ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.101.2008:63
sp. zn. 5 As 101/2008 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobců: a) U. G., b) S. G., c) S. Z., d) S. D., e) S. U., f) S. Ch., všichni zastoupeni
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, 602 00, proti žalovanému: Policie
ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, 130 51,
v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2008,
č. j. 7 Ca 26/2008 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas podanou kasační stížností napadají shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jejich žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2008, č. j. CPR-112/ČJ-2008-9CPR-T255, kterým bylo
jako nepřípustné zamítnuto odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí policie o vyhoštění
stěžovatele a) dle §119 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
V kasační stížnosti stěžovatelé napadají závěr soudu, dle kterého stěžovatelé, mimo
stěžovatele a), nebyli účastníky správního řízení. Považují jej za nesprávný a neúplný.
Ve správním řízení stěžovatelé předložili podklady, kterými bylo možné jejich účastenství doložit.
Předkládali cestovní pas stěžovatele a) prokazující jednak jeho jinou totožnost a příbuzenský
vztah. Žalovaný tyto důkazy odmítl s tím, že má potvrzenou původní totožnost stěžovatele a)
jako A. B. od zastupitelského úřadu Mongolské republiky a z předložené fotokopie cestovního
dokladu tuto není schopen zjistit, ačkoli mu bylo jako důkaz ze strany stěžovatelů navrženo
předložení tohoto důkazu, když tento nelze zaslat prostřednictvím pošty.
Soud tedy řádně nepřezkoumal, zda existovaly podmínky účastenství. Žalovaný v době
vydání rozhodnutí o zamítnutí odvolání věděl o pravé totožnosti stěžovatele a). Tento fakt vyšel
najevo v rámci řízení o povolení k přechodnému pobytu dle §87b odst. 1 zákona o pobytu
cizinců, vedeném na Policii ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ostrava, IPC Přerov,
SPP Přerov pod sp. zn. CPOV-01263/ČJ-2008-66PP-CI. Vzhledem k tomu, že žalovaný
jako ústřední orgán státní správy ve věcech cizinců konstatoval, že o soba A. B. je osobou
odlišnou od osoby U. G. a městský soud tomuto přisvědčil, nezbylo stěžovateli a), než podat
žádost na své skutečné jméno – U. G. - o povolení přechodného pobytu za účelem sloučení
rodiny se svými rodinnými příslušníky. Tato žádost však byla zamítnuta s odkazem na §87e odst.
1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť „…v cizineckém informačním systému bylo zjištěno,
že osoba U. G. je totožná s osobou A. B.…“ a pana U. G. je tedy dle názoru tohoto správního
orgánu nutné považovat za osobu nežádoucí, zařazenou do evidence nežádoucích osob dle §154
odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Kasační stížností napadené rozhodnutí toleruje stav, kdy žalovaný v rámci své pravomoci
užívá v různých věcech stejných účastníků opačný přístup k jejich škodě (ve věci správního
vyhoštění je totožnost uvedených osob odlišná, ve věci povolení k přechodnému pobytu nikoli).
Stěžovatelé navrhují napadený rozsudek zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel a) byl při výjezdu osobního
vlaku z České republiky dne 6. 6. 2004 při pasové kontrole kontrolován policisty Referátu
cizinecké a pohraniční policie Horní Dvořiště a vzhledem k tomu, že neměl žádný cestovní
doklad a nemohl tak prokázat svou totožnost, byl dne 7. 6. 2004 zajištěn dle §124 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců a současně bylo se stěžovatelem zahájeno správní řízení. V rámci tohoto
stěžovatel uvedl, že se jmenuje B. A., narodil se X a je státním příslušníkem Mongolska. Dále
uvedl, že z Ulánbátaru odcestoval dne 22. 5. 2004, neboť chtěl někam do Evropy za výdělkem.
Česká republika je pro stěžovatele tranzitní zemí, chce pobývat v Rakousku. Dne 21. 6. 2004
vydal zastupitelský úřad Mongolska v Praze stěžovateli náhradní cestovní doklad č. X na údaje
k totožnosti: B. A., nar. X, st. příslušnost Mongolsko. Stěžovateli a) bylo dne 25. 10. 2004
uděleno správní vyhoštění s dobou platnosti na 3 roky.
Dne 9. 6. 2004 projevil stěžovatel a) úmysl požádat o azyl v souladu s ustanovením §3a
bod 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Rozhodnutím č. j. OAM-596/LE-15-C07-2004 (právní
moc dne 25. 5. 2005) stěžovateli a) azyl nebyl udělen. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel a) podal
žalobu, která byla usnesením ze dne 31. 10. 2005, č. j. 55 Az 80/2005 - 23 odmítnuta z důvodu
nesplnění podmínek řízení.
Dne 6. 9. 2007 byl stěžovatel a) transferován z Londýna na mezinárodní letiště Praha
Ruzyně linkou OK 653 a na letišti v Ruzyni se policistům prokázal dokumentem Laissez-Passer
č. STD/1496604, vystaveným na: A. B., narozený v Mongolsku dne X, st. příslušnost Mongolsko,
který byl vydán úřady Velké Británie dne 30. 8. 2007 pouze za účelem transferu stěžovatele a) do
České republiky a to na základě údajů, které stěžovatel sám uvedl.
Správní orgán ověřoval totožnost stěžovatele a). Dle výsledku hledání v databázi
daktyloskopických karet byla nalezena shoda s daktyloskopickou kartou X, kdy z údajů na této
kartě vyplynulo, že se jedná o osobu, muže jménem A. B., nar. X, přičemž daktyloskopování této
osoby proběhlo dne 9. 6. 2004, tedy v době, kdy osoba A. B., nar. X, byla zajištěna v zařízení pro
zajištění cizinců Velké Přílepy - útvar 4030.
Stěžovatel a) byl vyzván k podání vysvětlení. Do protokolu po řádném poučení za účasti
tlumočníka uvedl, že se skutečně jmenuje A. B., nar. X, st. příslušnost Mongolsko. Dále uvedl, že
Českou republiku opustil nelegálně v měsíci únoru roku 2007 na cestovní doklad jiné osoby. Na
otázku, zda má na území ČR příbuzné v pokolení přímém, stěžovatel a) odpověděl, že nikoli.
Dne 6. 9. 2007 bylo stěžovateli a) po provedeném správním řízení uděleno správní vyhoštění na
dobu 5 let. Dne 13. 9. 2007 podal stěžovatel a) proti rozhodnutí o vyhoštění odvolání bez toho,
aniž by uvedl důvody jeho podání. Dne 13. 11. 2007 bylo odvolání stěžovatele a) zamítnuto.
Dne 3. 12. 2007 stěžovatel a) předložil správnímu orgánu čestné prohlášení, ve kterém
uvedl, že se jmenuje U. G. a narodil se X. V minulosti ze strachu z cizinecké policie uváděl
nepravdivou totožnost, za což se omlouvá.
Dne 18. 12. 2007 podali stěžovatelé (U. G., alias A. B., S. G., S. Z., S. D., S. U., S. Ch.)
odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele a) ze dne 6. 9. 2007. V odvolání tvrdili, že paní
G. S. je matkou stěžovatele a), jehož pravé jméno je U. G. a pan Z. S. je jejím manželem.
Stěžovatelé d), e) a f) jsou sourozenci stěžovatele a). Stěžovatelé namítali, že napadené rozhodnutí
bylo vydáno na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu a stěžovateli a) bylo uloženo
vyhoštění na nesprávnou totožnost. Svá tvrzení doložili fotokopií pasu na jméno U. G., nar. X,
fotokopií oddacího listu ze dne 15. 4. 2000 a rodnými listy. Odvolání stěžovatelů bylo
rozhodnutím žalovaného dne 12. 2. 2008 jako nepřípustné zamítnuto.
Žalovaný v rozhodnutí k námitce stěžovatelů, že jsou rodinnými příslušníky stěžovatele a)
konstatoval, že tato skutečnost nebyla v řízení prokázána. Žalovaný zdůraznil, že sám
stěžovatel a) dne 6. 9. 2007 před vydáním rozhodnutí uvedl, že v ČR nemá žádné příbuzné.
Ani v odvolání stěžovatel a) existenci své rodiny nenamítal. K námitce ohledně nesprávné
totožnosti pak uvedl, že rozhodnutí bylo vydáno na základě informací, které poskytl správnímu
orgánu sám stěžovatel a) a na základě těchto byla totožnost ověřena zastupitelským úřadem
Mongolska. K předložené fotokopii strany č. 2 a 3 pasu vydaného osobě U. G., nar. X, st.
příslušnost Mongolsko, žalovaný uvedl, že není schopen na základě této fotokopie posoudit, že
stěžovatel a) je skutečným držitelem tohoto dokladu. Sám stěžovatel a) obdo bnou námitku ve
svém odvolání ze dne 13. 9. 2007 neuváděl.
Žalovaný uzavřel, že nemá za prokázané, že stěžovatelé jsou rodinnými příslušníky
stěžovatele a), tzn. že by napadeným rozhodnutím mohli být dotčeni na svých práv ech
nebo povinnostech.
Rozhodnutí žalovaného napadli stěžovatelé žalobou. V ní vznesli obdobné námitky
jako v odvolacím řízení. Městský soud žalobou napadené rozhodnutí přezkoumal a neshledal
žalobu důvodnou. Městský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalovaný postupoval
v souladu se zákonem, když odvolání stěžovatelů jako nepřípustné dle §92 odst. 1 správního
řádu zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že vyjma stěžovatele a), nebyli ostatní stěžovatelé
účastníky řízení. Pokud tito tvrdili, že jsou příbuznými stěžovatele a) a pře dložili fotokopii
cestovního pasu stěžovatele a) na jinou totožnost, než pod kterou po celou dobu trvání
správního řízení vystupoval, pak se jedná dle názoru městského soudu o skutečnosti, které v době
pravomocně ukončeného řízení nemohly být žalovanému známy, navíc s ohledem na postoj
stěžovatele a) a dalším zjištěním jsou tyto skutečnosti mimořádně nevěrohodné.
Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé kasační stížností, v níž výslovně uplatňují
kasační důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Zásadní námitkou stěžovatelů je nesprávné posouzení účastenství, jehož se dopustil
žalovaný a stejně tak i městský soud. Ve správním řízení stěžovatelé předložili podklady, kterými
bylo možné jejich účastenství doložit. Předkládali cestovní p as stěžovatele prokazující jednak
jeho jinou totožnost a příbuzenský vztah. Stěžovatelé namítají, že žalovaný v době podání
odvolání věděl o skutečné totožnosti stěžovatele a), když tuto skutečnost zadal do svého
informačního systému a stěžovatelé tak měli obdržet napadené rozhodnutí. Městský soud pak dle
stěžovatelů řádně existenci účastenství nepřezkoumal.
Při posuzování výše uvedených námitek vycházel Nejvyšší správní soud z níže uvedených
ustanovení.
Dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území až na 5 let, prokáže-li se cizinec při hraniční nebo pobytové kontrole
dokladem, který je padělán, anebo dokladem jiné osoby jako dokladem vlastním.
Dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119
nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného
života cizince.
Dle §92 ods t. 1 zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“)
opožděné nebo nepřípustné odvolání odvolací správní orgán zamítne. Přípustnost odvolání
souvisí s postavením odvolatele, přičemž za přípustné se považuje takové odvolání, které
je podáno tam, kde podle platné právní úpravy není vyloučeno a dále je podáno subjektem, jemuž
právní úprava zakládá právo podat odvolání.
Právo podat odvolání správní řád dle §81 odst. 1 přiznává pouze účastníkovi, pokud
zákon nestanoví jinak. Odvolací orgán k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových
důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, přihlédne jen tehdy, jde-li
o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Odvolací orgán
nepřihlíží ke skutečnostem, které účastník neuplatnil v řízení před orgánem prvního stupně,
ačkoliv tak mohl učinit (§82). Správnost napadeného rozhodnutí je přezkoumávána
jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání; nad odvolací důvody lze jít pouze z dův odu
ochrany veřejného zájmu.
Kdo je účastníkem řízení o vydání správního vyhoštění zákon o pobytu cizinců
samostatně neupravuje. Ve smyslu ustanovení §168 zákona o pobytu cizinců se v řízení
o správním vyhoštění postupuje podle obecných předpisů o správním řízení. Podle §27
správního řádu jsou účastníky řízení v řízení o žádosti žadatel a d alší dotčené osoby, na které
se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního
orgánu; a v řízení zahájeném z moci úřední jsou ú častníky dotčené osoby, jimž má rozhodnutí
založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají
anebo nemají (odst. 1). Účastníky jsou též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím
přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech (odst. 2). Účastníky jsou rovněž osoby,
o kterých to stanoví zvláštní zákon (odst. 3 věta první).
V daném případě podali stěžovatelé odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění
stěžovatele a), v němž tvrdili, že stěžovatelé b) a ž f) jsou příbuznými stěžovatele a) a tudíž
i účastníky řízení. Stěžovatel a ) však své odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění podal
již 13. 9. 2007 a v jeho případě šlo tedy o odvolání opakované. Ve věci odvolání stěžovatele a)
ze dne 13. 9. 2007 v době podání odvolaní stěžovatelů bylo již žalovaným pravomocně
rozhodnuto. Městský soud tak správně v rozsudku konstatoval, že žalovaný měl ve vztahu
ke stěžovateli a) odvolání zamítnout jako nepřípustné nikoli z důvodu, že tento není účastníkem
správního řízení, ale z důvodu věci pravomocně rozhodnuté. Za situace, kdy zákon spojuje
jak s absencí účastenství tak s překážkou věci rozhodnuté stejný procesní následek, tj. zamítnutí
odvolání pro nepřípustnost, nemá toto pochybení vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného.
Pokud stěžovatel a) námitku své nesprávné totožnosti ve svém odvolání ze dne
13. 9. 2007 nevznesl, ač tak učinit mohl, a existenci rodiny nezmínil, naopak ji několikrá t
za přítomnosti tlumočníka po řádném poučení správního orgánu popřel, tvoří tato tvrzení
ve smyslu ustanovení §82 správního řádu skutkové novum, ke kterému nebyl žalovaný oprávněn
přihlížet. Žalovaný v době vydání rozhodnutí vycházel z výpovědí a tvrzených skutečností
stěžovatele a) a nelze tak dospět k závěru, že by své povin nosti dostatečně zjistit skutkový stav
nedostál. Žalovaný nemohl aplikovat ustanovení §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
které mu zakazuje vydat rozhodnutí o vyhoštění, pokud existenci rodiny sám stěžovatel popřel.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí 8 Azs 92/2006 -
117 ze dne 15. 4. 2000, dle kterých „ jestliže stěžovatel uvedl, že si vymyslel nepravé jméno z důvodu obavy
z okamžité deportace, svědčí to jednak o jeho nedůvěře ve státní orgány České republiky a jedna k tím nevysvětluje,
proč svou pravou identitu sdělil teprve krajskému soudu po mnoha měsících pobyt u v České republice a poté,
kdy pod falešným jménem činil právní úkony. Úmyslné uvádění nepravdivých osobních údajů stěžovatele nelze
přičítat na vrub státních orgánů, pokud zároveň neporušily uloženou zákonnou povinnost .“
Pro existenci pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění není podstatné, pod jakým
jménem je osoba vyhošťována. Podstatné je, aby totožnost osoby ve smyslu fyzické integrity byla
najisto postavena. V daném případě není pochyb, že stěžovatel je osobou, jež opustila nelegálně
v měsíci únoru roku 2007 ČR na cestovní doklad jiné osoby a jež byla dne 6. 9. 2007
transferována z Londýna na mezinárodní letiště Praha - Ruzyně, tedy osobou, která
je vyhošťována. Navíc bylo nalezena shoda daktyloskopických karet osoby stěžovatele a)
s osobou, jíž bylo v roce 2004 uloženo správní vyhoštění a jejíž totožnost byla ověřována
zastupitelskými úřady země původu, přičemž se jedná o muže jménem A . B., nar. X. Za situace,
kdy správní řízení proběhlo se stěžovatelem a), o jehož fyzické integritě pochybnosti nejsou, a
tomuto byly taktéž doručovány veškeré písemnosti včetně samotného rozhodnutí o vyhoštění,
nemohla by mít případně prokázaná skutečnost, že tato osoba vystupovala pod falešným
jménem, což se ovšem v projednávané věci nestalo, vliv na právní moc a zákonnost vydaného
rozhodnutí o vyhoštění.
Domnívají-li se stěžovatelé, že ve správním řízení prokázali své účastenství, nelze s nimi
souhlasit. Doklady, jež stěžovatelé v odvolacím řízení předkládali žalovaný podrobil hodnocení
a dospěl k závěru, že účastenství stěžovatelů neprokazují. K fotokopii části pasu stěžovatele a)
vystaveného na jméno U. G. žalovaný uvedl, že z fotografie není možné posoudit, zda stěžovatel
a) je skutečně oprávněným držitelem pasu. Navíc stěžovatel ve správním řízení tímto dokladem
nedisponoval. Žalovaný naopak zdůraznil, že totožnost stěžovatele a) byla ve správním řízení
ověřena zastupitelským úřadem Mongolska. Předkládané důkazní prostředky žalovaný odmítl
taktéž proto, že existenci rodiny stěžovatel a) ve správním řízení nezmínil. Městský soud se
s názorem žalovaného ztotožnil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud stěžovatelé b) až f)
tvrdí, že jsou příbuznými stěžovatele a) a s těžovatel a) předkládá fotokopii pasu na jinou
totožnost, pak se jedná o skutečnosti, které v době pravomocně ukončenému řízení nemohly být
správnímu orgánu známy, navíc s ohledem na postoj stěžovatele a) a dalším zjištěním /jeho
výpovědi, ověření totožnosti stěžovatele a) na jméno A. B. zastupitelským úřadem Mongolska/
jsou tyto skutečnosti mimořádně nevěrohodné.
Závěrům žalovaného a následně i městského soudu nelze ničeho vytknout. Pokud
stěžovatel a) přicestoval do ČR již v roce 2004 a od této doby vystupoval pod jménem A. B. (tato
jeho totožnost byla ověřena příslušným zastupitelským úřadem), za situace, kdy se pod tímto
jménem stěžovatel a) účastnil předchozího správního řízení o správním vyhoštění a existenci
rodinných příslušníků v ČR v tomto správním řízení nezmínil, pokud se stejnou totožností
požádal v témže roce v ČR o azyl, (v azylovém řízení dokonce existenci rodiny vyloučil a po dobu
azylového řízení bydlel v podnájmu, nikoli se svou domnělou rodinou), jeví se tvrzená existence
rodinných vazeb v roce 2007 se stěžovateli b) až f) nevěrohodná a účelová. Pokud by skutečně
stěžovatel a) byl rodinným příslušníkem ostatních stěžovatelů, mohl tuto skutečnost – rodinnou
vazbu sdělit správnímu orgánu již v roce 2004 poté, co do ČR přijel, neboť, jak z dokládaného
oddacího listu vyplývá, tvrzená rodina stěžovatele a) je v ČR usídlena od roku 2000 a tvrzení
sourozenci stěžovatele a) byli stěžovatelem c) osvojeni a bylo jim v roce 2001 uděleno české
státní občanství. Stěžovateli a) tedy nic nebránilo požád at o povolení k trvalému pobytu ve
smyslu ustanovení §65 zákona o pobytu cizinců ve znění platném pro rozhodné období. Bylo
tedy právě na stěžovateli a), aby v průběhu správního řízení tvrdil a namítal zásah do svého
rodinného nebo soukromého života. Stěžovatel a) tak neučinil a po zajištění byl na základě
pravomocného rozhodnutí vyhoštěn na dobu 3 let. Stěžovatel a) taktéž mohl, pokud se obával
české cizinecké policie, uvést svou pravou totožnost poté, co byl zadržen ve Velké Británii,
příslušným orgánům této země. I tam však stěžovatel uvedl, že se jmenuje A . B. Svou totožnost
stěžovatel a) nezměnil ani v řízení o správním vyhoštění v roce 2007 a následném odvolacím
řízení. S ohledem na výše uvedené se tvrzené rodinné vazby jeví nevěrohodnými a nelze dojít
k závěru, že důsledkem vyhoštění stěžovatele a) by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo
rodinného života cizince, tedy stěžovatele a). Lze tak uzavřít, že stěžovatelé b) až f ) nebyli
účastníky daného správního řízení. Městský soud nepochybil, pokud účastenství stěžovatelů b) až
f) neshledal.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud konstatuje, že existence
příbuzenských vztahů na území ČR neodůvodňuje bez dalšího aplikaci ustanovení §119a odst. 2
zákona o pobytu cizinců, jehož aplikace se stěžovatelé v odvolacím řízení domáhali. Pro realizaci
zákazu vydání rozhodnutí o správním vyhoštění pouhá existence rodiny na území ČR nestačí.
Zákon o pobytu cizinců žalovanému zakazuje cizince vyhostit pouze v případě, že by jeho
vyhoštění znamenalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života. Zákon
tedy předpokládá alespoň obvyklou míru rodinných vazeb. Z dikce citovaného ustanovení lze
usuzovat, že i za předpokladu, že vyhošťovaný cizinec bude mít na území ČR příbuzenské vazby,
bude na správním orgánu, aby zvážil a vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzovaného
případu rozhodl, zda bude případné vyhoštění jednoho z rodinných příslušníků nepřiměřeným
zásahem do rodinného života. Bude na správním orgánu, aby jednak zohlednil míru a intenzitu
porušení předpisů vyhošťovaným cizincem, jednak věk cizince, důvod pobytu cizince na území
ČR, případně jeho vyživovací povinnosti, stejně jako soudružnost rodiny a ostatní rodinné
poměry. Na tomto místě je vhodné připomenout, že zákon o pobytu cizinců si pro své účely
definuje rodinného příslušníka samostatně (§15a zákona o pobytu cizinců), přičemž tato definice
nepostihuje všechny rodinné vazby, ale pouze některé z nich. O nepřiměřený zásah do rodinného
života ve smyslu ustanovení §119 a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nemusí jít např. v těch
případech, kdy cizinec má část rodiny v ČR a část v zemi původu, ani v těch případech,
kdy se se svou rodinou nestýká. Nezbytným předpokladem pro to, aby správní orgán aplikaci
ustanovení §119a odst. 2 záko na o pobytu cizinců vážil, je však skutečnost, že existenci rodiny
bude sám vyhošťovaný cizinec tvrdit, neboť účelem předmětného ustanovení je právě ochrana
jeho práva na rodinný či soukromý život. Pokud se jedná o cizince plnoletého, způsobilého
k právním úkonům, jak je tomu i v posuzovaném případě, je pouze na něm, aby se ochrany práva
na rodinný život domáhal. V případě, že se cizinec tohoto práva nedovolává, je sporné,
zda tak mohou za něj činit osoby odlišné, vyjma případů, kdy se jedná o jeho zákonné zástupce.
Nelze totiž vyloučit případy, že by vyhošťovaný cizinec svého práva nevyužil zcela cíleně
ani případy, kdy si zájmy vyhošťovaného cizince a jeho rodinných příslušníků odporují.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že důvod kasační stížnosti podřazený pod §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nebyl v projednávané věci prokázán. Proto Nejvyšší správní soud podanou kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé
neměli ve věci úspěch, proto jim právo na náhradu nákladů řízení nenáleží, žalovaný byl ve věci
úspěšný, ze spisu však nevyplynulo, že by vynaložil náklady přesahující běžnou správní činnost,
proto mu náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu