ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.107.2009:39
sp. zn. 6 Ads 107/2009 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: V. D.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Pleskalem, advokátem, se sídlem Mendlovo nám. 18, Brno,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 8. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně č. j. 34 Cad 183/2008 - 23 ze dne 31. 3. 2009,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná zamítla dne 14. 8. 2008 žádost žalobce o starobní důchod pro nesplnění
podmínek stanovených v §29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění
(dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), s přihlédnutím ke Smlouvě mezi Československou
republikou a Federativní lidovou republikou Jugoslávií o sociálním zabezpečení (č. 3/1958 Sb.
m. s.), s přihlédnutím ke Smlouvě mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo
o sociálním zabezpečení (č. 94/2002 Sb.m.s.), s přihlédnutím ke Smlouvě mezi Českou
republikou a Švýcarskou konfederací o sociálním zabezpečení (č. 267/1997 Sb.m.s.)
a s přihlédnutím k nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení
na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství a Nařízení Rady (EHS)
č. 574/72, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, a to z důvodu,
že stěžovatel nezískal dobu pojištění v délce alespoň 15 let.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce ke Krajskému soudu v Brně žalobu,
v níž namítal, že žalovaná nesprávně zjistila skutkový stav, když vycházela ze stavu aktuálního
při podání žádosti o starobní důchod dne 22. 12. 2003. Od tohoto dne do vydání
přezkoumávaného rozhodnutí však uplynulo několik let, v nichž byl žalobce nadále evidován
u Úřadu práce Brno-město jako uchazeč o zaměstnání. Tato skutečnost nebyla žalovanou
zohledněna.
Krajský soud žalobu zamítl s tím, že podle §5 odst. 1 písm. n) zákona o důchodovém
pojištění jsou pojištění účastny „osoby vedené v evidenci úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání po dobu,
po kterou jim náleží podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci, a v rozsahu nejvýše tří let též
po dobu, po kterou jim tato podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci nenáleží, s tím,
že tato doba tří let se zjišťuje zpětně ode dne vzniku nároku na důchod (…)“. Vzhledem ke znění
tohoto ustanovení bylo možno žalobci ke dni splnění věkové podmínky pro nárok na starobní
důchod, resp. ke dni podání první žádosti o důchod (22. 12. 2003), započíst 832 dnů pojištění.
I když úřad práce nadále evidoval žalobce jako uchazeče o zaměstnání, žalovaná je při posuzování
účasti žalobce na pojištění v českém systému důchodového pojištění omezena ustanovením §5
odst. 1 písm. n) citovaného zákona v rozsahu, jak je uvedeno shora, tzn. že žalovaná může
žalobci započíst pouze 3 roky evidence u úřadu práce jako náhradní dobu pojištění. Tato doba
však nepostačuje pro to, aby žalobce společně s dobami pojištění získanými v Srbsku,
ve Spolkové republice Německo a ve Švýcarské konfederaci, jejichž délku nezpochybňoval, splnil
druhou podmínku pro vznik nároku na starobní důchod podle §29 písm. b) zákona
o důchodovém pojištění, totiž podmínku potřebné doby pojištění v délce 15ti let.
Žalobce (stěžovatel) napadl tento rozsudek Krajského soudu v Brně kasační stížností.
Předmětnému rozhodnutí vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav, a tedy chybné právní
posouzení věci. V této souvislosti stěžovatel odkázal na svá tvrzení obsažená v žalobě. Dále
především poukázal na skutečnost, že sám žalovaný ve svém vyjádření ze dne 13. 11. 2008 jednou
uvádí, že srbská doba pojištění zahrnovala období od 26. 2. 1958 do 30. 8. 1969, tj. cca 11 a půl
roku, a podruhé uvádí, že stěžovatel získal v Srbsku pouze 2468 dní pojištění, tj. necelých 7 roků.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil, zda kasační stížnost splňuje formální náležitosti
na ni kladené. Shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou která byla účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a která je zastoupena advokátem v souladu s §105 odst. 2
s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Dále se Nejvyšší správní soud zaměřil na posouzení věci samotné a dospěl k závěru,
že výše popsané důvody kasační stížnosti nasvědčují závěru, že je dán důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., a sice nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
(tvrdí-li stěžovatel, že žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí dvě rozdílné doby pojištění v Srbsku).
Dále stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně zjistil skutkový stav, na základě čehož došlo
k chybnému právnímu posouzení věci. Nejvyšší správní soud má za to, že je v tomto případě dán
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí dvě rozdílné
doby pojištění v Srbsku. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podle §104 odst. 4 s. ř. s. není
kasační stížnost přípustná, mimo jiné opírá-li o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. O výkladu
tohoto procesního ustanovení nejsou v soudní praxi žádné pochybnosti; v případě kasačních
důvodů neuplatněných v žalobním řízení je konstantně judikována nemožnost jejich meritorního
přezkoumání v řízení před Nejvyšším správním soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 1 Azs 34/2004, č. 419/2004 Sb. NSS).
Z tohoto důvodu shledává Nejvyšší správní soud tuto kasační námitku nepřípustnou. Na okraj
však poznamenává, že žalovaná ve svém vyjádření k žalobě sice uvedla, že srbská doba pojištění
zahrnovala období od 26. 2. 1958 do 30. 8. 1969, nikoli však, že se jedná přibližně o 11 a půl roku
pojištění, jak stěžovatel uvádí v kasační stížnosti. Jak vyplývá ze správního spisu, stěžovatel byl
v tomto časovém rozmezí skutečně na území Srbska zaměstnáván, po toto období
však nevykonával kontinuální pracovní činnost, nýbrž byl zaměstnáván po kratší časové úseky,
jejichž délka se v jednotlivých případech pohybovala v rozmezí od 1 měsíce a 5ti dnů do 3 let,
9ti měsíců a 16ti dnů. Přestože by tedy stěžovatel tuto námitku uplatnil již v žalobním řízení,
nebylo by jí možno přisvědčit.
Dále stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně zjistil skutkový stav, na základě
čehož došlo k chybnému právnímu posouzení celé záležitosti, přičemž obecně odkazuje
na svá v žalobě obsažená tvrzení, aniž by poukázal na konkrétní skutkové děje a okolnosti,
které by byly skutkovým základem jím tvrzených nedostatků napadeného rozsudku. V souladu
se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS, nelze odkaz stěžovatele na jeho předchozí
vyjádření považovat za korektně formulovanou námitku. Žaloba, na kterou stěžovatel v kasační
stížnosti odkazuje, zcela zřejmě obsahuje jedinou námitku, která je navíc formulována
srozumitelným způsobem; tato námitka směřuje proti postupu žalovaného ve správním řízení,
tvrdí-li stěžovatel, že „žalovaný nevzal vůbec do úvahy, že od podání žádosti žalobce o starobní důchod
do vydání předmětného rozhodnutí uplynulo několik let, a že žalobce byl i nadále evidován u Úřadu práce Brno-
město jako uchazeč o zaměstnání, přičemž tato skutečnost nebyla žalovaným absolutně zohledněna“, nikoli proti
postupu krajského soudu. Krajský soud se navíc s touto námitkou vypořádal, a to způsobem, se
kterým se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Přestože by tedy kasační stížnost byla formulována
způsobem vyhovujícím požadavkům soudního řádu správního, nebylo by možné této kasační
námitce stěžovatele vyhovět.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský
soud v napadeném rozsudku nedopustil pochybení, pro něž by bylo na místě tento rozsudek
zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu ze zákona právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřísluší. Přestože žalovaný byl ve věci úspěšný,
právo na náhradu nákladů mu nenáleží, neboť přiznání nákladů řízení správnímu orgánu
ve věcech důchodového pojištění je podle §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu