ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.52.2008:32
sp. zn. 6 Ads 52/2008 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: B. J., proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008,
č. j. 34 Cad 15/2007 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se ne př izn áv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) ze dne
21. 11. 2006 byla žalobci uložena podle §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění, povinnost vrátit přeplatek na částečném
invalidním důchodu ve výši 61 219 Kč žalované do 15 dnů od právní moci rozhodnutí.
V odůvodnění žalovaná uvedla, že přeplatek na žalobcově částečném invalidním důchodu vznikl
přepočtem částečného invalidního důchodu vypláceného v plné výši na částečný invalidní důchod
v dílčí výši ve smyslu Úmluvy mezi bývalou ČSFR a bývalou FLRJ o sociálním zabezpečení
č. 3/1958 Sb. (dále jen „Úmluva“). Rozhodnutím žalované ze dne 22. 10. 1999 byl žalobci
přiznán částečný invalidní důchod pouze za českou dobu pojištění v plné výši, ve kterém byl
upozorněn na skutečnost, že jakmile jugoslávský nositel pojištění přizná důchod za dobu
žalobcova zaměstnání v bývalé Jugoslávii, bude výše částečného invalidního důchodu upravena
na dílčí ve smyslu shora citované Úmluvy. Protože srbský nositel pojištění zahájil od 7. 5. 1998
výplatu žalobcova invalidního důchodu, byl vyčíslen přeplatek na žalobcově částečném
invalidním důchodu vypláceném od 7. 5. 1998 do 14. 1. 2004 v plné výši, neboť již podle shora
uvedeného náležel pouze ve výši dílčí. Proto jsou podle žalované dány zákonné podmínky
pro naplnění §119a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., neboť žalobce přijal část důchodu, ačkoliv
musel z uvedených okolností předpokládat, že byl vyplácen důchod ve vyšší částce, než náležel.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č. j. 34 Cad 15/2007 - 17, tak, že rozhodnutí žalované zrušil
pro nezákonnost a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku krajský
soud po citaci §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. dospěl k závěru, že námitka žalobce,
že si není vědom a ani nepředpokládal, že pobíral více peněz než mu náleží, neboť výši důchodu
si nestanovil sám, ale byla mu stanovena žalovanou, je důvodná. Krajský soud dále uvedl, že jak
vyplývá z citovaného ustanovení, je možnost předepsání vzniklého přeplatku na dávce příjemci
důchodu založena na principu subjektivní odpovědnosti. Pro takovéto rozhodnutí tedy musí být
nejen doložen vznik přeplatku na dávce, ale i zavinění poživatele důchodu, které spočívá
buď v porušení jeho právní povinnosti, a nebo v tom, že dávku nepobíral v dobré víře.
Z napadeného rozhodnutí žalované lze zjistit, že žalovaná dovozuje vznik přeplatku
na částečném invalidním důchodu za dobu od 7. 5. 1998 do 14. 1. 2004, rozhodnutí
však neobsahuje žádné odůvodnění ve věci zavinění žalobce za vniklý přeplatek. Důvodem
pro předepsání přeplatku bylo podle žalované rozhodnutí srbského nositele pojištění ze dne
22. 5. 2003, podle něhož zahájil od 7. 5. 1998 - toto datum ale v rozhodnutí nikde není - výplatu
invalidního důchodu. Uvedené rozhodnutí žalobce zaslal žalované 4. 3. 2004, srbský nositel
pojištění pak 15. 11. 2004. Dávkový spis ale neobsahuje důkaz, z něhož by bylo možno dovodit,
že žalobce musel z okolností předpokládat neoprávněný příjem důchodu, či že by dokonce
nesprávnou výplatu důchodu sám vědomě způsobil. Naopak upozornění v rozhodnutí ze dne
22. 10. 1999, kterým žalovaná přiznala žalobci částečný invalidní důchod, že byl důchod přiznán
pouze z čs. doby zaměstnání, mohlo a vyvolalo v žalobci očekávání zvýšení důchodu
po rozhodnutí srbského nositele pojištění a odpovídá tomu i obsah přípisu OSSZ ve Zlíně
z 2. 3. 2004, jimž se na základě předložení rozhodnutí srbského nositele pojištění domáhá
dodatečného zhodnocení doby pojištění v Jugoslávii. Nebylo tak prokázáno, že by žalobce
porušil nějakou právní povinnost, či vědomě jinak způsobil, že důchod či jeho část byl vyplácen
neprávem nebo ve vyšší částce. Přiznala-li žalovaná žalobci rozhodnutím z 22. 10. 1998
od 7. 5. 1998 částečný invalidní důchod za české doby zaměstnání v plné výši s vědomím,
že přiznanou výši upraví podle zásad Úmluvy po zahájení řízení u srbského nositele pojištění
a jeho rozhodnutí, podle krajského soudu nedošlo a ani nemohlo dojít k naplnění podmínek
§118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. a odpovědnost za vniklý přeplatek nese výhradně žalovaná.
Krajský soud proto shledal žalobu důvodnou, rozhodnutí žalované ve smyslu §78 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení
a zavázal ji právním názorem, že nemůže úspěšně požadovat po žalobci přeplatek dávky,
neboť nedošlo k naplnění §118a odst. 1 uvedeného zákona, a proto zahájené řízení o přeplatku
na dávce zastaví.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná kasační stížnost, v níž vytýká krajskému soudu
nesprávné posouzení věci ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a nepřezkoumatelnost jeho
rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Žalovaná je toho názoru, že z faktu, že žalobce
byl ve zrušeném rozhodnutí upozorněn na to, že po přiznání dílčího invalidního důchodu
srbským nositelem pojištěním bude i „sólo“ částečný invalidní důchod upraven podle Úmluvy
mezi ČR a Jugoslávií o sociálním zabezpečením, tj. v poměru dob získaných na území obou států
a bude provedeno příslušné vyúčtování vyplývá, že žalobce musel vědět, že částka jeho
invalidního důchodu přiznaná prozatím pouze žalovanou se mu bude měnit, a to v příslušném
poměru dob získaných na území obou států, ve kterých získal dobu důchodového pojištění.
Za těchto okolností tedy žalobce měl a mohl předpokládat, že se mu může částka jeho
částečného invalidního důchodu krátit právě v daném poměru dob pojištění získaných na území
ČR i Srbska a tudíž, že mu část důchodu byla vyplacena neprávem. Navíc podle žalované krajský
soud ji neoprávněně zavázal k zastavení správního řízení a tímto k nemožnosti vymáhat přeplatek
na invalidním důchodu žalobce, když dostatečně neposoudil nastalou právní situaci. Lze-li
totiž z provedených důkazů v dané věci oprávněně učinit závěr, že žalobci vznikl přeplatek
na důchodu, pak titul obsažený v §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. není jediným, na základě
kterého lze vymáhat po poživateli důchodu neoprávněně vyplacenou částku na důchodu.
Kromě uvedeného ustanovení, v rámci něhož je možno vymáhat přeplatek na důchodu z důvodu
zavinění příjemce dávky, umožňuje žalované ustanovení §118a odst. 2 uvedeného zákona
vymáhat přeplatek na dávce bez ohledu na takovéto zavinění - na základě objektivní
odpovědnosti příjemce dávky. Jakkoliv by tedy bylo podle žalované možno přisvědčit
argumentaci krajského soudu, že žalobce nemohl z okolností předpokládat neoprávněný příjem
části důchodové dávky, či že by dokonce takovou nesprávnou výplatu důchodu sám vědomě
způsobil, žalovaná má stále možnost vymáhat přeplacenou částku na invalidním důchodu z titulu,
že nebyly splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu
tohoto důchodu ve smyslu §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Rozhodnutí žalované tak mělo
být maximálně zrušeno z důvodu nesprávně subsumovaného skutkového stavu pod příslušnou
právní normu a vráceno k dalšímu řízení, aniž by však bylo žalované zamezeno v tom, aby mohla
dále meritorně rozhodnout o nároku na vrácení přeplatku. Z uvedených důvodů proto žalovaná
navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které žalovaná uplatnila ve své kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnou
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Žalovaná v kasační stížnosti především uplatnila důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky může přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu
na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu,
avšak nesprávně interpretovaného.
Žalovaná rozhodla o povinnosti žalobce k vrácení přeplatku na částečném invalidním
důchodu podle §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., podle něhož jestliže důchod byl vyplacen
neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, protože příjemce důchodu nesplnil některou jemu
uloženou povinnost, přijal důchod nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl
vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod
nebo jeho část byl vyplácen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, má plátce důchodu vůči
příjemci důchodu nárok na vrácení, popř. náhradu nesprávně vyplacené částky. Žalovaná vyšla
z toho, že žalobce přijal část důchodu, ačkoliv musel z uvedených okolností (ty žalovaná spatřuje
v tom, že při přiznání částečného invalidního důchodu pouze za českou dobu pojištění v plné
výši, byl žalobce upozorněn, že jakmile jugoslávský nositel pojištění přizná důchod za dobu
žalobcova zaměstnání v bývalé Jugoslávii, bude výše částečného invalidního důchodu žalobce
upravena na dílčí ve smyslu úmluvy) předpokládat, že byl vyplácen důchod ve vyšší částce,
než náležel. Žalovaná sice ve svém rozhodnutí z 22. 10. 1998, jimž přiznala částečný invalidní
důchod od 7. 5. 1998, v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedla, že žalobci je důchod přiznán
z české doby zaměstnání a po přiznání dílčího částečného invalidního důchodu srbským úřadem
bude i český plně vyplácený částečný invalidní důchod upraven podle zásad Úmluvy, tj. v poměru
dob získaných na území obou států a bude provedeno příslušné vyúčtování, z tohoto sdělení
však nelze dovozovat vědomost žalobce, že důchod mu bude vyplácen ve vyšší částce,
než mu náležel. Provedené vyúčtování nemusí vždy vyčíslit přeplatek na důchodu, sama žalovaná
pak žalobce neupozornila, že po provedeném vyúčtování dojde ke vzniku přeplatku, který bude
žalobce povinen vrátit.
Podle názoru Nejvyššího správního soud ustanovení §118a odst. 1 zákona
č. 582/1991 Sb. nelze vztáhnout na případ žalobce, kterému byla dávka důchodového pojištění
stanovena podle Úmluvy, jež v žádném ustanovení neumožňuje požadovat vrácení přeplatku
na dávce.
Námitka žalované, že kromě ustanovení §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.
má možnost vymáhat přeplacenou částku na invalidním důchodu z toho důvodu, že nebyly
splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu
ve smyslu §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., nebyla pak Nejvyšším správním soudem
shledána důvodnou, protože citované ustanovení dopadá pouze na starobní důchody,
zatímco v daném případě byl žalobci vyplácen částečný invalidní důchod.
Z vyložených důvodů nebyla kasační stížnost shledána důvodnou, proto ji Nejvyšší
správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
s. ř. s. Právo České správy sociálního zabezpečení na náhradu nákladů řízení je v posuzované věci
ze zákona vyloučeno i v případě úspěchu ve věci, žalobci, který měl v řízení úspěch,
pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu