ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.7.2009:45
sp. zn. 6 Ads 7/2009 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. K.,
zastoupeného JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou, se sídlem V Lískách 1065/31,
Žďár nad Sázavou, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 2. 2008, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2008, č. j. 33 Cad 73/2008 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepři znáv á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
15. 9. 2008, č. j. 33 Cad 73/2008 - 24, kterým krajský soud zastavil podle ustanovení §47
ve spojení s §62 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 2. 2008, č. X, a rozhodl dále, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím
žalovaná zamítla žádost stěžovatele o starobní důchod s odůvodněním, že stěžovateli byl přiznán
od 1. 6. 2005 plný invalidní důchod ve výši 11 136 Kč, zatímco starobní důchod mu byl vypočten
ve výši 10 632 Kč, a podle §58 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, mu tak náleží
plný invalidní důchod. Po podání žaloby žalovaná ovšem přiznala stěžovateli od 1. 6. 2005
s přihlédnutím k jeho žalobním námitkám starobní důchod v celkové výši 11 334 Kč, proto
krajský soud následně usnesením, které stěžovatel napadá, soudní řízení zastavil.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že zastavení řízení pro uspokojení považuje
za předčasné, neboť i nové rozhodnutí žalované podle jeho názoru obsahuje nesprávný výpočet.
Stěžovatel uvedl, že je přesvědčen, že žalovaná při výpočtu starobního důchodu nepřihlédla
ke skutečnosti, že onemocněl nemocí z povolání a že mu z tohoto důvodu byla vyplácena
náhrada za ztrátu na výdělku podle zákoníku práce. Považoval by proto za správné, aby žalovaná
při výpočtu starobního důchodu považovala dobu, za niž tuto náhradu pobíral, za dobu
zaměstnání v I.AA pracovní kategorii, a aby bylo přihlédnuto k náhradě jako k výdělku
rozhodnému pro výpočet důchodu. V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel proti zápočtu dob
zaměstnání uplatnil poněkud pozměněnou námitku, v níž nenamítal nic proti době zaměstnání,
kterou žalovaná uvedla jako dobu zaměstnání v I.A kategorii (22 let, z toho 17 let
v I.AA kategorii), ale nesouhlasil s tím, že žalovaná u něj eviduje 10 let zaměstnání
ve III. kategorii (o nich se domnívá, že mají být započtena jako léta zaměstnání ve II. kategorii).
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel rovněž vyslovil nesouhlas s celkovou započtenou dobou
zaměstnání (36 let a 234 dnů), neboť má za to, že vzhledem k tomu, že pobíral náhradu za ztrátu
na výdělku až do roku 2005, měla mu být započtena jako doba zaměstnání i celá tato doba
pobírání „renty“, což by představovalo zvýšení celkové doby zaměstnání až na cca 47 let.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Ze soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující:
Stěžovatel se proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalované bránil žalobou, v níž uvedl,
že u Československého uranového průmyslu pracoval od 6. 8. 1958 do 27. 5. 1991. V průběhu
zaměstnání stěžovateli vznikla nemoc z povolání a v roce 1982 mu byl přiznán pro tuto nemoc
z povolání částečný invalidní důchod. Z důvodu nemoci z povolání ukončil práci pod povrchem
jako horník a nadále pracoval na povrchu jako skladník. V roce 1986 mu pak byl přiznán plný
invalidní důchod. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel v žalobě namítl, že žalovaná měla
při posuzování jeho nároku na starobní důchod postupovat podle usnesení vlády ze dne
17. 12. 1968, č. 465, o opatřeních ke zlepšení zdravotních podmínek a prohloubení hmotného
a sociálního zabezpečení pracovníků pracujících v rizikovém prostředí ionizujícícho záření
v uranovém průmyslu. K provedení tohoto usnesení vydal příslušný ministr opatření, které bylo
zveřejněno upozorněním Ministerstva práce a sociálních věcí České socialistické republiky ze dne
9. 1. 1969, č. j. VI/1 - 1134 - 9.1.1969. Podle stěžovatele toto opatření doposud nebylo zrušeno,
přičemž z něj podle stěžovatele vyplývá, že žalovaná měla jeho důchodový nárok posuzovat
nikoliv podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ale podle předchozích předpisů
o sociálním zabezpečení.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že stěžovatelovu žádost o starobní důchod
s ohledem na obsah žaloby nově posoudila a provedla srovnávací výpočet výše starobního
důchodu za splnění podmínek mimořádného opatření Ministra práce a sociálních věcí České
socialistické republiky z roku 1969 (nároky na starobní důchod při odpracování 10 let v dole
s rizikem ionizujícího záření) a přepočet výše starobního důchodu podle zákona č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, přičemž dospěla k nové výši starobního
důchodu, která převyšuje výši důchodu invalidního. Proto dne 4. 8. 2008 vydala nové rozhodnutí,
jímž plně vyhověla požadavkům stěžovatele, a přiznala mu od 1. 6. 2005 (jak žádal) starobní
důchod, jehož výše byla stanovena za použití dříve platného zákona o sociálním zabezpečení.
Vzhledem k tomu žalovaná navrhla, aby bylo řízení o žalobě zastaveno podle §62 odst. 4 s. ř. s.
Krajský soud vyjádření žalované spolu s novým rozhodnutím zaslal dne 15. 8. 2008
zástupkyni stěžovatele s výzvou, aby se do 5 dnů vyjádřila, zda je žalobce novým rozhodnutím
uspokojen. Tato výzva byla zástupkyni stěžovatele doručena dne 25. 8. 2008. Zástupkyně
stěžovatele na tuto výzvu nijak nereagovala. Krajský soud posléze usnesením ze dne 15. 9. 2008
řízení zastavil, neboť dovodil, že žalovaná vyhověla stěžovateli v plném rozsahu a byly splněny
i ostatní podmínky §62 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatel na výzvu soudu nesdělil, zda je postupem
žalované uspokojen, či nikoliv. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 22. 9. 2008, kasační
stížnost byla podána dne 6. 10. 2008.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační stížnost podal
včas (§106 odst. 2 s.ř.s.). Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podává z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení. Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu
v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §62 odst. 1 s. ř. s. platí, že dokud soud nerozhodne, může správní orgán vydat
nové rozhodnutí nebo opatření, popřípadě provést jiný úkon, jimiž navrhovatele uspokojí.
Podle §62 odst. 2 s. ř. s. předseda senátu stanoví lhůtu, v níž je třeba rozhodnutí vydat a oznámit
je soudu i navrhovateli. Podle odst. 3 téhož paragrafu pak platí, že po dojití oznámení správního
orgánu vyzve předseda senátu navrhovatele, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda je postupem
správního orgánu uspokojen. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Konečně pak podle §62
odst. 4 s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, sdělí-li navrhovatel, že je uspokojen. Soud řízení
zastaví i tehdy, nevyjádří-li se takto navrhovatel ve stanovené lhůtě, jestliže ze všech okolností
případu je zřejmé, že k jeho uspokojení došlo.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že nesdělí-li navrhovatel soudu, že je postupem
žalovaného uspokojen, může soud i přesto zastavit řízení, jsou-li současně splněny
tyto podmínky: 1) navrhovatel byl soudem vyzván, aby ve stanovené lhůtě sdělil, zda byl
postupem žalovaného podle §62 odst. 1 s. ř. s. uspokojen, 2) navrhovatel se k výzvě soudu
nevyjádřil, a 3) ze všech okolností případu je zřejmé, že došlo k uspokojení navrhovatele.
První dvě podmínky byly v posuzovaném případě nepochybně splněny - stěžovatel
(resp. jeho zástupkyně v řízení o žalobě) byl řádně krajským soudem vyzván, aby se k rozhodnutí
žalované ze dne 4. 8. 2008 vyjádřil, leč ve stanovené lhůtě ani nikdy později tak neučinil.
Za těchto okolností byl krajský soud oprávněn řízení zastavit, pokud bylo lze dospět k závěru,
že k uspokojení stěžovatele objektivně došlo.
Objektivní stav uspokojení navrhovatele ve smyslu §62 odst. 4 s. ř. s. (tj. stav, kdy je
slovy zákona „ze všech okolností případu zřejmé, že k uspokojení navrhovatele došlo“) je třeba
zjišťovat porovnáním žalobních námitek navrhovatele s obsahem nového rozhodnutí správního
orgánu. V posuzovaném případě stěžovatel v žalobě namítl jediné - žalovaná měla podle jeho
názoru s přihlédnutím k přechodnému opatření ministra práce a sociálních věcí České
socialistické republiky ze dne 9. 1. 1969, č. j. VI/1 - 1134 - 9.1.1969, postupovat nikoliv
podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nýbrž podle předchozích předpisů
o sociálním zabezpečení. Implicite pak z námitky stěžovatele vyplývalo, že žalovaná tímto
postupem měla dospět k tomu, že starobní důchod vypočtený podle zmíněných předpisů
o sociálním zabezpečení měl být vyšší než dosud pobíraný důchod plný invalidní a že by mu měl
být tedy starobní důchod přiznán. Pokud s takto formulovanou žalobní námitkou krajský soud
konfrontoval obsah nového rozhodnutí žalované s přihlédnutím k obsahu průvodního dopisu,
bylo zřejmé, že žalovaná požadavku stěžovatele, jak byl definován žalobní námitkou, dostála.
Žalovaná nově posoudila stěžovatelův nárok za použití přechodného opatření, nově vypočetla
srovnávací výpočet podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, tedy podle právního
předpisu upravujícího vztahy důchodového zabezpečení před zákonem č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, a dospěla k závěru, že stěžovatel má nárok na starobní důchod, který je
vyšší než dosud pobíraný důchod invalidní. S ohledem na to lze proto souhlasit se závěrem
krajského soudu, že stěžovatel byl, přihlížeje k okolnostem případu, postupem žalované
uspokojen.
Pokud v kasační stížnosti stěžovatel namítá vady nového rozhodnutí, nelze přehlédnout,
že nemají souvislost s původní žalobní námitkou - jde svou povahou o nové námitky,
které se vztahují k částem, resp. skutkovým východiskům nového rozhodnutí, jež nebyla
předmětem řízení o rozhodnutí předchozím. V tomto ohledu stěžovateli nic nebránilo nové
rozhodnutí žalované, které ve smyslu §62 odst. 5 s. ř. s. nabylo právní moci až právní mocí
usnesení krajského soudu o zastavení řízení, napadnout samostatnou žalobou.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský
soud v napadeném usnesení nedopustil pochybení, pro něž by bylo na místě toto usnesení zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. To by náleželo žalované, přiznání nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech
důchodového pojištění je však podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno. Proto Nejvyšší
správní soud rozhodl, že žalované, přestože měla ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu