ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.92.2008:77
sp. zn. 4 Azs 92/2008 – 77
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: V. V., zast. Mgr. Simonou Pavlicovou,
advokátkou, se sídlem Foersterova 712, Frýdek – Místek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 10. 7. 2008, č. j. 61 Az 107/2007 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni žalobce Mgr. Simoně Pavlicové, advokátce, se s t a n o v í ve výši
7200 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce
domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2007, č. j . OAM-1-815/VL-10-11-2007,
kterým byla zamítnuta jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), tedy z důvodu,
že v opakovaně podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl skutečnosti
v zásadě shodné či obdobné jako v žádosti předchozí anebo uvedl skutečnosti jiné,
které mu však byly či musely být známé již při podání předchozí žádosti o udělení mezinárodní
ochrany.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad urč ité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotněprávní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vylou čit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti pov olán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází- li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je -li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcec h
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů , a z jakého důvod u
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že v České republice žije od roku 1999, v minulosti
zde neúspěšně žádal o azyl. Žalovaný opomenul zabývat se v stěžovatelově případě udělením
tzv. Zelené karty. Stěžovatel má za to, že splňuje podmínky pro udělení tzv. humanitárního azylu,
neboť na Ukrajině nikoho nemá, byl tam zbaven veškerého majetku včetně rodného domu;
v České republice má nejbližší příbuzné a navázal zde vážný partnerský vztah a hodlá se oženit.
Žalovaný i krajský se však stěžovatelovým rodinným a os obním životem nezabývaly,
čímž podle názoru stěžovatele porušily jeho četná procesní práva a nezjistily řádně skutkový stav.
Krajský soud pochybil, nevyslechl-li stěžovatelem navržené svědky. Žalovaný stěžovatele
nepoučil, že měl podat žádost o udělení azylu ještě před vydáním rozhodnutí o správním
vyhoštění. Ke kasační stížnosti stěžovatel přiložil kopii žádosti o milost adresované prezidentu
republiky.
K tvrzení, že žalovaný nepoučil stěžovatele o možnosti pož ádat o udělení azylu
ještě před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění, a k tvrzení o neudělení tzv. Zelené karty
Nejvyšší správní soud nepřihlíží, neboť tyto skutečnosti stěžovatel neuplatnil před vydáním
napadeného rozsudku (§109 odst. 4 s. ř. s.).
K povinnosti žalovaného zkoumat, zda existují důvody pro udělení tzv. humanitárního
azylu, se Nejvyšší správní soud již mnohokráte vyslovil: V případě zamítnutí žádosti o udělení
azylu jako zjevně nedůvodné je nadbytečné posuzovat, zda stěžovatel splňuje důvody pro udělení
humanitárního azylu. Předpokladem pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu
je totiž skutečnost, že v řízení o udělení azylu nebyl zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12
téhož zákona, což znamená, že správní orgán věcně posuzoval splnění podmínek pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. V případě stěžovatele však tento předpoklad naplněn nebyl,
neboť jeho žádost byla zamítnuta a ustanovení §12 zákona o azylu nebylo užito.
K tomu lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz, rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 4 Azs 203/2005 - 53,
www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 2. 1. 2007, č. j. 4 Azs 137/2006 - 103, www.nssoud.cz.
Z téhož důvodu nelze uznat stěžovatelovu námitku, že soud opomenul vyslechnout navrhované
svědky, kteří měli vypovídat k rodinným a osobním poměrům stěžovatele. Vzhledem
k uvedenému totiž pro zkoumání rodinných a osobních poměrů, v nichž stěžovatel spatřoval
důvody pro udělení humanitárního azylu, nebylo místa.
Co se týče námitky neúplných skutkových zjištění, resp. chybného hodnocení skutkového
stavu, také tyto otázky zdejší soud vícekrát hodnotil. Povinnost správního orgánu zjistit úplně
a přesně skutečný stav věci je limitována tvrzeními žadatele o azyl, což Nejvyšší správní soud
vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, www.nssoud.cz,
nebo v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, www.nssoud.cz. V rozsudku
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud vyslovil,
že správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl
jako důvody, pro které o azyl žádá. Vybočení z těchto kritérií pak Nejvyšší správní soud
v postupu žalovaného správního orgánu neshledal, neboť podle obsahu správních spisů žalovaný
korektně dospěl k adekvátně odůvodněnému závěru, že stěžovatel o udělení mezinárodní
ochrany požádal opětovně, uváděje přitom tytéž skutečnosti jako v žádosti předchozí (Ukrajinu
opustil z ekonomických důvodů, do České republiky přicestoval za prací, chtěl si zde vydělat
peníze a žít).
Pouhý poukazu na žádost o milost pak nelze podřadit žádnému z důvodů pro podání
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř.s., a pokud tento poukaz představuje uplatněnou námitku
(což z jeho znění není zcela patrné), jedná se o námitku nepřípustnou (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvy ššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační
stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem p odstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití §60 odst. 3
a §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Simoně Pavlicové, advokátce, která byla stěžovateli
ustanovena usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2008, č. j. 61 Az 107/2007 – 57,
byla stanovena za tři úkony právní služby, tj. za první poradu s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tar if“)],
za řádně doloženou další poradu s klientem přesahující jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c)
advokátního tarifu] a za písemné podání soudu ve věci samé spočívající v doplnění kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za každý z úko nů náleží zástupkyni
stěžovatele odměna ve výši 2100 Kč podle §7 a §9 odst. 3 pís m. f) advokátního tarifu
a dále režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupkyni stěžovatele
tedy bude vyplacena částka ve výši 7200 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí. Ačkoli si ustanovená zástupkyně účtovala též odměnu
za první poradu s klientem, zdejší soud jí odměnu za tento úkon nepřiznal, neboť tato porada
je podle §11 odst. 1 písm. b) ad vokátního tarifu již zahrnuta v přípravě a převzetí zastoupení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu