ECLI:CZ:NSS:2009:4.AS.5.2009:81
sp. zn. 4 As 5/2009 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: CET 21
spol. s r.o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
20. 3. 2007, sp. zn. Rpo/133/05, č.j. mac 3220/07, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č. j. 7 Ca 149/2007 - 57,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č. j. 7 Ca 149/2007 - 57
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městského soudu“), jímž bylo zrušeno rozhodnutí
stěžovatelky ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Rpo 133/05, č.j. mac 3220/07 a věc jí vrátil k dalšímu
řízení.
Stěžovatelka napadeným rozhodnutím uložila žalobkyni pokutu za spáchání správního
deliktu, který byl ve výroku tohoto rozhodnutí vymezen
takto:
1) Účastník řízení (...) dne 28. září 2005 odvysílal na programu Nova v rámci série pořadů s názvem
Big Brother od 20.00 do 21.20 hod. pořad, ve kterém byla obsažena především prezentace agresivní komunikace
bez přiměřené korekce – výskyt vulgárních či hrubých výrazů a i neverbální agrese včetně fyzického násilí,
a pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky – neosobní, komerčně zaměřené sexuality až promiskuity.
Konkrétní formy prezentace obsahuje odůvodnění.
2) Zařazením tohoto pořadu do vysílání porušil účastník řízení povinnosti stanovené v §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle něhož je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době
od 06.00 hod. do 22.00 hod. pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých.
3) Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem se účastníkovi řízení
podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. ukládá pokuta ve výši 2 000 000 Kč
(slovy: dva miliony korun českých).
V odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelka uvedla, že analýzou pořadu stěžovatelka
diagnostikovala jednání soutěžících, jejichž odvysíláním v rámci pořadu Big Brother se jednalo
o možné provinění vůči §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“) Stěžovatelka v odvysílaném pořadu shledala následující formy závadného jednání:
a) Patologické formy komunikace jako normalitu – vulgaritu a hrubost, b) pro děti nevhodnou
prezentaci sexuální tématiky – neosobní komerčně zaměřené sexuality a hrubé komunikace,
promiskuity. Tyto formy závadného jednání stěžovatelka dále specifikovala. Pod písm.
a) podřadila odvysílání a opakování rvaček z pořadu odvysílaného dne 26. 9. 2005. L. se škorpí
s D., ale druhý D. (Š.) tento žert nepochopí a udeří D. pěstí. Napadený D. se ohradí a vzápětí
dostane od Š. další ránu, po které upadne. O. se pohádá se S. a jejich hádka přeroste ve rvačku.
Obě soutěžící na sebe vulgárně pokřikují. O. nazývá S. šlapkou, a ta jí na oplátku vmete do
obličeje její ukrajinskou národnost. S. opakovaně na O. křičí, že ji zabije. Ostatní soutěžící se je
snaží od sebe oddělit a uklidnit je. Z prezentace těchto scén je zřejmé, že nejde jen o používaná
vulgární slova, ale zejména o vulgaritu přerůstající do agresivity a fyzického násilí. Pod písm. b)
stěžovatelka podřadila zejména nevhodnou prezentaci sexuálně erotických témat. Toto jednání
spočívalo dle stěžovatelky zejména ve scéně mezi F. a L., kdy oba spolu laškují pod peřinou. L. se
dožaduje sexuálních intimností a F. koketně křičí „ne, ne, ne“. T., která je s nimi v pokoji, hledá
svůj pleťový krém, na což jí F. odpovídá, že jí ho sebrali a použili jako lubrikační gel. L. tak
dlouho doráží na F., až ji on rukou dovede k orgasmu. Diváci mohou sledovat, jak po chvíli
„hemžení“ pod peřinou L. konstatuje, že je spokojená. Ostatní muži pak nazývají F. vymítačem
ďábla, protože ukojená L. je rázem na všechny hodná a milá. V těchto hovorech není podle
stěžovatelky zhodnocena vývojová přiměřenost devíti či desítiletých dětí, které jsou významnými
a pravidelnými diváky těchto pořadů. Prezentace sexuálních témat i konkrétních jednání probíhá
na zcela povrchní a odosobněné rovině bez jakéhokoliv personálního zakotvení sexuality.
Stěžovatelka poukázala na to, že rozhoduje ve věci již podruhé, neboť její prvotní rozhodnutí
Rpo/133/05 ze dne 23. 11. 2005 bylo zrušeno městským soudem (rozsudek ze dne 23. 6. 2006,
č. j. 5 Ca 50/2006). V novém řízení ovšem stěžovatelka již neprováděla další nové důkazy a vyšla
ze skutkového stavu zjištěného v předcházejícím řízení. Zdůraznila, že hodnotila pořad
jako takový, jak byl odvysílán žalobkyní, nikoliv chování soutěžících. Z důvodu nedostatku
vysvětlujících a korektivních kroků je zcela zřejmé, že odvysílání takového pořadu může ohrozit
vývoj dětí a mladistvých, kteří mohou chování soutěžících napodobovat. Stěžovatelka
v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž vyhodnotila vyjádření žalobkyně. Vyložila neurčité
pojmy obsažené v předmětném ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.
a dospěla k závěru, že pod možné ohrožení psychického i mravního vývoje dětí a mladistvých
je jistě možné podřadit jak agresivní formy komunikace jako vulgaritu a hrubost, které přecházejí
i ve fyzické násilí, a také pro děti nevhodnou prezentaci sexuální tématiky. Ohledně agresivních
forem komunikace stěžovatelka uvedla, že se jednalo zejména o nadměrnou agresivitu,
která vyplynula jak z verbálního tak neverbálního a fyzického násilí. Konkrétněji poukázala
na předchozí část odůvodnění svého rozhodnutí. Dále uvedla, že při svém novém rozhodování
ve věci vycházela i z nové právní úpravy provedené zákonem č. 235/2006 Sb. Nová
právní úprava zařadila do skutkové podstaty §32 odst. 1 písm. j) zákona č. 231/2001 Sb.
„nezařazovat do programů pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky kromě uměleckých děl,
v nichž je to z hlediska líčeného kontextu nutné, taková díla je však možné vysílat pouze v době od 22.00
do 6.00 druhého dne“. Stěžovatelka dále uvedla, že při analýze jednotlivých forem jednání, která
by mohla být považována za závadná, přihlédla i k jednání, které lze označit jako patologickou
formu komunikace, zejména jako vulgaritu a hrubost. Při rozhodování si byla vědoma toho,
že v případě porušení výše citovaného ustanovení zákona nelze účastníkovi řízení udělit pokutu.
Na druhé straně však musela přihlédnout k tomu, že se v předmětném pořadu nejednalo pouze
o zařazení vulgarismů, ale o projev skutečné agrese, u níž je mnohem důležitější neverbální rovina
komunikace a celkový kontext. Bez jakýchkoliv pochyb dovodila odpovědnost žalobkyně
za výroky a projevy, které se ve vysílání objeví, neboť tuto úroveň editoriální kontroly si zvolila
žalobkyně sama i s možnými riziky. V bodě VI. odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatelka
znovu rozebrala a konkretizovala předmětné formy závadného chování. K agresivním formám
komunikace uvedla, že nejde jen o vulgární slova, ale o nadměrnou agresivitu, která se pak
projevuje ve formě verbálního nebo neverbálního fyzického násilí. Děti vidí, že se takto mohou
řešit problémy. Stěžovatelka na podporu svého závěru citovala stanovisko psychologa Jeronýma
Klimeše, podle něhož presentování takového chování bez komentářů a hodnotícího rámce může
vážně narušit morální vývoj dětí. Stěžovatelka tedy i přes novou právní úpravu posoudila
závadnost forem komunikace nejen z hlediska vulgárních výrazů, ale zejména z hlediska
verbálního nebo neverbálního násilí a shledala porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb. K nevhodné prezentaci sexuální tématiky jako druhé formě porušení citovaného
ustanovení uvedla, že sexuální tématika je v pořadu prezentována a je zřejmá zejména z jednání
L. a F., které již bylo rozebráno výše. V probíhajících hovorech a chování soutěžících nebyla
zohledněna vývojová přiměřenost devíti či desetiletých dětí, které jsou pravidelnými
a významnými diváky tohoto seriálu. V tomto typu pořadu se nejedná o hraní rolí, nýbrž
o projevy normálních lidí, za něž bude jeden z nich odměněn výraznou finanční odměnou
a všichni soutěžící popularitou, po níž mnozí touží. Stěžovatelka uzavřela, že pořad Big Brother
vysílaný dne 28. 9. 2005 naplnil znaky porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb. Žalobkyni bylo již v minulosti uloženo upozornění na porušení tohoto
ustanovení, a to např. rozhodnutím Rpo/57/05 za odvysílání reportáže Psí zápasy.
Z toho stěžovatelka dovodila, že jsou dány všechny zákonné podmínky pro uplatnění sankce
v mezích zákona č. 231/2001 Sb. rozhodla dle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona
č. 231/2001 Sb. o uložení pokuty ve výši 2 000 000 Kč. Ohledně kritérií, podle nichž určila výši
uložené pokuty, stěžovatelka uvedla, že žalobkyně odvysílala pořad v této podobě vědomě
a úmyslně, jednalo se o značný rozsah vysílání co do velikosti pokrytého území i počtu diváků;
finanční prospěch žalobkyně neměl na stanovení výše pokuty vliv. Dále zhodnotila i závažnost
věci a povahu vysílaného pořadu s tím, že se jednalo o prezentaci několika závadných forem
jednání.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobkyně namítala následující žalobní body.
V prvním bodě žaloby poukázala na to, že stěžovatelka nevyložila neurčité pojmy obsažené
v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., konkrétně definovala jen pojmy,
které jsou obecně známé, avšak jiné nedefinovala vůbec či jen za pomoci jiných neurčitých
pojmů, zejména mravní vývoj dětí a mladistvých. Ve druhém žalobním bodě namítla,
že stěžovatelka nezjistila správně skutkový stav věci, neboť její závěry nemají oporu v žádném
z provedených důkazů (posudek PhDr. S. H., vyjádření Mgr. K.), a také si nenechala pořídit
znalecký posudek. Výslovně dále žalobkyně poukazuje na vnitřní rozpornost napadeného
správního rozhodnutí, neboť v jeho výroku je uvedeno, že šlo o prezentaci agresivní komunikace
bez přiměřené korekce, v analýze pořadu je však uvedeno, že jde o patologickou formu
komunikace jako normalitu. Dále žalobkyně namítla, že popis scény mezi F. a L. se sexuální
tématikou neodpovídá tomu, co bylo skutečně v předmětném pořadu odvysíláno. Tyto scény
podle názoru žalobkyně nelze podřadit pod nevhodnou prezentaci sexuální tématiky. V třetím
žalobním bodě žalobkyně namítla, že nebyla upozorněna na porušení zákona podle ustanovení §
59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. a ve čtvrtém bodě, že stěžovatelka nerespektovala novou
právní úpravu uvedenou s účinností ode dne 31. 5. 2006 v ustanovení §32 odst. 1 písm. j)
zákona č. 231/2001 Sb., přičemž v pátém žalobním bodě žalobkyně namítla, že stěžovatelka
uložila pokutu v nepřiměřené a neadekvátní výši. Poukázala přitom na jiné obdobné případy
z rozhodovací činnosti, u nichž byly uloženy řádově nižší pokuty. Konečně, v posledním sedmém
žalobním bodě žalobkyně uvedla, že pokuta byla uložena nezákonně, neboť došlo k prekluzi
lhůty k uložení pokuty dle ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb.
Městský soud žalobě napadeným rozsudkem vyhověl, zrušil rozhodnutí stěžovatelky
a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované
je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, což zdůvodnil následující argumentací. Vyložil
příslušná relevantní ustanovení zákona č. 231/2001 Sb., přičemž zejména dovodil, že podle
ustanovení §66 věta první zákona č. 231/2001 Sb., nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje
se v řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., s výjimkou ustanovení §53 až 69 správního řádu. Podle
ustanovení §47 odst. 3 správního řádu musí každé rozhodnutí správního orgánu v odůvodnění
obsahovat uvedení skutečností, které byly podkladem pro rozhodnutí, dále z něho musí být
patrné, jakými úvahami byl správní orgán veden při hodnocení důkazů a použití právních
předpisů, na základě kterých rozhodoval. Městský soud dále konstatoval, že předmětem sporu
mezi žalobkyní a stěžovatelkou jsou zejména závěry napadeného rozhodnutí týkající
se skutkového stavu věci. Městský soud dovodil, že v otázce stěžovatelkou vytýkaného používání
vulgárních slov byla závadnou shledána neverbální agrese spíše než vulgarita. Za toto jednání
podle názoru městského soudu stěžovatelka s ohledem na novou právní úpravu uvedenou
v ustanovení §32 odst. 1 písm. j) zákona č. 231/2001 Sb. uložila pokutu. V čem tato neverbální
agrese spočívala, však není z napadeného rozhodnutí zřejmé. Městský soud k tomu pro úplnost
dodal, že neprováděl důkaz promítáním záznamu pořadu s tím, že skutkový stav byl
stěžovatelkou nedostatečně vymezen a městský soud by tak rozsáhlým dokazováním nahrazoval
činnost správního orgánu. Takový postup není s ohledem na přezkumnou povahu rozhodovací
činnosti správního soudu přípustný. Dalším důvodem, pro nějž městský soud shledal napadené
rozhodnutí za nepřezkoumatelné, je nesoulad napadeného rozhodnutí se závěry, které učinil
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č.j. 2 As 34/2006 - 73.
V tomto usnesení Nejvyšší správní soud dospěl k právnímu názoru, že výrok rozhodnutí o jiném
správním deliktu musí obsahovat popis skutku s uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně tím poruší
ustanovení o řízení [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Městský soud aplikoval tento právní názor
a shledal, že ve výroku rozhodnutí stěžovatelka uvedla zákonné ustanovení, na jehož základě
pokutu uložila, vymezila časově a místně skutek samotný, vlastní jednání, které skutkovou
podstatu správního deliktu naplňuje, je však obsaženo pouze v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Toto opomenutí tak založilo porušení ustanovení o řízení. Městský soud na podporu svých
závěrů dále citoval pasáž předmětného usnesení rozšířeného senátu, která se týká náležitostí
rozhodnutí o správních deliktech. Výslovně uvedl, že „v rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou
i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt
postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu
spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky
litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu
dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené
při zahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak může dojít
k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného následku, apod. Typicky takové situace
mohou nastat zejména u tzv. trvajících či hromadných deliktů, deliktů spáchaných v pokračování (dílčí útoky
vedené jednotným záměrem, spojené stejným či podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou
a v předmětu útoku, které naplňují stejnou skutkovou podstatu). Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně
určí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné
pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu
za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním
případě. Identifikace skutku neslouží jen k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání
je sankcionován. Shodně se závěry výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005,
sp. zn. 3 Ads 21/2004, je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout
práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Řádně formulovaný výrok,
v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit,
zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku
lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být
vynucen správní exekucí apod.“ V posuzované věci podle názoru městského soudu stěžovatelka
definovala závadné formy jednání žalobkyně ve výroku napadeného rozhodnutí pouze obecně,
přičemž v otázce, za jaké jednání naplňující skutkovou podstatu správního deliktu byla žalobkyni
uložena pokuta, odkázala stěžovatelka na odůvodnění rozhodnutí. Není tedy zřejmé, jaké jednání
bylo napadeným rozhodnutím vlastně sankcionováno. Stěžovatelka tak nechala na žalobkyni,
aby si sama toto jednání do výroku rozhodnutí dosadila a sama učinila závěr, za jaké konkrétní
jednání jí vlastně byla pokuta uložena. Rozhodnutí v této formě však nemůže podle městského
soudu s ohledem na výše uvedené závěry obstát. Městský soud zdůraznil, že výrok rozhodnutí
je v daném případě závislý na výkladu odůvodnění. Takový výklad je však ovlivňován vnímáním
adresáta a může tak být alespoň v nepatrném rozsahu jiný. Vymezení jednání naplňujícího
skutkovou podstatu správního deliktu co do jeho rozsahu (zejména jaké konkrétní jednání
popsané v odůvodnění rozhodnutí a jaké již nikoliv) a závažnosti je tedy závislé na skutečnostech
objektivně neurčitelných. Městský soud shrnul, že je nezbytné, aby výrok rozhodnutí vydaného
při správním trestání obstál vůči účastníkům řízení i třetím osobám sám o sobě, nikoliv společně
s odůvodněním rozhodnutí. Stěžovatelka tedy nepopsala v napadeném rozhodnutí skutečnosti
rozhodné pro posouzení věci takovým způsobem, aby bylo možno určit, zda jsou splněny
zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí o uložení pokuty, tj. aby bylo možno věc posoudit
po právní stránce. Z uvedených důvodů městský soud zrušil napadené rozhodnutí bez jednání
jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatelka uvedla, že proti němu brojí
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., tedy pro jeho nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. V doplnění kasační stížnosti
stěžovatelka uvedla následující důvody pro zrušení napadeného rozsudku. Pod kasační důvod
spočívající v nezákonnosti napadeného rozsudku stěžovatelka podřadila následující námitky.
Stěžovatelka především poukázala na to, že žalobkyně nenamítala nedostatečně vymezený
skutkový stav, ale nesprávně zjištěný skutkový stav věci a nesprávné posouzení zjištěného
chování, tedy faktický rozpor mezi popisem skutků a skutečností, zejména v důsledku
subjektivního vnímání a hodnocení jednotlivých pořadů. Žalobkyně však nenapadla vymezení
pořadu a jeho identifikaci, která byla podle názoru stěžovatelky nesporná. Stěžovatelka dále
namítla procesní pochybení městského soudu, které spatřuje v tom, že městský soud neprovedl
důkaz audiovizuálním záznamem pořadu a rozhodl o věci bez jednání. Bez provedení tohoto
důkazu podle stěžovatelky nelze mít za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu se správním
spisem. Ohledně argumentace městského soudu názorem Nejvyššího správního soudu
stěžovatelka uvedla, že žalobkyně vůbec chybějící náležitosti výroku napadeného rozhodnutí
nenamítala. Navíc stěžovatelka podotkla, že její zrušené rozhodnutí bylo vydáno dne 20. 3. 2007,
zatímco citované usnesení Nejvyššího správního soudu bylo vydáno až dne 15. 1. 2008.
Podle stěžovatelky městský soud pochybil, pokud nezdůvodnil zpětnou aplikaci tohoto judikátu.
Výrok zrušeného rozhodnutí podle názoru stěžovatelky obsahoval citaci zákonného ustanovení,
za jehož porušení byla pokuta uložena, doba, v níž mělo k porušení dojít (datum i čas vysílání
pořadu), a kde k porušení došlo (program Nova). Stěžovatelka rovněž ve výroku specifikovala,
že se jednalo o zařazení pořadu Big Brother, který obsahoval např. nepatřičnou demonstraci
nadměrné konzumace alkoholu a prezentaci kouření jako legitimní a žádoucí formu jednání
mladých lidí. Správní delikt byl totiž spáchán odvysíláním pořadu Big Brother, přičemž tento
pořad je ve výroku jednoznačně a nezaměnitelně identifikován (názvem i dnem a časem vysílání).
Podle názoru stěžovatelky takto formulovaný výrok dostačuje požadavku stanovenému ve výše
citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu, a to aby vymezení předmětu řízení ve výroku
rozhodnutí o správním deliktu spočívalo ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání
nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. Žalobkyně totiž nebyla postihnuta za odvysílání
jednotlivých scén, ale za celý pořad. Stěžovatelka poukázala na to, že rozhodně nesouhlasí
s tím, aby že by výrok jejích rozhodnutí měl obsahovat popis či přepis konkrétních pasáží,
které činí pořad rozporný se zákonem, neboť celý výrok by tak byl nepřehledný
a nesrozumitelný. K tomu rovněž upozornila na to, že podle dikce ustanovení §60 odst. 3
písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. sankci lze uložit za zařazení závadného pořadu či upoutávky.
Z toho stěžovatelka dovozuje, že postačí ve výroku vymezit identifikaci pořadu, časové určení
vysílání a název programu, a rovněž také bližší specifikaci, čím byl pořad shledán závadným.
Pod kasační důvod spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku stěžovatelka
podřadila jednak tvrzení, že o věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a jednak
také to, že z napadeného rozsudku není zřejmé, jaké skutečnosti nejsou obsaženy v rozhodnutí
stěžovatelky. Stěžovatelka se zároveň domnívá, že krajský soud při svém rozhodování vybočil
z rámce žalobních námitek a jejich podstatu rozšířil.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že ji považuje za nedůvodnou
a napadený rozsudek městského soudu za věcně správný. Ohledně námitek stěžovatelky odkázala
na obsah své žaloby a dále uvedla následující. Poukázala na skutečnost, že závěry dovozené
městským soudem vyplývají nejen z citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, ale i z čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dále uvedla, že její deliktní odpovědnost již zanikla v době, kdy stěžovatelka podala kasační
stížnost proti napadenému rozsudku, a to i při použití §41 s. ř. s., neboť podle §61 odst. 1
zákona č. 231/2001 Sb. Rada uloží pokutu do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla
o porušení povinností, nejdéle však do 2 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Žalobkyně
poukázala na to, že stěžovatelka rozhodla o zahájení správního řízení dne 19. 10. 2005 a měla
k dispozici všechny relevantní informace. Dne 21. 2. 2006 žalobkyně podala žalobu proti
prvnímu správnímu rozhodnutí o uložení pokuty, přičemž zrušovací rozsudek městského soudu
vůči prvému uložení pokuty nabyl právní moci dne 28. 8. 2006. Dne 22. 5. 2007 byla podána
žaloba proti druhému správnímu rozhodnutí o uložení pokuty, zrušovací rozsudek městského
soudu, kterým bylo napadené správní rozhodnutí zrušeno, nabyl právní moci dne 4. 11. 2008
a blanketní kasační stížnost stěžovatelky byla podána dne 14. 11. 2008. Jen pro úplnost žalobkyně
uvedla, že v mezidobí od podání kasační stížnosti stěžovatelky a doplněním kasační stížnosti
vydala stěžovatelka dne 3. 12. 2008 nové správní rozhodnutí, kterým tentokrát uložila pokutu
ve výši 200 000 Kč.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s. K posouzení včasnosti podání kasační stížnosti považuje zdejší
soud za vhodné poznamenat, že i přes rozpor údajů uvedených na doručence založené na č.l. 60
spisu dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, jak tvrdí stěžovatelka. Na předmětné
doručence prokazující doručení napadeného rozsudku stěžovatelce je oraženo poštovní kulaté
razítko s datem 3. 11. 2009, avšak zároveň je v kolonce pro prohlášení doručujícího orgánu
o odevzdání písemnosti uvedeno (otiskem razítka) datum 3. 10. 2008, které je stejným způsobem
otisknuto i na části doručenky potvrzující převzetí písemnosti. Z následujícího otisku razítka
městského soudu na referátu založeném na č.l. 62 je ovšem zřejmé, že napadený rozsudek
byl vypraven teprve dne 30. 10. 2008. Z toho nade vší pochybnost vyplývá, že rozsudek nemohl
být doručován dne 3. 10. 2008, ale dne 3. 11. 2008. Za těchto okolností byla kasační stížnost
podaná osobně k městskému soudu dne 14. 11. 2008 včasná.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, dále jen „s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve obecně vyložit význam uplatněných
kasačních důvodů. Namítaná nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
právním posouzení věci v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s .ř .s.] může spočívat buď
v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl
správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením
toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní
předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy,
pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci,
nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Kasační důvod upravený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v sobě zahrnuje vícero
dílčích důvodů pro zrušení napadeného rozhodnutí soudu. První, tam upravený důvod
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího
správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky,
že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí,
nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem
nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle
Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá
o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba
posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. K posledně jmenovanému
důvodu, tedy že se jedná nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší
správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí
soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít taková
vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Městský soud opřel svůj napadený rozsudek o dva zásadní rozhodovací důvody. Prvním
důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí byl závěr, že skutkový stav byl stěžovatelkou
nedostatečně vymezen (zejména z rozhodnutí stěžovatelky nebylo patrné, v čem spočívala
„neverbální agrese“, která byla dle jeho odůvodnění hlavním důvodem pro uložení pokuty).
Druhým důvodem byl závěr, že ve výroku napadeného rozhodnutí stěžovatelka uvedla zákonné
ustanovení, na jehož základě pokutu uložila, vymezila časově a místně skutek samotný, vlastní
jednání, které skutkovou podstatu správního deliktu naplňuje, je však obsaženo pouze
v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Městský soud na tento případ použil právní názor Nejvyššího
správního soudu uvedený v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, a dospěl v posuzované věci k závěru, že je nezbytné,
aby výrok rozhodnutí vydaného při správním trestání obstál vůči účastníkům řízení i třetím
osobám sám o sobě, nikoliv společně s odůvodněním rozhodnutí. Stěžovatelka podle názoru
městského soudu nepopsala v napadeném rozhodnutí skutečnosti rozhodné pro posouzení věci
takovým způsobem, aby bylo možno určit, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro vydání
rozhodnutí o uložení pokuty, tj. aby bylo možno věc posoudit po právní stránce, a výrok jejího
rozhodnutí tak nesplňuje podmínky stanovené právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Tyto právní závěry městského soudu je třeba přezkoumat z pohledu stěžovatelkou uplatněných
kasačních důvodů konkretizovaných v kasační stížnosti.
Spornou právní otázkou v posuzované věci je, jakým způsobem a jakou mírou
podrobnosti musí být ve výroku správního rozhodnutí o uložení pokuty za spáchání jiného
správního deliktu popsán skutek, jímž došlo k naplnění formálních znaků správního deliktu
vymezených v zákoně. Problematika náležitostí výroku správního rozhodnutí je obecně upravena
v ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
jemuž ve „starém“ správním řádu (zákon č. 71/1967 Sb. účinný do 31. 12. 2005) odpovídala
úprava obsažená v ustanovení §47 odst. 2 tohoto zákona. Rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu dospěl ve výše citovaném usnesení k právnímu názoru, že „výrok rozhodnutí o jiném správním
deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných
skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti
do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s]. Zjistí-li soud
k námitce účastníka řízení existenci této vady, správní rozhodnutí z tohoto důvodu zruší.“ Tento právní názor
je třeba vztáhnout jak na úpravu podle starého správního řádu (která byla rozhodná pro věc
řešenou rozšířeným senátem zdejšího soudu), tak i na novou právní úpravu dle §68 odst. 2
nového správního řádu, jak ostatně výslovně v citovaném usnesení uvedl i zdejší soud. Nejvyšší
správní soud je tímto právním názorem vázán i v jiných obdobných případech, v nichž se jedná
o přezkum rozhodnutí o uložení sankce za spáchání jiného správního deliktu. Jak městský soud
správně dovodil, je třeba tento právní názor uplatnit i v posuzované věci, neboť napadeným
rozhodnutím stěžovatelky byla uložena adresátu veřejnosprávního působení pokuta za jiný
správní delikt spočívající v porušení základních povinností provozovatele televizního vysílání
podle ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Tento zákon neobsahuje zvláštní
úpravu náležitostí správních rozhodnutí vydávaných v rámci kompetence stěžovatelky
upravených tímto zákonem. Podle §66 věty první tohoto zákona platí, že „nestanoví-li tento zákon
jinak, postupuje se v řízení podle správního řádu, s výjimkou ustanovení o odvolacím řízení, řízení o rozkladu,
o přezkumném řízení a o obnově řízení a novém rozhodnutí“. Náležitosti výroku rozhodnutí vydávaných
stěžovatelkou se tedy řídí úpravou obsaženou ve správním řádu. Vzhledem k tomu,
že v posuzované věci stěžovatelka rozhodovala o uložení pokuty žalobkyni v novém řízení
po zrušení svého prvotního rozhodnutí ze dne 23. 11. 2005, Rpo 133/05 rozsudkem městského
soudu ze dne 23. 6. 2006, č.j. 5 Ca 50/2006–85, je třeba posuzovat náležitosti jejího napadeného
rozhodnutí dle §68 odst. 2 nového správního řádu, a to v důsledku použití přechodného
ustanovení §179 odst. 2 tohoto zákona, které zakládá použití nového správního řádu i pro nová
rozhodnutí ve věcech pravomocně skončených řízení za účinnosti „starého“ správního řádu.
Ačkoliv tedy ze správního spisu nelze zjistit, kdy bylo prvotní rozhodnutí stěžovatelky ve věci
žalobkyni doručeno (chybí zde prvotní rozhodnutí i doručenka), z okolností případu vyplývá,
že napadené rozhodnutí bylo vydáno podle nového správního řádu (což ostatně potvrzuje
i záhlaví výroku tohoto rozhodnutí). Městský soud tedy pochybil, když vycházel při posouzení
náležitostí napadeného rozhodnutí z ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního
řádu. Jelikož se však materiálně právní úprava v zásadě nezměnila a i městským soudem použitý
výklad lze vztáhnout i k úpravě v novém správním řádu, nepřisoudil Nejvyšší správní soud
tomuto pochybení zásadní dopad na zákonnost napadeného rozsudku.
Městský soud o věci rozhodl bez jednání, což je plně v souladu s ustanovením §76
odst. 1 písm. a) s. ř. s., které je zvláštním ustanovením upravujícím možnost rozhodnout v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu bez jednání, je-li rozhodnutí správního orgánu
nepřezkoumatelné. Této námitce stěžovatelky tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Ohledně
kasační námitky, že žalobkyně nevznesla v žalobě námitku, že ve výroku napadeného rozhodnutí
chybí popis skutku, a městský soud tak neměl tuto otázku v rámci přezkumu napadeného
rozhodnutí vůbec posuzovat, Nejvyšší správní soud uvádí, že není důvodná, neboť žalobkyně
v žalobě namítala vnitřní rozpornost výroku stěžovatelčina napadeného rozhodnutí právě
s poukazem na to, že závadné formy chování jsou označeny různě, z čehož lze dovodit,
že žalobkyně brojila - byť nikoliv expressis verbis - proti absenci přesného popisu skutku
ve výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se však zásadně neztotožnil s tím, jakým způsobem
městský soud aplikoval citovaný názor rozšířeného senátu zdejšího soudu a k jakému právnímu
závěru v posuzované věci dospěl.
Pokud městský soud shledal, že výrok napadeného rozhodnutí stěžovatelky neobsahuje
dostatečný a jednoznačný popis spáchaného skutku, který naplnil skutkovou podstatu §32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., spočívající v nedodržení základní povinnosti žalobkyně
nezařazovat do v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly
ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, pak je na místě vysvětlit,
co je zapotřebí rozumět pojmem „skutek“. Pojmem skutek, skutkový rámec případu či skutková
podstata faktická je nutno rozumět souhrn těch jednání či skutkových okolností,
které lze kvalifikovat (tj. podřadit) formálním znakům správního deliktu uvedeným v zákoně,
tedy jazykovým výrazům reprezentujícím význam skutkové podstaty deliktu. V posuzované věci
je skutkovou podstatou deliktu vymezenou v zákoně jednání provozovatele vysílání (tj. nikoliv
herců, soutěžících či jiných aktérů účinkujících ve vysílaném pořadu či upoutávce), jež spočívá
v odvysílání pořadu či upoutávky v době od 6,00 do 22.00 hodin, která by mohla ohrozit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. U dané skutkové podstaty jiného
správního deliktu lze odlišit tři formální znaky: 1) odvysílání pořadu, 2) doba jeho vysílání, 3)
potencialita ohrožení chráněných veřejných zájmů – fyzického, psychického či mravního vývoje
dětí a mladistvých. Tyto formální znaky vyjadřují tzv. objektivní stránku deliktu (jednání
a jeho protiprávní následek), jakož i objekt deliktu, tedy ochranu specifikovaných veřejných
zájmů (viz k tomu blíže rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 6 As 43/2007 - 89,
přístupný na www.nssoud.cz). Pod tyto formální znaky skutkové podstaty jiného správního
deliktu uvedeného v citovaném ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. je třeba
podřadit popis jednání, kterým mělo ke spáchání tohoto deliktu dojít. Podstatné je, že popis
skutku se musí k těmto formálním znakům vztahovat natolik zřetelně a srozumitelně,
aby z tohoto popisu mohl nejen účastník řízení, ale i soud jednoznačně identifikovat,
o jaký skutek se jednalo. Účelem popisu skutku, který musí být obsažen ve výroku rozhodnutí
o správním deliktu, je tedy identifikace protiprávního jednání delikventa, které naplnilo
skutkovou podstatu deliktu vymezenou v zákoně (viz k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. 2 As 44/2004 - 62, přístupný na www.nssoud.cz).
V posuzované věci stěžovatelka zahrnula do popisu skutku obsaženého ve výroku
napadeného rozhodnutí dostatečný popis jednání, kterým mělo dojít k porušení citovaného
ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Předně jednoznačně vymezila
provozovatele vysílání (žalobkyni) a jednání, jímž mělo dojít ke spáchání deliktu, tedy odvysílání
pořadu ze série Big Brother. Tento pořad byl dále identifikován dnem a časem vysílání
(28. září 2005 od 20.00 hod. do 21.20 hod.) a také programem, v rámci něhož byl vysílán
(na programu Nova). Co se týče popisu samotných faktorů naplňujících formální znak ohrožení
zákonem chráněných objektů (tj. veřejného zájmu na fyzickém, psychickém či mravním vývoji
dětí a mladistvých), k tomu stěžovatelka v bodě 1) výroku napadeného rozhodnutí uvedla,
že v pořadu „...byla obsažena prezentace agresivní komunikace bez přiměřené korekce - výskyt vulgárních
či hrubých výrazů a i neverbální agrese včetně fyzického násilí, a pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky –
neosobní, komerčně zaměřené sexuality až promiskuity. Konkrétní formy prezentace obsahuje odůvodnění.“
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka do výroku svého napadeného rozhodnutí pojala popis
skutku, který se vztahuje ke všem výše vymezeným formálním znakům jiného správního deliktu
dle ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., podle něhož bylo také jednání
žalobkyně kvalifikováno a ve spojení s ustanovením §60 odst. 3 písm. d) téhož zákona
sankcionováno. Nelze tedy souhlasit se závěrem městského soudu, že výrok napadeného
rozhodnutí stěžovatelky obsahoval závadné formy jednání žalobkyně pouze obecně a tedy
v něm nebyly popsány skutečnosti rozhodné pro posouzení věci takovým způsobem, aby bylo
možno určit, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí o uložení pokuty.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje a souhlasí tak v tomto zcela se stěžovatelkou, že žalobkyně byla
sankcionována za odvysílání pořadu Big Brother specifikovaného ve výroku napadeného
rozhodnutí, nikoliv za dílčí či jednotlivé části tohoto pořadu, který je třeba vnímat z pohledu
právní úpravy zákona č. 231/2001 Sb. jako určitý významový vnitřně soudržný celek vysílání
mající svůj vlastní kontext [k tomu lze srovnat legální definici pojmu „pořad“ uvedenou
v ustanovení §2 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb.]. Jednotlivé scény, v nichž je obsažena
prezentace jednání závadných z hlediska ochrany fyzického, psychického či mravního vývoje dětí
a mladistvých, jsou pro kvalifikaci skutku nepochybně důležité, avšak ve schématu předmětné
skutkové podstaty §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. je třeba na ně nahlížet
jako na určitou obsahovou kvalitu vysílaného pořadu utvářející jeho význam a smysl, který
je vnímán diváky v celkovém kontextu pořadu a který může způsobit, že bude pořad
stěžovatelkou kvalifikován jako celkově závadný z hlediska ochrany dětí a mladistvých.
Provozovatel vysílání však může být postižen pouze za odvysílání pořadu či upoutávky
závadného obsahu, nikoliv však přímo za obsah dílčích scén těchto úseků vysílání.
Pokud tedy městský soud dospěl k závěru, že ve výroku rozhodnutí stěžovatelky měl
být obsažen popis závadného jednání, čímž měl zřejmě na mysli popis jednotlivých scén
prezentujících závadné vzorce chování soutěžících, pak je tento závěr nesprávný. Stěžovatelka
učinila své povinnosti zařadit do výroku svého rozhodnutí popis skutku zadost tím,
že nezaměnitelně a dostatečně určitě vymezila odvysílaný pořad i jeho obsahovou kvalitu,
aby jej bylo možno jako celek právně kvalifikovat jako deliktní jednání ve smyslu ustanovení §32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Nejvyšší správní soud zde souhlasí se stěžovatelkou
v tom, že konkrétní přepis jednotlivých obsahově závadných scén pořadu není v souladu
s citovanou právní úpravou nutno zařazovat do výroku napadeného rozhodnutí, neboť tato
nadbytečnost by skutečně mohla celý výrok rozhodnutí učinit nepřehledným, v krajním případě
až nesrozumitelným.
Ohledně druhého rozhodovacího důvodu napadeného rozsudku, tj. závěru městského
soudu o tom, že skutkový stav byl stěžovatelkou nedostatečně vymezen (zejména z rozhodnutí
stěžovatelky nebylo patrné, v čem spočívala „neverbální agrese“, která byla dle jeho odůvodnění
hlavním důvodem pro uložení pokuty), Nejvyšší správní soud uvádí následující. V bodě I.
odůvodnění napadeného rozhodnutí (navazujícím bezprostředně na výrok) jsou vymezeny
dvě konkrétní formy závadného jednání, a to a) patologické formy komunikace jako normalita –
vulgarita a hrubost včetně fyzického násilí, b) pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky –
neosobní, komerčně zaměřené sexuality a hrubé komunikace, promiskuity. Dále ovšem jsou tyto
pojmy modifikovány v bodě VI. odůvodnění na a) Agresivní formy komunikace, b) nevhodnou
prezentaci sexuální tématiky a je zde blíže konkretizováno, v čem tyto závadné formy jednání
spočívaly. Je třeba dát městskému soudu za pravdu v tom, že v odůvodnění napadeného
rozhodnutí stěžovatelky již není do té míry podrobně specifikováno, v jaké scéně došlo
k neverbálnímu násilí (na rozdíl od násilí verbálního, které stěžovatelka specifikovala
i co do užitých vulgárních výrazů – kupř. „šlapka“ či hanobení ukrajinské národnosti soutěžící O.,
výhrůžky o zabití atd.). Stěžovatelka přiřazuje tuto charakteristiku celému pořadu a hodnotí ji jako
porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Navíc je třeba poukázat na to,
že stěžovatelka se nedrží konzistentně jednou užitých termínů pro popis skutkových okolností
deliktního jednání a ztěžuje tím porozumění celému odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se nepochybně jedná o nedostatek napadeného rozhodnutí,
avšak nikoliv o takový nedostatek, který by způsoboval nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve
vztahu k jeho rozhodovacím důvodům. Z kontextu odůvodnění lze vyrozumět, že neverbální
agrese měla spočívat především v odvysílání sekvencí rvaček z pořadu odvysílaného dne 26. 9.
2005, které se udály mezi D. a Š. a jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí přiřazeny k bodu
a), tj. patologickým formám komunikace jako normalitě – vulgaritě a hrubosti včetně fyzického
násilí. Jedná se tedy spíše o dílčí nedostatek odůvodnění, který lze překlenout výkladem, přičemž
zásadní roli hraje i skutečnost, že se jednalo pouze o dílčí (nikoliv jedinou) formu závadného
jednání obsaženou v předmětném pořadu, takže tento nedostatek by sám o sobě nemohl být
důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatelky pro nepřezkoumatelnost dle
ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Z uvedené argumentace vyplývá, že neobstál ani jeden z rozhodovacích důvodů
napadeného rozsudku vůči námitkám stěžovatelky. Napadený rozsudek trpí nezákonností
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení, konkrétně
v nesprávném výkladu a aplikaci právní úpravy náležitostí výroku správního rozhodnutí o jiném
správním deliktu ve smyslu citovaného právního názoru rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu uvedeného v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73 (přístupný
na www.nssoud.cz). K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že již ve své předchozí judikatuře
dovodil, že judikatura není atomizovaný soubor izolovaných vět odůvodnění soudního
rozhodnutí bez zřetele na situaci, kterou dané rozhodnutí řešilo (viz k tomu rozsudek zdejšího
soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j. 1 As 17/2008 - 67, přístupný na www.nssoud.cz). Při výkladu
a používání právních názorů pramenících z judikatorní činnosti Nejvyššího správního soudu
je třeba vždy pečlivě vážit, zda je posuzovaná věc skutkově i právně obdobná věci, z níž vzešel
judikovaný právní názor. V posuzované věci tak městský soud neučinil a aplikoval právní názor
Nejvyššího správního soudu mechanicky, aniž by dostatečně vyložil a prozkoumal skutkové
okolnosti této věci, konkrétně strukturu a skutečný obsah výroku napadeného rozhodnutí
stěžovatelky. Tímto postupem tak byl naplněn kasační důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení bude kromě následování
právního názoru zdejšího soudu vyjádřeného v odůvodnění tohoto rozsudku (§110 odst. 3
s. ř. s.) na městském soudu, aby znovu přezkoumal k žalobním námitkám napadené rozhodnutí
stěžovatelky a zabýval se všemi tam uplatněnými žalobními body [zejména otázkou namítaného
uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí o jiném správním deliktu dle ustanovení §61 odst. 1 zákona
č. 231/2001 Sb. a namítanou odlišnou právní kvalifikací jednání žalobkyně dle ustanovení §32
odst. 1 písm. j) téhož zákona]. Městský soud by v dalším řízení měl rovněž postavit najisto,
zda bylo skutečně ve věci vydáno stěžovatelkou nové rozhodnutí, jak to tvrdila ve svém vyjádření
ke kasační stížnosti žalobkyně, neboť v předloženém správním spisu není toto rozhodnutí
obsaženo. Pokud je tomu skutečně tak, pak je zapotřebí podle procesní situace vzít v úvahu
aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně existence dvou pravomocných
a vykonatelných správních rozhodnutí o správním deliktu v téže věci a postupovat v souladu
s právním názorem Nejvyššího správního soudu k tomuto problému vycházejícímu ze zásady
ne bis in idem (viz k tomu podrobněji rozsudek tohoto soudu ze dne 4. 3. 2009, č.j. 6 As 44/2008
- 142, přístupný na www.nssoud.cz).
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2009
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu