ECLI:CZ:NSS:2009:4.AS.55.2007:92
sp. zn. 4 As 55/2007 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: T. H.,
zast. Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, proti
žalovanému: Policie České republiky, Policejní prezídium České republiky, se sídlem
Strojnická 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 4. 2007, č. j. 7 Ca 2/2006 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) napadá rozsudek
Městského soudu v Praze, ze dne 27. 4. 2007, č. j. 7 Ca 2/2006 - 29, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí policejního prezidenta Policie České republiky ze dne 26. 10. 2005,
č. j. PPR-299/K-PK-2005, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti fiktivnímu rozhodnutí
o neposkytnutí informací podle ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím (stěžovatel požadoval informace o obsahu celé výroční zprávy Policie ČR za rok
2004 o poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb.) Žalovaný dospěl k závěru,
že odvolání podané žalobcem nebylo přípustné, neboť požadované informace byly žalobci
poskytnuty dne 5. 10. 2005, a to zprávou preventivně informační skupiny kanceláře policejního
prezidenta Policejního prezidia České republiky pod č. j. PPR-10-102/K-PIS 2005, a nenastaly
tak skutečnosti uvedené v ust. §15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, v platném znění (dále též „zákon o svobodném přístupu k informacím“),
které by opravňovaly žalobce k podání odvolání.
V podané žalobě žalobce namítal, že žádost o poskytnutí informací byla podána dne
20. 9. 2005, lhůta pro poskytnutí informací uplynula dne 5. 10. 2005, žalobci
přitom k tomuto okamžiku nebyly požadované informace poskytnuty, nastala tedy fikce vydání
rozhodnutí o odepření informací podle §15 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Žalobce současně namítal, že rozhodnutí neobsahuje náležitosti stanovené §47 odst. 5 správního
řádu, neboť rozhodnutí je vybaveno fotokopií podpisu, který není podpisem policejního
prezidenta. Požadované informace pak byly žalobci poskytnuty až po uplynutí lhůty
k tomu určené, navíc výroční zpráva takto poskytnutá nebyla úplná.
Městský soud v Praze žalobu stěžovatele zamítl s tím, že fikce negativního rozhodnutí
o neposkytnutí informací nenastala. Soud se dále neztotožnil s námitkou žalobce stran absence
originálu podpisu oprávněné úřední osoby, když zjistil a konstatoval, že ve správním spisu
je založen originál rozhodnutí, který je podepsán osobou oprávněnou, zástupcem policejního
prezidenta, a námitku o neúplnosti poskytnuté informace v situaci, kdy odvolání bylo žalovaným
posouzeno jako nepřípustné a žaloba směřovala proti takto pojatému a zdůvodněnému
rozhodnutí odvolacího orgánu, soud označil jako námitku míjející podstatu posuzované věci.
V obsáhlé kasační stížnosti podané proti napadenému rozsudku, doplněné dalším
vyjádřením, stěžovatel, obdobně jako v žalobě, namítá, že došlo k fikci negativního rozhodnutí
o neposkytnutí informací, jakož i to, že reálné poskytnutí informací, které bylo opožděné,
bylo současně neúplné. Navíc namítá, že toto rozhodnutí bylo podepsáno osobou,
které jeho podpis nepříslušel, a podpis byl pouze kopií podpisu.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s napadeným rozsudkem
Městského soudu v Praze. Uvedl, že považuje za správné lhůtu 15 dnů pro poskytnutí informací
či vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti, počítanou od přijetí podání, považovat za lhůtu
pro úkony správního orgánu, a doručování nelze do této lhůty zahrnovat. K námitce neúplnosti
poskytnuté informace žalovaný uvedl, že stěžovateli byla zaslána celá požadovaná zpráva.
Skutečností je, že neúplná byla zpráva sama, a nikoliv stěžovateli poskytnutá informace. Žalovaný
dodal, že po opětovném vyžádání podkladů pro výroční zprávu za rok 2004 od jednotlivých
policejních správ, byla zpráva zveřejněna a současně zaslána stěžovateli.
Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel podal dne 20. 9. 2005 podle zákona o svobodném
přístupu k informacím žádost o poskytnutí informace o obsahu celé výroční zprávy Policie České
republiky za rok 2004 o poskytování informací. Stěžovatel požadoval přímé poskytnutí
této informace v písemné podobě a na paměťovém médiu použitelném v operačním systému
Windows, a to za situace, kdy celá tato zpráva byla dostupná na internetu. Požadované informace
byly pro stěžovatele vypracovány dne 3. 10. 2005 a i s přiloženou disketou předány k poštovní
přepravě dne 5. 10. 2005, což byl patnáctý den lhůty pro poskytnutí informací,
resp. pro rozhodnutí o odepření požadovaných informací. Stěžovatel zásilku převzal dne
12. 10. 2005 (když účinky doručení nastaly dne 10. 10. 2005).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Po přezkoumání věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
V souzené věci je mezi účastníky řízení spor o tom, zda tím, že v zákonem stanovené
lhůtě patnáct dnů od přijetí žádosti o poskytnutí informace (20. 9. 2005) nebyly informace
stěžovateli poskytnuty tak, aby je měl k datu uplynutí patnáctidenní lhůty (5. 10. 2005) k dispozici
(jejich zpracování mu nebylo ve stanovené lhůtě doručeno), ale v této lhůtě byly zpracované
informace toliko předány k poštovní přepravě (informace byly vypraveny), nastala či nenastala
fikce rozhodnutí o neposkytnutí informací, jak ji měl na mysli §15 odst. 4 zákona o svobodném
přístupu k informacím. Stěžovatel je toho názoru, že fikce negativního rozhodnutí
za tohoto stavu věci nastala, žalovaný je naopak toho názoru, že lhůta pro poskytnutí informací
je dodržena, pokud byly požadované informace do konce lhůty předány k poštovní přepravě.
Předmětem posouzení této věci Nejvyšším správní soudem k podané kasační stížnosti
je tak v prvé řadě právní otázka, zda by fikce rozhodnutí o neposkytnutí informace podle zákona
o svobodném přístupu k informacím nastala již tehdy, jestliže by ve stanovené lhůtě
pro poskytnutí informace nebyly požadované informace žadateli doručeny, nebo zda by nastala
až tehdy, jestliže by ve stanovené lhůtě nebyly informace od povinného subjektu vypraveny.
Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění platném
a účinném v době vyřizování žádosti stěžovatele stanovil:
- §14 odst. 3 písm. c)
Povinný subjekt posoudí obsah žádosti a poskytne požadovanou informaci ve lhůtě nejpozději do 15 dnů
od přijetí podání nebo od upřesnění žádosti podle písmena a), a to písemně, nahlédnutím do spisu, včetně možnosti
pořídit kopii, nebo na paměťových médiích.
- §15 odst. 4
Jestliže orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informace či nevydal rozhodnutí podle §15 odst. 1,
má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání
do 15 dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti.
Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu při předběžném posouzení věci zjistil,
že tuto právní otázku již Nejvyšší správní soud posuzoval.
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 15/2006 – 73,
(www.nssoud.cz), dospěl Nejvyšší správní soud k názoru, že: Rozhodnutí ve smyslu §15 odst. 4 věta
první zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je „vydáno“, jestliže je v uvedené lhůtě
doručeno žadateli o informaci jeho písemné vyhotovení. Tento výklad je nutný proto, aby se žadatel mohl seznámit
s jeho obsahem a také vůbec zjistit, zda jsou splněny podmínky pro fikci rozhodnutí a tím i podmínky pro podání
opravného prostředku či správní žaloby proti tomuto fiktivnímu rozhodnutí.
Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu je v nyní projednávané věci jiného názoru, a to,
že fikce rozhodnutí o neposkytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím
nastala tehdy, jestliže ve stanovené lhůtě pro poskytnutí informace nebyly požadované informace,
či rozhodnutí o jejich neposkytnutí, od povinného subjektu vypraveny. Podle názoru čtvrtého
senátu Nejvyššího správního soudu nelze v kontextu předmětné právní úpravy „vydáním
rozhodnutí“ rozumět „doručení rozhodnutí“.
Rozhodující čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu tak při svém rozhodování dospěl
k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, a za této procesní situace podle §17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) předložil věc rozšířenému senátu
k posouzení předmětné právní otázky.
Rozšířený senát usnesením ze dne 28. 4. 2009, č. j. 4 As 55/2007 - 84, které nabylo právní
moci dne 22. 5. 2005, po provedeném řízení rozhodl tak, že Povinný subjekt poskytl včas požadované
informace podle ustanovení §14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
ve znění účinném do 22. 3. 2006 nebo vydal rozhodnutí, kterým žádosti nevyhověl podle ustanovení §15 odst. 1
zákona, pokud příslušné písemnosti určené žadateli předal ve stanovené patnáctidenní lhůtě alespoň k doručení.
Byly-li následně požadované informace či rozhodnutí žadateli doručeny až po uplynutí této lhůty, nenastala
v důsledku toho právní fikce negativního rozhodnutí podle ustanovení §15 odst. 4 zákona. V podrobném
odůvodnění tohoto usnesení, na jehož obsah Nejvyšší správní soud nyní toliko odkazuje,
rozšířený senát blíže vyargumentoval opodstatněnost tohoto závěru.
S uvedeným právním názorem rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vrátil věc
jeho čtvrtému senátu, aby rozhodl ve věci samé.
Jelikož výše uvedený právní názor řeší podstatu mezi účastníky sporné právní otázky,
a odpovídá tak bezezbytku na těžiště první kasační námitky, čtvrtému senátu Nejvyššího
správního soudu nezbývá než v souladu s tím konstatovat, že daná námitka není důvodná.
Pokud stěžovatel dále namítá neúplnost poskytnutých informací, činí tak v kasační
stížnosti jen obecně a v bližším odkazuje na obsah žaloby. Tzn., že event. nesprávnost posouzení
této námitky fakticky nevytýká Městskému soudu v Praze, nýbrž znovu žalovanému. Námitku
směřovanou v kasační stížnosti vůči rozhodnutí žalovaného však Nejvyššímu správnímu soudu
přísluší posuzovat jen ve spojení s namítaným pochybením soudu, který rozhodoval o podané
žalobě. Nic takového ale stěžovatel nečiní. Nicméně přesto Nejvyšší správní soud poznamenává,
že z obsahu žaloby vyplývá, že stěžovatel rozporoval nikoliv neúplnost poskytnuté informace,
nýbrž neúplnost zpracování materiálu, jehož „kopii“ jako „informaci“ požadoval, což je zcela jiný
problém. O neúplnost poskytnuté informace by se při požadavku poskytnutí „celé“ zprávy
jednalo tehdy, pokud by z „celé“ požadované zprávy nebyl stěžovateli, jako informace, poskytnut
v kopii její celý identický obsah a rozsah. To se však v dané věci nestalo a ostatně toto stěžovatel,
alespoň pokud jde o stav k datu sporovaného poskytnutí informací (5. 10. 2005), ani netvrdí.
Stěžovatel také namítá, že rozhodnutí žalovaného, které mu bylo doručeno, není opatřeno
vlastnoručním podpisem oprávněné osoby, což neodpovídá §47 odst. 5 správního řádu.
Jmenovitě namítá, že u funkce a jména policejního prezidenta je nečitelný podpis s údajem
„v z.“ , který není podpisem policejního prezidenta, ani podpisem vlastnoručním a originálním,
nýbrž fotokopií.
Nejvyšší správní soud z obsahu spisu zjistil (ostatně obdobně jako Městský soud v Praze),
že je v něm založen originál předmětného rozhodnutí, který je u funkce a jména policejního
prezidenta podepsán plk. Mgr. Oldřichem Martinů, který byl v rozhodné době tzv. statutárním
zástupcem policejního prezidenta.
Ustanovení §47 odst. 5 správního řádu, platného v době rozhodování žalovaného (zákon
č. 71/1967 Sb.) stanovilo: V písemném vyhotovení rozhodnutí se uvede též orgán, který rozhodnutí vydal,
datum vydání rozhodnutí, jméno a příjmení účastníků řízení. Rozhodnutí musí být opatřeno úředním razítkem
a podepsáno s uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné osoby. Zvláštní právní předpisy mohou stanovit
další náležitosti rozhodnutí. Podpis tzv. oprávněné osoby na rozhodnutí byl (a nadále je)
jednou z formálních náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jímž je sledováno doložení
a také verifikovatelnost legitimity vydaného rozhodnutí, a to ve spojení s jeho přičitatelností
příslušnému správnímu orgánu. Pokud takový podpis v rozhodnutí chybí, nebo jde o podpis
jiné než oprávněné osoby, případně není daný podpis vlastnoruční, potom je vždy třeba posoudit,
zda tento nedostatek může způsobit nicotnost nebo neúčinnost správního rozhodnutí,
nebo zda může zkrátit účastníky řízení na jejich procesních právech.
K otázce nejrůznějších nedostatků stran podpisu správních rozhodnutí se opakovaně
vyjadřovala judikatura správních soudů.
Tak lze poukázat již na judikaturu prvorepublikového Nejvyššího správního soudu,
který např. uváděl: Nedostatek podpisu a razítka na úředním vyřízení není vadou podstatnou, nezavdává-li
pochybnosti o pravé podstatě a druhu písemnosti, a nebyla-li strana ani jinak vadou tou ve své obhajobě zkrácena.
Boh. 3110/24, popř. uváděl: Není-li pochybnosti o tom, že vyřízení dané straně je rozhodnutím
toho kterého úřadu, není vadou, že není podepsáno přednostou úřadu, nýbrž jiným funkcionářem tohoto úřadu,
třebas i úředníkem smluvním. Boh. 6297/27, 9772/32.
Současný Nejvyšší správní soud potom judikoval např.: Samotnou skutečností, že rozhodnutí
podle ustanovení §1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České
republiky do majetku krajů, podepsal v rozporu s dikcí odstavce 3 téhož ustanovení zastupující náměstek
ministra, a nikoli sám ministr, nebyl žalobce (příslušný kraj) na svých právech zkrácen. Rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 9. 2004, č. j. 5 A 8/2002 - 31; Je-li na rozhodnutí uvedeno jméno, příjmení
a funkce oprávněné osoby, avšak podepsáno je pouze jinou osobou v rubrice za správnost, nezakládá tato vada
sama o sobě nicotnost tohoto rozhodnutí (§76 odst. 2 s. ř. s.). Za nicotné by mohlo být rozhodnutí považováno
pouze v případě, kdyby absence podpisu oprávněné osoby odrážela fakt, že rozhodnutí bylo vydáno
zcela bez vědomí této osoby a že se tedy ve svém důsledku vůbec o projev vůle správního orgánu nejedná.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2004, č. j. 2 Azs 5/2004 - 48; Je-li účastníkovi
řízení ve věcech služebního poměru doručena pouze fotokopie rozhodnutí služebního funkcionáře a nikoli písemné
vyhotovení rozhodnutí, které je služebním funkcionářem podepsáno. Pokud však z tohoto pochybení nevzešlo
žádné zkrácení procesních práv tohoto účastníka, není třeba rozhodnutí služebního funkcionáře rušit. Rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 2 As 71/2006 - 95; Absence podpisu oprávněné
osoby na písemném vyhotovení rozhodnutí správního orgánu (§47 odst. 5 správního řádu), které bylo doručeno
účastníkům správního řízení, za situace, že součástí správního spisu je vyhotovení rozhodnutí,
které je takovou osobou podepsáno a je i jinak bezvadné, nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí. Rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 Azs 277/2004 - 70, apod.
Za situace, kdy originál předmětného správního rozhodnutí žalovaného, který je založen
ve spisu, podepsal statutární zástupce policejního prezidenta, a kdy se žalovaný opakovaně
k tomuto rozhodnutí vyjadřoval jako ke „svému“, není pochyb o tom, že jde o rozhodnutí,
které je žalovanému přičitatelné. Současně ani z obsahu spisu, ani z vyjádření stěžovatele
nevyplývá, že by ve spojení s tímto podpisem rozhodnutí byl stěžovatel zkrácen
na svých procesních právech. Proto, a to i s přihlédnutím k ustálené judikatuře, Nejvyšší správní
soud neshledal ani tuto námitku stěžovatele důvodnou.
Nezákonnost napadeného rozsudku tak nebyla Nejvyšším správním soudem shledána,
a Městský soud v Praze tudíž nepochybil, když rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
jeho rozhodnutí. Stěžovatelem namítané důvodů kasační stížnosti nebyly dány a Nejvyšší správní
soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu