ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.28.2009:60
sp. zn. 4 Azs 28/2009 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: G. S., zast. Mgr. Matúšem Bónou, advokátem, se
sídlem Starobrněnská 3, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2009, č.
j. 56 Az 71/2008 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 56 Az 71/2008 - 28,
zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2008, č. j. OAM-1-832/VL-20-
K04-2007 a rozhodl dále, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Přezkoumávaným
rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”)
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační
stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní ochrana již jednou poskytnuta individuálním
projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup
v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany stěžovatele,
a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
publikovaným ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu není jenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítá,
že mu je přičítáno k tíži, že tvrzené skutečnosti neprokázal a zpochybňuje závěr, že tato tvrzení
byla vyvrácena důkazy opatřenými žalovaným. V tomto směru stěžovatel spatřuje pochybení
krajského soudu, neboť sice může být pravdou, že žalovanému se dotazy u různých institucí
nepodařilo skutečnosti tvrzené žalobcem ověřit, ale tyto negativní výsledky nelze označit
a hodnotit v procesním smyslu jako důkaz vyvracející tvrzení žalobce a zejména důvodnost
jeho obav. Informace úřadů a institucí oslovených žalovaným nemohou podle stěžovatele
být úplné a postihovat poměry a dění v zemi původu stěžovatele v celém rozsahu a plné šíři.
Podle stěžovatele nelze v žádném případě vyloučit, že se podílel na činnosti jím označovaného
uskupení (zaměřenému údajně proti gruzínské vládní politice), které mohlo, avšak nemuselo
mít právní subjektivitu a stejně tak mohlo, ale nemuselo být totožné s organizací zjištěnou
prověřováním ze strany žalovaného. Uvedl dále, že opoziční síly v Gruzínské republice
jsou do značné míry rozptýlené a je pochopitelné, že mezi pevně organizovanými subjekty
se vyskytují i složky a skupiny neformální povahy, existující třeba jen po omezenou dobu,
často se překrývající jak personálně tak organizačně. Navíc nelze hypoteticky vyloučit ani aktivitu
orgánů státní moci, směřující k provokacím, o čemž sám žalobce nemusel mít povědomost.
Stěžovatel má za to, že hodnocení jeho výpovědi jako nevěrohodné pouze na základě zjištění
žalovaného o neexistenci stěžovatelem uváděných skutečností, je nesprávné. Z obvyklé
rozhodovací praxe ve věcech mezinárodní ochrany naopak vyplývá, že je na místě přikládat
daleko větší vážnost tvrzením žadatelů a nelpět na materiálních důkazech (listinách, svědectvích
dalších osob atp.), a to právě vzhledem ke specifickým okolnostem azylového řízení. S ohledem
na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl, že o udělení azylu žádá,
protože mu v případě jeho návratu do Gruzie hrozí nebezpečí.
Krajský soud shodně s žalovaným podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle §12
písm. a) a b) neshledal. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že odlišnosti mezi
tvrzeními stěžovatele a dostupnými informačními zdroji jsou natolik zásadní, že skutečnosti
tvrzené žalobcem nelze vzít v potaz. Přisvědčil také názoru žalovaného, že stěžovatel zřejmě
využil povědomí o situaci v Gruzii, kterou posléze použil při argumentaci ohledně jím uváděných
azylových důvodů. Krajský soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel své potíže spojoval
s činností mládežnické organizace „Dzaladobis Tzinaaghmdeg”, jejíž působení na opoziční scéně
v Gruzii nebylo nikterak prokázáno, stejně jako neoprávněné věznění členů této organizace.
Shledal tedy, že informacemi, které získal žalovaný byla tato tvrzení stěžovatele vyvrácena.
Krajský soud tak stejně jako žalovaný dospěl k závěru o nevěrohodnosti stěžovatelových
tvrzení a konstatoval, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl ve své vlasti pronásledován,
nebo se pronásledování mohl důvodně obávat. Krajský soud se ztotožnil také se závěrem
žalovaného, že podmínky pro udělení doplňkové ochrany v posuzovaném případě shledány
nebyly.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti považuje Nejvyšší správní soud
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na společenské poměry panující v zemi původu
a nesouhlasí s vyhodnocením své výpovědi jako nevěrohodné, neboť má za to, že žalovaný
nevyhodnotil správně zjištěné důkazy. Stěžovatel je na rozdíl od žalovaného i krajského soudu
přesvědčen, že zjištěné důkazy nevyvrací jeho tvrzení. Veškeré námitky však stěžovatel vznáší
toliko v obecné rovině. Obecné námitky týkající se nedostatečného soudního přezkumu postupu
správního orgánu při zjišťování skutkového stavu bez upřesnění konkrétních pochybení
jak soudu, tak správního orgánu, byly již předmětem množství rozhodnutí zdejšího soudu,
namátkou lze uvést například rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 - 61,
kde konstatoval, že za situace, kdy námitky učiněné v kasační stížnosti zůstávají v rovině obecného nesouhlasu
s rozhodnutím žalovaného nelze tvrdit, že by žalovaným provedené dokazování bylo nedostatečné a skutková
podstata, ze které správní orgán vycházel, neměla oporu ve spise, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne
27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 - 103, www.nssoud.cz, ve kterém Nejvyšší správní soud
konstatoval, že nezjistil, že by k některým námitkám či podkladům stěžovatelkou předložených
nebylo přihlédnuto a nebyly označeny žádné konkrétní údaje či skutečnosti, které měly být při přezkoumání
krajským soudem pominuty.
Nejvyšší správní soud k výše uvedenému dodává, že při zjišťování skutkového stavu
je třeba vycházet z toho, zda stěžovatel v řízení unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
Je nesporné, že pokud by stěžovatel ani nenamítal skutečnosti svědčící o tom, že došlo,
nebo že by potenciálně mohlo dojít, k zásahu do jeho lidských práv ve smyslu ustanovení §12
zákona o azylu, pak není třeba se situací v jeho zemi původu do detailu zabývat, resp. informace
o zemi původu žadatele o azyl by byly relevantní především s ohledem na možné udělení azylu
z humanitárních důvodů (§14 zákona o azylu) nebo při hodnocení doplňkové ochrany (překážek
vycestování) ve smyslu §14a zákona o azylu. V případě, že žadatel o azyl však uvádí skutečnosti
podřaditelné pod taxativní výčet důvodů pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona
o azylu, pak je třeba žadatelem uváděné skutečnosti konfrontovat se zjištěními týkajícími
se politického prostředí v zemi původu žadatele.
Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika
spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazující věrohodnost žadatelových tvrzení.
Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení,
a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení,
anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti
o správnosti úsudku správního orgánu. Elementární roli při zjišťování skutkového stavu
věci hrají zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi původu žadatele. Se stěžovatelem
se tedy lze ztotožnit v tom, že řízení o udělení azylu má specifickou povahu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal celý správní i soudní spis a zjistil, že žalovaný
při zjišťování skutkového stavu postupoval důsledně a pečlivě, obstaral si dostatek informací
o zemi původu stěžovatele, tvrzení stěžovatele s těmito informacemi porovnal a mohl tak ve věci
učinit autoritativní závěr. Nezjistil, že by k některým námitkám či podkladům předložených
stěžovatelem nebylo přihlédnuto. Z rozhodnutí žalovaného plyne, že situaci v domovské zemi
stěžovatele zjistil a popsal na základě četných zdrojů, mj. zprávy Ministerstva zahraničí USA
a zpráv Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Žalovaným provedené dokazovaní
tak považuje Nejvyšší správní soud za dostatečné a skutková podstata, ze které žalovaný vycházel
má oporu ve spise. Stejně jako krajský soud i Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost,
že činnost organizace „Dzaladobis Tzinaaghmdeg”, kvůli níž měl stěžovatel údajně v zemi
původu problémy, nebyla na opoziční scéně v Gruzii nikterak prokázána, stejně
jako neoprávněné věznění členů této organizace. Nejvyšší správní soud proto nemohl přisvědčit
námitce stěžovatele, v níž namítal, že hodnocení jeho výpovědi jako nevěrohodné na základě
zjištění žalovaného o neexistenci stěžovatelem uváděných skutečností, je nesprávné.
K otázce rozporů ve výpovědích stěžovatele vážících se k azylově relevantním důvodům,
způsobujících nevěrohodnost jeho výpovědí a svědčících o účelovosti jeho tvrzení se již Nejvyšší
správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004 - 40,
www.nssoud.cz, v němž vyslovil (ve vztahu k tehdy ještě účinnému správnímu řádu z roku
1967), že „není v rozporu se zásadami správního řízení (§3 správního řádu) ani s konkrétními povinnostmi
správního orgánu při zajišťování podkladů pro vydání rozhodnutí (např. §32 odst. 1 správního řádu),
jestliže správní orgán při zjišťování skutkového stavu neuzná či zpochybní některá tvrzení účastníka řízení,
jež nelze jinak ověřit nebo jež lze ověřit jen s mimořádnými obtížemi, jestliže se jiná tvrzení účastníka,
jež mají z hlediska předmětu řízení zásadní význam, ukázala být nepravdivá nebo zásadním způsobem vnitřně
rozporná“. Otázka věrohodnosti výpovědi žadatele byla v minulosti řešena m.j. také Vrchním
soudem v Praze, který v rozsudku ze dne 29. 1. 2002, č. j. 5 A 746/2002 – 31 dospěl k závěru,
že „pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou základem, z něhož se v azylovém řízení nutně
vychází, neboť skutečnosti, o nichž žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku jeho obav
z návratu, a případné důkazy, jichž se na podporu svých tvrzení takový žadatel dovolává v rámci
azylové procedury, mohou být ověřeny zpravidla toliko rámcově. (…) Potřebnou věrohodnost sama osoba,
a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost tvrzení opakovaně zjištěna a nasvědčuje tak tomu,
že k odchodu z vlasti vedly žadatele skutečnosti jiné, než jím tvrzené“.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu