ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.30.2008:57
sp. zn. 6 Ads 30/2008 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D. v právní věci
žalobce: V. P., zastoupeného JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na
Hřebenech II/1062, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, odbor sociální péče a
zdravotnictví, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce jako
stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2007, č. j. 2 Cad 113/2006 –
18,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2007, č. j. 2 Cad 113/2006 – 18,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále stěžovatel) včasnou kasační stížností napadl shora uvedený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále městský soud), kterým městský soud zamítl žalobu stěžovatele
proti rozhodnutí žalovaného Magistrátu hl. m. Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví ze dne
2. 11. 2006, č. j. MHMP 334093/2006 a rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 6 ze dne
26. 7. 2006, č. j. MCP6 055370/2006 R/OSPP/02166/2006 (dále též „rozhodnutí správního
orgánu I. stupně“).
Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o přiznání peněžité dávky
sociální péče z důvodu, že stěžovatel požádal o dávku vzniklou mu jako náklady na bydlení
ve výši 2262 Kč za měsíc květen roku 2006 až dne 26. 6. 2006 a dávka, na kterou vzniká nárok
rozhodnutím správního orgánu může být, v souladu s ustanovením §94 odst. 3 zákona
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění platném a účinném v době rozhodování
správních orgánů (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), přiznána a vyplácena nejdříve
od počátku měsíce, ve kterém bylo zahájeno řízení o poskytnutí této dávky.
Městský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu na zrušení rozhodnutí žalovaného
a správního orgánu I. stupně s odůvodněním, že žalobce uplatnil nárok na přiznání dávky
na bydlení za měsíc květen 2006 teprve žádostí ze dne 14. 6. 2006, a proto mu tato dávka
nemohla být přiznána s ohledem na ustanovení §94 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení,
ve znění rozhodném pro projednávanou věc, neboť toto ustanovení neumožňuje zpětné přiznání
nároku na dávku.
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností jednak z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem
v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jednak z důvodu,
že skutková podstata z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel nemá oporu
ve spisech a je s nimi v rozporu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a dále
z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí spočívající v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatel konkrétně uvádí, že odůvodnění rozsudku tím, že žádost
o dávku uplatnil až podáním ze dne 14. 6. 2006 a že ustanovení §94 odst. 3 zákona o sociálním
zabezpečení brání vyhovění této žádosti, je chybné, neboť ustanovení citovaného paragrafu
se podle jeho názoru nevztahuje na nárokové dávky s výjimkou dávky dle §80 zákona
o sociálním zabezpečení.
Stěžovatel napadá i stanovisko městského soudu, že neobstojí jeho (stěžovatele) odkaz
na ustanovení §80 zákona o sociálním zabezpečení, neboť ustanovení §75 – §85 zákona
o sociálním zabezpečení byla zrušena zákonem č. 160/1993 Sb. Dle stěžovatele ke zrušení
ustanovení §75 – §80 zákona o sociálním zabezpečení došlo až zákonem č. 109/2006 Sb.,
s účinností od 1. 1. 2007.
Jako poslední stížní námitku stěžovatel uvádí, že soudní řízení vykazovalo vadu řízení,
neboť městský soud rozhodl bez nařízení jednání i přesto, že stěžovatel ve svém vyjádření
nesouhlasil s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Nejvyšší správní soud se při přezkoumávání podané kasační stížnosti zaměřil nejprve
na stížní námitku vady řízení před městským soudem ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., kterou stěžovatel spatřuje v tom, že městský soud rozhodl bez nařízení jednání i přesto,
že stěžovatel ve svém vyjádření nesouhlasil s tím, aby soud bez nařízení jednání rozhodl.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci 6 Ads 30/2008 požádal městský soud o zaslání
vyjádření stěžovatele ze dne 26. 6. 2007 týkající se žádosti o nařízení jednání ve věci Městského
soudu v Praze sp. zn. 2 Cad 113/2006, které bylo údajně založeno omylem do jiného spisu téhož
městského soudu, a to spisu sp. zn. 2 Cad 112/2006.
Městský soud k výše uvedené žádosti zaslal Nejvyššímu správnímu soudu celý svůj spis
sp. zn. 2 Cad 112/2006.
Ze soudního spisu městského soudu v přezkoumávané věci 2 Cad 113/2006
a ze soudního spisu zaslaného městským soudem Nejvyššímu správnímu soudu ve věci sp. zn.
2 Cad 112/2006 lze zjistit pro rozhodnutí následující významné skutečnosti:
Ve spisu městského soudu sp. zn. 2 Cad 113/2006 (dále též „v přezkoumávané věci“)
je založena obálka označená č. j. 2 Cad 113/2006 - 9, 12 s vyznačením doručení stěžovateli dne
12. 7. 2007 současně s písemností „Výzva a poučení podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s.“ (Výzva
obsahuje i Poučení účastníků podle ustanovení §8 odst. 1, 2 a 5 s. ř. s.) označenou č. j.
2 Cad 113/2006 - 12. Uvedenou písemností byl stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě dvou týdnů
od doručení této písemnosti zaslal městskému soudu vyjádření ohledně rozhodnutí o věci samé
bez jednání.
V přezkoumávané věci se ve spisu městského soudu nachází také reakce stěžovatele
na výše uvedenou písemnost, a to e-mailová odpověď ze dne 18. 7. 2007. Stěžovatel zde reaguje
jen na zaslání stejnopisu Vyjádření žalovaného a jeho argumentace se vztahuje pouze k přezkumu
rozhodnutí ve věci vyloučení pracovníka, tedy věci, která byla předmětem řízení před městským
soudem pod sp. zn. 2 Cad 112/2006, i přesto, že stěžovatel v předmětu své zprávy uvedl
„K čj. 2 Cad 113/06“.
Ve spisu městského soudu sp. zn. 2 Cad 112/2006 je založena reakce stěžovatele
na písemnost „Výzva a poučení podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s.“. Tato písemnost byla
stěžovateli doručena společně s Vyjádřením žalovaného dne 8. 6. 2007. Stěžovatel na uvedenou
písemnost reagoval e-mailovým podáním odeslaným dne 26. 6. 2007 s označeným předmětem
„2 Cad 112/2006“, kde se vyjádřil jak k vyjádření žalovaného k věci vedené pod sp. zn.
2 Cad 113/2006, tak i k „Výzvě“ městského soudu, když uvedl, že je s ohledem na jeho
argumentaci dán důvod k vyhovění žalobě, v opačném případě žádá o ústní jednání.
Ze soudního spisu sp. zn. 2 Cad 112/2006 Nejvyšší správní soud dále zjistil, že na rubu
písemnosti „Výzva a poučení podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s.“ je poznámka parafována
zřejmě vyšším soudním úředníkem městského soudu (shodná s parafou osoby odpovídající
za správnost vyhotovení Výzvy), že dne 20. 6. 2007 bylo zjištěno, že bylo prohozeno Vyjádření
žalovaného s věcí 2 Cad 113/2006, a že nesprávné vyjádření bylo vyjmuto a zažurnalizováno
správně.
V soudním spisu sp. zn. 2 Cad 112/2006 je taktéž založena e-mailová zpráva stěžovatele
doručená na podatelnu městského soudu dne 11. 10. 2007, kde stěžovatel uvádí, že při nahlédnutí
do spisu zjistil, že jeho vyjádření z 26. 6. 2007, doručené v listovní formě následující den, bylo
omylem založeno do spisu 2 Cad 112/06 (kde je na č. l. 17) a přitom bylo i kanceláří zjištěno,
že byly zaměněny sp. zn. ve výzvách ve věcech 2 Cad 112/06 a 113/06. Stěžovatel prosí městský
soud, aby předmětné vyjádření bylo zařazeno do spisu 2 Cad 113/06.
S ohledem na výše uvedené, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud
rozhodl o věci sp. zn. 2 Cad 113/2006 bez nařízení jednání, i přesto, že z vyjádření stěžovatele
je patrný nesouhlas s takovým projednáním věci. Pochybení stěžovatele při označení věci,
které se týká jeho podání, bylo způsobeno pochybením městského soudu při prohození Vyjádření
žalovaného ve věci 2 Cad 113/2006 a Vyjádření žalovaného ve věci 2 Cad 112/2006.
Za této situace Nejvyšší správní soud shledal důvodnou kasační námitku vady řízení
před městským soudem, spočívající v rozhodnutí o věci samé bez nařízení jednání, neboť dospěl
k závěru, že městský soud pochybil, rozhodl-li o věci bez nařízení jednání za situace, kdy zaměnil
Vyjádření žalovaného zaslaného stěžovateli v obálce současně s „Výzvami k vyjádření
se s rozhodnutím o věci samé bez jednání“ přesto, že z vyjádření účastníka řízení bylo možno
dovodit, že s rozhodnutím o věci samé bez jednání v řízení vedeném o žalobě proti rozhodnutí
ohledně zamítnutí dávky sociální péče, nesouhlasí.
Nejvyšší správní soud na podporu výše uvedeného závěru níže zmiňuje i svou dřívější
judikaturu vztahující se k obdobným právním otázkám:
Otázkou vady řízení před soudem spočívající v nenařízení jednání i přes vyjádření
nesouhlasu účastníka řízení se již Nejvyšší správní soud zabýval, když např. ve svém rozsudku
ze dne 29. 11. 2005, č. j. 4 As 46/2004 – 58 (dostupném na www. nssoud.cz) vyjádřil, že zamítl-li
soud žalobu bez jednání poté, co na výzvu předsedy senátu (§51 odst. 1 s. ř. s.) vyjádřil účastník
řízení s takovým postupem nesouhlas, je kasační stížnost podaná z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro vadu řízení spočívající v tom, že byla účastníku odepřena možnost
jednat před soudem, důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje na tomto místě za vhodné zmínit i svou judikaturu
ohledně otázky vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím o věci samé bez jednání po marném uplynutí
dvoutýdenní zákonné lhůty podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s., ale před rozhodnutím o žalobě.
Ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005 - 50 (dostupném na www.nssoud.cz)
vyjádřil, že pokud marně uplyne dvoutýdenní zákonná lhůta podle §51 odst. 1 s. ř. s., neznamená
to, že by účastník řízení pozbyl práva požadovat nařízení jednání k projednání věci a že, pokud
svůj nesouhlas s takovým postupem účastník řízení soudu sdělí do doby, než je o žalobě
rozhodnuto, je nutné vycházet z toho, že s projednáním věci bez nařízení jednání nesouhlasí.
S ohledem na výše uvedené tak v řízení před městským soudem došlo k vadě, jež mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a je proto důvodem pro jeho zrušení /§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s./.
Nejvyšší správní soud se, i přes výše uvedený závěr o důvodnosti stížní námitky vady
řízení před městským soudem jako důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, zabýval i stížní
námitkou nesprávného posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení,
neboť se jedná o oddělitelnou právní otázku.
Nesprávné posouzení právní otázky stěžovatel spatřuje v tom, že městský soud
v předchozím řízení nesprávně dospěl k závěru, že ustanovení §94 odst. 3 zákona o sociálním
zabezpečení brání vyhovění žádosti stěžovatele. Stěžovatel argumentuje, že ustanovení §94
odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení se nevztahuje na nárokové dávky s výjimkou dávky
dle §80 zákona o sociálním zabezpečení.
Nejvyšší správní soud na tomto místě pro přehlednost shrnuje relevantní právní úpravu:
Podle §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění
platném a účinném v době rozhodování správních orgánů, sociální zabezpečení podle tohoto
zákona zahrnuje i sociální péči.
Podle §73 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění platném
a účinném v době rozhodování správních orgánů, sociální péčí zajišťuje stát pomoc občanům,
jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami
důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, a občanům,
kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku, anebo kteří bez pomoci
společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci nebo nepříznivé životní poměry. Podle
odst. 2 citovaného ustanovení v oblasti sociální péče stát zajišťuje poradenskou a výchovnou
činnost, … a poskytuje další dávky a služby.
Podle §90 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění platném
a účinném v době rozhodování správních orgánů, občanům, jejichž životní potřeby nejsou
zabezpečeny příjmy z výdělečné činnosti nebo jinými příjmy, popřípadě dávkami, a příslušný
orgán jim nemůže zajistit vhodné zaměstnání, poskytují příslušné orgány peněžité a věcné dávky.
Podle §94 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění platném a účinném
v době rozhodování správních orgánů,
odst. 1 nárok na dávku sociální péče vzniká dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem,
popřípadě prováděcími předpisy;
odst. 2 nárok na výplatu dávky vzniká splněním podmínek stanovených pro vznik nároku
na dávku a na její výplatu a podáním žádosti o přiznání nebo vyplácení dávky, pokud není
stanoveno, že takové žádosti není třeba;
odst. 3 dávka, na kterou vzniká nárok rozhodnutím příslušného orgánu, a dávka uvedená v §80
může být přiznána a vyplácena nejdříve od počátku měsíce, ve kterém bylo zahájeno řízení
o poskytnutí této dávky.
Podle §101 odst. 1 citovaného zákona č. 100/1988 Sb. dávky sociální péče se vyplácejí
dopředu v pravidelných měsíčních lhůtách určených plátcem dávky sociální péče, nestanoví-li
jinak prováděcí předpis.
Za sociálně potřebného se podle §1 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti, ve znění platném a účinném v době rozhodování správních orgánů (dále jen „zákon
o sociální potřebnosti“), považoval občan, jehož příjem nedosahoval částek životního minima
a nemohl si tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných
vážných důvodů vlastním přičiněním, zejména vlastní prací. V §3 odst. 1 cit. zákon stanovil
případy, kdy se za sociálně potřebného považoval občan, jehož příjem byl vyšší než částky
životního minima, v odst. 2, 3 a 4 téhož ustanovení pak byly vymezeny případy, kdy se občan
za sociálně potřebného nepovažoval přesto, že jeho příjem částek životního minima nedosahoval.
Podle §4 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti se občanu, který se považoval za sociálně
potřebného podle zákona o sociální potřebnosti, poskytovaly jednorázové nebo měsíčně
se opakující peněžité nebo věcné dávky k zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb
a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost. Podle odstavce 3 téhož ustanovení
se při rozhodování o výši dávky přihlíželo k částkám životního minima, ke skutečným
odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb a nezbytných
nákladů na domácnost posuzované osoby.
Dle ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je řízení o žádosti
zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně
příslušnému správnímu orgánu.
Spornou právní otázkou v posuzované věci je, zda správní orgán postupoval správně,
když v řízení o žádosti ohledně předmětné dávky sociální péče aplikoval ustanovení §94 odst. 3
zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, tedy zda v daném případě jde o dávku,
na kterou vzniká nárok rozhodnutím příslušného orgánu. Městský soud právní názor správního
orgánu přejal a v odůvodnění pouze v tomto směru uvedl, že požadovaná dávka stěžovateli
nemohla být přiznána s ohledem na §94 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení. Blíže se k této otázce městský soud nevyjádřil. Jeho rozhodnutí je proto z tohoto
důvodu nepřezkoumatelné.
V právu sociálního zabezpečení se nárokem rozumí splnění hmotněprávních podmínek,
které jsou právními předpisy o sociálním zabezpečení stanoveny pro přiznání dávkového plnění.
Právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení rozlišují mezi nárokem na dávku
a nárokem na výplatu dávky.
Nárok na dávku znamená splnění hmotněprávních podmínek pro její přiznání, nárokem
na výplatu dávky se rozumí splnění podmínek pro finanční realizaci dávkového plnění. Splnění
podmínek nároku na výplatu dávky předpokládá především existenci samotného nároku na dávku
a kromě toho je nárok na výplatu dávky spojován i s dalšími podmínkami. Ve většině vztahů
sociálního zabezpečení je takovou základní podmínkou podání žádosti, pokud není stanoveno,
že takové žádosti není třeba.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu bylo třeba zkoumat, zda dávka podle zákona
č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, byla nárokovou dávkou a kdy nárok na ni vznikl, tedy
zda dnem splnění podmínek stanovených citovaným zákonem, nebo jindy. Zákon
č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, neobsahoval výslovné ustanovení o tom, kdy nárok na
dávku (dávky) podle něj vznikl (jako např. obsahuje zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální
podpoře ve svém §49, podle jehož odst. 1 nárok na dávku vzniká dnem splnění všech podmínek
stanovených tímto zákonem a podle jehož odst. 2 nárok na výplatu dávky vzniká splněním
podmínek stanovených tímto zákonem pro vznik nároku na dávku a na její výplatu a podáním
žádosti o přiznání dávky). Odpověď na otázku, kdy vznikl nárok na dávku podle zákona
č. 482/1991 Sb., bylo tedy třeba hledat jednak v obsahu tohoto zákona a jednak v zákonu
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, když sociální zabezpečení podle tohoto zákona
zahrnuje i sociální péči.
Nejvyšší správní soud se již touto právní otázkou zabýval např. v rozsudku ze dne
31. 5. 2006, č. j. 6 Ads 43/2005 - 51, který je uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 949, ročník 2006 , v němž uvedl: „Podle shora citovaného zákona
č. 100/1998 Sb. vzniká nárok na tuto dávku (sociální péče – poznámka NSS) splněním podmínek
stanovených tímto zákonem – vzniká tak prvý výkladový problém; nutno totiž dovodit, zda tato
úprava dopadá i na nároky na dávky sociální péče, jejichž podmínky stanoví zvláštní zákony.
Zde nutno vyjít z výkladu historického, který objasní, že cit. zákon č. 100/1988 Sb., byl ve své
době koncipován jako všezahrnující norma, postupnými zásadními změnami společensko-
ekonomickými (rok 1989, zánik federace, vznik České republiky) byla též ovlivněna struktura
norem v oblasti sociálních práv, která vykazuje v oblasti sociální péče největší roztříštěnost.
Nejvyšší správní soud se domnívá, že neexistuje žádný rozumný důvod, proč nepřijmout závěr,
že analogie legis je zde možná a připustit užití obecných ustanovení zákona č. 100/1998 Sb.
i na dávky, jejichž podmínky jsou upraveny zákonem o sociální potřebnosti. Opačný závěr
by totiž vedl k absolutnímu deficitu základních úprav nutných k přiznávání těchto dávek. Jestliže
tedy vyjdeme z premisy, že nárok vzniká splněním podmínek, pak …“.
Nejvyšší správní soud tedy ve své rozhodovací praxi dospěl k jinému právnímu závěru
než správní orgán i městský soud, aniž by městský soud svůj odlišný právní závěr dostatečně
odůvodnil.
S ohledem na výše uvedené městský soud pochybil, pokud na posuzovanou věc aplikoval
ustanovení §94 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení, aniž svůj odlišný názor od názoru
vysloveného Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí, které časově předcházelo vydání
napadeného rozsudku, odůvodnil.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil ještě další námitky, ke kterým nemá Nejvyšší správní
soud důvod se vyjadřovat vzhledem ke svým závěrům uvedeným výše.
Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že shledal důvodnou kasační námitku
tvrzené jiné vady řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a nezbylo mu,
než na základě přezkoumávané kasační stížnosti tento rozsudek zrušit a věc vrátit městskému
soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále konstatuje i to, že rozsudek městského soudu je z důvodů
v tomto rozhodnutí uvedených, nepřezkoumatelný.
Městský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
a v novém rozhodnutí o věci rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2
a 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu