ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.21.2009:56
sp. zn. 6 Ads 21/2009 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: D. M.,
zastoupené Mgr. Adamem Russem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 190/12, Český Těšín,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 4. 5. 2007, č. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2008, č. j. 43 Cad 113/2007 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ítá .
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, Mgr. Adamu Russovi, advokátovi, se sídlem
Havlíčkova 190/12, Český Těšín, se p řizná vá odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 3044 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) svou kasační stížností napadá rozsudek Krajského
soudu v Ostravě č. j. 43 Cad 113/2007 - 23 ze dne 14. 3. 2008, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 5. 2007, č. X, jímž žalovaná zamítla stěžovatelčinu žádost
o částečný invalidní důchod pro nesplnění podmínek podle ustanovení §40 a §43 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
důchodovém pojištění“).
Rozhodnutí žalované vycházelo z toho, že podle posudku Okresní správy sociálního
zabezpečení v Karviné ze dne 29. 1. 2007 byla stěžovatelka uznána částečně invalidní,
přičemž jako datum vzniku invalidity bylo stanoveno datum 9. 1. 2007. Dále vyšla žalovaná
z toho, že podle §40 zákona o důchodovém pojištění potřebná doba pojištění pro vznik nároku
na částečný invalidní důchod u pojištěnce nad 28 let činí 5 roků, přičemž potřebná doba
se zjišťuje z období před vznikem plné nebo částečné invalidity, a jde -li o pojištěnce ve věku
nad 28 let, z posledních 10 roků počítaných zpět před vznikem plné nebo částečné invalidity.
Stěžovatelka v tomto rozhodném období získala pouze 4 roky a 266 dní pojištění, nárok na dávku
důchodového pojištění jí tudíž nevznikl.
Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala žalobu, v níž namítala, že ke vzniku
invalidity u ní došlo dříve, již k roku 2002. Žádnou jinou žalobní námitku, zejména stran
získaných dob pojištění, nevznesla, a to ani později. V řízení před krajským soudem byl pořízen
s ohledem na žalobní námitky posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí,
který konstatoval shodně s posudkem lékaře okresní správy sociálního zabezpečení (a posléze
s napadeným rozhodnutím žalované) vznik invalidity k 9. 1. 2007. Z tohoto důvodu krajský soud
stěžovatelčinu žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala „návrh na kasační stížnost“. V tomto podání
jednak vymezila své námitky vůči rozsudku krajského soudu, které spočívaly v tom, že žalovaná
podle jejího názoru nesprávně započetla některé doby pojištění a krajský soud k této skutečnosti
nepřihlédl, a požádala implicite (s poukazem na to, že je právní laik a že je bez prostředků)
o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Krajský soud následně stěžovatelce ustanovil
zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokáta Mgr. Adama Russe, kterého zár oveň vyzval,
aby kasační stížnost stěžovatelky doplnil o důvody kasační stížnosti podle ustanovení §103
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) , a sdělil, v jakém rozsahu
rozsudek napadá. Ustanovený zástupce v doplnění kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka
uplatňuje důvody kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., konkrétně namítá,
že žalovaná vypočetla dobu pojištění v rozhodném období na základě chybných údajů,
na což stěžovatelka upozorňovala, ovšem krajský soud tyto námitky nezohlednil. Dále pak
podle doplnění kasační stížnosti krajský soud nevzal v úvahu nepříznivý zdravotní stav a tíživou
sociální situaci stěžovatelky, ani nedbal na její ústavní práva zaručená v článku 30 odst. 1 a 2
Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), nicméně nesplňuje
jinou podmínku řízení o kasační stížnosti, a to formulaci přípustného kasačního důvodu
ve smyslu §103 a §104 s. ř. s.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud usnesením odmítne návrh, nestanoví-li tento zákon jinak, jestliže je takový
návrh podle tohoto zákona nepřípustný. O takový případ jde v projednávané věci.
Podle ustanovení §102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení,
z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) domáhá
zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí,
není-li stanoveno jinak. Ustanovení §104 s. ř. s. upravuje důvody nepřípustnosti kasační stížnosti.
Podle čtvrtého odstavce téhož ustanovení není kasační stížnost přípustná, opírá -li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud
spatřuje v případě stěžovatelky naplnění obou důvodů nepřípustnosti.
Nejvyšší správní soud připomíná, že v řízení před krajským soudem stěžovatelka okruh
otázek nastolených kasační stížností vůbec nenastolila - její žaloba směřovala zcela explicitně
pouze k datu vzniku invalidity, nikoliv k dodatečnému prokázání dob pojištění. Nelze akceptovat
stěžovatelčinu námitku, že by se započtení dalších dob pojištění domáhala - žádný takový návrh
není obsahem jediné písemnosti, kterou se na krajský soud v průběhu řízení o žalobě obrátila.
Otázku, již činí v řízení kasačním spornou, vůbec v řízení žalobním nevyvolala, ač jí v tom zhola
nic nebránilo. V tomto smyslu stěžovatelka opírá svou kasační stížnost t oliko o právní novoty
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., tedy o důvody nepřípustné.
Pokud pak jde o doplnění kasační stížnosti učiněné ustanoveným advokátem, v něm lze
shledat, krom zopakování nepřípustných novot, toliko naprosto nekonkrétní poukaz na to,
že krajský soud nevzal v potaz tíživou situaci stěžovatelky a nedbal ústavně zaručených práv
podle čl. 30 Listiny základních práv a svobod. Takové zcela obecné a nekonkrétní tvrzení nelze
považovat za relevantní důvod ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. Plat í-li již pro formulaci žalobního
bodu, že líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být
toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí
určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky
jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem, a platí- li,
že žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah,
hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napade ného
rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled
na to, proč se má jednat o nezákonnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, dostupný na www.nssoud.cz), tím spíše je třeba klást
podobné nároky na formulaci stížního bodu kasační stížnosti, a to o to více, že v řízení o kasační
stížnosti je vyžadováno povinné zastoupení advokátem, které má zabezpečit odbornou úroveň
podání.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu odmítl
podle ustanovení §46 odst. 1 písmo a) s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.,
neboť kasační stížnost není opřena o přípustné důvody ve smyslu §103 odst. 1 a §104 odst. 4
s. ř. s.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., neboť v případě odmítnutí návrhu - kasační stížnosti - nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelce byl usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 43 Cad 113/2007 - 36 ze dne
19. 8. 2008 ustanoven pro řízení o kasační stížnosti advokát Mgr. Adam Russ. Tomu náleží
ve smyslu §35 odst. 8 s. ř. s. odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů. Ustanovený
advokát odměnu spolu s náhradou hotových výdajů a částkou, kterou je povinen zaplatit na dani
z přidané hodnoty, vyčíslil na 4961,11 Kč s tím, že požadoval odměnu za čtyři úkony právní
služby (převzetí a příprava zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b / vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
studium spisu podle §11 odst. 1 písm. f/, další porada s klientem ve smyslu §11 odst. 1 písm. c/
a písemné podání soudu ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d / téže vyhlášky) po 500 Kč,
paušální náhradu hotových výdajů za tyto čtyři úkony po 300 Kč, náhra du cestovních výdajů
(cesta z Českého Těšína do Ostravy a zpět) ve výši 569 Kč, jakož i náhradu za promeškaný čas
(celkem 2 hodiny) ve výši 400 Kč. Nejvyšší správní soud k této kalkulaci uvádí následující:
Pokud jde o odměnu za úkony právní služby, je t řeba předeslat, že tarifní hodnota
ve věcech nároků fyzických osob v oblasti důchodového pojištění činí podle §9 odst. 2 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, 1000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní
služby tak činí podle §7 bodu 2. toliko 500 Kč. Pokud jde o udávané úkony právní služby,
Nejvyšší správní soud podotýká, že úkon ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) předpokládá in se i první
poradu ve věci s klientem (srov. dikce „první porada s klientem včetně p ř e v z e tí …“); ustanovený
advokát však takovou poradu ani netvrdí, ani nedokládá. V takovém případě převzetí zastoupení
nelze jako samostatný úkon právní služby uznat (k tomu viz již usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 6 A 722/2000). Úkon studia spisu podle §11 o dst. 1 písm. f) se,
přihlížeje k dikci cit. ustanovení („při skončení vyšetřování“), vztahuje pouze k řízení trestnímu –
pouze tam jde o úkon nezbytný, neboť bez studia spisu trestního nelze přistoupit
ke kvalifikované obhajobě. V jiných řízeních studium spisu nelze považovat za samostatný úkon
právní služby. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že ustanovenému advokátovi náleží
odměna za dva úkony právní služby po 500 Kč, celkem tedy 1000 Kč.
Pokud jde o výši paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu,
odvíjí se od počtu úkonů právní služby; činí proto 600 Kč, nikoliv 1200 Kč, jak ustanovený
advokát požadoval.
Pokud jde o výši náhrad cestovních výdajů, podle ustanovení §13 odst. 4 advokátního
tarifu se výše této náhrady řídí, není-li o výši náhrady cestovních výdajů dohodnuto jinak,
právními předpisy o cestovních náhradách. Předpisem komplexně upravujícím cestovní náhrady
je v současnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Podle jeho ustanovení §158 odst. 1
ve spojení s §157 odst. 4 a ve spojení s vyhláškou č. 353/2007 Sb. (kterou se v době výkonu
cesty řídily sazby náhrady za 1 km a cena pohonných hmot) činila základní sazba náhrady za 1 km
jízdy 4,10 Kč. Podle §158 odst. 2 a 3 zákoníku práce se náhrada za spotřebovanou pohonnou
hmotu určí jako násobek ceny pohonné hmoty a množství spotřebované pohonné hmoty. Cena
pohonné hmoty se pak prokazuje dokladem o nákupu, ze kterého je patrná souvislost s pracovní
cestou. Takový doklad však ustanovený advokát nepředložil. Pak platí podle §158 odst. 3 věty
poslední zákoníku práce, že se pro určení výše náhrady použije průměrná cena příslušné pohonné
hmoty stanovená prováděcím právním předpisem vydaným podle §189 zákoníku práce.
Tímto předpisem byla v době výkonu cesty již zmíněná vyhláška č. 357/2007 Sb. Podle §4
písm. d) této vyhlášky činila průměrná cena benzínu natural (BA 95 B - pohonná hmota uváděná
ustanoveným advokátem) 30,90 Kč. Podle §158 odst. 4 zákoníku práce se spotřeba pohonné
hmoty silničního motorového vozidla vypočítá z údajů o spotřebě uvedených v technickém
průkazu použitého vozidla. Při určení spotřeby pohonné hmoty se použije údaj o spotřebě
pro kombinovaný provoz podle norem Evropských společenství. Pouze není-li tento údaj
v technickém průkazu uveden, vypočítá se spotřeba pohonné hmoty vozidla aritmetickým
průměrem z údajů v technickém průkazu uvedených. Vzhledem k tomu, že technický průkaz,
který ustanovený advokát předložil, obsahuje údaje o spotřebě podle předpisů Evropských
společenství, je rozhodným údajem údaj o kombinované spotřebě, tj. 6,8 l .100 km
-1
. Pokud
Nejvyšší správní soud přijme ustanoveným advokátem udávané vzdálenosti (90 km), kalkulace
cestovních výdajů je následující: 90 km x 4,10 Kč = 369 Kč, 6,12 l benzínu natural x 30,90 Kč =
189,10 Kč; celkem po zaokrouhlení 558 Kč).
Proti vyčíslení náhrady za promeškaný čas ve smyslu §14 advokátního tarifu neměl
Nejvyšší správní soud námitek a uznal vypočtenou náhradu ve výši 400 Kč.
Celkem tedy na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů Nejvyšší správní
soud přiznal 2558 Kč. Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty,
podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. mu náleží i částka daně, kterou je z přiznané odměny
povinen odvést. Tato částka činí 486 Kč. Celkem tedy ustano venému advokátu náleží 3044 Kč.
Pro vyplacení odměny stanovil Nejvyšší správní soud přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu