobkyně nelze
podřadit pod nevhodnou prezentaci sexuální tématiky, ani neosobní komerčně zaměřené
sexuality. Ohledně stěžovatelkou vytýkané prezentace alkoholu až do totální opilosti žalobkyně
uvedla, že nesouhlasí se zjištěným stavem věci, a poukázala na dovolenost prezentace alkoholu
v reklamě. V třetím žalobním bodě žalobkyně namítla, že nebyla upozorněna na porušení zákona
podle ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. a ve čtvrtém bodě, že stěžovatelka
nerespektovala novou právní úpravu uvedenou s účinností ode dne 31. 5. 2006 v ustanovení §32
odst. 1 písm. j) zákona č. 231/2001 Sb., přičemž podle názoru žalobkyně tato právní úprava
sankci za tento delikt nepřipouští. V pátém žalobním bodě žalobkyně poukázala na to, že při
stanovení výše pokuty stěžovatelka nepřihlédla ke všem kritériím uvedeným v zákoně, a dále
namítla, že není pravdou, že nekorigovala obsah vysílání. V šestém žalobním bodě žalobkyně
namítla, že stěžovatelka uložila pokutu v nepřiměřené a neadekvátní výši. Konečně, v posledním
sedmém žalobním bodě stěžovatelka uvedla, že pokuta byla uložena nezákonně, neboť došlo
k prekluzi lhůty k uložení pokuty dle ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb.
Městský soud žalobě napadeným rozsudkem vyhověl, zrušil rozhodnutí stěžovatelky
a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované
je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, což zdůvodnil následující argumentací. Vyložil
příslušná relevantní ustanovení zákona č. 231/2001 Sb., přičemž zejména dovodil, že podle
ustanovení §66 věta první zákona č. 231/2001 Sb., nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje
se v řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., s výjimkou ustanovení §53 až 69 správního řádu. Podle
ustanovení §47 odst. 3 správního řádu musí každé rozhodnutí správního orgánu v odůvodnění
obsahovat uvedení skutečností, které byly podkladem pro rozhodnutí, dále z něho musí
být patrné, jakými úvahami byl správní orgán veden při hodnocení důkazů a použití právních
předpisů, na základě kterých rozhodoval. Městský soud dále konstatoval, že předmětem
sporu mezi žalobkyní a stěžovatelkou jsou zejména závěry napadeného rozhodnutí týkající
se skutkového stavu věci. Městský soud dovodil, že v otázce stěžovatelkou vytýkaného používání
vulgárních slov byla závadnou shledána neverbální agrese spíše než vulgarita. Za toto jednání
podle názoru městského soudu stěžovatelka s ohledem na novou právní úpravu uvedenou
v ustanovení §32 odst. 1 písm. j) zákona č. 231/2001 Sb. uložila pokutu. V čem tato neverbální
agrese spočívala, však není z napadeného rozhodnutí zřejmé. Městský soud k tomu pro úplnost
dodal, že neprováděl důkaz promítáním záznamu pořadu s tím, že skutkový stav byl
stěžovatelkou nedostatečně vymezen a městský soud by tak rozsáhlým dokazováním nahrazoval
činnost správního orgánu. Takový postup není s ohledem na přezkumnou povahu rozhodovací
činnosti správního soudu přípustný. Dalším důvodem, pro nějž městský soud shledal napadené
rozhodnutí za nepřezkoumatelné, je nesoulad napadeného rozhodnutí se závěry, které učinil
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č.j. 2 As 34/2006 - 73.
V tomto usnesení Nejvyšší správní soud dospěl k právnímu názoru, že výrok rozhodnutí o jiném
správním deliktu musí obsahovat popis skutku s uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně tím poruší
ustanovení o řízení [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Městský soud aplikoval tento právní názor
a shledal, že ve výroku rozhodnutí stěžovatelka uvedla zákonné ustanovení, na jehož základě
pokutu uložila, vymezila časově a místně skutek samotný, vlastní jednání, které skutkovou
podstatu správního deliktu naplňuje, je však obsaženo pouze v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Toto opomenutí tak založilo porušení ustanovení o řízení. Městský soud na podporu
svých závěrů dále citoval pasáž předmětného usnesení rozšířeného senátu, která se týká
náležitostí rozhodnutí o správních deliktech. Výslovně uvedl, že „v rozhodnutí trestního charakteru,
kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání
je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času
a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn
s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky
litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu
dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené
při zahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak může dojít
k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného následku, apod. Typicky takové situace
mohou nastat zejména u tzv. trvajících či hromadných deliktů, deliktů spáchaných v pokračování (dílčí útoky
vedené jednotným záměrem, spojené stejným či podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou
a v předmětu útoku, které naplňují stejnou skutkovou podstatu). Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně
určí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné
pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu
za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním
případě. ... Identifikace skutku neslouží jen k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání
je sankcionován. Shodně se závěry výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005,
sp. zn. 3 Ads 21/2004, je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout
práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Řádně formulovaný výrok,
v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit,
zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku
lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být
vynucen správní exekucí apod.“ V posuzované věci podle názoru městského soudu stěžovatelka
definovala závadné formy jednání žalobkyně ve výroku napadeného rozhodnutí pouze obecně,
přičemž v otázce, za jaké jednání naplňující skutkovou podstatu správního deliktu byla žalobkyni
uložena pokuta, odkázala stěžovatelka na odůvodnění rozhodnutí. Není tedy zřejmé, jaké jednání
bylo napadeným rozhodnutím vlastně sankcionováno. Stěžovatelka tak nechala na žalobkyni, aby
si sama toto jednání do výroku rozhodnutí dosadila a sama učinila závěr, za jaké konkrétní
jednání jí vlastně byla pokuta uložena. Rozhodnutí v této formě však nemůže podle městského
soudu s ohledem na výše uvedené závěry obstát. Městský soud zdůraznil, že výrok rozhodnutí
je v daném případě závislý na výkladu odůvodnění. Takový výklad je však ovlivňován vnímáním
adresáta a může tak být alespoň v nepatrném rozsahu jiný. Vymezení jednání naplňujícího
skutkovou podstatu správního deliktu co do jeho rozsahu (zejména jaké konkrétní jednání
popsané v odůvodnění rozhodnutí a jaké již nikoliv) a závažnosti je tedy závislé na skutečnostech
objektivně neurčitelných. Městský soud shrnul, že je nezbytné, aby výrok rozhodnutí vydaného
při správním trestání obstál vůči účastníkům řízení i třetím osobám sám o sobě, nikoliv společně
s odůvodněním rozhodnutí. Stěžovatelka tedy nepopsala v napadeném rozhodnutí skutečnosti
rozhodné pro posouzení věci takovým způsobem, aby bylo možno určit, zda jsou splněny
zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí o uložení pokuty, tj. aby bylo možno věc posoudit
po právní stránce. Z uvedených důvodů městský soud zrušil napadené rozhodnutí bez jednání
jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatelka uvedla, že proti němu brojí
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., tedy pro jeho nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Namítla, že napadené rozhodnutí
soudu nemá oporu v předchozím řízení a je v rozporu se spisem. Pod kasačním důvodem
spočívajícím v nezákonnosti napadeného rozsudku stěžovatelka uvedla, že žalobkyně nenamítala
nedostatečně vymezený skutkový stav, ale nesprávně zjištěný skutkový stav věci a nesprávné
posouzení zjištěného chování, tedy faktický rozpor mezi popisem skutků a skutečností, zejména
v důsledku subjektivního vnímání a hodnocení jednotlivých pořadů. Nenapadla však vymezení
pořadu a jeho identifikaci, která byla podle názoru stěžovatelky nesporná. Podle stěžovatelky
pochybil městský soud tím, že neprovedl důkaz audiovizuálním záznamem pořadu a rozhodl
o věci bez jednání. Bez provedení tohoto důkazu nelze mít za to, že napadené rozhodnutí
je v rozporu se správním spisem. Ohledně argumentace městského soudu názorem Nejvyššího
správního soudu stěžovatelka uvedla, že žalobkyně vůbec chybějící náležitosti výroku
napadeného rozhodnutí nenamítala. Navíc stěžovatelka podotkla, že její zrušené rozhodnutí bylo
vydáno dne 20. 3. 2007, zatímco citované usnesení Nejvyššího správního soudu bylo vydáno
až dne 15. 1. 2008. Podle stěžovatelky městský soud pochybil, pokud nezdůvodnil zpětnou
aplikaci tohoto judikátu. Výrok zrušeného rozhodnutí podle názoru stěžovatelky obsahoval citaci
zákonného ustanovení, za jehož porušení byla pokuta uložena, doba, v níž mělo k porušení dojít
(datum i čas vysílání pořadu), a kde k porušení došlo (program Nova). Stěžovatelka rovněž
ve výroku specifikovala, že se jednalo o zařazení pořadu Big Brother, který obsahoval
např. nepatřičnou demonstraci nadměrné konzumace alkoholu a prezentaci kouření jako legitimní
a žádoucí formu jednání mladých lidí. Správní delikt byl totiž spáchán odvysíláním pořadu Big.
Brother, přičemž tento pořad je ve výroku jednoznačně a nezaměnitelně identifikován (názvem i
dnem a časem vysílání). Podle názoru stěžovatelky takto formulovaný výrok dostačuje požadavku
stanovenému ve výše citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu, aby vymezení předmětu řízení ve
výroku rozhodnutí o správním deliktu spočívalo ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované
jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. Žalobkyně totiž nebyla postihnuta za odvysílání
jednotlivých scén, ale za celý pořad. Stěžovatelka poukázala na to, že rozhodně nesouhlasí s tím,
že by výrok jejích rozhodnutí měl obsahovat popis či přepis konkrétních pasáží, které činí pořad
rozporný se zákonem, neboť celý výrok by tak byl nepřehledný a nesrozumitelný. K tomu rovněž
upozornila na to, že podle dikce ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. sankci
lze uložit za zařazení závadného pořadu či upoutávky. Z toho stěžovatelka dovozuje, že postačí
ve výroku vymezit identifikaci pořadu, časové určení vysílání a název programu, a rovněž také
bližší specifikaci, čím byl pořad shledán závadným. Pod kasační důvod spočívající
v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku stěžovatelka podřadila jednak tvrzení, že o věci
bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a jednak také to, že z napadeného rozsudku není zřejmé,
jaké skutečnosti nejsou obsaženy v rozhodnutí stěžovatelky. Stěžovatelka se zároveň domnívá, že
krajský soud při svém rozhodování vybočil z rámce žalobních námitek a jejich podstatu rozšířil.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že ji považuje za nedůvodnou
a napadený rozsudek městského soudu za věcně správný. Ohledně námitek stěžovatelky odkázala
na obsah své žaloby a dále uvedla, že závěry dovozené městským soudem vyplývají nejen
z citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, ale i z čl. 6 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle jejího názoru zanikla její deliktní
odpovědnost již v době, kdy stěžovatelka podala kasační stížnost proti napadenému rozsudku,
a to i při použití §41 s. ř. s., neboť podle §61 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. uloží Rada pokutu
do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinností, nejdéle však do 2 let ode dne,
kdy k porušení povinnosti došlo. Žalobkyně poukázala na to, že stěžovatelka rozhodla o zahájení
správního řízení dne 19. 10. 2005 a měla k dispozici všechny relevantní informace. Dne
21. 2. 2006 žalobkyně podala žalobu proti prvnímu správnímu rozhodnutí o uložení pokuty,
přičemž zrušovací rozsudek městského soudu vůči prvému uložení pokuty nabyl právní moci
dne 28. 8. 2006. Dne 22. 5. 2007 byla podána žaloba proti druhému správnímu rozhodnutí
o uložení pokuty, zrušovací rozsudek městského soudu, kterým bylo napadené správní
rozhodnutí zrušeno, nabyl právní moci dne 4. 11. 2008 a blanketní kasační stížnost stěžovatelky
byla podána dne 14. 11. 2008. Jen pro úplnost žalobkyně uvedla, že v mezidobí od podání kasační
stížnosti stěžovatelky a doplněním kasační stížnosti vydala stěžovatelka dne 3. 12. 2008 nové
správní rozhodnutí, kterým tentokrát uložila pokutu ve výši 250 000 Kč.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s. K posouzení včasnosti podání kasační stížnosti považuje zdejší
soud za vhodné poznamenat, že i přes rozpor údajů uvedených na doručence založené na č.l. 60
spisu dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, jak tvrdí stěžovatelka. Na předmětné
doručence prokazující doručení napadeného rozsudku stěžovatelce je oraženo poštovní kulaté
razítko s datem 3. 11. 2009, avšak zároveň je v kolonce pro prohlášení doručujícího orgánu
o odevzdání písemnosti uvedeno (otiskem razítka) datum 3. 10. 2008, které je stejným způsobem
otisknuto i na části doručenky potvrzující převzetí písemnosti. Z následujícího otisku razítka
městského soudu na referátu založeném na č.l. 61 je ovšem zřejmé, že napadený rozsudek
byl vypraven teprve dne 30. 10. 2008. Z toho nade vší pochybnost vyplývá, že rozsudek nemohl
být doručován dne 3. 10. 2008, ale dne 3. 11. 2008. Za těchto okolností byla kasační stížnost
podaná osobně k městskému soudu dne 14. 11. 2008 včasná.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, dále jen „s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve obecně vyložit význam uplatněných
kasačních důvodů. Namítaná nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
právním posouzení věci v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] může spočívat buď
v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl
správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením
toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní
předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy,
pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci,
nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Kasační důvod upravený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v sobě zahrnuje vícero
dílčích důvodů pro zrušení napadeného rozhodnutí soudu. První, tam upravený důvod
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího
správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky,
že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí,
nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem
nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle
Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá
o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba
posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. K posledně jmenovanému
důvodu, tedy že se jedná nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší
správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí
soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít taková
vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil výtce, že městský soud o věci rozhodl bez jednání,
neboť to je plně v souladu s §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., které je zvláštním ustanovením
upravujícím možnost rozhodnout o v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
bez jednání, je-li rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelné. Ohledně kasační námitky,
že žalobkyně nevznesla v žalobě námitku, že ve výroku napadeného rozhodnutí chybí popis
skutku, a městský soud tak neměl tuto otázku v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí vůbec
posuzovat, Nejvyšší správní soud uvádí, že není důvodná, neboť žalobkyně v žalobě namítala
vnitřní rozpornost výroku stěžovatelčina napadeného rozhodnutí právě s poukazem
na to, že závadné formy chování jsou označeny různě, z čehož lze dovodit, že žalobkyně brojila -
byť nikoliv expressis verbis - proti absenci přesného popisu skutku ve výroku rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se však zásadně neztotožnil s tím, jakým způsobem městský soud aplikoval
citovaný názor rozšířeného senátu zdejšího soudu a k jakému právnímu závěru v posuzované věci
dospěl.
Spornou právní otázkou v posuzované věci jednak je, jakým způsobem a jakou mírou
podrobnosti musí být ve výroku správního rozhodnutí o uložení pokuty za spáchání jiného
správního deliktu popsán skutek, jímž došlo k naplnění formálních znaků správního deliktu
vymezených v zákoně. Problematika náležitostí výroku správního rozhodnutí je obecně upravena
v §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jemuž
ve „starém“ správním řádu (zákon č. 71/1967 Sb. účinný do 31. 12. 2005) odpovídala úprava
obsažená v §47 odst. 2 tohoto zákona. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl
ve výše citovaném usnesení k právnímu názoru, že „výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí
obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností,
jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku
svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s]. Zjistí-li soud k námitce
účastníka řízení existenci této vady, správní rozhodnutí z tohoto důvodu zruší“. Tento právní názor je třeba
vztáhnout jak na úpravu podle starého správního řádu (která byla rozhodná pro věc řešenou
rozšířeným senátem zdejšího soudu), tak i na novou právní úpravu dle §68 odst. 2 nového
správního řádu, což výslovně v citovaném usnesení uvedl i zdejší soud. Nejvyšší správní soud
je tímto právním názorem vázán i v jiných obdobných případech, v nichž se jedná o přezkum
rozhodnutí o uložení sankce za spáchání jiného správního deliktu. Jak městský soud správně
dovodil, je třeba tento právní názor uplatnit i v posuzované věci, neboť napadeným rozhodnutím
byla uložena adresátu veřejnosprávního působení pokuta za jiný správní delikt spočívající
v porušení základních povinností provozovatele televizního vysílání podle ustanovení §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Tento zákon neobsahuje zvláštní úpravu náležitostí správních
rozhodnutí vydávaných v rámci kompetence stěžovatelky upravených tímto zákonem. Podle §66
věty první tohoto zákona platí, že „nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v řízení podle správního
řádu, s výjimkou ustanovení o odvolacím řízení, řízení o rozkladu, o přezkumném řízení a o obnově řízení
a novém rozhodnutí“. Náležitosti výroku rozhodnutí vydávaných stěžovatelkou se tedy řídí úpravou
obsaženou ve správním řádu. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci stěžovatelka rozhodovala
o uložení pokuty žalobkyni v novém řízení po zrušení svého prvotního rozhodnutí ze dne
23. 11. 2005, Rpo 131/05 rozsudkem městského soudu ze dne 23. 6. 2006, č. j. 5 Ca 49/2006–85,
je třeba posuzovat náležitosti jejího napadeného rozhodnutí dle §68 odst. 2 nového správního
řádu, a to v důsledku použití přechodného ustanovení §179 odst. 2 tohoto zákona, které zakládá
použití nového správního řádu i pro nová rozhodnutí ve věcech pravomocně skončených řízení
za účinnosti „starého“ správního řádu. Ačkoliv tedy ze správního spisu nelze zjistit, kdy bylo
prvotní rozhodnutí stěžovatelky ve věci žalobkyni doručeno (chybí zde prvotní rozhodnutí
i doručenka), z okolností případu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno podle nového
správního řádu (což ostatně potvrzuje i záhlaví výroku tohoto rozhodnutí). Městský soud
tedy pochybil, když vycházel při posouzení náležitostí napadeného rozhodnutí z ustanovení §47
odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu. Jelikož se však materiálně právní úprava zásadně
nezměnila a městským soudem použitý výklad lze vztáhnout i k úpravě v novém správním řádu,
nepřisoudil Nejvyšší správní soud tomuto pochybení zásadní dopad na zákonnost napadeného
rozsudku.
Pokud městský soud shledal, že výrok napadeného rozhodnutí stěžovatelky neobsahuje
dostatečný a jednoznačný popis spáchaného skutku, který naplnil skutkovou podstatu §32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., spočívající v nedodržení základní povinnosti žalobkyně
nezařazovat do v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly
ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, pak je na místě vysvětlit,
co je zapotřebí rozumět pojmem „skutek“. Pojmem skutek, skutkový rámec případu či skutková
podstata faktická je nutno rozumět souhrn těch jednání či skutkových okolností, které
lze kvalifikovat (tj. podřadit) formálním znakům správního deliktu uvedeným v zákoně,
tedy jazykovým výrazům reprezentujícím význam skutkové podstaty deliktu. V posuzované věci
je skutkovou podstatou deliktu vymezenou v zákoně jednání provozovatele vysílání (tj. nikoliv
herců, soutěžících či jiných aktérů účinkujících ve vysílaném pořadu či upoutávce), jež spočívá
v odvysílání pořadu či upoutávky v době od 6,00 do 22.00 hodin, která by mohla ohrozit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. U dané skutkové podstaty jiného
správního deliktu lze odlišit tři formální znaky: 1) odvysílání pořadu, 2) doba jeho vysílání, 3)
potencialita ohrožení chráněných veřejných zájmů – fyzického, psychického či mravního vývoje
dětí a mladistvých. Tyto formální znaky vyjadřují tzv. objektivní stránku deliktu (jednání
a jeho protiprávní následek), jakož i objekt deliktu, tedy ochranu specifikovaných veřejných
zájmů (viz k tomu blíže rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 6 As 43/2007 - 88,
přístupný na www.nssoud.cz). Pod tyto formální znaky skutkové podstaty jiného správního
deliktu uvedeného v citovaném ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. je třeba
podřadit popis jednání, kterým mělo ke spáchání tohoto deliktu dojít. Podstatné je, že popis
skutku se musí k těmto formálním znakům vztahovat natolik zřetelně a srozumitelně,
aby z tohoto popisu mohl nejen účastník řízení, ale i soud jednoznačně identifikovat,
o jaký skutek se jednalo. Účelem popisu skutku, který musí být obsažen ve výroku rozhodnutí
o správním deliktu, je tedy identifikace protiprávního jednání delikventa, které naplnilo
skutkovou podstatu deliktu vymezenou v zákoně (viz k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. 2 As 44/2004 - 62, přístupný na www.nssoud.cz).
V posuzované věci stěžovatelka zahrnula do popisu skutku obsaženého ve výroku
napadeného rozhodnutí dostatečný popis jednání, kterým mělo dojít k porušení citovaného
ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Přitom jednoznačně vymezila
provozovatele vysílání (žalobkyni) a jednání, jímž mělo dojít ke spáchání deliktu, tedy odvysílání
pořadu ze série Big Brother. Tento pořad byl dále identifikován dnem a časem vysílání dne
26. 9. 2005 od 17.20 hod. do 18.15 hod. a také programem, v rámci něhož byl vysílán
(na programu Nova). Co se týče popisu samotných faktorů naplňujících formální znak ohrožení
zákonem chráněných objektů (tj. veřejného zájmu na fyzickém, psychickém či mravním vývoji
dětí a mladistvých), k tomu stěžovatelka v bodě 1) výroku napadeného rozhodnutí uvedla,
že v pořadu „...byla obsažena prezentace agresivní komunikace bez přiměřené korekce, výskyt vulgárních
či hrubých výrazů a i neverbální agrese, pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky – neosobní, komerčně
zaměřené sexuality až promiskuity a prezentace konzumace alkoholu až do totální opilosti, jako legitimní jednání
mladého člověka. Konkrétní formy prezentace obsahuje odůvodnění “. Z uvedeného je zřejmé,
že stěžovatelka do výroku svého napadeného rozhodnutí pojala popis skutku, který se vztahuje
ke všem výše vymezeným formálním znakům jiného správního deliktu dle ustanovení §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., podle něhož bylo také jednání žalobkyně kvalifikováno
a ve spojení s ustanovením §60 odst. 3 písm. d) téhož zákona sankcionováno. Nelze tedy
souhlasit se závěrem městského soudu, že výrok napadeného rozhodnutí stěžovatelky obsahoval
závadné formy jednání žalobkyně pouze obecně a tedy v něm nebyly popsány skutečnosti
rozhodné pro posouzení věci takovým způsobem, aby bylo možno určit, zda jsou splněny
zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí o uložení pokuty. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje
a souhlasí tak v tomto zcela se stěžovatelkou, že žalobkyně byla sankcionována za odvysílání
pořadu Big Brother specifikovaného ve výroku napadeného rozhodnutí, nikoliv za dílčí
či jednotlivé části tohoto pořadu, který je třeba vnímat z pohledu právní úpravy zákona
č. 231/2001 Sb. jako určitý významový vnitřně soudržný celek vysílání mající svůj vlastní kontext
[k tomu lze srovnat legální definici pojmu „pořad“ uvedenou v ustanovení §2 odst. 1 písm. l)
zákona č. 231/2001 Sb.]. Jednotlivé scény, v nichž je obsažena prezentace jednání závadných
z hlediska ochrany fyzického, psychického či mravního vývoje dětí a mladistvých, jsou
pro kvalifikaci skutku nepochybně důležité, avšak ve schématu předmětné skutkové podstaty §32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. je třeba na ně nahlížet jako na určitou obsahovou kvalitu
vysílaného pořadu utvářející jeho význam a smysl, který je vnímán diváky v celkovém kontextu
pořadu a který může způsobit, že bude pořad stěžovatelkou kvalifikován jako celkově závadný
z hlediska ochrany dětí a mladistvých. Provozovatel vysílání však může být postižen pouze
za odvysílání pořadu či upoutávky závadného obsahu, nikoliv však přímo za obsah dílčích scén
těchto úseků vysílání.
Pokud tedy městský soud dospěl k závěru, že ve výroku rozhodnutí stěžovatelky měl být
obsažen popis závadného jednání, čímž měl zřejmě na mysli popis jednotlivých scén
prezentujících závadné vzorce chování soutěžících, pak je tento závěr nesprávný. Stěžovatelka
zařadila do výroku svého rozhodnutí popis skutku, neboť nezaměnitelně a dostatečně určitě
vymezila odvysílaný pořad i jeho obsahovou kvalitu, aby jej bylo možno jako celek právně
kvalifikovat jako deliktní jednání ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001
Sb. Nejvyšší správní soud zde souhlasí se stěžovatelkou v tom, že konkrétní přepis jednotlivých
obsahově závadných scén pořadu není nutné zařazovat do výroku napadeného rozhodnutí,
neboť by skutečně mohly učinit celý výrok rozhodnutí nepřehledným, v krajním případě
až nesrozumitelným.
Ohledně dalšího rozhodovacího důvodu napadeného rozsudku, tj. závěru městského
soudu o tom, že skutkový stav byl stěžovatelkou nedostatečně vymezen (zejména z rozhodnutí
stěžovatelky nebylo patrné, v čem spočívala „neverbální agrese“, která byla dle jeho odůvodnění
hlavním důvodem pro uložení pokuty), Nejvyšší správní soud uvádí, že v bodě I. odůvodnění
napadeného rozhodnutí (navazujícím bezprostředně na výrok) jsou vymezeny dvě konkrétní
formy závadného jednání, a to a) patologické formy komunikace jako normalita – vulgarita
a hrubost včetně fyzického násilí, b) pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky – neosobní,
komerčně zaměřené sexuality a hrubé komunikace, promiskuity. Dále ovšem jsou tyto pojmy
modifikovány v bodě VI. odůvodnění na a) agresivní formy komunikace, b) nevhodnou
prezentaci sexuální tématiky a je zde blíže konkretizováno, v čem tyto závadné formy jednání
spočívaly. Je třeba dát městskému soudu za pravdu v tom, že v odůvodnění napadeného
rozhodnutí stěžovatelky již není do té míry podrobně specifikováno, v jaké scéně došlo
k neverbálnímu násilí (na rozdíl od násilí verbálního, které stěžovatelka specifikovala
i co do užitých vulgárních výrazů – kupř. „šlapka“ či hanobení ukrajinské národnosti soutěžící O.,
výhrůžky zabitím atd.). Stěžovatelka přiřazuje tuto charakteristiku celému pořadu a hodnotí ji jako
porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Navíc je třeba poukázat na to,
že stěžovatelka se nedrží konzistentně jednou užitých termínů pro popis skutkových okolností
deliktního jednání a ztěžuje tím porozumění celému odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se nepochybně jedná o nedostatek napadeného rozhodnutí,
který však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve vztahu k jeho rozhodovacím
důvodům. Z kontextu odůvodnění lze vyrozumět, že neverbální agrese spočívala především
v odvysílání scény rvačky, která proběhla mezi D. a Š. a v odůvodnění napadeného rozhodnutí je
přiřazena k bodu a), tj. k patologickým formám komunikace jako normalitě – vulgaritě a hrubosti
včetně fyzického násilí. Jedná se tedy spíše o dílčí nedostatek odůvodnění, který lze překlenout
výkladem, přičemž zásadní roli hraje i skutečnost, že se jednalo pouze o dílčí (nikoliv jedinou)
formu závadného jednání obsaženou v předmětném pořadu, takže tento nedostatek by sám o
sobě nemohl být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatelky pro
nepřezkoumatelnost dle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Z výše uvedeného vyplývá, že neobstál ani jeden z rozhodovacích důvodů napadeného
rozsudku. Rozsudek městského soudu tak trpí nezákonností spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky v předcházejícím řízení, konkrétně v nesprávném výkladu a aplikaci právní úpravy
náležitostí výroku správního rozhodnutí o jiném správním deliktu ve smyslu citovaného právního
názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu uvedeného v usnesení ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73 (přístupný na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud k tomu podotýká,
že již ve své předchozí judikatuře dovodil, že judikatura není atomizovaný soubor izolovaných
vět odůvodnění soudního rozhodnutí bez zřetele na situaci, kterou dané rozhodnutí řešilo
(viz k tomu rozsudek zdejšího soudu ze dne 7. 5. 2008, č.j. 1 As 17/2008 - 67, přístupný
na www.nssoud.cz). Při výkladu a používání právních názorů pramenících z judikatorní činnosti
Nejvyššího správního soudu je třeba vždy pečlivě vážit, zda je posuzovaná věc skutkově i právně
obdobná věci, z níž vzešel judikovaný právní názor. V posuzované věci tak městský soud neučinil
a aplikoval právní názor Nejvyššího správního soudu mechanicky, aniž by dostatečně vyložil
a posoudil skutkové okolnosti věci, konkrétně strukturu a skutečný obsah výroku napadeného
rozhodnutí stěžovatelky. Tímto postupem tak byl naplněn kasační důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského
soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení bude kromě
následování právního názoru zdejšího soudu vyjádřeného v odůvodnění tohoto rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.) na městském soudu, aby znovu přezkoumal k žalobním námitkám napadené
rozhodnutí stěžovatelky a zabýval se všemi tam uplatněnými žalobními body [zejména otázkou
namítaného uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí o jiném správním deliktu dle ustanovení §61
odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. a namítanou odlišnou právní kvalifikací jednání žalobkyně
dle ustanovení §32 odst. 1 písm. j) téhož zákona]. Městský soud v dalším řízení rovněž postaví
najisto, zda bylo skutečně ve věci vydáno stěžovatelkou nové rozhodnutí, jak to tvrdila ve svém
vyjádření ke kasační stížnosti, neboť v předloženém správním spisu není toto rozhodnutí
založeno. Pokud je tomu skutečně tak, pak je zapotřebí podle procesní situace vzít v úvahu
aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně existence dvou pravomocných
a vykonatelných správních rozhodnutí o správním deliktu v téže věci a postupovat v souladu
s právním názorem Nejvyššího správního soudu k tomuto problému vycházejícímu ze zásady
ne bis in idem (viz k tomu podrobněji rozsudek tohoto soudu ze dne 4. 3. 2009, č.j. 6 As 44/2008
- 142, přístupný na www.nssoud.cz).
Městský soud v Praze v novém rozsudku rovněž rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2009
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu