ECLI:CZ:NSS:2009:5.AFS.57.2008:37
sp. zn. 5 Afs 57/2008 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: Ing. Josef Vavřička, bytem F. Šrámka 2584, Teplice, správce konkursní podstaty
společnosti MELBRO a. s., se sídlem Žernosecká 17, Litoměřice, zastoupený JUDr. Lubomírem
Pánikem, advokátem se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2008,
č. j. 15 Ca 199/2007 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Finanční úřad v Litoměřicích platebním výměrem ze dne 3. 11. 2006,
č. j. 112620/06/196912/6126, sdělil společnosti MELBRO a. s. (dále jen „úpadce“) penále
v celkové výši 167 629 Kč vzniklé prodlením úpadce s placením daně z příjmů fyzických osob
ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 2000. Tentýž finanční úřad
platebním výměrem ze dne 3. 11. 2006, č. j. 112624/06/196912/6126, sdělil úpadci penále
v celkové výši 220 090 Kč vzniklé prodlením úpadce s placením daně z příjmů fyzických osob
ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 2001.
Proti těmto dvěma rozhodnutím podal žalobce odvolání, která žalovaný rozhodnutím
ze dne 6. 9. 2007, č. j. 9939/07-1500-506118, zamítl.
Žalobce napadl toto rozhodnutí žalovaného žalobou ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem, v níž uvedl čtyři okruhy žalobních námitek.
Pokud jde o první okruh námitek, žalobce namítal zejména, že se v daném případě
nejednalo o sdělení penále na dani, jak uvádí žalovaný, ale ve skutečnosti bylo platebními výměry
rozhodnuto o předpisu penále, kdy se rozdíl vypočteného penále určuje k zaplacení a stanoví
se splatnost v náhradní lhůtě patnácti dnů ode dne doručení platebního výměru, tedy na prosinec
2006, kdy prokazatelně konkurs (prohlášený na majetek úpadce dne 26. 10. 2000 - pozn. NSS)
stále ještě trval. Žalobce byl dále toho názoru, že §14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání, v relevantním znění (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), bránil tomu,
aby bylo vydáno napadené rozhodnutí a zvláště, aby pak podle tohoto rozhodnutí byl daňový
subjekt povinen provádět platbu. Podle §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání
se řízení o nárocích, které se týkaly majetku patřícího do konkursní podstaty, nebo které měly být
uspokojeny z tohoto majetku, přerušovala s výjimkami uvedenými dále; mezi tyto výjimky ovšem
daňové řízení zahrnuto nebylo. Ohledně předmětného penále pak dle názoru žalobce platil §14
odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání, neboť řízení o nárocích, které se týkaly majetku
patřícího do podstaty nebo které měly být uspokojeny z tohoto majetku, mohla být zahájena jen
na návrh správce nebo proti správci; ovšem jednalo-li se o pohledávky, které bylo třeba přihlásit
v konkursu, mohlo být řízení zahájeno jen za podmínek uvedených v §23 a §24 zákona
o konkursu a vyrovnání, což daný případ nebyl. Postup správce daně tedy byl dle názoru žalobce
v naprostém rozporu s těmito speciálními ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání.
Druhým okruhem žalobních námitek žalobce brojil proti způsobu úhrady daňového
penále. Žalobce namítal, že správce daně provedl zápočet přeplatku na dani z přidané hodnoty
s původně předepsaným penále na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000
ve výši 97 519 Kč, takže k úhradě zbývá jenom rozdíl 70 110 Kč. Žalobce tento zápočet považuje
za nezákonný.
Třetím okruhem žalobních námitek žalobce brojil proti způsobu výpočtu daňového
penále. Žalobce namítal, že podle §63 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
v relevantním znění (dále jen „daňový řád“), je daňový dlužník v prodlení, nezaplatí-li splatnou
daň nejpozději v den její splatnosti. Ze zákona o konkursu a vyrovnání však vyplývá,
že po prohlášení konkursu nemůže nastat ani splatnost daně za předchozí období, ani nemůže
nastoupit povinnost zaplatit takovou daň, která není splatná. V důsledku toho nemůže konkursní
správce být v prodlení a nemůže mu být účtován ani úrok z prodlení.
V rámci čtvrtého okruhu žalobních námitek žalobce uváděl, že je nutné rozlišovat penále
vzniklé před prohlášením konkursu a penále vzniklé po prohlášení konkursu. Podle žalobce bylo
v souladu s §14 zákona o konkursu a vyrovnání nepřípustné uplatňovat povinnost vzniklou
před prohlášením konkursu proti konkursní podstatě. Správce daně je naopak povinen přihlásit
jako pohledávku vůči podstatě penále vzniklé do prohlášení konkursu. Ustanovení §33 odst. 1
písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání neznamenalo, že by nebylo nutné takové pohledávky
(v době prohlášení konkursu již vzniklé) do konkursu přihlašovat. Vycházelo se z toho,
že pro potřeby konkursu se toto penále prohlášením konkursu omezovalo z hlediska jeho
konečné výše. Totéž dle žalobce platilo u pohledávek na penále, které vznikly za trvání konkursu,
i když pro penále vzniklé po prohlášení konkursu platil jiný režim uspokojení [jednalo se dle
žalobce o pohledávky za podstatou podle §31 odst. 2 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání].
Krajský soud žalobu zamítl. První okruh žalobních námitek krajský soud shledal
nedůvodným, neboť platební výměr sloužící k předpisu penále neukládal novou povinnost; toliko
se jím deklarovala povinnost vzniklá již na základě zákona. Povinnost k úhradě penále vznikala
první den prodlení a trvala po celou dobu prodlení; měnila se pouze částka penále, která se
s každým dnem prodlení zvyšovala podle příslušné sazby. Právě z důvodu deklaratorního
charakteru platebního výměru na penále je lichá i argumentace odkazující na §14 zákona
o konkursu a vyrovnání. I když povinnost k platbě penále a jeho splatnost vznikala daňovému
subjektu přímo ze zákona, byl správce daně dle §63 odst. 4 daňového řádu povinen sdělit mu
předpis penále platebním výměrem. Dle §40 odst. 11 daňového řádu se daňové řízení
prohlášením konkursu nepřerušovalo, tato povinnost tedy stíhala správce daně i v průběhu
daňového řízení.
Ke druhému okruhu žalobních námitek krajský soud konstatoval, že v řízení, v němž
je žalobou napadeno rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu
výměru, kterým bylo sděleno penále, nelze přezkoumávat způsob úhrady původně sděleného
penále. Uvedenou námitku měl žalobce uplatnit v žalobě proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty.
Třetí okruh žalobních námitek krajský soud shledal rovněž nedůvodným, neboť daň
z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za období leden až září 2000
se stala splatná ještě před prohlášením konkurzu; za období říjen až prosinec 2000 se stala splatná
po prohlášení konkurzu. Podle §40 odst. 11 daňového řádu se daňové řízení prohlášením
konkursu nepřerušuje (což potvrzuje i §31 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), proto daňové
povinnosti nabývají splatnosti i za trvání konkursu. Vzhledem k tomu, že se předmětné daně staly
splatnými a nedošlo k jejich zaplacení, vznikalo u těchto daní v souladu s §63 odst. 2 daňového
řádu penále.
Krajský soud se neztotožnil ani se čtvrtým okruhem žalobních námitek, a to opět
s odkazem na deklaratorní charakter předpisu penále. Krajský soud zdůraznil, že platební výměr,
jímž byl sdělen předpis penále, pouze deklaruje již vzniklou povinnost a nesměřuje přímo
k uspokojení pohledávky správce daně. Během konkursu jej nelze užít k vymáhání penále
vzniklého před prohlášením konkursu ani k vymáhání penále vzniklého po prohlášení konkursu.
V důsledku jeho vydání se tak nezmenšuje konkursní podstata; až po zrušení konkursu
by případně uvedený platební výměr mohl sloužit jako exekuční titul.
II.
Shrnutí základních argumentů uvedených v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností, v níž
explicitně odkazoval na důvody dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti navazuje na již popsané žalobní námitky. Stěžovatel
především nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož platební výměr sloužící
k předpisu penále má pouze deklaratorní charakter, neboť neukládá novou povinnost. Pokud má
platební výměr na penále význam pouze deklaratorní, pak podle stěžovatele nebyl možný takový
jeho výrok, ve kterém se určuje povinnost zaplacení a stanoví se splatnost v náhradní lhůtě 15
dnů ode dne doručení výměru s tím, že proti tomuto platebnímu výměru je možné odvolání.
Pokud by význam platebního výměru byl pouze deklaratorní, nemohla by v něm být stanovena
povinnost konkrétní daňové penále platit. S tím podle stěžovatele souvisí i námitka, že podle §14
odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání došlo k přerušení řízení. Stěžovatel nadále trvá na tom,
že toto ustanovení bránilo tomu, aby bylo vydáno rozhodnutí ve věci a aby podle tohoto
ustanovení byl daňový subjekt zavázán provádět platby – jak doslovně výrok předmětného
platebního výměru zní. Pokud krajský soud dovodil, že takový výměr pouze deklaruje povinnost
a nesměřuje přímo k uspokojení pohledávky správci daně, pak by taková skutečnost měla být
v platebním výměru uvedena. Pokud by šlo jen o informování daňového dlužníka o výši penále,
pak by takový informativní předpis penále nemohl zahrnovat stanovení povinnosti k zaplacení,
zvláště s uvedením lhůty, která se počítá od doručení či právní moci rozhodnutí. Takovým
platebním výměrem rozhodování o penále končí, na něj již dál nic nenavazuje, takže podle
stěžovatele není splněna ani podmínka uvedená v §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu
a vyrovnání. Dále stěžovatel namítá, že dle §40 odst. 11 daňového řádu se sice daňové řízení
nepřerušovalo, z toho ale podle něj nelze dovodit, že by takové daňové řízení končilo vydáním
rozhodnutí.
Konečně stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož v řízení, v němž
je žalobou napadeno rozhodnutí zamítající odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru,
kterým bylo sděleno penále, nelze přezkoumávat způsob úhrady původně sděleného penále.
Stěžovatel je toho názoru, že otázky vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty a započtení
tohoto přeplatku vůči nedoplatku na penále na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti
a funkčních požitků spolu úzce souvisí, a proto není možné otázku započtení vynechat
z přezkoumání v projednávané věci jen z toho důvodu, že by se snad formálně jednalo o jiné
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí, přičemž se ve všech
ohledech ztotožnil s názorem krajského soudu.
III.
Posouzení podmínek řízení a právní hodnocení věci
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a neshledal kasační stížnost důvodnou.
III. a)
Povaha platebního výměru na penále a jeho účinky v době konkursu
Pokud jde o povahu „platebního výměru“, kterým se daňovému subjektu sdělovalo
penále, klíčová právní otázka stojí, zda-li toto rozhodnutí má deklaratorní, nebo konstitutivní
účinky.
Podle §63 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro projednávanou
věc, bylo „penále … splatné dnem, kdy byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uplatnění. Předpis
penále sdělí správce daně daňovému dlužníkovi platebním výměrem. Proti platebnímu výměru se daňový dlužník
může odvolat do třiceti dnů od jeho doručení. O tomto předpisu se daňový dlužník může vyrozumět kdykoliv,
pokud to vyžaduje stav jeho účtu, zejména při daňové exekuci; o předpisu se daňový dlužník zpravidla vyrozumí
do třiceti dnů poté, kdy daňový nedoplatek byl zcela vyrovnán, nejpozději však ve lhůtě, v níž se promlčuje vybrání
daně. Penále uvedené v platebním výměru je splatné v náhradní lhůtě patnácti dnů ode dne doručení platebního
výměru, pokud nebylo již uhrazeno“.
Nejvyšší správní soud již judikoval, že „penále není daní, proto se nevyměřuje; nabíhá ze zákona,
jakmile jsou splněny zákonem stanovené předpoklady, k jeho výši dospívá správce daně matematickou operací,
kterou daňovému subjektu sděluje formou platebního výměru (§63 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků).
Nezjišťují se zde skutečnosti rozhodné pro určení výše původní daňové povinnosti tak, jak je tomu u daně
při vyměřovacím řízení, vytýkacím řízení či daňové kontrole, neboť v každém okamžiku daňového řízení nastalém
po splatnosti daně lze penále vypočíst na základě již učiněného rozhodnutí o dani“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 5. 2008, č. j. 9 Afs 112/2007 - 72; viz rovněž rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 9 Afs 65/2007 - 54, rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Afs 78/2005 - 29, všechny dostupné na www.nssoud.cz,
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2005, č. j. 1 Afs 96/2004 - 62, publikovaný
pod č. 674/2005 Sb. NSS).
Používání označení „platební výměr“ pro rozhodnutí, kterým se daňovému subjektu
sdělovalo penále, tak nemělo nic společného s vyměřováním daně, a nelze jej tedy chápat tak,
že by se penále zjišťovalo a předepisovalo dle stejných pravidel a ve stejném režimu jako daň
samotná. Nejen z povahy tohoto institutu, ale i z jeho systematického zařazení v zákoně
je zřejmé, že sdělení penále nespadalo do vyměřovací fáze daňového řízení, ale do fáze placení
(vybírání) daně (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008, č. j.
9 Afs 112/2007 - 72, www.nssoud.cz). Zatímco daň je stanovena teprve okamžikem vyměření
či doměření správcem daně (ať již konkludentním dle §46 odst. 5 daňového řádu nebo
na základě platebního výměru - §46 odst. 4 daňového řádu - či dodatečného platebního výměru -
§46 odst. 7 daňového řádu), penále na dani vznikalo přímo ze zákona, účelem vydání platebního
výměru na penále bylo podání informace daňovému dlužníku o vzniku penále, o jeho výši,
skutečnostech tuto výši určujících a v neposlední řadě byla tímto účelem výzva k zaplacení
penále, pokud již nebylo uhrazeno. Daňový dlužník byl tak o výši penále pouze „vyrozuměn“
a platební výměr na penále vzniklé na základě prodlení s placením splatné částky daně podle §63
odst. 4 daňového řádu byl pouze deklaratorním správním aktem.
Lze tedy uzavřít, že platební výměr, kterým bylo daňovému subjektu dle §63 odst. 4
daňového řádu sdělováno penále, je deklaratorním rozhodnutím.
S výše uvedenou námitkou ohledně povahy „platebního výměru“, kterým se daňovému
subjektu sdělovalo penále, podle stěžovatele souvisí i námitka týkající se §14 odst. 1 písm. c) a d)
zákona o konkursu a vyrovnání. Stěžovatel nadále trvá na tom, že toto ustanovení brání tomu,
aby bylo vydáno rozhodnutí o předpisu daňového penále. Dále stěžovatel namítá, že §40 odst. 11
daňového řádu sice stanovil, že prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje, z toho
ale nelze dovodit, že by takové daňové řízení mělo končit vydáním rozhodnutí.
Klíčovou otázkou tedy je, zda správce daně mohl vydat platební výměr, kterým
daňovému subjektu dle §63 odst. 4 daňového řádu sdělil penále (vzniklé v době před
i po prohlášení konkursu), v době, kdy byl na majetek daňového dlužníka prohlášen konkurs.
Podle §14 odst. 1 písm. c) a d) zákona o konkursu a vyrovnání „prohlášení konkursu má tyto
účinky:
a) …
b) …
c) řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být
uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však
nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou
řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§20), lze v řízení pokračovat na návrh správce,
popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce,
d) řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny
z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci; jde-li o pohledávky, které je třeba
přihlásit v konkursu (§20 odst. 1), může být řízení, s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí, zahájeno jen
za podmínek uvedených v §23 a 24,…“
Podle §40 odst. 11 daňového řádu „při prohlášení konkurzu podle zvláštního předpisu je daňový
subjekt povinen podat nejpozději do 30 dnů ode dne účinnosti prohlášení konkurzu přiznání za uplynulou část
zdaňovacího období. Prohlášením konkurzu se daňové řízení nepřerušuje“.
I v tomto bodě se zdejší soud ztotožňuje s argumentací krajského soudu. Jak bylo
uvedeno již výše, platební výměr, kterým byla sdělována výše penále, měl deklaratorní povahu.
Krajský soud tak správně dovodil, že o stanovení výše penále se nevedlo žádné správní řízení,
jehož výsledkem by bylo konstitutivní rozhodnutí o stanovení výše daně a uložení povinnosti
toto penále uhradit. I když povinnost k platbě penále a jeho splatnost vznikala daňovému
dlužníku přímo ze zákona, byl správce daně dle §63 odst. 4 daňového řádu povinen sdělit mu
předpis penále platebním výměrem. Jelikož se dle §40 odst. 11 daňového řádu daňové řízení
prohlášením konkursu nepřerušovalo, tato povinnost stíhala správce daně i v průběhu
konkursního řízení.
Kasační soud se ztotožňuje s krajským soudem i v tom, že takový výměr pouze deklaruje
již vzniklou povinnost a nesměřuje přímo k uspokojení pohledávky správce daně, pokud byl
vydán během konkursu. V době konkursu jej totiž není možné užít přímo k vymáhání dlužného
penále a v důsledku jeho vydání se tak nezmenšuje konkursní podstata; až po zrušení konkursu
by případně mohl sloužit jako exekuční titul (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Afs 78/2005 - 29, www.nssoud.cz). Uvedený závěr platí jak pro tu část
penále, která vznikla před prohlášením konkursu, tak pro tu část, která vznikla až po prohlášení
konkursu. Penále vzniklé před prohlášením konkursu bylo totiž dle §33 odst. 1 písm. d) zákona
o konkursu a vyrovnání pohledávkou vůči úpadci, kterou bylo třeba do konkursu řádně přihlásit
(jak se v daném případě u části penále vzniklého před prohlášením konkursu také stalo) a nebylo
možné ji tedy v průběhu konkursu uspokojit jinak než v rámci rozvrhu výtěžku konkursní
podstaty. Pokud i přes řádné přihlášení předmětné pohledávky na penále do konkursu došlo
k jejímu uspokojení jiným způsobem, konkrétně převedením přeplatku úpadce na jiné dani
na tento nedoplatek, jak tvrdí stěžovatel, nemění to nic na zákonnosti samotného platebního
výměru, jímž byla sdělena celková výše penále a jenž je předmětem tohoto řízení (k tomu
viz dále). Pokud jde o penále vzniklé po prohlášení konkursu, nejednalo se, jak již zdejší soud
rovněž opakovaně judikoval, o pohledávku za podstatou, neboť dle §31 odst. 2 písm. d) zákona
o konkursu a vyrovnání patřily mezi pohledávky za podstatou pouze daně vzniklé po prohlášení
konkursu, nikoli však daňové penále. Tuto část penále tedy nebylo možné, jak již konstatoval
krajský soud, v průběhu konkursu vůbec uspokojit [§33 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu
a vyrovnání a contrario], a bylo by možné ji vůči daňovému dlužníkovi případně vymáhat teprve
po zrušení konkursu.
Sdělení předpisu penále v průběhu konkursu bylo tedy skutečně především informací
pro úpadce i správce jeho konkursní podstaty o celkové výši penále, zároveň je ovšem třeba
přisvědčit stěžovateli v tom, že v tomto případě by v platebních výměrech na penále neměla být
stanovena náhradní 15 denní lhůta pro zaplacení penále, jež by se odvíjela od doručení platebních
výměrů, ač takovou lhůtu předpokládal §63 odst. 4 daňového řádu, neboť, jak již bylo řečeno,
daňové penále v průběhu konkursu nebylo možné přímo vymáhat vůči konkursní podstatě.
Náhradní lhůta k zaplacení penále se tedy měla odvíjet až od právní moci budoucího usnesení
konkursního soudu o zrušení konkursu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2007, č. j. 8 Afs 162/2005 - 52, www.nssoud.cz). V daných případech však uvedené
pochybení správce daně nemělo žádný vliv na hmotněprávní postavení úpadce či stěžovatele,
a to opět proto, že se jednalo právě o platební výměry na penále. Již zákonné označení „náhradní
lhůta“ vypovídá o tom, že se jednalo o lhůtu dodatečnou, která na prvotní splatnost penále
neměla žádný vliv, ta nastávala dnem, kdy byly splněny zákonem stanovené podmínky
pro uplatnění penále (§63 odst. 4 věta první daňového řádu). Navíc ani případné prodlení
s placením penále nemělo pro daňového dlužníka ze zákona žádné negativní důsledky, neboť dle
§63 odst. 2 daňového řádu se nedoplatky na příslušenství daně dále nepenalizovaly. V předmětné
věci by tedy nemělo žádný smysl, aby krajský soud pro uvedené pochybení předmětné platební
výměry či následné rozhodnutí žalovaného rušil.
Stěžovatel rovněž uplatnil námitku, podle níž se výše uvedený závěr plynoucí z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2005, č. j. 1 Afs 96/2004 - 62, publikovaného
pod č. 674/2005 Sb. NSS, na nějž se odvolával rovněž krajský soud, vztahuje toliko na situace,
kdy platební výměr, kterým se sdělovalo penále, zahrnoval penále vzniklé až po prohlášení
konkursu, zatímco v nyní posuzované věci jde podle stěžovatele o penále vzniklé
před prohlášením konkursu. Již v tomto ohledu se ovšem stěžovatel mýlí, neboť jak ve věci
sp. zn. 1 Afs 96/2004, tak v nyní posuzované věci u platebního výměru na penále k dani za rok
2000 zahrnoval platební výměr penále vzniklé před i po prohlášení konkursu. Ve věci
sp. zn. 1 Afs 96/2004 přitom platební výměr stanovil náhradní lhůtu pouze pro dosud
nezaplacenou částku penále, která se týkala právě penále vzniklého po prohlášení konkursu,
rovněž v předmětné věci platební výměr na penále k dani za rok 2000 stanoví tuto lhůtu pouze
pro rozdíl oproti původně předepsanému penále, tedy pro částku 70 110 Kč, jež se týká právě
penále z prodlení daňového dlužníka v době po prohlášení konkursu. Platební výměr na penále
k dani za rok 2001 se týká již výhradně penále, které vzniklo po prohlášení konkursu, nikoliv tedy
před prohlášením konkursu, jak uváděl stěžovatel.
Pro úplnost zdejší soud dodává, že argument stěžovatele, podle něhož „§40 odst. 11
daňového řádu sice uvádí nepřerušení daňového řízení, z toho ale nelze dovodit, že by dál takové
daňové řízení končilo vydáním rozhodnutí“ považuje za lichý. Pokračování v daňovém řízení,
které nemůže skončit vydáním rozhodnutí, nedává žádný smysl. Stejně tak je lichý argument
stěžovatele uplatněný v žalobě, že druhá věta §40 odst. 11 daňového řádu dopadala pouze
na daňové řízení podle první věty téhož ustanovení, tj. podání přiznání za uplynulou část
zdaňovacího období. Druhá věta §40 odst. 11 daňového řádu totiž stanovila, že „prohlášením
konkurzu se daňové řízení [tedy nutně takové, které běželo před prohlášením konkursu – pozn. NSS]
nepřerušuje“. Aby bylo možné řízení vůbec přerušit, musí toto řízení již běžet. Jinými slovy,
z povahy věci nelze přerušovat řízení, které v době prohlášení konkursu neběželo. První věta §40
odst. 11 daňového řádu pak stanovila povinnost podat po prohlášení konkursu přiznání za uplynulou
část zdaňovacího období. Z jazykového a logického výkladu tedy jednoznačně plyne, že druhá
věta §40 odst. 11 daňového řádu nedopadala pouze na daňové řízení podle první věty téhož
ustanovení.
III. b)
Započtení přeplatku na dani z přidané hodnoty vůči daňovému penále
Druhá kasační námitka stěžovatele spočívá v tom, že otázky vrácení přeplatku na dani
z přidané hodnoty, resp. jeho započtení vůči penále na dani z příjmů fyzických osob ze závislé
činnosti a funkčních požitků spolu úzce souvisí, a tudíž není možné otázku započtení vynechat
z přezkoumání v projednávané věci jen z toho důvodu, že by se snad formálně jednalo o jiné
řízení.
Ohledně této námitky se zdejší soud plně ztotožňuje s krajským soudem. Předmětem
projednávané kasační stížnosti je přezkum rozhodnutí, kterým byla zamítnuta odvolání
stěžovatele proti platebním výměrům, kterými bylo sděleno penále. Otázka způsobu úhrady
původně sděleného penále, tj. v projednávané věci tvrzené převedení přeplatku daně z přidané
hodnoty na úhradu nedoplatku na penále na jiné dani, je otázkou samostatnou, která byla
předmětem samostatného daňového řízení, a to konkrétně řízení o vrácení přeplatku na dani
z přidané hodnoty. Bylo tedy na stěžovateli, aby po vyčerpání opravných prostředků v daňovém
řízení brojil žalobou proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku a výše uvedenou
námitku v tomto řízení uplatnil. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2006,
č. j. 8 Afs 76/2005 - 73, www.nssoud.cz, jehož se stěžovatel v této souvislosti dovolával, byl
vydán právě v řízení, v němž správní soudy přezkoumávaly rozhodnutí finančních orgánů ve věci
zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku, resp. převedení přeplatku na dani na úhradu daňového
nedoplatku, nikoliv ve věci platebního výměru na daňové penále. Nejvyšší správní soud se tedy
nemohl v předmětné věci zabývat shodnými otázkami jako ve věci sp. zn. 8 Afs 76/2005.
IV.
Shrnutí a rozhodnutí o nákladech řízení
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uplatněné kasační námitky nejsou důvodné,
nad rámec stížních bodů Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal ani jiné vady, k nimž
by musel dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. dubna 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu