ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.87.2009:55
sp. zn. 6 Ads 87/2009 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: M. V.,
zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem nám. T. G. Masaryka 142,
Příbram I, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha
5, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č. j. 43 Cad 42/2008 - 22,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č. j. 43 Cad 42/2008 - 22,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
22. 1. 2009, č. j. 43 Cad 42/2008 - 22, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí o starobním důchodu
žalobce ze dne 15. 9. 2008, č. X, pro nepřezkoumatelnost. Stěžovatelka namítá, že šlo již o druhé
její rozhodnutí ve věci, neboť i její první rozhodnutí Krajský soudu v Praze zrušil
pro nepřezkoumatelnost. Stěžovatelka poukazuje na to, že žádost žalobce o přiznání starobního
důchodu k 12. 3. 2008 zamítla pro nesplnění podmínek ustanovení §28 a §76 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o důchodovém pojištění“). V případě žalobce šlo totiž o žádost o tzv. mimořádný hornický
starobní důchod ve smyslu §76 zákona o důchodovém pojištění ve spojení s nařízením vlády
č. 557/1990 Sb. Podle stěžovatelky žalobce nesplnil všechny podmínky vymezené v ustanovení
§2 odst. 2 citovaného nařízení, od nichž se odvíjí speciální hranice důchodového věku
pro vybraná hornická povolání. Konkrétně v případě žalobce nebyl výkon vybraného zaměstnání
ukončen do 31. 12. 1990, jak nařízení požaduje, ale až ke dni 30. 6. 1991. Původní rozhodnutí
stěžovatelky krajský soud zrušil, protože je shledal nedostatečně odůvodněným,
neboť rozhodnutí postrádalo řádnou citaci ustanovení §2 odst. 2 nařízení vlády č. 557/1990 Sb.
Stěžovatelka opomněla uvést podmínku pod písm. c) zmíněného ustanovení, která přitom byla
pro rozhodnutí klíčová (šlo právě o ustanovení o rozhodné době ukončení vybraného zaměstnání
v hornictví). Stěžovatelka podle svého přesvědčení tento nedostatek v novém rozhodnutí zcela
odstranila. Krajský soud nově považuje stěžovatelčino rozhodnutí za nepřezkoumatelné,
nesrozumitelné, podrobně nezdůvodněné a nepřesvědčivé, protože se nevyrovnává s námitkou
žalobce, že mu byla nesprávně vypočtena maximální přípustná expozice a že především nemohl
svým úkonem dosáhnout rozvázání pracovního poměru v termínu předvídaném nařízením vlády
č. 557/1990 Sb. Krajský soud následně stěžovatelku zavázal k tomu, aby v dalším řízení označila
podklady svého rozhodnutí a uvedla, z jakého materiálu dospěla k závěru o splnění či nesplnění
všech podmínek v ustanovení §2 odst. 2 nařízení vlády č 557/1990 Sb.
Stěžovatelka proti tomuto závěru krajského soudu namítá, že ze správního spisu je zcela
zřejmé, že žalobce dne 11. 2. 2008 požádal o přiznání starobního důchodu ode dne 12. 3. 2008,
jako druh důchodu byl na formuláři uveden „S-MHSD - mimořádný hornický starobní důchod“.
Součástí dávkového spisu bylo potvrzení o skutečnostech rozhodných pro vznik nároku
na starobní důchod poskytovaný podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb., které vystavila společnost
DIAMO, s. p., odštěpný závod Správa uranových ložisek, Příbram, v němž je uvedeno,
že žalobce byl v této společnosti zaměstnán od 1. 11. 1979 do 30. 6. 1991, tj. 4208 kalendářních
dnů ve vybraném zaměstnání v I. AA pracovní kategorii, přičemž nejvyšší přípustná expozice
byla dosažena dne 30. 6. 1991, kdy žalobce odpracoval v podzemí 2100 směn. Stěžovatelka
zdůrazňuje, že z tohoto potvrzení jednoznačně vyplývá, že žalobce ukončil vybrané zaměstnání
v hornictví dne 30. 6. 1991, přičemž sám toto datum nijak nezpochybňuje. Jestliže pak ustanovení
§2 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb. stanoví jako jednu ze tří kumulativních
podmínek pro nárok na mimořádný starobní hornický důchod ukončení vybraného hornického
zaměstnání do 31. 12. 1990, jednoznačné nesplnění této jediné podmínky (právě proto, že jde
o podmínku kumulativní) opravňovalo stěžovatelku podle jejího názoru žádost žalobce
zamítnout, aniž podrobně zdůvodňovala splnění podmínek dalších.
Žalobce ke kasační podal vyjádření, v němž konstatoval, že napadený rozsudek krajského
soudu považuje za správný a že se plně ztotožňuje s jeho právními konstrukcemi a závěry.
Žalobce poukázal na to, že stěžovatelka pouze do svého druhého rozhodnutí, jímž reagovala
na původní zrušující rozsudek krajského soudu, doplnila odkaz na ustanovení §2 odst. 2 nařízení
vlády č. 557/1990 Sb. Těchto několik řádek však podle žalobce celou situaci nijak nově
neobjasňovalo, naopak nechalo rozhodnutí stejně zastřené, jak bylo. Žalobce nabyl dojmu,
že stěžovatelka chtěla pouze formálně splnit požadavky rozsudku, aniž se v duchu dobré správy
ve smyslu §2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, snažila svou úvahu, která ji k vydání
rozhodnutí vedla, vysvětlit účastníku řízení.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení věci:
Ze správního spisu stěžovatelky je zřejmé, že žalobce skutečně dne 11. 2. 2008 požádal
o přiznání mimořádného hornického starobního důchodu, a to k 12. 3. 2008, tedy k datu,
kdy by dosáhl věku 50 let. Již v žádosti o důchod žalobce uvedl, že byl v uranových dolech
v Příbrami zaměstnán od. 1. 9. 1973 do 30. 6. 1991. Stejný údaj o počátku a skončení vybraného
zaměstnání v hornictví ve smyslu nařízení vlády č. 557/1990 Sb. obsahuje i potvrzení vydané
státním podnikem DIAMO.
Stěžovatelka dne 15. 9. 2008 vydala rozhodnutí, jímž žádost žalobce zamítla pro nesplnění
podmínek ustanovení §28 a §76 zákona o důchodovém pojištění. V odůvodnění uvedla,
že podle §28 zákona o důchodovém pojištění má pojištěnec nárok na starobní důchod,
jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další
podmínky stanovené v tomto zákoně. Dále stěžovatelka odkázala na ustanovení §74 zákona
o důchodovém pojištění, podle něhož nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku
na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996 po odpracování stanovené
doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány
do 31. 12. 2018, přičemž se snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod
považuje za důchodový věk ve smyslu zákona o důchodovém pojištění. Posléze citovala
ustanovení §76 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož nároky na snížení věkové hranice
pro vznik nároku na starobní důchod podle nařízení vlády České a Slovenské Federativní
Republiky č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým
horníkům, zůstávají zachovány do 31. prosince 2000. Ustanovení §74 věty druhé platí
zde obdobně. Výše starobního důchodu podle věty první se stanoví podle tohoto zákona s tím,
že pro výši a výplatu tohoto důchodu platí §37 a §71 odst. 1 a 4 obdobně. Výše procentní
výměry starobního důchodu podle věty první se zvyšuje podle §34 odst. 2 po dosažení 55 let
věku. Nárok na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisu
uvedeného ve větě první vzniká též pojištěncům, kteří dosáhli 50 let do 31. prosince 2010, pokud
splňují ostatní podmínky stanovené v tomto předpisu; přitom se nevyžaduje, aby ke splnění
podmínek stanovených v §2 odst. 2 písm. c) tohoto předpisu došlo v souvislosti se snížením
nejvyšší přípustné expozice. Konečně pak stěžovatelka citovala rozhodné ustanovení nařízení
vlády č. 557/1990 Sb., tedy §2 odst. 2, podle něhož občan uvedený v §1 odst. 1 cit. nařízení má
nárok na starobní důchod, jestliže
a) byl zaměstnán nejméně 10 roků ve vybraných zaměstnáních v hornictví v uranových
dolech,
b) překročil nejvyšší přípustnou expozici a
c) skončil výkon vybraného zaměstnání v hornictví v uranových dolech do 31. prosince
1990 v souvislosti se snížením nejvyšší přípustné expozice.
Stěžovatelka s ohledem na citované právní normy uzavřela, že žalobce podle potvrzení
zaměstnavatele neukončil výkon vybraného zaměstnání v hornictví v uranových dolech
do 31. 12. 1990, nárok na mimořádný hornický starobní důchod mu tudíž ke dni 12. 3. 2008
nemohl vzniknout.
Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu, v níž namítal jedině diskriminační povahu
nařízení vlády č. 557/1990 Sb. a ostatních předpisů stanovících speciální hranice důchodového
věku pro vybraná zaměstnání v hornictví. Žalobce poukázal na to, že termín 31. 12. 1990
obsažený v nařízení vlády č. 557/1990 Sb. byl termínem diskriminačním, neboť nařízení bylo
vydáno dne 30. 11. 1990 a zveřejněno ve Sbírce zákonů dne 27. 12. 1990, přičemž nabylo
účinnosti dne 1. 1. 1991. Z toho je zřejmé, že nebylo možné, aby zaměstnanec splnil podmínku
ukončení zaměstnání z vlastní vůle, neboť bez ohledu na naplněnou či nenaplněnou
či překročenou maximální přípustnou expozici nemohl svým úkonem, a to i přihlédnutím
k výpovědním lhůtám podle zákoníku práce, dosáhnout ukončení zaměstnání. Dále žalobce
poukázal na ustanovení §74a zákona o důchodovém pojištění, které stanoví jinou hranici
důchodového věku (55 let) pro typově stejnou skupinu pojištěnců, kteří se liší pouze věkem
či dobou, v níž vykonávali srovnatelné zaměstnání. Žalobce konečně dospěl k závěru, že nařízení
vlády č. 557/1990 Sb. tím, že vytvořilo lhůtu ukončení zaměstnání do 31. 12. 1990, způsobilo
nerovnost mezi srovnatelnými skupinami zaměstnanců. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud
v řízení o žalobě případně podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky podal Ústavnímu soudu
návrh na zrušení §2 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb. pro porušení zásady rovnosti
ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Vedle výše uvedeného žalobce namítl,
že překročením nejvyšší přípustné expozice ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) nařízení vlády
č. 557/1990 Sb. nutno chápat již její dosažení, neboť jinak by nemohlo dojít k naplnění
podmínky cit. nařízení, aniž by zároveň došlo k porušení hygienických a pracovněprávních
předpisů. Nadto pak podle žalobce jemu konkrétně byla doba maximálně přípustné expozice
nesprávně vypočtena a on ji v podzemí uranových dolů překročil.
Krajský soud, jak již bylo uvedeno, napadené rozhodnutí zrušil. Věcnou argumentaci
žalobce přitom odmítl jako neopodstatněnou (diskriminační povahu citovaných norem
s odkazem na judikaturu Ústavního soudu odmítl). Krajský soud stěžovatelce klade k tíži údajnou
nepřezkoumatelnost rozhodnutí, a to proto, že podle ustanovení §2 odst. 2 nařízení vlády
č. 557/1990 Sb. jsou pro snížení věkové hranice vzniku nároku na důchod rozhodné tři
podmínky (zaměstnání po dobu nejméně 10 roků ve vybraných zaměstnáních v hornictví
v uranových dolech, překročení nejvyšší přípustné expozice a skončení výkonu vybraného
zaměstnání v hornictví v uranových dolech do 31. prosince 1990), přičemž stěžovatelka
se ve svém rozhodnutí vyslovila pouze k podmínce jediné (datum ukončení zaměstnání). Krajský
soud tedy stěžovatelku zavázal, aby v dalším řízení a v novém rozhodnutí uvedla podložené
úvahy o splnění ostatních podmínek. Pouze tak podle krajského soudu bude nové rozhodnutí
stěžovatelky srozumitelně a podrobně odůvodněno (ve smyslu §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu) s poukazem na konkrétní podmínku, kterou žalobce
podle názoru stěžovatelky nesplňuje.
Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 24. 3. 2009, kasační stížnost byla podána dne
7. 4. 2009.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“) a tuto kasační stížnost podala včas (§106 odst. 2
s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody, které podle svého obsahu představují námitky
proti právnímu posouzení věci krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud považuje pro tento důvod kasační stížnost přípustnou. Nejvyšší správní soud za této
situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů
a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Předmětem sporu je otázka, zda rozhodnutí stěžovatelky trpí vadou nepřezkoumatelnosti,
pokud se zabývá splněním pouze jedné podmínky zakotvené v ustanovení §2 odst. 2 nařízení
vlády č. 557/1990 Sb. a po zjištění, že splněna není, se již dalšími podmínkami nezabývá.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit,
že nepřezkoumatelností jak ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b), tak ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. je třeba chápat podle ustálené judikatury jednak nepřezkoumatelnost
pro nesrozumitelnost, jednak nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost lze přitom obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku
nelze zjistit, jak bylo vlastně ve věci rozhodnuto, tj. zda návrhu vyhověl či nevyhověl, případně
jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je
výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 78, dostupný
na www.nssoud.cz). Nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost je dále i rozhodnutí, jehož výrok
je v rozporu s odůvodněním, které neobsahuje vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Ads 35/2003 – 70,
dostupný na www.nssoud.cz.). O tento případ zjevně v projednávané věci nejde.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž rozhodující orgán opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze
považovat případy, kdy se rozhodnutí opírá o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny. Povaha vytýkaných vad rozhodnutí stěžovatelky nasvědčuje právě tomuto typu
nepřezkoumatelnosti.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud musí předně poukázat na správní judikaturou
setrvale drženou zásadu definovanou již rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1996,
č. j. 6 A 825/95 - 7, podle níž soud může jako překlenutelnou procesní chybu posoudit to,
když i přes určitou nedostatečnost odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí jsou skutkové
údaje, z nichž správní orgán vycházel, obsahem správního spisu, a skutkové a právní úvahy
správního orgánu, které vedly k vydání rozhodnutí, jsou ze spisu v základních rysech bez pochyb
rekonstruovatelné. Účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí není lpění na formální
dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů
veřejné správy. Vědom si tohoto úkolu správního soudnictví, Nejvyšší správní soud požadavky
§68 správního řádu interpretuje zásadně „volněji“, pokud ve správním spisu nalezne dostatečnou
oporu pro úvahu, že je rozhodnutí správního orgánu po právní i skutkové stránce v souladu
se zákonem. Na tomto místě je tedy třeba zdůraznit, že obecně nelze považovat
za nepřezkoumatelné správní rozhodnutí, které neobsahuje, formálně vzato, veškeré náležitosti
ve smyslu §68 správního řádu - potud nelze zcela souhlasit s kategorickou citací zmíněného
ustanovení krajským soudem. Podstatné je, zda je skutková a právní úvaha správního orgánu
plausibilní při zohlednění celého správního spisu.
Zásadní (a v posuzované věci rozhodující) je ovšem ta skutečnost, že otázka případné
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, která se týká především skutkových zjištění, je
úzce spjata s otázkou relevantní právní normy, jež má být aplikována, a jejího obsahu. Neboť je
to právě hypotéza právní normy, která stanoví okruh potřebných skutkových zjištění nutných
k tomu, aby ji bylo lze aplikovat, popř. aby bylo lze konstatovat, že nastaly účinky předvídané její
dispozicí.
O tom, jaká norma byla v posuzovaném případě použitelná, nebylo sporu. Ani žalobce,
ani krajský soud nedospěl k závěru, že by se stěžovatelka mýlila, pokud na případ žalobce
aplikovala ustanovení §76 zákona o důchodovém pojištění ve spojení s §2 odst. 2 nařízení vlády
č. 557/1992 Sb. Jak již bylo uvedeno, ustanovení §2 odst. 2 zmíněného nařízení váže zamýšlený
následek (speciální hranici důchodového věku) na tři podmínky: zaměstnání po dobu nejméně
10 roků ve vybraných zaměstnáních v hornictví v uranových dolech, překročení nejvyšší
přípustné expozice a skončení výkonu vybraného zaměstnání v hornictví v uranových dolech
do 31. prosince 1990. Užití spojky „a“ mezi ustanovením §2 odst. 2 písm. b) a §2 odst. 2
písm. c) cit. nařízení (tedy mezi podmínkou druhou a třetí), naznačuje zcela jasně, že jde
o podmínky kumulativní. K tomu, aby nastoupily účinky předpokládané dispozicí posuzované
normy, je zapotřebí, aby byly splněny všechny vyjmenované podmínky. To logicky znamená,
že nesplnění byť jen jediné podmínky vylučuje naplnění hypotézy aplikované normy. Jaký je tedy
rozsah potřebných skutkových zjištění v případě kumulative stanovených podmínek?
Z hlediska logiky (přihlížeje k vlastnosti kumulativního výčtu) je zcela nerozhodné, zda
správní orgán provádí skutková zjištění zaměřená na konstatování, zda jsou podmínky splněny,
nebo zda provádí zjištění, která jsou zaměřena na zkoumání, že podmínky splněny nejsou.
Z hlediska aplikačního závěru jde o přístupy rovnocenné. Z hlediska ekonomie řízení je pak
samozřejmě jednodušší přístup druhý, zvláště pokud je nesplnění některé z podmínek zjevné
prima facie (jak tomu bylo v posuzovaném případě). Pokud pak aplikující orgán zjistí, že některá
z kumulativních podmínek právní normy naplněna není, není důvodu zjišťovat podmínky ostatní.
Takový postup je logicky redundantní a Nejvyšší správní soud v četných rozhodnutích tuto
zásadu výslovně potvrzuje (tak např. v rozsudku ze dne 28. 5. 2008, č. j. 9 As 57/2007 - 141,
Nejvyšší správní soud konstatoval, že podle §7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách, je překážkou bránící zápisu přihlašovaného označení do rejstříku
ochranných známek existence pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti, která je dána
pouze při kumulativním splnění dvou zákonem stanovených podmínek, kterými jsou jednak
shodnost či podobnost přihlašovaného označení se starší ochrannou známkou, a jednak shodnost
nebo podobnost výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a namítaná starší ochranná
známka vztahují. Dospěje-li tedy správní orgán k závěru, že přihlašované označení není
shodné se starší ochrannou známkou namítatele, ani jí není podobné, nemusí dále
zkoumat shodnost či podobnost výrobků či služeb, na něž se obě označení vztahují,
protože ani jejich případně zjištěná shodnost či podobnost by /sama o sobě/ nebyla
na překážku zápisu přihlašovaného označení do rejstříku ochranných známek).
Stěžovatelka ve svém rozhodnutí zvolila jeden z logicky možných přístupů ke zjišťování
skutkových okolností nasvědčujících splnění podmínek definovaných kumulativním výčtem,
přitom šlo o přístup procesně ekonomičtější. Je třeba souhlasit se stěžovatelkou, že jednoznačné
nesplnění jediné podmínky (právě proto, že jde o podmínku kumulativní) stěžovatelku
opravňovalo žádost žalobce zamítnout, aniž podrobně zdůvodňovala, ba dokonce aniž zjišťovala,
splnění podmínek dalších. O tom, že žalobce podmínku definovanou ustanovením §2 odst. 2
písm. c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb. nesplnil, nebylo v řízení žádných pochyb. Sám žalobce
si této skutečnosti byl velmi dobře vědom a jeho žalobní námitka směřovala v tomto smyslu
nikoliv vůči skutkovému zjištění stěžovatelky, ale vůči právní úpravě, která tuto podmínku
(pro žalobce nesplnitelnou) zakotvuje. To, že namítal posléze i údajné nesrovnalosti
ve skutkových podkladech, které se týkaly jiných podmínek, je již pro věc nerozhodné.
Nejvyšší správní soud proto shledal závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí stěžovatelky nesprávným, a proto námitku stěžovatelky považuje za důvodnou.
Kasační stížnost je tedy důvodná a Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu
zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným
(§110 odst. 5 s. ř. s.).
Krajský soud v dalším řízení rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu