ECLI:CZ:NSS:2009:5.A.160.2002:73
sp. zn. 5 A 160/2002 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: F. H.,
zastoupen JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem Na Příkopě 391/7, Praha 1,
proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2002, zn. 32467/02-11,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva financí – Generálního ředitelství cel ze dne 18. 10. 2002,
zn. 32467/02-11 a rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 10. 7. 2002,
č. j. 4393/02 – 0101 - 01/01 až č. j. 4393/02 – 0101 - 01/12 se z r u š u j e
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4800 Kč
do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám advokáta JUDr. Jana Pavloka.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2002, č. j. 32467/02-11, kterým byla zamítnuta jeho
odvolání proti rozhodnutím Celního ředitelství v Brně ze dne 15. 7. 2002,
č. j. 4393/02-0101-01/01 až 4393/02-0101-03/12. V odůvodnění napadeného rozhodnutí
žalovaný uvedl, že žalobce žádal o obnovu řízení pravomocných platebních výměrů Celního
úřadu v Břeclavi – dálnice a Celní ředitelství v Brně tento návrh zamítlo z důvodu, že citovaná
rozhodnutí vykazují zákonnou překážku pro použití požadovaného mimořádného opravného
prostředku ve smyslu ust. §56a odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), neboť byla pravomocně přezkoumána soudem.
Tvrdil-li žalobce v návrhu, že platební výměry vydal Celní úřad Břeclav - dálnice na základě
zfalšovaných dokladů, nepřísluší podle žalovaného správnímu orgánu při vydání tohoto
rozhodnutí vyčkávat až doby než budou prokázány eventuálně nové skutečnosti mající vliv
na toto rozhodnutí. Budou-li v budoucnu nové skutečnosti prokázány, může být podána nová
žádost na obnovu řízení nebo správní orgán ji nařídí z úřední povinnosti. Protože žalovaný
neshledal nové skutečnosti v případu, které by zakládaly důvod pro povolení obnovy řízení,
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
V podané žalobě žalobce uvedl, že nezákonnost rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti
o povolení obnovy řízení spatřuje v tom, že byl označen za toho, kdo nezajistil splnění
povinností vyplývajících z režimu tranzitu a přitom se celní úřady nezabývaly spáchaným
trestným činem odnětí zboží celnímu dohledu. V novém řízení chce žalobce prokázat, že celní
úřad se nejen podílel na trestném činu odnětí zboží celnímu dohledu, ale tentýž celní úřad zneužil
pravomoci veřejného činitele a zatajil důležité skutečnosti při vyměřovacím řízení tak, aby se
žalobce nemohl účinně bránit. Vzhledem k tomu, že důvody pro obnovu řízení vyšly najevo
až po pravomocném přezkoumání předmětných rozhodnutí soudem, je nepřípustnost použití
mimořádného opravného prostředku v rozporu s právy zaručenými ústavou. Toto právní
stanovisko žalobce potvrzuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 1998,
sp. zn. 6 A 24/97, kterým byla povolena možnost nařídit i v takovém případě obnovu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě k důvodům tvrzeným žalobcem odkázal na podrobné
odůvodnění rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 10. 7. 2002 a na odůvodnění
napadeného rozhodnutí. Podle názoru žalovaného nemohla být obnova řízení povolena
se zřetelem k ust. §56 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, neboť ve věci bylo pravomocně
rozhodnuto soudem.
Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal dnem 1. 1. 2003,
kdy nabyl účinnosti s. ř. s., v souladu s ust. §132 s. ř. s. neskončenou věc, u níž byla dána věcná
příslušnost vrchního soudu, Nejvyšší správní soud a dokončí v ní řízení.
Podle ust. §130 odst. 1 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení podle
ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních
učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003, č. j. 5 A 160/2002 - 41, byla
žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal žalobce ústavní stížnost a Ústavní soud nálezem
ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 29/04, napadený rozsudek zrušil. V odůvodnění tohoto nálezu
uvedl, že oproti právnímu názoru, který zaujal Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku,
došlo ze strany tohoto soudu k zásadní změně právního názoru ve věci výkladu a aplikace
sporného ust. §56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Ústavní soud se ztotožnil
se závěrem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vysloveným v usnesení ze dne
17. 7. 2007, č. j. 2 Afs 51/2006 - 58, podle kterého ust. §56a zákona o správě daní a poplatků
je nutné vykládat tak, že „zákaz použití mimořádných opravných prostředků vůči rozhodnutím
správce daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem, se vztahuje pouze na ty případy,
kdy se žadatel domáhá mimořádným opravným prostředkem správního přezkoumání na základě
stejných důvodů, jaké již soud přezkoumal, a to bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu se k nim
v rozsudku výslovně vyjádřil“. Výklad ust. §56a zákona o správě daní a poplatků aplikovaný
v napadeném rozsudku, že zákaz použití mimořádných opravných prostředků platí u případů
přezkoumaných soudem bezvýjimečně, nelze považovat za ústavně konformní. Proto je třeba
věnovat pozornost materiální stránce tvrzení žalobce a posoudit je z hlediska ust. §54 citovaného
zákona, neboť za předpokladu, že by se jednalo o skutečnosti, které nebyly soudem
při rozhodování hodnoceny, mohly by být důvodem pro zahájení obnovy řízení. Uvedeným
postupem Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do základního práva žalobce
na spravedlivý proces, které je mu garantováno čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud vázán právním názorem vysloveným Ústavním soudem
ve zrušujícím nálezu přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení, které jeho vydání
předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Podle názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v usnesení rozšířeného senátu ze
dne 17. 7. 2007, č. j. 2 Afs 51/2006 – 58, při zjištění nových závažných okolností, které vyšly
najevo až po pravomocném přezkoumání správního rozhodnutí soudem, není ust. §56a odst. 2
zákona o správě daní a poplatků překážkou pro obnovu řízení. Toto ustanovení je nutné vykládat
tak, že zákaz použití mimořádných opravných prostředků vůči rozhodnutím správců daně,
která byla pravomocně přezkoumána soudem, se vztahuje pouze na ty případy, kdy se žadatel
domáhá mimořádným opravným prostředkem správního přezkoumání na základě stejných
důvodů, jaké již soud přezkoumal, a to bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu se k nim
v rozsudku vyjádřil.
Závěru, zda je v tom kterém konkrétním případě, s ohledem na ust. §56a odst. 2
zákona o správě daní a poplatků, vyloučena obnova řízení, musí vždy předcházet zkoumání
průběhu a výsledku správního i soudního řízení. Je-li splněna podmínka novosti tvrzených
skutečností či důkazů ve vztahu k předchozímu správnímu a soudnímu řízení spolu s možností
podstatného vlivu na výrok správního rozhodnutí, je tak eliminována použitelnost citovaného
ustanovení a lze pak zkoumat další podmínky přípustnosti návrhu na obnovy a jeho včasnosti.
Pokud by obnova řízení za této situace byla povolena a poté bylo vydáno nové správní
rozhodnutí, může takové být předmětem přezkumu podle ust. §65 a násl. s. ř. s. Tento přezkum
totiž směřuje vůči jinému rozhodnutí správního orgánu vydanému na základě jiných skutkových
okolností.
Lze tedy shrnout, že použití obnovy řízení podle ust. §56a odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků nebrání předchozí přezkoumání správního rozhodnutí soudem, pokud je obnova
řízení odůvodněna novými skutečnostmi nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového
subjektu nebo správce daně uplatněny v původním řízení a nebyly ani předmětem tohoto
zkoumání soudem.
V dané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že okolnosti, které jsou podle tvrzení
žalobce rozhodné pro povolení obnovy řízení (tj. zejména skutečnost, že platební výměry byly
vydány na základě zfalšovaných dokladů, a to souhlasu s proclíváním zboží mimo prostory
celnice a potvrzení o proclení jednotlivých zásilek, přičemž zfalšování bylo prokázáno znaleckým
posudkem odboru kriminalistické techniky a expertízy) nebyly hodnoceny v rámci předchozího
soudního přezkumu, jak vyplývá jednak z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 1998,
č. j. 30 Ca 22/96 - 18, a jednak z tvrzení žalobce, že se o skutečnostech pro obnovu řízení
dověděl až v průběhu roku 2002. Protože Celní ředitelství Brno zamítlo žádost o obnovu řízení
z důvodu zákonné překážky podle ust. §56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a žalovaný
přezkoumatelným způsobem neuvedl, proč neshledal nové skutečnosti, které by zakládaly důvod
pro povolení obnovy, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. V dalším řízení se musí správní
orgán věcně zabývat tím, zda žalobcem tvrzené skutečnosti odůvodňují povolení obnovy řízení
ve smyslu ust. §54 zákona o správě daní a poplatků a své právní hodnocení vyjádřit
v odůvodnění rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí podle ust. §78
odst. 1 s. ř. s. pro vady řízení z důvodů nepřezkoumatelnosti zrušil a podle odst. 4 citovaného
ustanovení vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Protože nepřezkoumatelností
trpí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, Nejvyšší správní soud podle ust. §78 odst. 3 s. ř. s.
zrušil i tato rozhodnutí. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust. §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku
je v dalším řízení správní orgán vázán (§78 odst. 5 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 s. ř. s., když žalobci, který měl ve věci
úspěch, vznikly s tímto řízením náklady zaplacením soudního poplatku v částce 1000 Kč a
odměny právnímu zástupci v částce 3800 Kč (sazba odměny za právní službu 3500 Kč podle
§11 vyhl. č. 484/2000 Sb. a náhrada hotových výdajů 4 x 75 Kč podle §13 odst. 3 vyhl.
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu