ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.64.2008:42
sp. zn. 6 Ads 64/2008 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Ing. L. M.,
zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, se sídlem Čelakovského sady 8, Praha 2, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2008, č. j. 42 Cad 19/2008 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nep řiznáv á .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadá kasační stížností výše označený rozsudek
Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne
19. 10. 2007, č. X, kterým žalovaná přiznala stěžovatelce od 1. 4. 2003 podle ustanovení §29
písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o důchodovém pojištění“), a podle §71 téhož zákona s přihlédnutím k článku 13 a 39
Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení, publikovanou pod
č. 29/2003 Sb.m.s. (dále jen „Smlouva“) starobní důchod ve výši 3421 Kč.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že krajský soud nezjistil řádně skutkový stav věci
a zjištěný skutkový stav rovněž nesprávně posoudil z hlediska práva. Stěžovatelka poukazuje
na to, že celková doba pojištění k 1. 4. 2003 u ní činila 35 let a 34 dny. Do vyměřovacího základu
jí byly zahrnuty příjmy dosahované od 1. 1. 1996 do 31. 3. 2003 s výjimkou období od 1. 1. 1997
do 2. 7. 2000. Roční vyměřovací základ byl vypočten podle §17 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění. Stěžovatelka poukazuje na to, že v žalobě namítala, že pro výpočet důchodu měly být
zhodnoceny rovněž její příjmy dosahované v rozhodném období na Ukrajině a měl být vypočten
dílčí důchod. Tuto argumentaci krajský soud zamítl s tím, že tak postupovat nelze s ohledem
na ustanovení čl. 13 a 39 odst. 4 Smlouvy. Pak ovšem, podle názoru stěžovatelky, bylo na místě,
aby doba získaná podle ukrajinských právních předpisů pro stanovení výše výpočtového základu
z rozhodného období let 1986 až 2002 byla vyloučena. Odkazuje přitom na ustanovení čl. 18
Smlouvy. Stěžovatelka namítá, že v případě, kdy doba výdělečné činnosti na Ukrajině není
z rozhodného období vyloučena, dochází k dalšímu rozmělnění výpočtového základu a výše
starobního důchodu by byla ještě nižší. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že krajský soud
při svém právním hodnocení věci pochybil. K pochybení podle stěžovatelky došlo především
v důsledku toho, že krajský soud odmítl ustanovit ve věci znalce, který by byl schopen
prozkoumat správnost stanovení výše starobního důchodu. Stěžovatelka bere v potaz, že krajský
soud poukázal v odůvodnění na zákon o důchodovém pojištění i na zákon č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), nicméně je přesvědčena
o tom, že použití těchto zákonů spolu se Smlouvou by mělo vést k určení jiné výše důchodu,
než vypočítala žalovaná. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že již jednou v její věci proběhlo
přezkumné řízení soudní, přičemž Nejvyšší správní soud k její kasační stížnosti původní rozsudek
krajského soudu zrušil.
Nejvyšší správní soud ze správního a soudního spisu seznal tyto podstatné skutečnosti:
Stěžovatelka, podala dne 19. 3. 2003 žádost o starobní důchod, přičemž o jeho přiznání
požádala od 1. 4. 2003. Podle průkazu o povolení pobytu cizince je stěžovatelce povolen trvalý
pobyt na území České republiky od 10. 2. 2000. Napadené rozhodnutí, kterým žalovaná
realizovala rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2007, č. j. 42 Cad 124/2007 - 21,
jímž krajský soud předchozí rozhodnutí žalované ve věci starobního důchodu stěžovatelky zrušil
pro nepřezkoumatelnost, zahrnovalo následující údaje: Stěžovatelce byl přiznán od 1. 4. 2003
starobní důchod ve výši 3421 Kč měsíčně podle §29 zákona o důchodovém pojištění
a podle čl. 13 a čl. 39 Smlouvy; ve smyslu nařízení vlády č. 337/2003 Sb., č. 565/2004 Sb.,
č. 415/2005 Sb. a č. 461/2005 Sb. jí byla postupně zvýšena procentní výměra důchodu 2111 Kč
na 2506 Kč a základní výměra z 1310 Kč na 1570 Kč. Celkem činil starobní důchod stěžovatelky
k 1. 1. 2007 4076 Kč měsíčně. Podle odůvodnění rozhodnutí se výše důchodu se skládala
ze základní a procentní výměry. Základní výměra důchodu činila 1310 Kč měsíčně, procentní
výměra důchodu se pak stanovila procentní sazbou z výpočtového základu, který byl určen
částkou 1871 Kč, přičemž jeho výše odpovídala osobnímu vyměřovacímu základu 1871 Kč
za roky 1986 - 2002. Procentní výměra ke dni vzniku nároku na důchod za 35 roků pojištění
činila 52,5 % výpočtového základu, tedy 983 Kč měsíčně. Procentní výměra důchodu
vypočteného podle zákona o sociálním zabezpečení činila 2111 Kč měsíčně. Žalovaná poukázala
v odůvodnění rozhodnutí na ustanovení §71 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož je
žalovaná povinna použít zákona o důchodovém pojištění či zákona o sociálním zabezpečení
podle toho, který výpočet (podle kterého z obou zákonů) je výhodnější. Dále žalovaná poukázala
na to, že stěžovatelka měla k 1. 4. 2003 trvalý pobyt na území České republiky,
proto se podle čl. 39 Smlouvy doby pojištění získané k tomuto datu podle právních předpisů
Ukrajiny, tedy potvrzené ukrajinským nositelem pojištění, považovaly za doby pojištění České
republiky. Dále žalovaná poukázala na ustanovení čl. 13 Smlouvy, podle něhož platí, že jsou-li
podle právních předpisů jedné smluvní strany splněny podmínky nároku na důchod
i bez přihlédnutí k dobám pojištění získaným podle právních předpisů druhé smluvní strany,
stanoví příslušná instituce prvé smluvní strany důchod výlučně na základě dob pojištění získaných
podle svých právních předpisů. Vzhledem k těmto ustanovením žalovaná zohlednila jako dobu
pojištění stěžovatelce 35 let a 34 dny, z toho 31 let, 10 měsíců a 9 dnů bylo potvrzeno
ukrajinským nositelem pojištění jako doby pojištění získané na Ukrajině. Tyto doby se považují
s ohledem na zmíněný článek 39 Smlouvy za doby pojištění v České republice. Pokud jde
o výpočet důchodu, žalovaná poukázala v rozhodnutí na čl. 18 Smlouvy, podle něhož vyměřovací
základ smluvní strana stanoví pouze za doby pojištění získané v souladu s jejími právními
předpisy. Rozhodnutí žalované rovněž obsahovalo oznámení o výplatě důchodu, jakož i řádné
poučení o možnosti soudního přezkumu.
Z obsahu podané žaloby je zřejmé, že stěžovatelka disponovala i tzv. osobním listem
důchodového pojištění ze dne 19. 5. 2004, z něhož vyplývá, že její celková doba pojištění
vykázaná za období od 27. 1. 1962 do 1. 4. 2003 činila celkem 35 roků a 34 dnů,
jakož i skutečnost, že do vyměřovacího základu byly zahrnuty příjmy dosahované od 1. 12. 1995
do 31. 12. 2002, s výjimkou období od 1. 1. 1997 do 2. 7. 2000, kdy stěžovatelka nebyla
důchodově pojištěna. Osobní list obsahoval i informace o vyloučených dobách, konkrétně
za vyloučené doby považoval doby od 1. 1. 1986 do 31. 12. 1994, tedy veškeré doby pojištění
získané na Ukrajině spadající do rozhodného období podle §18 zákona o důchodovém pojištění.
Pokud jde o žalobní námitky, jejich obsahem bylo v podstatě tvrzení, že výše starobního
důchodu je vypočtena nesprávně, konkrétně se stěžovatelka domnívala, že „měly být započteny
její příjmy na Ukrajině“. Vedle toho stěžovatelka navrhla, aby krajský soud přibral do řízení znalce,
který by v souladu s platnými předpisy, včetně zmiňované smlouvy, určil konkrétní výpočet
jejího starobního důchodu. Vyjádřila přesvědčení, že bez znaleckého posudku příslušného
soudního znalce, který je obeznámen s problematikou obyvatel Ukrajiny žijících na území České
republiky, není možno řádně stanovit její starobní důchod.
Krajský soud v napadeném rozsudku rovněž poukázal na čl. 13 Smlouvy a čl. 39 odst. 4
Smlouvy a dovodil, že stěžovatelka získala doby pojištění, na něž se vcelku pohlíželo jako na doby
české. V takovém případě vznikl nárok na výpočet plného (nikoli dílčího) starobního důchodu.
Doba pojištění, která byla získána původně podle ukrajinských právních předpisů, se ovšem
podle článku 18 Smlouvy hodnotila pouze pro nárok na důchod, neboť, jak vyložil krajský soud,
podle uvedeného článku se přihlíží k výdělkům získaným v souladu s českými právními předpisy.
Krajský soud dále poukázal na podmínky nároku na starobní důchod ve smyslu §29 zákona
o důchodovém pojištění a na ustanovení §33 odst. 1 a 2 téhož zákona, podle něhož se výše
důchodu skládá ze základní výměry a procentní výměry. Dále zrekapituloval dosti obsažně
oba výpočty starobního důchodu (podle zákona o sociálním zabezpečení i podle zákona
o důchodovém pojištění), jak je provedla žalovaná, přičemž zdůraznil, že o údajích o výši
vyměřovacích základů v jednotlivých kalendářních letech v období od 1. 12. 1995 do 31. 12. 2002
nebylo žádných pochybností ani ze strany stěžovatelky. Pokud šlo o námitku stěžovatelky,
že mělo být přihlédnuto i k příjmům dosaženým na Ukrajině, krajský soud ji považoval
za nedůvodnou s ohledem na znění článku 18 Smlouvy. Návrh na přibrání soudního znalce soud
zamítl s tím, že platné právní předpisy o důchodovém pojištění neobsahují ustanovení,
které by takový postup umožňovalo.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost
podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Z kasační stížnosti je možné dovodit, že stěžovatelka uplatňuje
důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d), tedy napadá rozsudek
krajského soudu pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a pro vady
řízení před soudem, pro něž mohlo být rozhodnutí ve věci samé nezákonné. Nejvyšší správní
soud za této situace napadený rozsudek v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů
a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o stěžovatelčinu námitku, že krajský soud pochybil, pokud odmítl ustanovit
ve věci znalce, který by byl schopen prozkoumat správnost stanovení výše starobního důchodu,
Nejvyšší správní soud ji musí odmítnout jako zcela neopodstatněnou. Z ustanovení §125 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
jež je použitelné s ohledem na ustanovení §60 s. ř. s. i v soudním řízení správním, jasně vyplývá,
že znalecký posudek je prostředkem důkazním. Dokazování je přitom součástí řízení, v níž soud
shledává skutkový stav věci. Již odnepaměti platí zásada, že iura novit curia, tedy že soud zná právo
– obsah práva se tedy zásadně nedokazuje, nejde o součást prokazovaných skutečností
(tak ostatně výslovně stanoví i §121 o. s. ř.). Výpočet dávky důchodového pojištění je přitom
zcela jednoznačně obsahem právní normy, obsahem objektivního práva. Zákon o důchodovém
pojištění vymezuje ve svých normách jednak tzv. důchodové schéma (tj. souhrn podmínek –
skutkových podmínek, za nichž vzniká oprávněné osobě nárok na dávku důchodového pojištění),
jednak tzv. důchodovou formuli, což je právě aritmetický model (byť slovně vyjádřený) výpočtu
konkrétní výše důchodové dávky. Objektem zjišťování skutkového stavu se tedy mohou stát
z povahy věci pouze ony skutkové podmínky vymezené v důchodovém schématu (jinak řečeno
ona čísla, která se případně do důchodové formule dosazují – délka doby pojištění, konkrétní
výše vyměřovacího základu apod.). Sám výpočet je však normami zákona o důchodovém
pojištění jasně definován a není závislý na žádném dalším skutkovém zjištění a už vůbec nejde
o skutkové zjištění, jež by vyžadovalo odborných znalostí (srov. dikci §127 odst. 1 o. s. ř.).
Pokud jde o námitku nesprávného právního posouzení věci, které mělo
podle stěžovatelky spočívat v tom, že krajský soud z obsahu čl. 18 Smlouvy nevyvodil, že doby
pojištění získané na Ukrajině měly být pro účely výpočtu osobního vyměřovacího základu
z rozhodného období vyloučeny, Nejvyšší správní soud ji považuje za zcela nepřípadnou.
Žalovaná, jak již bylo vícekrát řečeno, v posuzovaném případě aplikovala čl. 39 odst. 4 a
čl. 13, jakož i čl. 18 Smlouvy. Podle čl. 39 odst. 4 „doby pojištění získané podle právních předpisů
smluvních stran jejich občany ke dni vstupu této smlouvy v platnost budou považovány za doby
pojištění té smluvní strany, na jejímž území měl občan k uvedenému datu, nebo naposledy
před tímto dnem trvalý pobyt“. Čl. 39 odst. 4 Smlouvy je přechodným ustanovením, jež má
zajistit kontinuitu s předchozím smluvním instrumentem, který se uplatňoval ve vztazích
sociálního zabezpečení s Ukrajinou. Toto ustanovení zachovává v podstatě pro doby pojištění
získané podle právních předpisů smluvních stran jejich občany ke dni vstupu Smlouvy v platnost
tzv. teritoriální princip své předchůdkyně, tj. Dohody mezi Československou republikou
a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení (publikována
pod č. 116/1960 Sb.), podle níž (srov. čl. 4 odst. 1 Dohody): „Při přiznávání důchodů a jiných dávek
se plně započítává doba zaměstnání na území obou smluvních stran, včetně doby zaměstnání opravňující
k přiznání důchodů za výhodnějších podmínek a ve vyšší výměře. Přitom orgány sociálního zabezpečení
započítávají dobu zaměstnání, jakož i dobu jiné jemu na roveň postavené činnosti jak ve svém, tak i ve druhém
státě bez ohledu na to, jaká část požadované doby zaměstnání připadá na práci v každém z těchto států.“
Všechny doby pojištění získané stěžovatelkou byly tedy bez ohledu na to, zda byly získány
na Ukrajině či v České republice, považovány za doby české. Podle čl. 13 Smlouvy pak platí,
že jsou-li podle právních předpisů jedné smluvní strany splněny podmínky nároku na důchod
i bez přihlédnutí k dobám pojištění získaným podle právních předpisů druhé smluvní strany,
stanoví příslušná instituce prvé smluvní strany důchod výlučně na základě dob pojištění získaných
podle jejích právních předpisů. Doby započtené podle čl. 39 odst. 4 Smlouvy mají tak význam
nejen pro vznik nároku na důchod, ale i pro jeho výši (pro stanovení procentní sazby
výpočtového základu podle §33 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Starobní důchod tak byl
stěžovatelce vyměřen po právu pouze jako důchod český, a to plný, nikoliv dílčí. Článek 18
Smlouvy pak stanoví, že “pro výpočet důchodu instituce každé ze smluvních stran stanoví průměrný
výdělek nebo vyměřovací základ pouze za doby pojištění získané v souladu s jejími právními předpisy“.
Toto ustanovení je zcela logické, neboť výdělek dosažený v jiném státě nelze už pouze
pro disparitu kupní síly, kursové rozdíly během času apod. vůbec srovnávat. Pro účely výpočtu
osobního vyměřovacího základu jde proto o dobu vyloučenou.
Stěžovatelka správně poukazuje na to, že v takovém případě je na místě doby získané
v jiném státě pro účely zjištění vyměřovacího základu vyloučit. Stěžovatelka se nemýlí, domnívá-li
se, že tento postup z čl. 18 Smlouvy skutečně vyplývá. K vyloučení takových dob jasně žalovanou
vybízí i čl. 7 odst. 1 Správního ujednání k provádění Smlouvy („Při provádění článku 18 Smlouvy
nepřihlíží instituce smluvní strany k výdělkům získaným v době, kdy osoba podléhala právním předpisům druhé
smluvní strany, a uvedená doba se pro stanovení průměrného výdělku nebo vyměřovacího základu vylučuje“),
pro účely aplikace přechodného ustanovení čl. 39 odst. 4, který byl aplikován v případě
stěžovatelky, dokonce obsahuje speciální ustanovení odst. 2: „Pokud by při provádění článku 39
odst. 4 Smlouvy nebylo možno průměrný výdělek nebo vyměřovací základ podle odstavce 1 stanovit z důvodu,
že doby pojištění byly získány pouze podle právních předpisů druhé smluvní strany, bude pro výpočet důchodu
rozhodující průměrná mzda: a) v České republice – dosahovaná v roce, který o dva roky předchází roku přiznání
důchodu, b) na Ukrajině – zaměstnanců v hospodářských odvětvích za jeden rok.“ Toto speciální ustanovení
právě reaguje na to, že čl. 39 odst. 4 Smlouvy, jakožto ono ustanovení přechodné a závěrečné,
o němž pojednáno výše, zachovává, jak již rovněž bylo řečeno pro doby pojištění získané do dne
vstupu Smlouvy v platnost de facto režim předpisů předchozích, tj. Dohody, která obsahovala
pro stanovení relevantních výdělků pro výši dávky obdobný princip jako konstruuje nyní právě
čl. 7 odst. 2 zmíněného správního ujednání (srov. čl. 5 odst. 2 Dohody): „Občanům, kteří přesídlili
z území jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany a po přesídlení nepracovali, vyměří se důchody a jiné
dávky z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace ke dni přiznání důchodu
nebo jiné dávky v zemi, do níž přesídlili“.
„Problém“ stěžovatelčiny námitky však spočívá v tom, že, jak již bylo v rekapitulační části
uvedeno, z tzv. osobního listu důchodového pojištění, který má stěžovatelka i podle vlastních
slov k dispozici, jasně vyplývá, že právě tyto doby, tj. doby, které byly získány na Ukrajině,
žalovaná pro účely zjištění osobního vyměřovacího základu všechny vyloučila. Vyloučení
této doby (činnost na Ukrajině) zamezilo rozmělnění výdělků pro výpočet vyměřovacího základu.
Žalovaná postupovala zjevně v souladu s čl. 18 Smlouvy, jehož se stěžovatelka dovolává.
Kasační stížnost stěžovatelky tedy neshledal Nejvyšší správní soud za této situace
důvodnou, a proto mu nezbylo, než dle §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítnout.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná, proto jí náhrada nákladů řízení
nenáleží. Ty by náležely podle §60 odst. 1 s. ř. s. žalovanému. Žalované v tomto stadiu řízení
však jednak žádné náklady nevznikly, jednak, i kdyby bývaly vznikly, podle ustanovení §60
odst. 2 s. ř. s. by je nebylo možné žalované přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu