ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.63.2008:78
sp. zn. 5 As 63/2008 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: L. T., zastoupený JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Valdštejnská 381/6,
Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci ze dne 30. 4. 2008, č. j. 59 Ca 139/2006 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 10. 2006, č. j. KULK/64663/2006, sp. zn. ORVZŽP/1268/2006,
žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant ze dne
16. 8. 2006, č. j. 31673/2006, sp. zn. 5584/2006/OSUZP/9/Cy-24. Citovaným rozhodnutím
správního orgánu I. stupně byl vydán dle §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) nesouhlas
s výstavbou větrné elektrárny typu Vensys 77 o výšce sloupu 61,5 m a průměrem rotoru 77 m
na pozemku parcelní číslo 1312 v katastrálním území Krásný Les u Frýdlantu.
Žalobci byl přitom již dříve vydán podle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny
souhlas se zásahem do krajinného rázu v důsledku jím plánované výstavby tří větrných elektráren
WT50S o celkové výšce 30 m. Na tuto stavbu již stavební úřad vydal stavební povolení
(č. j. 1259/2005/OSUZP/8/Kut-0095), které nabylo právní moci. Ze správního spisu rovněž
vyplynulo, že souhlas, týkající se výstavby jedné větrné elektrárny o celkové výšce 100 m namísto
požadovaných dvou takto vysokých elektráren, byl v dotčené oblasti vydán společnosti
ECOENERGY, s. r. o.
Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2006, č. j. KULK/64663/2006, napadl žalobce
žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, který ji rozsudkem ze dne
30. 4. 2008, č. j. 59 Ca 139/2006 - 48, zamítl.
Krajský soud konstatoval, že podstatou žalobních námitek jsou skutková zjištění
správních orgánů a z nich vyvozené právní závěry. Krajský soud měl za to, že žalovaný
respektoval požadavky §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“).
Skutková zjištění, při kterých se žalovaný ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně, čerpají
z konkrétních podkladů, žalovaný tyto podklady konkrétně zmiňuje a odůvodňuje, proč k daným
skutkovým závěrům dospěl. Podle §1 zákona o ochraně přírody a krajiny je jeho účelem přispět
k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitosti forem života,
přírodních hodnot a krás. Přitom je nutno zohlednit hospodářské, sociální a kulturní potřeby
obyvatel a regionální a místní poměry. Podle §12 odst. l citovaného zákona krajinný ráz, kterým
je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn
před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména
umísťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování
významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny,
harmonické měřítko a vztahy v krajině. Dle krajského soudu je tudíž nesporné, že tato zákonná
hlediska, a nikoli energetická politika státu či ekonomická výtěžnost větrné elektrárny, jsou
hledisky rozhodujícími při posuzování návrhu na umísťování a povolování stavby ve smyslu §12
odst. 2 zmíněného zákona.
Žalovaný přitom své skutkové a právní závěry opírá zejména o studii z roku 2005
vypracovanou společností Terén Design, s. r. o., která byla vyžádána žalovaným pro potřeby
zhodnocení vlivu výstavby větrných elektráren v lokalitě Krásný Les (o tuto lokalitu se jedná
i v právní věci žalobce) na krajinný ráz. Jedná se o odborné vyjádření, jehož garantem je Ing. J. R.,
autorizovaný inženýr pro stavby vodního hospodářství a krajinného inženýrství. Krajský soud
tedy označil za nedůvodnou žalobní námitku, že by se jednalo o autora ohledně předmětu řízení
nekvalifikovaného. Krajský soud dále upozornil na to, že ve smyslu §51 správního řádu je možno
provést důkaz i odborným vyjádřením, vypracovaným i osobou, která není zapsána do seznamu
znalců a tlumočníků, o jejíž odborné erudici však nejsou důvodné pochybnosti. Sám žalobce své
pochybnosti odvozoval jen z vyjádření doc. Ing. P. S., CSc., který ovšem ve svém vyjádření
ze dne 30. 8. 2006 mj. tvrdí, že po stránce odborné a metodické je studie na velmi dobré úrovni.
V této souvislosti soud zdůraznil, že tato studie čerpala z literatury a metodických postupů
vypracovaných mj. I. V. a P. S., které žalobce jako autority zmiňuje a odvolává se na ně. Jedná se
přitom o studii, kterou si nechal vypracovat žalovaný pro potřeby posouzení návrhu společnosti
ECOENERGY, s. r. o. na výstavbu dvou větrných elektráren stejného typu ve stejné lokalitě.
Žalobcova námitka, že se jedná o jinou lokalitu, je proto nedůvodná. Elektrárna společnosti
ECOENERGY, s. r. o. a elektrárna plánovaná žalobcem by měly být od sebe vzdáleny jen asi
150 m. V této souvislosti krajský soud odmítl rovněž žalobní námitku, podle níž studie
společnosti Terén Design, s. r. o. straní společnosti ECOENERGY, s. r. o., neboť právě na
základě této studie byla jmenované společnosti povolena stavba jedné větrné elektrárny namísto
požadovaných dvou. Své podezření navíc žalobce nikterak nedoložil. Žalobce nepodal dostatek
relevantních důvodů k výtce, že žalovaný neměl předmětnou studii jako důkaz akceptovat.
Nepředložil ani znalecký posudek, který mohl sám vyžádat (neboť měl k dispozici veškeré
zásadní podklady), pokud měl zato, že zmíněná studie není objektivní.
Studie společnosti Terén Design, s. r. o. především konstatuje, že navrhovanou stavbou
jsou nejvíce ovlivněny krajinné prostory Krásný Les, Řasnice a Chlum, přičemž středně silně
až silně by byla postižena estetická hodnota krajinného rázu, jeho harmonické měřítko a vztah
stavby ke krajině, a to zejména místa krajinného rázu Krásný Les a Chlum. Již samotné umístění
takové stavby (elektrárna společnosti ECOENERGY, s. r. o.) je na hranici únosnosti. Je sice
pravdou, že jediná elektrárna této společnosti bude co nejvíce kryta vrchem Chlum, avšak
na prostor umístění elektrárny je volný výhled z ostatních směrů a ve směru od obcí Krásný Les
a Řasnice dokonce zakrývá i vrch Chlum. Je-li proto podle této studie umístění jediné elektrárny
o výšce 100 m na hranici únosnosti, pak žalovaný umístění další elektrárny stejné výšky
ve vzdálenosti pouhých cca 150 m od prvé elektrárny oprávněně hodnotil jako tuto míru
únosnosti překračující.
Žalovaný tak podle krajského soudu nepochybil, když s přihlédnutím k §12 odst. l
zákona o ochraně přírody a krajiny výslovně přihlížel i k tomu, že předmětná žalobcem plánovaná
stavba by významně narušila cenné části krajiny, jako je území přírodního parku Peklo
(v bezprostřední blízkosti) a CHKO Jizerské hory. Krajský soud ve svých závěrech odkázal
i na pohledovou studii ze dne 3. 6. 2006, předloženou v rámci správního řízení žalobcem, ze které
též zcela zjevně vyplývá, že vzhled krajiny je umístěním jedné stometrové elektrárny narušen
nesrovnatelně více, než umístěním tří malých větrných elektráren podle původního žalobcova
projektu.
Krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2007,
č. j. 2 As 35/2007 - 75, publikovaný pod č. 1498/2008 Sb. NSS, poukázal na to, že cílem ochrany
poskytované zákonem o ochraně přírody a krajiny jsou hodnoty uvedené zejména v §1 a §12
citovaného zákona, tedy nikoli např. ekonomický přínos stavby. Je však nesporné, že i tyto jiné
zájmy mohou při úvahách podle §12 citovaného zákona hrát roli, nemohou však být
rovnocenným hlediskem ve vztahu k ochraně hodnot uvedených ve výše zmíněných
ustanoveních.
K návrhu žalobce na doplnění dokazování znaleckým posudkem krajský soud uvedl,
že žalobce v prvé řadě nenabídl konkrétní důvody pro nezbytnost znaleckého zkoumání a studii
společnosti Terén Design, s. r. o. odmítá jen v obecné rovině. Jediným konkrétnějším
argumentem hovořícím proti závěrům této studie je žalobcem předložené vyjádření doc. S., jehož
obsah je však dle krajského soudu rozporný. Nejprve totiž jmenovaný odborník hodnotí
odbornou a metodickou úroveň studie jako velmi dobrou, vzápětí ale její závěry odmítá. Navíc
žalobcem navržený znalec Ing. arch. I. V., CSc. dosud posuzoval podle tvrzení žalobce otázku
umístění dálnice do krajiny, tj. zcela jiný případ, nesrovnatelný s posuzovaným umístěním větrné
elektrárny. Soud proto nepřesvědčil žalobci, že je třeba v navrhovaném rozsahu doplnit
dokazování provedené ve správním řízení.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností, v níž
uplatnil důvody dle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že rozhodnutí správních orgánů vycházela z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu a byly překročeny meze správního uvážení. Namítá, že správní
orgány vycházely zejména ze studie společnosti Terén Design, s. r. o., přičemž tato studie nebyla
vydána jako studie obecná, sloužící pro posuzování výstavby větrných elektráren, nýbrž pro účely
konkrétního správního řízení. Dané správní řízení bylo vedeno s konkurenčním subjektem
ECOENERGY, s. r. o., přičemž předmětná studie místo dvou požadovaných větrných elektráren
v dané oblasti doporučila pouze jednu. Tato studie tak byla zpracována pro zcela odlišné řízení
a je navíc v rozporu s odborným vyjádřením doc. S.; ten je autorem preventivní studie
„Vyhodnocení možnosti umístění větrných elektráren a dalších vertikálních staveb
na Frýdlantsku, Hrádecku a Chrastavsku z hlediska ochrany přírody a krajiny“ z roku 2005. Tuto
studii navíc žalovaný nepoužil jako podklad pro rozhodnutí, ačkoli byla vypracována
před vydáním souhlasu společnosti ECOENERGY, s. r. o. a předmětná studie dané území
pro výstavbu větrných elektráren nedoporučuje. V odborném vyjádření přitom doc. S. uvádí, že
kdyby byla známa informace o povolení větrné elektrárny v daném území, pak by dané území
bylo naopak označeno jako preferované z hlediska umístění větrných elektráren (oproti tomu
studie společnosti Terén Design, s. r. o. připouští v daném území pouze jednu elektrárnu).
Správní orgány nedostály požadavkům §51 správního řádu, neboť nepoužily důkazní
prostředky vedoucí k řádnému zjištění stavu věci. Jednak jako důkaz použily nevhodnou studii
a bez bližšího odůvodnění odmítly odborné vyjádření doc. S. Za takové situace nebylo možno
vyloučit vliv konkurenčního subjektu na studii společnosti Terén Design, s. r. o. Rozpory mezi
uvedenými stanovisky měly být řešeny vypracováním studie, která by se zabývala výstavbou
konkrétní větrné elektrárny. Správní orgány tak ale neučinily a návrh stěžovatele na doplnění
dokazování byl zamítnut i krajským soudem.
Stěžovatel se dále domnívá, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, neboť podle názoru stěžovatele krajský soud zcela pominul zásadní
skutečnost, kterou stěžovatel uváděl již v žalobě, a tou je veřejný zájem státu na výrobě elektrické
energie, a to zejména z obnovitelných zdrojů. Ke zvyšování podílu elektrické energie
z obnovitelných zdrojů se stát zavázal na mezinárodní úrovni.
Zároveň je rozsudek krajského soudu podle stěžovatele zatížen „jinou vadou řízení“
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť nebyl proveden navrhovaný důkaz znaleckým posudkem.
Tato tvrzení stěžovatel opírá o rozpory mezi studií společnosti Terén Design, s. r. o. a odborným
vyjádřením doc. S., přičemž právě tento rozpor měl vést ke zpracování znaleckého posudku, jak
stěžovatel navrhoval soudu. Stěžovatel důvodně požadoval, aby znalec zohlednil veškeré
okolnosti stavby konkrétní větrné elektrárny na konkrétním pozemku, a to za situace, kdy na
sousedním pozemku (vzdáleném asi 150 m) je již výstavba podobné větrné elektrárny povolena.
Povolení této jiné větrné elektrárny považuje doc. S. za zásadní, neboť se tím otevírá území pro
výstavbu dalších větrných elektráren, a to při uplatnění principu, že jedna negativní dominanta
krajiny otevírá území pro další stavby. Daná oblast by proto musela být považována za
preferovanou z hlediska umístění dalších větrných elektráren.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost není důvodná.
O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem a důvody kasační
stížnosti,
takto:
První stížní bod představuje námitka, že správní orgány při svém rozhodování vycházely
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Je tedy třeba posoudit, zda jako dostatečný podklad
pro rozhodnutí žalovaného mohla sloužit studie společnosti Terén Design, s. r. o. a zda neměly
být opatřeny a provedeny další důkazy.
Nejvyšší správní soud se domnívá, že za daných okolností byla studie společnosti Terén
Design, s. r. o., použitelným listinným důkazem ve smyslu §51 odst. 1 a §53 správního řádu
a představovala dostatečný podklad pro vydání napadeného rozhodnutí. Důvody pro tento závěr
již v přezkoumávaném rozsudku uváděl krajský soud. V této souvislosti je třeba vzít v potaz,
že daná studie byla zpracována pro účely „hodnocení vlivu záměru výstavby větrných elektráren v lokalitě
Krásný Les“. Byla tak posuzována shodná lokalita, přičemž pozemek parcelní číslo 1304/3
v katastrální území Krásný Les, na kterém měla společnost ECOENERGY, s. r. o. v úmyslu
realizovat svůj projekt dvou větrných elektráren, je v podstatě v bezprostředním sousedství
s pozemkem parcelní číslo 1312 v témže katastrálním území, na kterém měl v úmyslu realizovat
svůj projekt stěžovatel. Zároveň šlo v obou případech o větrné elektrárny srovnatelných rozměrů.
Závěry uvedené studie z hlediska míry narušení krajinného rázu jsou tedy v daném případě plně
použitelné i pro záměr stěžovatele.
Nejvyšší správní soud neshledal ani důvod ke zpochybnění samotných závěrů, k nimž
autoři dané studie docházejí. Doc. S. ve svém vyjádření zmiňuje, že předmětná studie neuvádí
žádné argumenty, které by podporovaly stanovisko, podle něhož „jedna elektrárna je únosná, dvě již
nikoli“. Dále uvádí, že limit jedné větrné elektrárny lze shledat jen v ojedinělých případech, kdy
například právě jediná větrná elektrárna bude osově souměrná s jiným krajinným prvkem
(přičemž se v lokalitě Krásný Les o takový případ jednat nemá), a že je třeba naopak brát v potaz,
že „jedna negativní dominanta otevírá území pro další“. Regulativ maximálního počtu větrných
elektráren pak lze uplatnit v případě nadměrné kumulace elektráren, která však „nemůže nastat
v případě dvou elektráren, ale zpravidla minimálně čtyř či spíše více v závislosti na jejich denzitě, výškách,
průměrech rotorů, pohledové otevřenosti krajinného prostoru, konfiguraci terénu, krajinného pokryvu a na dalších
faktorech“. V tomto smyslu však předmětná studie konstatuje, že projekt společnosti
ECOENERGY, s. r. o. zasahuje do pohledových vztahů v krajině, a právě proto, aby byla
minimalizována viditelnost a tedy i rušivý efekt stavby alespoň z některých pohledů, by měla být
jediná povolovaná větrná elektrárna umístěna tak, „aby ji co nejvíce kryl vrch Chlum a nezasahovala
lopatkami rotoru nad horizont vrchu“. V případě umístění plánované větrné elektrárny stěžovatele
by pak došlo z některých pohledů k narušení zmiňované „osové souměrnosti s krajinným prvkem“,
což by přispělo ke zvýšení intenzity zásahu do estetické hodnoty krajinného rázu, jeho
harmonického měřítka a vztahů v krajině, a to zejména, pokud jde o místa krajinného rázu
Krásný Les a Chlum. Při vědomí hraničního charakteru povolení byť jen jediné 100 m vysoké
větrné elektrárny v daném prostoru rovněž žalovaný v závěru svého rozhodnutí uvádí, že bylo již
v případě větrné elektrárny společnosti ECOENERGY, s. r. o., její umístění optimalizováno,
neboť „bylo hledáno nejvhodnější řešení tak, aby stavba byla co možno nejvíce kryta vrchem Chlum a negativní
vliv této stavby na krajinný ráz byl minimalizován“. Dle Nejvyššího správního soudu tak z uvedené
studie i z rozhodnutí žalovaného vyplývá, proč je „jedna elektrárna únosná, dvě již nikoli“ a proč lze
v daném případě uvažovat právě o naplnění podmínek pouze pro jedinou elektrárnu, jak je uváděl
doc. S. ve svém vyjádření.
Co se týká tvrzení stěžovatele o negativním vlivu společnosti ECOENERGY, s. r. o.
na předmětnou studii, tato studie byla vypracována dříve, než stěžovatel podal žádost, jíž bylo
zahájeno správní řízení v nyní posuzované věci, navíc i záměr společnosti ECOENERGY, s. r. o.
byl na základě této studie povolen pouze v redukované podobě, takže tvrzením stěžovatele nic
nenasvědčuje. Ostatně stěžovatel, jak již uváděl krajský soud, tato svá tvrzení ani ničím nedoložil.
K námitce překročení mezí správního uvážení je třeba v prvé řadě uvést, že orgán
ochrany přírody nerozhoduje o žádosti o vydání souhlasu podle §12 odst. 2 zákona o ochraně
přírody a krajiny na základě správního uvážení. Správní uvážení je situace, kdy rozhodnutí
správního orgánu nezáleží pouze na zjištění a zhodnocení skutkového stavu a následném použití
příslušné právní normy na zjištěnou skutkovou podstatu, ale též na úvaze správního orgánu
v mezích zákonem dovolených, ať již jde např. o úvahu, zda bude žadateli přiznáno určité
oprávnění, na které není právní nárok, či o rozhodnutí o výši trestu za správní delikt v mezích
zákonem stanovené sazby. O takový případ se v posuzované věci nejedná, nicméně je pravdou,
že orgán ochrany přírody se při posuzovaní přípustnosti určité stavby či jiného záměru z hlediska
ochrany krajinného rázu řídí zákonnými hledisky uvedenými v §12 zákona ochraně přírody
a krajiny, která v sobě zahrnují řadu neurčitých právních pojmů, úvaha správního orgánu je tedy
do určité míry obdobná jako v případě správního uvážení. S tím souvisí povinnost správního
orgánu své rozhodnutí řádně odůvodnit tak, aby bylo zřejmé, z jakých úvah správní orgán
vycházel a k jakým skutkovým i právním závěrům přitom dospěl. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že žalovaný této své zákonné povinnosti dostál, neboť v žalobou napadeném
rozhodnutí uvedl důvody, pro které považoval studii společnosti Terén Design, s. r. o.,
za přípustný a zároveň dostačující podklad pro své rozhodnutí, vypořádal se i s argumenty
uvedenými ve vyjádření doc. S. a v souvislosti s hodnotami chráněnými podle §12 zákona o
ochraně přírody a krajiny uvedl, proč na jejich základě nedospěl k nutnosti přehodnotit
rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal stížní námitky dovolávající se §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. důvodnými.
Pokud jde o namítaný nedostatek důvodů rozhodnutí krajského soudu, Nejvyšší správní
soud ani takovou vadu přezkoumávaného rozsudku neshledal. Stěžovatel v této souvislosti
argumentoval tím, že krajský soud přehlíží zásadní skutečnost, kterou je veřejný zájem státu
na výrobě elektrické energie a na zvyšování podílu elektrické energie z obnovitelných zdrojů.
Není pravdou, že by krajský soud tento argument stěžovatele opominul, neboť na straně 4
přezkoumávaného rozsudku uvádí, že hlediska vyplývající ze zákona o ochraně přírody a krajiny,
a nikoli energetická politika státu či ekonomická výtěžnost větrné elektrárny jsou rozhodujícími
hledisky při posuzování návrhu na umísťování a povolování stavby ve smyslu §12 odst. 2
zmíněného zákona. Hlediskům pro rozhodování orgánu ochrany přírody v dané věci se krajský
soud dále věnoval na straně 5 napadeného rozsudku, přičemž Nejvyšší správní soud se s jeho
závěry v podstatných rysech ztotožňuje.
V tomto směru může Nejvyšší správní soud, obdobně jako předtím krajský soud, odkázat
zejména na svůj rozsudek ze dne 9. 11. 2007, č. j. 2 As 35/2007 - 75, publikovaný pod
č. 1498/2008 Sb. NSS. V něm Nejvyšší správní soud ke vztahu §1 a dalších ustanovení zákona
o ochraně přírody a krajiny uvedl, že „dikce ustanovení §1 cit. zákona, podle níž „je nutno zohlednit
hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel a regionální a místní poměry,“ je zjevně ustanovením
programovým a obecným, stanovícím zejména výkladová východiska pro další části zákona. Toto ustanovení je tedy
dále v příslušných částech zákona blíže konkretizováno. Zohlednění uvedených potřeb přitom nemůže znamenat
negaci primárních cílů zákona (například cílů soustavy Natura 2000), nýbrž hledání řešení respektujících veřejný
zájem, avšak zároveň neovlivňujících primární účel zákona či ovlivňujících jej co možná nejméně“. Nejvyšší
správní soud v citovaném rozsudku dále konstatoval, že „zohlednění ekonomického přínosu je tedy
namístě pouze tehdy, pokud navrhovaná stavba zasahuje do krajinného rázu co možná nejméně. Pokud je vliv
na krajinný ráz příliš velký, není možné jej vyvážit o to větším ekonomickým přínosem, lze-li najít alternativní
řešení zasahující do krajinného rázu méně, a přitom ještě z hlediska hospodárnosti vhodné. Nestanoví tedy
povinnost, aby v každém jednotlivém případě, bez ohledu na povahu a rozsah zasažení krajinného rázu, bylo
zkoumáno, zda ekonomický přínos stavby nevyvažuje zásah do krajinného rázu. Je však samozřejmě na místě
hledání kompromisního řešení. Opačný výklad ustanovení §1 zákona č. 114/1992 Sb. by proto nebyl výkladem
účelovým (teleologickým), nýbrž naopak výkladem účel zákona popírajícím.
Jinými slovy, posouzení ekonomických přínosů není v řízení podle ustanovení §12 odst. 2 cit. zákona
rovnocennou otázkou ve vztahu k vlastnímu zkoumání možnosti snížení či ovlivnění krajinného rázu. Jde
o otázku podružnou, která nemůže hrát v případech významného dotčení krajinného rázu rozhodující roli.
Nejvyšší správní soud tedy přisvědčuje názoru stěžovatele, podle něhož k otázkám ekonomické povahy
nepochybně lze při tomto rozhodování přihlédnout; ekonomickou stránku stavby však nelze vyvyšovat nad vlastní
předmět řízení, tedy zachování hodnot krajiny a harmonického měřítka v krajině.
Zvláštní povinnost zkoumat ekonomický přínos stavby tedy stěžovateli nevznikla. Deklaratorní
ustanovení §1 poslední věty zákona č. 114/1992 Sb. zjevně nemá stanovit zvláštní povinnost zkoumat v řízení
podle ustanovení §12 odst. 2 cit. zákona ekonomický přínos. Má pouze sloužit jako obecné vodítko a výkladový
korektiv, tedy jako jakási pojistka proti výkladu zákona, který by upřednostňoval konzervování současného stavu
krajiny bez ohledu na veřejné potřeby. Jinými slovy, z tohoto ustanovení neplyne povinnost orgánu ochrany přírody
a krajiny vyžádat si znalecký posudek v otázce ekonomických přínosů stavby a zabývat se jím. Ke stanovení
konkrétních povinností slouží ustanovení v dalších částech zákona (např. §5a odst. 5, 5b odst. 1, §43, §56
apod.). Ekonomický přínos může odůvodnit zásah do krajinného rázu, avšak nikoliv zásah excesivní. Opačný
výklad by byl popřením účelu zákona“.
Lze tedy konstatovat, že předmětem řízení dle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody
a krajiny je především zkoumání vlivu umísťované či povolovaní stavby na krajinný ráz, přitom je
možné vzít v úvahu i ekonomický přínos stavby či veřejný zájem na energetické bezpečnosti
a výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů, ovšem nikoliv do té míry, že by pro tyto
zájmy bylo možné zcela obětovat právě zájem na zachování krajinného rázu, tj. přírodní, kulturní
a historické charakteristiky krajiny, k jejíž ochraně je orgán ochrany přírody podle citovaného
ustanovení přímo povolán. Pokud tedy správní orgány v daném případě dospěly k závěru,
že vhodný kompromis mezi uvedenými konfliktními zájmy lze spatřovat v tom, že v dané lokalitě
bude umístěna jedna vyšší větrná elektrárna společnosti ECOENERGY, s. r. o. a tři nižší větrné
elektrárny stěžovatele, jen stěží jim lze vyčítat, že dostatečně nezohlednily zájem na výrobě
elektrické energie z obnovitelných zdrojů či ekonomických zájem obou zmíněných
podnikatelských subjektů. Jak uvádí citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, „takový postup
je zcela v souladu s účelem zákona a zohledňuje zmíněný výkladový korektiv podle citovaného ustanovení §1,
neboť reflektuje zájem na výrobě energie (v daném případě dokonce z obnovitelných zdrojů), avšak přihlédne
k němu pouze za situace, kdy narušení krajinného rázu není příliš velké (princip proporcionality). Primárním
účelem předmětného řízení totiž skutečně je ochrana krajinného rázu před snižováním estetické či přírodní
hodnoty, a nikoliv posuzování ekonomických vlivů stavby.“
Nejvyšší správní soud nespatřuje vadu řízení před krajským soudem ani v tom, že krajský
soud neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz znaleckým posudkem.
V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud v prvé řadě za klíčové, že krajský soud
neprovedení navrženého důkazu řádně odůvodnil, nejedná se tedy ve smyslu ustálené judikatury
Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu o opominutý důkaz. Jak již vyplývá z výše
uvedeného výkladu, Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že zadání
znaleckého posudku by bylo v daném případě vzhledem k existenci zmiňované odborné studie
společnosti Terén Design, s. r. o. nadbytečné. Správnost závěrů této studie nebyla relevantně
zpochybněna vyjádřením doc. S., krajský soud se stejně jako předtím žalovaný s argumenty doc.
S. dostatečně vypořádal.
Nad rámec stížních bodů Nejvyšší správní soud dodává, že rozhodnutí o neudělení
souhlasu dle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny lze v předmětné věci považovat
za samostatné správní rozhodnutí, které je samostatně přezkoumatelné soudem. V tomto směru
lze odkázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j.
8 As 47/2005 - 86, publikované pod č. 1764/2009 Sb. NSS.
K uvedenému je třeba poznamenat, že s účinností od dne 1. 1. 2007, na základě
novelizace provedené zákonem č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících
s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění, stanoví §90 odst. 1 zákona o ochraně
přírody a krajiny, že „souhlasy a stanoviska vydávané podle tohoto zákona jako podklad pro rozhodnutí podle
zvláštního právního předpisu nebo územní souhlas anebo ohlášení stavby jsou závazným stanoviskem podle
správního řádu a nejsou samostatným správním rozhodnutím“. Stanoviska orgánu ochrany přírody podle
§12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, která byla vydána ve správních řízeních
zahájených po 1. 1. 2007 (viz přechodné ustanovení - čl. LVI odst. 1 zákona č. 186/2006 Sb.),
tedy nelze považovat za samostatné, soudně přezkoumatelné správní rozhodnutí, ale za závazné
stanovisko správního orgánu ve smyslu §149 správního řádu. Je však třeba vzít v potaz,
že v posuzované věci bylo správní řízení dle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny
zahájeno dne 7. 6. 2006 a rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 16. 10. 2006, tedy celé
správní řízení proběhlo před 1. 1. 2007. Na závěru o samostatné povaze předmětného správního
rozhodnutí přitom nic nemění ani to, že uvedené řízení proběhlo již podle nového správního
řádu, který zná, jak již bylo řečeno, institut závazného stanoviska správního orgánu, podstatná
je totiž v daném ohledu až zmíněná novela zákona o ochraně přírody a krajiny. V podrobnostech
Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze 14. 5. 2009, č. j. 1 As 20/2009 - 70, dostupný
na www.nssoud.cz. Krajský soud tudíž nepochybil, pokud žalobu v dané věci neodmítl,
ale naopak o ní meritorně rozhodl.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. září 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu