ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.50.2009:114
sp. zn. 5 Azs 50/2009 - 114
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobkyně: G. G., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem
Příkop 8, Brno, adresa pro doručování: Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2009, č. j. 61 Az 89/2008 – 81,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2007, č. j. OAM-1-224/VL-20-18-2007,
kterým byla zamítnuta její žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), tedy z důvodu,
že žadatelka neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování
z důvodů uvedených v §12 nebo 14a zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotněprávní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatelka žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že zemi původu opustila, protože cítila silný
nedostatek osobní svobody a nemožnost realizovat své cíle a oprávněné zájmy. Lidská práva
nejsou v zemi původu respektována, a pokud se jich někdo dovolává, je perzekuován.
Stěžovatelka též poukazuje na diskriminaci žen v Mongolsku. Z těchto důvodů
měl být stěžovatelce udělen azyl podle §14 zákona o azylu či doplňková ochrana podle §14a
téhož zákona. Krajský soud nedostatečně zkoumal, jakým způsobem žalovaný dospěl k tomu,
že stěžovatelce neudělil azyl podle §14 zákona o azylu. Dále stěžovatelka tvrdí, že v její věci
byl nedostatečně zjištěn skutkový stav a žalovaný si neopatřil dostatek podkladů, aby žádost
o udělení mezinárodní ochrany mohl objektivně posoudit. K tomu stěžovatelka cituje čl. 196
a 203 Příručky postupů a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků, týkající
se dokazování v azylovém řízení.
Námitkami o nedostatku osobní svobody, nedodržování lidských práv a diskriminaci žen
v Mongolsku se Nejvyšší správní soud zabývat nemůže, neboť je stěžovatelka neuplatnila v řízení
před krajským soudem, aniž by jí v tom cokoli bránilo (§104 odst. 4 s. ř. s.). Dokonce
je neuplatnila ani ve správním řízení. V řízení před krajským soudem stěžovatelka neuplatnila
ani námitku o deficitech v dokazování a ve zjišťování skutkového stavu žalovaným,
resp. o nedostatku podkladů pro možnost učinit objektivní rozhodnutí. I tuto námitku musí
Nejvyšší správní soud považovat za nepřípustnou. Převážný obsah kasační stížnosti
tedy představují tvrzení uplatněna poprvé až v řízení před zdejším soudem. Jen pro úplnost
Nejvyšší správní soud připomíná, že v předchozích řízeních stěžovatelka označila jako důvody,
pro něž opustila zemi původu, obtíže s nalezením dobře placeného zaměstnání a uživením
rodiny, resp. dlouhodobou hmotnou nouzi a pramalé vyhlídky na zlepšení této životní situace.
Pro případ návratu do Mongolska se obávala ještě větší nouze. Dále poukazovala na problémy
se svým manželem a s věřitelem.
K námitce týkající se existence důvodů pro udělení humanitárního azylu (§14 zákona
o azylu) zdejší soud uvádí, že otázkou, zda správní orgán (eventuálně soud v následném
přezkumném řízení) je povinen posuzovat existenci důvodů pro udělení tzv. humanitárního
azylu, se zabýval již nesčetněkrát. V případě zamítnutí žádosti o udělení azylu pro její zjevnou
nedůvodnost je nadbytečné posuzovat, zda stěžovatelka splňuje důvody pro udělení
humanitárního azylu. Předpokladem pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu
je totiž skutečnost, že v řízení o udělení azylu nebyl zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12
téhož zákona, což znamená, že správní orgán věcně posuzoval splnění podmínek pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. V případě stěžovatelky však tento předpoklad naplněn nebyl,
neboť její žádost byla zamítnuta a §12 zákona o azylu nebyl ani nemohl být aplikován.
K tomu lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz, rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 4 Azs 203/2005 - 53 ,
www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 2. 1. 2007, č. j. 4 Azs 137/2006 - 103, www.nssoud.cz.
Co týče důvodů pro udělení doplňkové ochrany (§14a zákona o azylu), je třeba uvést,
že se jimi žalovaný podrobně a důkladně zabýval ve svém rozhodnutí a v úplnosti
a přezkoumatelně se s nimi vypořádal, přičemž přihlédl zejména ke zprávám o zemi původu
a k tvrzením stěžovatelky, že v Mongolsku neměla žádné potíže se státními orgány, obavy měla
toliko ze soukromých osob (manžel, věřitel). Žalovaný vycházel též z informace MZV ČR
(opakované), že osobám žádajícím v zahraničí o azyl nehrozí v případě návratu do země původu
žádný postih ze strany státních orgánů. Podle názoru žalovaného doloženého vyžádanými
zprávami, nepředstavuje vycestování stěžovatelky rozpor s mezinárodními závazky České
republiky. Nejvyšší správní soud nenalezl nic, co by zpochybňovalo závěr žalovaného o tom,
že by stěžovatelce v případě návratu do země původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační
stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 a §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu