ECLI:CZ:NSS:2009:5.AFS.35.2009:223
sp. zn. 5 Afs 35/2009 - 223
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: Ing. J. J., zast.
advokátem JUDr. Ing. Danielem Srncem, se sídlem AK Na Poříčí 1071/17, Praha 1, proti
žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. město Prahu, Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008, č. j. 10 Ca
205/2006 – 171,
takto:
Věc se p o s t u p u je dle ust. §17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, k rozhodnutí rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále
„městský soud“) domáhal zrušení celkem osmnácti rozhodnutí žalovaného, kterými byla
zamítnuta jeho odvolání proti platebním výměrům na penále. V žalobě stěžovatel namítal,
že napadená rozhodnutí jsou nicotná, neboť byla vydána nad rámec pravomoci žalovaného.
Tvrdil, že penále je příslušenstvím daně a není ve smyslu ust. §1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále „zákon o správě daní“), správce daně tedy není kompetentní
spravovat toto příslušenství daně. Dále namítal, že platební výměr není výsledkem daňového
řízení, proto se na něj nevztahuje ust. §32 zákona o správě daní, ale je nutno použít §47
správního řádu účinného do 31. 12. 2005, tj. zákona č. 71/1967 Sb.; platební výměr musí tedy
obsahovat odůvodnění. Stěžovatel namítal rovněž, že penále je již promlčeno, námitku promlčení
penále vzniklého v období od 1. 1. 1997 do 31. 12. 1998 pro marné uplynutí šestileté lhůty
dle §71 zákona o správě daní uplatnil přitom stěžovatel již v odvolání. V případě penále
předepsaného za období 1997 mu tak bylo sděleno po uplynutí lhůta stanovené v §63 odst. 4 cit.
zákona, lhůta ke sdělení penále uplynula dne 31. 12. 2004. Stěžovatel nesouhlasil s názorem
žalovaného, že ve věci byly správcem daně činěny úkony, které obnovují běh promlčecí lhůty.
Dle stěžovatele úkony učiněné v rámci daňové kontroly nemohou být považovány za úkony
směřující k vyměření penále, ale pouze za úkony k dodatečnému vyměření daně. Stěžovatel
poukazuje na to, že dodatečná daňová přiznání, podaná dne 3. 8. 2001 či 29. 5. 2001
ani konkludentní rozhodnutí vydaná správcem daně na jejich podkladě, nejsou úkonem
směřujícím k vybrání či vymáhání penále ve smyslu ust. §70 odst. 2 zákona o správě daní.
Daňová kontrola byla zahájena za roky 1997 až 2000 dne 23. 5. 2001, byla ukončena dne
26. 6. 2001 a dne 15. 8. 2001 byl vydán dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období 1997. Ani jeden z těchto úkonů nebyl úkonem k vybrání či vymáhání
ve smyslu ust. §70 zákona, protože tyto úkony lze činit teprve poté, kdy je daň splatná
a rozhodnutí vykonatelné; vykonatelnost nastává uplynutím lhůty splatnosti dodatečně doměřené
daně, musí proto jít o úkony učiněné po vykonatelnosti, nikoli před ní. Správce daně vydal
platební výměr na penále na daň z příjmů fyzických osob za roky 1997 a 1998 až 6. 10. 2005, tedy
po lhůtě stanovené v §70 zákona o správě daní, tato lhůta dle stěžovatele uplynula 31. 12. 2003,
resp. 31. 12. 2004 vzdor daňové kontrole, která byla úkonem ve vztahu k §47 odst. 2, nikoli však
ve vztahu k §70 odst. 2 zákona.
Městský soud žalobu zamítl, když neshledal důvodnými námitky stran nesprávné aplikace
zákona o správě daní stran příslušenství daně, neshledal tedy platební výměry nicotnými;
nepřisvědčil stěžovateli ani v tom, že předpis penále mu byl sdělen až po uplynutí promlčecí
lhůty. Městský soud uvedl, že lhůta ke sdělení předpisu penále je navázána na lhůtu, v níž
se promlčuje vybrání daně (§70 odst. 1 zákona o správě daní). Tuto promlčecí lhůtu (ohledně
daňové povinnosti za rok 1997) odvozoval přitom městský soud od okamžiku vydání
dodatečných platebních výměrů ze dne 15. 8. 2001, resp. od 1. 1. 2002, její konec potom připadl
na 31. 12. 2007. Městský soud přitom uvedl, že lhůta pro vybrání nedoplatku nemůže začít běžet
dříve, než byl tento nedoplatek zjištěn, daň vyměřena a nedoplatek vyčíslen v platebním výměru.
Ve svém odůvodnění vycházel přitom z právních závěrů učiněných v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 1. 2007, č. j. 1 Afs 142/2005 - 35.
Stěžovatel v kasační stížnosti, byť tak nečiní výslovně, namítá důvod dle ust. §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. (dále „s. ř. s“.). Nesouhlasí se závěrem městského soudu o tom,
že lhůta pro sdělení penále počíná plynout až právní mocí rozhodnutí, kterým je doměřena daň,
jejíž pozdní zaplacení je penalizováno. Stěžovatel uvádí, že základním principem správy daní
a poplatků je povinnost daňového subjektu vyčíslit výši daně, oznámit ji a ponechat na správci
daně, aby ji individuálním správní aktem závazně určil. Pro vyměření či doměření daně jsou
správci daně stanoveny zákonem prekluzívní lhůty. Založením institutu daňové kontroly bylo
správci dně svěřeno právo přezkoumat správnost výpočtu daně provedené daňovým subjektem
kdykoliv, kdy je správce daně oprávněn daň vyměřit. Zároveň byla zakotvena koncepce penále
tak, že penále vzniká ze zákona každý den prodlení a nepotřebuje pro založení své existence
individuální správní akt; naopak vzniká přímo ze zákona. Zákonodárce si proto musel být vědom
skutečnosti, že penále bude vznikat zpětně, zpravidla, když správce daně na základě daňové
kontroly zjistí, že daňový subjekt daň špatně vypočetl a doměří mu ji. Na výběr byl i jiný způsob
řešení vzniku penále, a to na základě individuálního správního aktu, přičemž penále by vznikalo
až jeho právní mocí. Z porovnání obou koncepcí plyne, že zákonodárce úmyslně zvolil zpětný
vznik penále. Koncepce zpětného vzniku penále však s sebou nese riziko, že mezi sdělením
penále platebním výměrem a jeho vznikem uplyne, je-li správce daně nečinný, základní promlčecí
lhůta, což se stalo i v případě stěžovatele. Městský soud, aby uvedený nedostatek překlenul,
použil extenzivního výkladu promlčecích lhůt penále. Přijal proto výklad, že promlčecí lhůty
začínají plynout až v okamžiku, kdy je doměřena daň. Fakticky tak dochází ke stavu, že promlčecí
lhůta není šestiletá, protože je „nastavena“ lhůtou prekluzívní. Přitom zákon o správě daní v §70
odst. 2 taxativně vyjmenovává případy, kdy základní promlčecí lhůta počíná plynout znovu
a umožňuje správci daně prodloužit lhůtu až na 20 let, dále v ust. §70 odst. 3 uvádí druhy řízení,
v jejichž průběhu promlčecí lhůty neběží vůbec, např. v odst. 3 cit. ustanovení je stanovena lhůta
30 let. Stěžovatel je přesvědčen, že další „nastavování“ promlčecích lhůt, představované
žalovaným i soudem je nepřijatelné, protože nerespektuje z principu proporcionality plynoucí
příkaz k co největší minimalizaci zásahů do základního práva na vlastnictví. Základní promlčecí
lhůta pro výběr daňového penále je šestiletá, výjimky prodloužení této lhůty stanoví taxativně
zákon o správě daní a poplatků. Je nepřípustné taxativní výčet výjimek rozšiřovat v neprospěch
jednotlivců.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že lhůtu, ve které lze předpis penále sdělit,
upravuje §63 odst. 4 zákona v znění platném do 31. 12. 2006. Podle uvedeného ustanovení
je penále splatné dnem, kdy byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uplatnění.
Předpis penále sdělí správce daně daňovému dlužníkovi platebním výměrem. Žalovaný tedy
považuje za oprávněné tvrzení stěžovatele, že penále je sankcí vznikající přímo ze zákona
za každý den prodlení, nicméně již nesouhlasí s tím, že každý den počíná plynout samostatná
promlčecí lhůta vážící se výhradně k penále vzniklému za jeden den. Jak vyplývá z citovaného
ustanovení, správce daně platebním výměrem pouze sděluje výši předpisu penále. Právě uvedené
ustanovení stanoví lhůtu, ve které je správce daně oprávněn předpis penále daňovému dlužníkovi
sdělit, tj. kdykoli, pokud to vyžaduje stav jeho účtu, nejpozději však ve lhůtě, v níž se promlčuje
vybrání daně. Promlčení vybrání daně je upraveno v §70 odst. 1 zákona o správě daní. Dle jeho
názoru splatností nedoplatku, jak o ní uvedené ustanovení hovoří, se má na mysli splatnost
náhradní; odkazuje přitom na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, který takový
názor vyslovil. Žalovaný považuje výklad ust. §70 zákona o správě daní, tak jak učinil městský
soud, za správný. Konstatuje, že uvedené ustanovení je nutno vykládat tak, že se jedná o lhůtu
pro vybrání konkrétního nedoplatku, který je penalizován. V dané věci byly platební výměry
vydány na penále dne 6. 10. 2005, byla jimi penalizována pozdní úhrada daňových povinností
na dani z přidané hodnoty a dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1997 a 1998
splatných v roce 2001, předpis penále byl proto sdělen v zákonem stanovené lhůtě.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Ze spisového materiálu vyplynuly pro věc následující podstatné skutečnosti.
U stěžovatele byla zahájena dne 23. 5. 2001 daňová kontrola daně z příjmů fyzických
osob za zdaňovací období 1997, 1998, 1999 a 2000, na základě kontroly dne 15. 8. 2001 vydal
správce daně dodatečný platební výměr č. 1010001259, kterým stěžovateli doměřil za zdaňovací
období roku 1997 daň z příjmů ve výši 3 250 960 Kč a dále dodatečný platební výměr
č. 1010001260, kterým byla doměřena daň z příjmů za zdaňovací období 1998 ve výši
692 188 Kč. Platební výměry byly stěžovateli doručeny dne 7. 9. 2001, dlužná částka daně byla
uhrazena ve stanovené náhradní 30-ti denní lhůtě splatnosti dne 5. 10. 2001.
Spornou otázkou v projednávané věci není stav skutkový, ale otázka právního posouzení,
a to, zda platební výměr na penále dle ust. §63 odst. 4 a §70 zákona o správě daní ve znění
účinném do 31. 12. 2006, musí být vydán v šestileté promlčecí lhůtě, jejíž běh počíná ode dne
původní splatnosti daně, (tak její počátek dovozuje stěžovatel), nebo ode dne náhradní splatnosti
dodatečně doměřené daně, tzn. nedoplatku, který se penalizuje (tak jak dovozuje žalovaný
i městský soud).
Nejvyšší správní soud se touto otázkou již zabýval ve výše citovaném v rozsudku č. j.
1 Afs 142/2005 - 30 ze dne 24. 1. 2007, přitom zde konstatoval: „Splatností nedoplatku, jak o ní
hovoří §70 odst. 1 d. ř., se má totiž na mysli splatnost náhradní: lhůta k nedoplatku nemůže začít běžet dříve,
než byl nedoplatek vyčíslen v platebním výměru, byť se tak stalo s odstupem několika let od původního dne
splatnosti dlužné daně. Jiný výklad by vedl k absurdním situacím, které zákonodárce zjevně nezamýšlel – kdyby
totiž pojem „splatného nedoplatku“ v §70 odst. 1 odkazoval na pojem „splatné daně“ v §40 odst. 1 d. ř., mohlo
by se stát, že správce daně by svými úkony opakovaně a v souladu se zákonem prodloužil lhůtu k vyměření daně,
ovšem když by nakonec daň vyměřil či doměřil, nemohl by vybrat ani samotnou daň, ani penále z ní, protože lhůta
pro vybrání daně podle §70 odst. 1 d. ř. by již uplynula. To stejné platí i pro penále – i ono, ačkoli se počítá
od původního dne splatnosti, je možno vyčíslit a předepsat až po vydání platebního výměru na daň“.
Pátý senát dospěl při posouzení této otázky k odlišnému závěru, než učinil první senát,
vycházel přitom z následujících úvah:
Penále (nyní úrok z prodlení) představuje určitý druh sankce, kterou je poplatník stižen
za to, že nepřiznal svou daňovou povinnost řádně v době, kdy příslušná daňová povinnost byla
splatná, tzn. určitým způsobem porušil zákonnou povinnost řádně daň vypočítat a přiznat.
Je proto v takovém případě zcela legitimní konstatování, že poplatník se ocitá v prodlení
s úhradou daňové povinnosti již ode dne původní splatnosti daně, kterou nesprávně uvedl
již v řádném daňovém přiznání, neboť již od tohoto okamžiku měl daňový výnos připadnout
státu. Takový postup je zcela souladný s ust. §2 odst. 2 zákona o správě daní, tzn. správce daně
postupuje tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy.
Ustanovení §63 odst. 4 zákona o správě daní ve znění účinném v době vydání platebních
výměrů (tj. do 31. 12. 2005) stanoví:
„Penále je splatné dnem, kdy byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uplatnění. Předpis
penále sdělí správce daně daňovému dlužníkovi platebním výměrem. Proti platebnímu výměru se daňový dlužník
může odvolat do třiceti dnů od jeho doručení. O tomto předpisu se daňový dlužník může vyrozumět kdykoliv,
pokud to vyžaduje stav jeho účtu, zejména při daňové exekuci; o předpisu se daňový dlužník zpravidla vyrozumí
do třiceti dnů poté, kdy daňový nedoplatek byl zcela vyrovnán, nejpozději však ve lhůtě, v níž se promlčuje vybrání
daně. Penále uvedené v platebním výměru je splatné v náhradní lhůtě patnácti dnů ode dne doručení platebního
výměru, pokud nebylo již uhrazeno.“
Podle §70 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků se právo vybrat a vymáhat daňový
nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným.
Předmětem sporu je otázka, zda žalobci byl či nebyl předpis penále sdělen včas s ohledem
na znění ustanovení §70 zákona o správě daní a poplatků. Vzhledem k výše popsanému
skutkovému stavu věci je nutno především jednoznačně zodpovědět otázku, jakou splatnost má
uvedené ustanovení na mysli. Na rozdíl od prvního senátu se pátý senát nedomnívá, že je možno
usuzovat na „náhradní splatnost“. Zákon nadto zná pouze termín náhradní lhůta splatnosti nikoli
však náhradní splatnost. Kdy je daň splatná stanoví jednoznačně §40 odst. 1 zákona o správě
daní a poplatků, tzn. nestanoví-li zákon jinak, ve lhůtě pro podání daňového přiznání. Přitom
případy, kdy „zákon stanoví jinak“ nejsou případy náhradní lhůty splatnosti u daní, které
je povinen uhradit současně s podáním daňového přiznání, ale ty případy, kdy daň se neplatí
současně s podáním daňového přiznání, resp. se daňové přiznání nepodává (např. majetkové
daně). V daňovém přiznání přitom daňový subjekt je povinen uvést daňovou povinnost
za příslušné zdaňovací období. Nepřizná-li daňovou povinnost v řádné výši, vznikne následně
rozdíl - nedoplatek na dani. Nepodá-li daňový subjekt např. daňové přiznání vůbec a v řízení
je postupováno dle §44 zákona o správě daní, daňový nedoplatek se rovná celé daňové
povinnosti.
Pokud správce daně zjistí, ať již při vyměření daně, např. v rámci vytýkacího řízení
nebo po vyměření daně, v rámci daňové kontroly, že daňová povinnost uvedená daňovým
subjektem, je nesprávná, daň vyměří a současně předepíše, přitom rozdíl na dani je splatný
do třiceti dnů ode dne doručení rozhodnutí o vyměření daně (§46 odst. 4 zákona o správě daní)
nebo daň dodatečně vyměří ve výši rozdílu dodatečným platebním výměrem, rozdíl na dani
předepíše; dodatečně vyměřená daň je splatná do třiceti dnů ode dne doručení platebního výměru
(§46 odst. 7 zákona). Vždy se však jedná o konkrétní daňovou povinnost za příslušné zdaňovací
období, byť k jejímu navýšení došlo kdykoli později, při respektování lhůty dle §47 zákona
o správě daní.
V žádném z výše uvedených případů není stanovena lhůta splatnosti daně, ale je zde
stanovena pouze náhradní lhůta splatnosti k úhradě, resp. lhůta, která je daňovému subjektu
určena pro dodatečné uhrazení daně, která nebyla přiznána a zaplacena již v původním termínu
splatnosti.
V projednávané věci se tudíž stále jedná o jednu daňovou povinnost za jedno konkrétní
zdaňovací období roku 1997, byť tato byla „upravena“ dodatečně správcem daně na základě
provedené daňové kontroly až v roce 2001, kdy byl stěžovateli předepsán rozdíl na
dani.V průběhu daňového řízení nedochází postupně ke vzniku několika daňových povinností.
Nejedná se proto o nedoplatek na dani za rok 2001 (daňová povinnost za toto období je splatná
v termínu 31. 3. 2002). Nelze proto promlčecí lhůtu dle §70 odst. 1 zákona o správě daní odvíjet
od roku 2001 pro vybrání nedoplatku daňové povinnosti za rok 1997.
Stejně tak v případě výše předestřeném, nebylo-li by daňové přiznání za rok 1997 podáno
vůbec a správce daně by postupoval v souladu s ust. §44 zákona o správě daní a poplatků
a v roce 2001 předepsal celkovou výši daně, bude se stále jednat o daňovou povinnost
za zdaňovací období 1997, jejíž splatnost nastala 31. 3. 1998 a lhůta pro vymáhání počíná běžet
1. 1. 1999 a končí 31. 12. 2004.
V projednávané věci tedy za zdaňovací období 1997 byla daň splatná v termínu
pro podání daňového přiznání, tzn. 31. 3. 1998, od tohoto data je rovněž dle ust. §63 odst. 2
vždy, dojde-li kdykoli později k navýšení této povinnosti, počítáno penále. Zákonodárce tedy
presumoval existenci nedoplatku na dani již k datu původní splatnosti, jinak by nebylo „co“
penalizovat, nikoli až ke dni splatnosti nedoplatku (splatného v náhradní lhůtě). Uvedené přímo
vyplývá i z ustanovení §63 odst. 2 zákona v relevantním znění, podle kterého se penále počítá
za každý den prodlení počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně,
a to ode dne původního dne splatnosti. Nelze proto posouvat datum splatnosti vždy, kdykoli
správce daně dodatečně daň doměří, neboť by docházelo nepřípustně k „umělému“ a zcela
svévolnému prodlužování zákonných lhůt. Daňový dlužník je de facto „trestán“ zpětně penalizací
za nedoplatek, v době, kdy tento ještě fyzicky neexistoval (správce daně jej nevyčíslil). Vychází-li
zákon z této výkladové konstrukce v jednom ustanovení (§63 odst. 2), je nutno respektovat tuto
interpretační pravidlo z ní vycházející i v případě ustanovení dalších, zde v případě běhu
a počítání promlčecí lhůty pro vymáhání daně (§70). Takové výkladové pravidlo je nutno
respektovat tím spíše, jedná-li se o ustanovení v téže části zákona: Placení daní.
Jak Nejvyšší správní soud uvedl, např. již v rozsudku ze dne 31. 8. 2004, č. j.
5 Afs 218/2003 - 69 „Lhůtu s níž je spojeno promlčení a prekluze práva je nutno stanovit transparentním
způsobem. Prekluze práva je závažnou právní skutečností, která zasahuje subjekt na jeho vlastnickém právu“.
Měl-li by běh promlčecí lhůty záviset na okamžiku, který je výlučně v dispozici správce daně –
tj. např. na provedení daňové kontroly, resp. vydání dodatečného platebního výměru, nelze
hovořit o předvídatelnosti práva ani o transparentním stanovení lhůty.
Lhůta určená podle §63 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků ke sdělení předpisu
penále je navázána na lhůtu, v níž se promlčuje vybrání daně (§70 odst. 1 téhož zákona). Sdělení
předpisu penále daňovému dlužníkovi není tedy omezeno samostatnou lhůtou, nýbrž je vázáno
na běh šestileté promlčecí lhůty pro vybrání daně. Jestliže je běh lhůty pro vybrání daně zákonem
stanoveným způsobem přerušen (kvalifikovaným úkonem správce daně směřujícím k vybrání,
zajištění nebo vymožení předmětného nedoplatku ve smyslu ustanovení §70 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků), počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku,
ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven, a tato nová lhůta platí nejen pro vybrání
daně, ale též pro sdělení předpisu penále. Je tedy zřejmé, že lhůta k předpisu penále je ve vztahu
k promlčecí lhůtě k vymáhání daňových nedoplatků lhůtou sekundární a při posuzování lhůty
pro sdělení předpisu penále musí být předně zkoumán běh promlčecí lhůty pro vybrání daně,
neboť teprve od běhu této základní lhůty se odvíjí lhůta ke sdělení předpisu penále, resp.
Obě lhůty zde splývají.
V projednávané věci promlčecí lhůta pro vybrání daně za rok 1997 počala běžet 1. 1. 1999
a končila 31. 12. 2004. Správce daně daňovou kontrolou v roce 2001 zjistil, že stěžovatel přiznal
daňovou povinnost za rok 1997 nesprávně nižší, proto platebním výměrem v roce 2001 daň
dodatečně vyměřil a předepsal. Dále však neučinil žádný úkon směřující k zajištění, vybrání
nebo vymožení daně, v tomto směru však nutno konstatovat, že nebyl důvod pro takový úkon,
neboť stěžovatel doměřenou daň v náhradní lhůtě uhradil ve stanovené lhůtě. V roce 2001 byl
tedy uhrazen nedoplatek, správce daně však platební výměr na penále vydal až v roce 2005, tedy
zjevně po uplynutí lhůty stanovené v §70 odst. 1 zákona o správě daní.
Předkládající senát má za to, že nelze interpretovat ust. §70 odst. 1 zákona způsobem
jak učinil dříve první senát, zcela izolovaně, aniž by bylo přihlédnuto k ostatním ustanovením
zákona, zejm. pak právě k ustanovení §63, ve kterém je stanoven okamžik, ke kterému
zákonodárce vznik nedoplatku váže. Konstatuje-li se v §63 odst. 2 zákona, že penále se počítá
ode dne původní splatnosti, nelze dospět k jinému závěru, než k tomu, že již v tomto okamžiku,
tzn. v den původní splatnosti, nedoplatek existoval, byl tedy „součástí daňové povinnosti“,
neboť jinak by zcela scházel relevantní důvod k penalizaci nedoplatku již za toto období.
Zákonodárce tedy presumoval, stanovil-li počátek penalizace za daňový nedoplatek k datu
původní splatnosti, že již tehdy daňový subjekt odvedl státu méně než odvést měl, tedy měl
nedoplatek.
Pátý senát na základě výše uvedených úvah se hodlá odchýlit od právního názoru,
který vyslovil dříve první senát a domnívá se, že ustanovení §70 odst. 1 zákona o správě daní je
nutno vykládat nikoli tak, že lhůta k vybrání daňového nedoplatku počíná běžet vždy až ode dne,
kdy správce daně dodatečně doměří (navýší) daň a uplyne náhradní lhůta splatnosti, ve které
je daňový subjekt povinen rozdíl na dani uhradit, ale již od data původní splatnosti daně, ke které
se dodatečně doměřená daň vztahuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa,
JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Karel Šimka, JUDr. Jakub Camrda, JUDr. Marie
Turková, JUDr. Miluše Došková a JUDr. Jaroslav Vlašín. Účastníci mohou
namítnout podjatost těchto soudců do jednoho týdne od doručení tohoto
usnesení (§8 odst. 1 s. ř. s.).
V Brně dne 6. listopadu 2009
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu