ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.48.2009:95
sp. zn. 5 Azs 48/2009 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové, Ph.D. v právní věci žalobce: O. D., zast. Mgr. Denisou
Belošovičovou, advokátkou, se sídlem Bohumínská 788/61, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2009, č. j. 60 Az 68/2007 – 71,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2009, č. j. 60 Az 68/2007 - 71,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna advokátky Mgr. Denisy Belošovičové se u r č u je částkou 2400 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 6. 2007, č. j. OAM-1-481/VL-20-19-2007, byla
zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Hlavní argumentem
žalovaného byla skutečnost, že žalobce vstoupil na území České republiky v březnu roku 2006
na základě čtrnáctidenního turistického víza. Po skončení jeho platnosti si na policii vízum
prodloužil o další týden, pak již pobýval na území České republiky nelegálně, rovněž zde i bez
pracovního povolení pracoval. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal až poté, co mu bylo
cizineckou policií dne 17. 5. 2007 uloženo správní vyhoštění. Žalovaný tedy dospěl k závěru,
že přestože žalobce měl možnost se na území České republiky svobodně pohybovat a tedy i vejít
do kontaktu se zástupci státních orgánů České republiky, a tudíž mu žádná okolnost nebránila
v tom, aby podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dříve, učinil tak až dne 18. 6. 2007,
tj. poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění. Podle žalovaného je tedy patrné, že žádost
o udělení mezinárodní ochrany žalobce podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Ostravě, ve které
(1) napadl výrok o zamítnutí své žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle
§16 odst. 2 zákona o azylu. Žalobce dále (2) brojil proti absenci výroku o neudělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu; (3) brojil proti absenci výroku o nevztažení
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu; a (4) namítal porušení §3 odst. 3 a 4, §32
odst. 1, §33 odst. 2. §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení a dále porušení
§12 zákona o azylu. Pokud jde o konkrétní skutečnosti a právní důvody, o které uvedená tvrzení
opíral, odkázal žalobce na spisový materiál vztahující se k jeho žádosti o udělení mezinárodní
ochrany.
Žalobce rovněž žádal o ustanovení zástupce. Krajský soud v Ostravě jeho žádosti vyhověl
a usnesením ze dne 30. 6. 2008, č. j. 60 Az 68/2007 - 20, rozhodl, že se žalobci ustanovuje
zástupce z řad advokátů.
Žalobce následně na výzvu soudu (usnesení dle §37 odst. 5 s. ř. s. ze dne 12. 9. 2008, č. j.
60 Az 68/2007 - 25) doplnil žalobu o konkrétní skutkové i právní důvody, z jakých považuje
napadené rozhodnutí za nezákonné. Nejprve uvedl, že do České republiky odjel, aby unikl
z dosahu bývalého snoubence své ženy a kamarádů tohoto muže, kteří mu vyhrožovali zabitím.
V únoru roku 2006 navíc v České republice zemřel za nevyjasněných okolností bratr žalobce.
Žalobce má za to, že smrt jeho bratra souvisí se zmíněným sporem žalobce s uvedenými muži.
Do České republiky tedy žalobce odjel také proto, aby okolnosti bratrovy smrti objasnil.
I s ohledem na skutečnost, že smrt jeho bratra doposud nebyla dostatečně vyšetřena, se nemůže
do vlasti vrátit. Žalobce je toho názoru, že výše uvedené skutečnosti měly být posouzeny
jako případ hodný zvláštního zřetele, tedy jako důvod pro udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu. Žalovaný ovšem žádost žalobce s ohledem na ustanovení §14 zákona
o azylu neposoudil a žádost dále ani nepřezkoumal vzhledem k možným důvodům pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Důvody pro neudělení zmíněných forem
mezinárodní ochrany podle uvedených ustanovení zákona o azylu pak v odůvodnění napadeného
rozhodnutí zcela absentují, což je podle žalobce v rozporu s §28 odst. 2 zákona o azylu. Dále
žalobce uvedl, že dne 13. 10. 2001 již jednou žádal o udělení azylu, tuto žádost však příslušný
správní orgán rozhodnutím ze dne 5. 12. 2002 zamítl. Domníval se proto, že o udělení
mezinárodní ochrany již nemůže opětovně požádat. Pokud by mu tato skutečnost byla známa,
určitě by o udělení mezinárodní ochrany požádal dříve. Konečně žalobce tvrdil, že přestože
podepsal rozhodnutí o správním vyhoštění, nevěděl, co bylo obsahem tohoto rozhodnutí. Textu
psanému v českém jazyce totiž nerozuměl. Žalovaný tedy podle tvrzení žalobce nesprávně zjistil
skutkový stav, když se výše popsanými skutečnosti, tj. skutečnostmi důležitými pro posouzení
žádosti žalobce, nezabýval, skutkový stav tedy nesprávně vyhodnotil, což vedlo k vydání
nezákonného rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě žalobu rozsudkem ze dne 21. 5. 2009, č. j. 60 Az 68/2007 - 71,
zamítl, neboť shledal všechny podmínky pro aplikaci §16 odst. 2 zákona o azylu za naplněné.
V otázce posouzení zákonnosti postupu podle §16 odst. 2 zákona o azylu krajský soud
nejprve odkázal na rozsudek ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, publikovaný
pod č. 1724/2008 Sb. NSS, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že §16 odst. 2
zákona o azylu vyžaduje aplikaci třístupňového testu: (1) zda hrozí žadateli vyhoštění, vydání
nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny; (2) zda mohl žadatel požádat o udělení mezinárodní
ochrany dříve; a (3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal
„pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání
do ciziny. Krajský soud ze správního spisu konstatoval, že žalobce podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany až v době, kdy již obdržel správní vyhoštění z důvodu nelegálního pobytu
na území České republiky, a to i přes skutečnost, že se zde mohl svobodně pohybovat a že mu
ani žádná jiná objektivní okolnost nebránila podat žádost o udělení mezinárodní ochrany dříve.
V posuzovaném případě je tedy podle krajského soudu zřejmé, že žalobce o udělení mezinárodní
ochrany žádal pouze s cílem vyhnout se uloženému správnímu vyhoštění. Krajský soud tedy
uzavřel, že výše uvedené podmínky byly kumulativně splněny, a žalovaný tudíž v aplikaci §16
odst. 2 zákona o azylu nepochybil. Vzhledem k uvedenému a vzhledem k dalším skutkovým
zjištěním, která mají oporu ve správním spisu a která jsou zcela v souladu s tím, co žalobce tvrdil
v žalobě, krajský soud dospěl k závěru, že důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle §12
zákona o azylu v posuzovaném případě dány nejsou. K námitce absence výroku o nevztažení
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu krajský soud uvedl, že toto ustanovení bylo
účinné do 31. 8. 2006. Žalovaný se však podle krajského soudu možnými překážkami vycestování
zabýval v rámci hodnocení, zda jsou dány podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle §14a
zákona o azylu, přičemž tyto důvody neshledal, což také řádně odůvodnil. Krajský soud rovněž
neshledal, že by žalovaný při rozhodování porušil zmíněná ustanovení správního řádu.
Ze správního spisu je zřejmé, že pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl veden
v jazyce mongolském za účasti tlumočnice, žalobce měl možnost vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k podkladům, příp. navrhnout jejich doplnění. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného
pak podle krajského soudu vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými
úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a použití právních norem, na základě kterých
rozhodoval.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž uvedl
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném
znění (dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti však vyplývají tvrzené důvody podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
K tvrzeným důvodům podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. stěžovatel opakuje své
námitky uvedené před krajským soudem, mimo jiné i to, že Mongolsko opustil kvůli
pronásledování ze strany bývalého snoubence své ženy a kamarádů tohoto muže, kteří mu
vyhrožovali zabitím, a to poté, co v České republice za nevyjasněných okolností zemřel jeho
bratr. Podle názoru stěžovatele totiž smrt jeho bratra nebyla náhodná, ale naopak souvisela s výše
uvedenými výhružkami, přičemž měla být mstou vůči jeho osobě. Stěžovatel má strach vrátit
se do Mongolska, protože se bojí o svůj život. V uvedených okolnostech stěžovatel spatřuje
důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, event. pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona azylu. Žalovaný se ovšem podle tvrzení stěžovatele vůbec
nezabýval tím, zda jsou důvody pro přiznání azylu podle §14 zákona o azylu či doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu dány, a postupoval tudíž nesprávně, když za těchto okolností
aplikoval §16 odst. 2 zákona o azylu.
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu podle 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
stěžovatel spatřuje v tom, že se krajský soud nevypořádal s žalobními body týkajícími se (1)
absence výroku, jenž by se vztahoval k §14 zákona o azylu, a (2) absence důvodů v odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí, proč žalovaný neshledal podmínky k udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu.
Stěžovatel rovněž navrhuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 3. 8. 2009 navrhl kasační stížnost
zamítnout, přičemž odkázal na své rozhodnutí a vlastní výpovědi a podání stěžovatele. Především
pak žalovaný zdůraznil, že stěžovatel již dříve kvůli předmětným problémům s bývalým
snoubencem své ženy žádal o udělení azylu. Správní orgán však v rozhodnutí ze dne 5. 12. 2002
podmínky pro udělení azylu neshledal, stejně tak jako nekonstatoval existenci překážek
vycestování ve smyslu tehdejší právní úpravy. Stěžovatel se posléze do České republiky vrátil
pouze z toho důvodu, aby zde objasnil okolnosti smrti svého bratra. Jediným cílem podání nové
žádosti o udělení mezinárodní ochrany pak podle žalovaného byla snaha vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, které bylo stěžovateli uloženo vzhledem k jeho nelegálnímu pobytu na území České
republiky. Žalovaný tedy rozhodl v souladu s §16 odst. 2 zákona o azylu, neboť na základě
výpovědí stěžovatele nebylo možno shledat domněnku o zjevné nedůvodnosti žádosti
za vyvrácenou, když stěžovatel žádné zásadní potíže ve své vlasti neuváděl. Navíc i tvrzené
drobné potíže s bývalým snoubencem ženy stěžovatele a jeho kamarády již byly posuzovány
správním orgánem v předchozím řízení o žádosti o udělení azylu a byly shledány jako nedůvodné
jak z hlediska azylového, tak z hlediska doplňkové ochrany, resp. překážek vycestování.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě předesílá, že nerozhodoval o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany má odkladný
účinek ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou (§102
s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.) a kasační stížnost je tudíž
přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb.
NSS, jedná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně
prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) pokud bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná, jelikož se krajský
soud dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele (čtvrtý důvod přijatelnosti).
Nejvyšší správní soud zde musí poukázat na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 5 Azs 24/2008. Krajský soud sice správně citoval závěry
vyplývající z tohoto rozhodnutí, tedy tři podmínky, jejichž kumulativní splnění je předpokladem
aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu, bohužel je však nesprávně vyložil, v důsledku čehož dospěl
k chybnému závěru o jejich kumulativním splnění v posuzovaném případě.
Na základě výše uvedeného třístupňového testu vyplývajícího z §16 odst. 2 zákona
o azylu Nejvyšší správní soud považuje v projednávané věci za nesporné, že stěžovateli hrozí
správní vyhoštění a že mohl podat žádost o mezinárodní ochranu dříve. Spornou je pouze otázka,
zda stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu „pouze“ s cílem vyhnout se správnímu
vyhoštění. Krajský soud, stejně tak jako žalovaný správní orgán, považovaly pro splnění třetí
podmínky dostačující bezprostřední pohnutku, která stěžovatele k podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany vedla. Stěžovatel však v pohovoru se žalovaným uvedl i řadu skutečností,
které by mohly být relevantní z hlediska mezinárodní ochrany (byť posouzení, zda opravdu
představují důvod pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany, bude předmětem dalšího
řízení), přičemž žalovaný správní orgán se jimi vůbec nezabýval.
Krajský soud se k relevanci předmětných skutečností pro udělení mezinárodní ochrany
nevyjádřil. Žalobní námitku směřující k absenci výroku o neudělení mezinárodní ochrany podle
§14 zákona o azylu zcela pominul. K tvrzení žalobce, že žalovaný správní orgán řádně
nepřezkoumal, zda v posuzovaném případě jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu, krajský soud uvedl, že žalovaný se možností udělit doplňkovou
ochranu zabýval, přičemž důvody pro udělení této formy mezinárodní ochrany neshledal,
což také řádně odůvodnil.
Nejvyšší správní soud zde ovšem musí konstatovat, že posledně zmíněné závěry
krajského soudu jsou v přímém rozporu se správním spisem, resp. žalobou napadeným
rozhodnutím. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí nevyplývá, že by se žalovaný možnými důvody
pro udělení doplňkové ochrany zabýval, resp. zcela zde absentují důvody, pro které žalovaný
správní orgán shledal žádost žalobce z hlediska této formy mezinárodní ochrany zjevně
nedůvodnou. Pokud však zde krajský soud odkazoval na argumentaci správního orgánu
obsaženou v odůvodnění rozhodnutí ze dne 5. 12. 2002, tj. v rozhodnutí o první žádosti
stěžovatele o udělení azylu, musí takový argument Nejvyšší správní soud považovat
za irelevantní, neboť zmíněné rozhodnutí o neudělení azylu stěžovateli nebylo předmětem řízení
před krajským soudem.
Rozhodnutí žalovaného i rozsudek krajského soudu jsou tedy nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, a to konkrétně pro absenci posouzení třetího kritéria třístupňového testu
vyplývajícího z §16 odst. 2 zákona o azylu, tj. zda stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu
„pouze“ s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve výše
citovaném rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, „§16 odst. 2 zákona o azylu tudíž
nelze vykládat jako další vylučující klauzuli; vylučující klauzule jsou taxativně vymezeny v čl. 12 a 17
kvalifikační směrnice (v zákoně o azylu pak v §15 a §15a) a rozšíření důvodů pro vyloučení z mezinárodní
ochrany by bylo v rozporu s komunitárním právem“ [bod IV. b) tohoto rozsudku].
Při posouzení zákonnosti aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu bude v dalším řízení nutno
aplikovat kritéria pro splnění třetího bodu testu stanovená ve výše uvedeném rozsudku ze dne
15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, tj. zejména posoudit věrohodnost tvrzení o důvodech
pro mezinárodní ochranu a relevanci tvrzené hrozby vzhledem k informacím o zemi původu.
V rámci třetího bodu výše zmíněného testu je obecně nutné posoudit jak podmínky pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, tak podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a téhož
zákona. Jinými slovy, žádost o udělení mezinárodní ochrany je zjevně nedůvodná podle §16
zákona o azylu pouze tehdy, pokud je zjevně nedůvodná jak z hlediska azylu, tak z hlediska
doplňkové ochrany (v případě §16 odst. 2 zákona o azylu se pak azyl i doplňková ochrana
posuzují v rámci třetího bodu testu).
Stížní námitka směřující proti absenci odůvodnění rozhodnutí žalovaného i krajského
soudu ohledně doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu je tudíž důvodná, stejně
jako námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu ve vztahu k žalobní námitce týkající
se absence výroku o neudělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy v rámci přezkumu kasační stížností napadeného rozhodnutí
krajského soudu v rozsahu vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. shledal kasační stížnost
důvodnou a s ohledem na tuto skutečnost napadený rozsudek krajského soudu podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu řízení,
je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta
stěžovatele, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje ustanoveného
advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu nákladů řízení
mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 2 s. ř. s. - v případě náhrady
nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozsudku krajského soudu - rozhodovat
v dalším řízení krajský soud.
Ustanovené advokátce stěžovatele byla přiznána odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů v celkové částce 2400 Kč [jeden úkon právní služby po 2100 Kč podle §11
odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
v platném znění (dále jen „advokátní tarif“), a dále jeden režijní paušál po 300 Kč podle §13
odst. 3 advokátního tarifu].
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu