ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.26.2007:160
sp. zn. 6 As 26/2007 - 160
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. L. Z.,
zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Gočárova tř. 1000,
Hradec Králové, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského
náměstí 125, Pardubice, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) V. Ch., 2) J. Ch., 3) Obec
Mikulovice, se sídlem Valčíkova 52, Pardubice, zastoupené JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou,
se sídlem Sladkovského 484, Pardubice, 4) E. M., zastoupené V. M., 5) V. P., proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 3. 2006, č. j. KrÚ - 14314/93/2005/OMSŘ/Vod, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne
21. 12. 2006, č. j. 52 Ca 39/2006 - 96,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne přiznáv á .
III. Osobám zúčastněným na řízení se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřizná v á.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti shora označenému rozsudku
krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu
Pardubického kraje ze dne 24. 3. 2006 č. j. KrÚ - 14314/93/2005OMSŘ/Vod. Tímto
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí stavebního úřadu, oddělení
stavebně správního Magistrátu města Pardubic, kterým bylo stěžovateli nařízeno odstranění
terénních úprav na pozemcích p. č. 54/4, p. č. 54/46 a p. č. 54/58 k. ú. Mikulovice u Pardubic
provedených bez povolení stavebního úřadu. Stěžovatel požádal současně s kasační stížností
o přiznání odkladného účinku. S ohledem na skutečnost, že rozsah nařizovaných terénních úprav
je značný (jak shodně uvádějí žalobce i žalovaný) a případná návratnost do původního stavu
přinejmenším problematická, bylo návrhu na odkladný účinek usnesením ze dne 5. 6. 2007
č. j. 6 As 26/2007 - 144 vyhověno.
Ze správního spisu v daném případě vyplývá, že dne 10. 7. 2001 ohlásil stěžovatel
provedení terénních úprav a rekultivace na pozemcích v jeho vlastnictví. Dne 16. 7. 2001 státní
stavební dohled zjistil na předmětných pozemcích navážení zeminy nákladními auty, která byla
buldozerem shrnována k záplavovým hrázím. Byla vydána výzva orgánu státního stavebního
dohledu k zastavení této činnosti (nařízení zastavení navážení zeminy se pak v řízení z důvodu
neuposlechnutí ještě opakovalo). Po provedených předběžných úkonech bylo opatřením ze dne
12. 9. 2001 zahájeno řízení o odstranění předmětných terénních úprav. Následovalo velmi složité
řízení, v rámci kterého nebyla stavebníkem (resp. původcem navážení zeminy - dále
pro zjednodušení také „stavebníkem“) podána žádost o dodatečné povolení stavby, byl
vypracován znalecký posudek ze strany stavebního úřadu, vyjádřila se celá řada dotčených orgánů
státní správy a účastníků řízení. Řízení probíhalo ve vypjaté atmosféře (v průběhu řízení velmi
aktivně a nespokojeně vystupovali občané obce, kteří prožili v minulosti záplavy a zavezením
území s retenční schopností se cítili ohroženi, řízení také provázely ostré stížnosti ze strany
občanů na neschopnost stavebního úřadu, na značnou délku řízení i na „nepostižitelnost“
počínání původce nepovolených terénních úprav). Vydané rozhodnutí o odstranění terénních
úprav bylo v odvolacím řízení dvakrát zrušeno a vráceno k odstranění celé řady vytčených vad,
teprve potřetí (tedy v r.2006) odvolací orgán rozhodnutí potvrdil. V průběhu tohoto řízení
stavebník nepodal žádost o dodatečné povolení a opakovaně tvrdil, že předmětné terénní úpravy
nevyžadovaly povolení, neboť nedošlo ke změně odtokových poměrů. Toto tvrzení bylo
stavebním úřadem vyvráceno (znaleckým posudkem, stanovisky dotčených orgánů státní správy,
vlastním posouzením a právním uvážením). V průběhu řízení o svém tvrzení stavebník
nepředložil žádný důkaz, teprve v samém závěru několikaletého řízení, ve fázi odvolacího řízení,
předložil znalecký posudek, který odvolací orgán odmítl jako neprůkazný důkaz s ohledem
na nevhodnou znaleckou specializaci znalce pro posouzení uvedeného případu. Proti tomuto
rozhodnutí podal stavebník žalobu.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, vyšel při svém posouzení věci
z oddílu třetího vyhl. č. 132/1998 Sb. a zejména z §71 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona
v tehdy platném znění (dále jen „stavební zákon“), podle kterého povolení stavebního úřadu
vyžadují takové terénní úpravy, kterými se podstatně mění vzhled prostředí nebo odtokové
poměry. V dané věci je prokázáno, že dotčené pozemky jsou dle územního plánu zatíženy
protipovodňovým systémem. Jednalo-li se v daném případě o pozemky, pod jejichž povrchem
byly umístěny meliorační zařízení a na které navazují protipovodňová opatření obce (ochranná
hrázka, ochranný val), pak takový skutkový stav nutno subsumovat pod citované ustanovení
a vycházet z předpokladu, že činností spočívající v provedení terénních úprav může dojít
k podstatné změně odtokových poměrů. K naplnění hypotézy normy postačuje důvodný
předpoklad, obava, riziko z podstatné změny odtokových poměrů, když důvodnost takového
předpokladu je dána objektivními skutečnostmi. Objektivními skutečnostmi jsou v daném
případě zahrnutí pozemků v územním plánu obce do protipovodňových opatření (retenční
funkce pozemku), dále v těsném sousedství protipovodňových děl a v umístění melioračních
zařízení pod povrchem pozemků. Účelem §71 stavebního zákona je zabránit nežádoucímu
vysychání, či naopak zavodňování lokality. Z účelu normy je pak zřejmé, že jí podléhají již záměry
stavebníků, které mohou vyvolat ono nebezpečí, nikoli jen ty, u nichž je tento důsledek postaven
najisto. Soud proto vychází z názoru, že terénní úpravy v daném případě podléhaly režimu
povolení stavebního úřadu ve smyslu §71 odst. 1 stavebního zákona. Podle §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona (v kontextu s §93 stavebního zákona) dále stavební úřad nařídí vlastníku
stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení
či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže,
že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli
a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými
požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení
o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady
vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.
Dle citovaného ustanovení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní zcela na straně účastníka
správního řízení, když navíc tato důkazní povinnost je limitována stanovenou lhůtou. Lhůta
ke splnění důkazní povinnosti byla přitom žalobci v průběhu správního řízení stanovena,
a to opakovaně, posledně sdělením ze dne 26. 1. 2005 se stanovením lhůty do 28. 2. 2005.
Nejméně od této chvíle vznikly pochyby o dobré víře žalobce v to, že není povinen předkládat
žádost o dodatečné povolení a doložit soulad terénních úprav s veřejným zájmem.
Pokud by zákonodárce chtěl, aby soulad stavby zjišťoval ex officio správní orgán, dospěli
bychom k absurdnímu důsledku, že - máme-li jistotu o souladu naší stavby s veřejným zájmem,
není třeba povolení, neboť stavební úřad si věc v případě potřeby objasní sám. Takový závěr
je neudržitelný. Ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je koncipováno zcela jinak -
umožňuje konvalidovat protiprávní stav, avšak zatěžuje břemenem tvrzení (podat žádost) a
břemenem důkazním stavebníka. K těmto úkonům je navíc - z důvodů neprotahování
protiprávního stavu - stanovena lhůta. Úkony učiněné po lhůtě již nejsou právně relevantní.
Z uvedeného důvodu důkaz navržený žalobcem až v průběhu řízení odvolacího nemůže obstát,
ani stanovisko Ministerstva životního prostředí předložené žalobcem v průběhu soudního řízení.
V průběhu řízení žalobce potřebné skutečnosti neprokázal, tím méně relevantní může být důkaz
navrhovaný až v řízení soudním (navrhovaný výslech zpracovatele znaleckého posudku Ing. B. a
kontrolní znalecký posudek Ing. V.). Pokud jde o námitku nevykonatelnosti rozhodnutí z důvodu
chybějícího zaměření výškového stavu terénu před započetím terénních úprav, soud odkázal na §
25 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb., ze které vyplývá, že kdyby žalobce před započetím terénních
úprav předložil veškeré požadované podklady, byl by nucen předložit právě i výškové zaměření
terénu. Sám tedy svou protiprávní činností toto zaměření zmařil. Nese tedy následky svého
protiprávního počínání i v tom směru, že je nucen uvést pozemky do stavu, jaký je seznatelný
z dokladů, které měl správní orgán k dispozici. Opačný výklad by vedl k nepostižitelnosti
protiprávního konání. Odkázal přitom na čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, totiž
k základnímu pravidlu, že vlastnictví zavazuje. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost. Za zásadní považuje sám stěžovatel otázku, zda předmětná činnost měla charakter
terénní úpravy vyžadující povolení ve smyslu §71 odst. 1 stavebního zákona. Stěžovatel zejména
tvrdí, že jeho aktivita jednak objektivně nebyla činností, jíž by se podstatně měnil vzhled prostředí
nebo odtokové poměry, jednak na tento závěr neukazuje ani celý správní spis. Krajský soud
podle stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku, která byla předmětem předchozího řízení.
Podle úsudku krajského soudu postačuje důvodný předpoklad, obava, riziko z podstatné změny
odtokových poměrů. Tato interpretace §71 odst. 1 stavebního zákona je nepřípustně extenzivní.
Zákon výslovně žádá povolení u takové terénní úpravy, kterou se podstatně mění vzhled
prostředí nebo odtokové poměry, nikoliv kde je dána pouze jakási obava (riziko),
že by se podstatně měnil vzhled prostředí nebo odtokové poměry. Důvod interpretačního závěru
krajského soudu má spočívat v „zahrnutí pozemků v územním plánu obce do protipovodňových
opatření (retenční funkce pozemku), dále v těsném sousedství protipovodňových děl a v umístění
melioračních zařízení pod povrchem pozemků“. Takový výklad je však dle stěžovatele absurdní,
neboť za těchto okolností by i řada běžných zemědělských prací (např. běžné orání) podléhaly
povolení, neboť by zde bylo dáno riziko změny odtokových poměrů. Navíc ani z jednoho
z posléze provedených znaleckých posudků neplyne, že by došlo k podstatné změně vzhledu
prostředí nebo odtokových poměrů. K podpoře svého právního názoru poukazuje stěžovatel
na Stanovisko konzultačního sboru Ministerstva lesního a vodního hospodářství č. 17/88
z 10. 3. 1988, kde se za terénní úpravy, kterými se podstatně mění vzhled prostředí nebo mění
odtokové poměry, příkladmo uvádějí „vyhloubení nového koryta vodního toku, zřízení rybníka
po nepatrných zásazích do terénu, prohloubení koryta apod.“, a naopak „Terénní úpravu,
která takto odtokové poměry ani vzhled prostředí neovlivňuje, např. odstranění ornice, smýcení
lesa, odstranění nánosů ze dna koryta, za stavbu považovat nelze“. Další nesprávné posouzení
právní otázky shledává stěžovatel ve skutečnosti, že krajský soud ponechal v platnosti
rozhodnutí, jímž je stěžovateli uloženo „uvést pozemky do původního stavu, dle mapového
podkladu z projektové dokumentace „Odvodnění pozemků Hostovice III.“, ačkoli tento stav
nebyl oním původním stavem před započetím terénních prací. Ustanovení §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona umožňuje pouze nařídit odstranění stavby, nikoliv nařídit uvedení území
do jakéhosi žádoucího, uvažovaného stavu. Rovněž i zde interpretoval krajský soud §88 odst. 1
písm. b) stavebního zákona nepřiměřeně extenzivně, v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2
odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud navíc předmětné řízení pojal
jako sankci, když např. uvedl, že stěžovatel „nese následky svého protiprávního konání
i v tom směru, že je nucen uvést pozemky do takového stavu, jaký je seznatelný z dokladů,
které měl správní orgán k dispozici“. Tento závěr je v rozporu se zásadou materiální pravdy,
a navíc může mít absurdní důsledky (příště bude možno uvést území do stavu třeba před 100 lety,
protože pozdější dokumenty se nenalezly). Stěžovatel dále poukazuje na závěry znaleckých
posudků, ze kterých plyne, že i kdyby stěžovatel provedl ony nákladné práce, nebude to mít
na povodňovou ochranu žádný podstatný vliv. Dále stěžovatel uvádí, že skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel, je v rozporu se spisem a při jeho zjišťování byl porušen zákon,
zejména v ustanoveních §3 odst. 4 správního řádu ve spojení s ustanoveními §32 odst. 1
správního řádu a §§33 - 39 správního řádu. Správní orgán zcela pominul stěžovatelem
předložený znalecký posudek z června 2005. Soudní znalec zde výslovně konstatoval,
že se navážkou odtokové poměry v lokalitě nezměnily. Tento závěr byl výslovně potvrzen
i dodatečně opatřeným znaleckým posudkem z 19. 7. 2006. Podklady pro rozhodnutí tedy byly
neúplné a správním orgánem konstatovaný skutkový stav neodpovídá skutečnosti. Další kasační
důvod shledává stěžovatel v nepřezkoumatelnosti, eventuelně též v nesrozumitelnosti a v jiné
vadě řízení před soudem. Krajský soud se nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými v žalobě;
zejména tedy s námitkou, že správní orgán nezjistil skutkový stav úplně, neboť neprovedl důkaz
znaleckým posudkem. Dále se soud nevypořádal s tvrzením nesprávně zjištěného skutkového
stavu (bod IV. žaloby) s poukazem na rozpornost důkazů a s tvrzením, že předmětné pozemky
neměly charakter suchého poldru (bod V. žaloby). Absentuje zde dále odůvodnění toho,
proč soud shledal zákonným postup žalovaného, který pominul stěžovatelem předložený
znalecký posudek, a vypořádání některých dalších žalobních námitek. Krajský soud odmítl
provést navržený důkaz výslechem znalce Ing. B. a ignoroval předložený další znalecký posudek
ze dne 19. 7. 2006. Návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem přitom nebyl soudem
zamítnut. Nad rámec a k podpoře výslovně zmíněných argumentů odkazuje též na dosavadní
tvrzení, zejména ze žaloby a z podaného odvolání.
Žalovaný se k věci vyjádřil stručným vyjádřením, ve kterém zejména zdůraznil tato fakta:
dle §88 stavebního zákona je břemeno tvrzení i břemeno důkazní jednoznačně a zcela na straně
účastníka správního řízení. Stěžovatel již v roce 2001 ohlásil dle §57 stavebního zákona
provedení terénních úprav, nevyčkal však reakce stavebního úřadu a zahájil práce necelý týden
po ohlášení. V dalších jednáních pak trval na názoru, že se jedná o terénní úpravy nevyžadující
povolení stavebního úřadu. Stanovisko stavebního úřadu neakceptoval. Z §71 stavebního zákona
vyplývá, že posouzení otázky kvalifikace terénních úprav je v rovině správního uvážení
příslušného stavebního úřadu. Relevantní znalecký posudek byl předložen až v pořadí třetím
odvolacím řízení, kdy již bylo rozhodnuto v meritu věci. V závěru proto žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Osoby zúčastněné na řízení ve svých vyjádřeních zejména poukazují na povodňové
nebezpečí v důsledku zavezení suchého poldru. Pan Z. inkasoval nemalou částku za likvidaci
odpadu tím, že zavezl protipovodňová opatření cca za 2 ml Kč. Upozorňují na popraskání zdí
přilehlých rodinných domů, zvýšení hladiny spodní vody apod. (zdokumentováno v pořadu
„Nedej se“). Brání se proti zavezení protipovodňových opatření a jejich znehodnocení navážkou,
a to z obav před povodněmi, které v obci v minulosti zažili. Z tohoto důvodu také byla
protipovodňová opatření realizována. Zásah je v rozporu s veřejným zájmem a dotýká se práv
třetích osob. Navezením výkopové zeminy (několik set nákladních vozidel s přívěsy) se změnil
vzhled i vodní poměry v území. Těžkou technikou byla poškozena meliorace pozemku - zdvihla
se pak i hladina spodní vody (zaplavené sklípky, zvýšení vody ve studních). Rovněž osoby
zúčastněné stojí na stanovisku, že by Nejvyšší správní soud měl kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti
a shledal, že kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, v jakém rozsahu a z jakých
důvodů stěžovatel jím označené rozhodnutí krajského soudu napadá (§106 odst. 1 s. ř. s.).
Kasační stížnost je tedy přípustná a vykazuje zákonné minimum náležitostí nezbytných k tomu,
aby mohla být věcně projednána.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109 odst. 2
a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
důvodná.
Ze správního spisu v daném případě vyplývá, že dne 10. 7. 2001 ohlásil stěžovatel
provedení terénních úprav a rekultivace na pozemcích v jeho vlastnictví. Aniž by však vyčkal
dalších kroků a klasifikace stavebního úřadu, s prováděním prací do týdne započal. Dne
16. 7. 2001 již státní stavební dohled zjistil navážení velkého množství zeminy nákladními auty,
která byla buldozerem shrnována k záplavovým hrázím. Byla vydána výzva orgánu státního
stavebního dohledu k zastavení této činnosti, navážení materiálu ve velkém množství
však po nějaký čas pokračovalo. V průběhu zahájeného řízení o odstranění nepovolených
terénních úprav neoprávněný stavebník (resp. původce navážení zeminy) setrval na stanovisku,
že k těmto terénním úpravám nepotřeboval vůbec povolení stavebního úřadu, neboť nedošlo
ke změně odtokových poměrů, ani vzhledu prostředí a nepodal proto v řízení žádost o dodatečné
povolení. Ještě před podrobnějším rozborem relevantních skutečností je nutno uvést, že se jeví
poněkud překvapivé a vybočující z předpokládatelného postupu, jestliže navezení zeminy
o množství několika set nákladních aut, k jejíž úpravě a rozprostření je použita těžká technika
(z fotodokumentace je např. zřejmé použití buldozeru) nepovažoval stěžovatel za vhodné
a potřebné projednat předem s orgány veřejné správy. To vše navíc za situace, kdy hodlal zavážet
pozemky, na kterých je vybudován meliorační drenážní systém a pozemky se nacházejí v lokalitě
s protipovodňovými opatřeními (a jsou i z pohledu laického oka z jihu a ze západu ohraničeny
viditelnými protipovodňovými hrázkami), takže je zjevné, že pozemek může mít v rámci
těchto opatření nějaký význam. Tento postup vykazuje značnou míru překvapivého ignorování
veřejné správy a nerespektování právních mechanismů, které zejména předpokládají předběžné
posouzení věci správními orgány (dotčeny jsou přinejmenším potenciálně stavební předpisy,
zemědělský půdní fond, odpadové předpisy, životní prostředí, vodohospodářské předpisy).
I pokud by se jednalo o pouhé ohlášení dle §57 stavebního zákona, které stěžovatel podal,
pak stejně porušil zákon, neboť nevyčkal sdělení stavebního úřadu a jeho vyhodnocení věci
před provedením prací. Podle citovaného §57 stavebního zákona je totiž stavebník drobných
staveb, stavebních úprav a udržovacích prací povinen jejich provedení předem písemně ohlásit
stavebnímu úřadu. Stavební úřad může stanovit, že ohlášenou drobnou stavbu, stavební úpravu
nebo udržovací práce lze provést jen na základě stavebního povolení. Ohlášenou drobnou
stavbu, stavební úpravu a udržovací práce může stavebník provést jen na základě písemného
sdělení stavebního úřadu, že proti jejich provedení nemá námitek. Pokud toto sdělení nebude
stavebníkovi oznámeno do 30 dnů ode dne ohlášení anebo stavební úřad v téže lhůtě nestanoví,
že ohlášená drobná stavba, stavební úprava či udržovací práce podléhá stavebnímu povolení,
může ji stavebník provést. Dokonce i pokud by se tedy jednalo o jednoduchý režim ohlášení,
pak by se stavebník dopustil porušení zákona, poněvadž nevyčkal výše uvedených kroků
stavebního úřadu. Tolik úvodem.
Jako zásadní je v řízení postavena otázka, zda se výše popsanou činností podstatně změnil
vzhled prostředí nebo odtokové poměry, tedy zda předmětná činnost měla charakter terénní
úpravy vyžadující povolení ve smyslu §71 odst. 1 stavebního zákona. Podle §71 stavebního
zákona vyžadují povolení stavebního úřadu pouze takové terénní úpravy, kterými se podstatně
mění vzhled prostředí nebo odtokové poměry. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud
má za to, že v daném případě bylo nade všechnu pochybnost prokázáno přinejmenším
to, že došlo ke snížení retenční (tedy zadržovací) schopnosti pozemků, a že tudíž došlo ke změně
odtokových poměrů.
Ohledně odtokových poměrů bylo ve spise doloženo následující:
- ze strany stavebního úřadu byl vyžádán a zpracován znalecký posudek v oboru pedologie,
znalci byla stanovena otázka prokázání, zda byla na původně rostlý terén navezena jiná
zemina, či nikoliv. Ze znaleckého posudku je zřejmé, že zavezena byla zejména jižní část
předmětné lokality, a to až k oběma hrázkám (k ochranné hrázce sever-jih, i k hrázi
suchého poldru východ-západ), a to zejména v jižní části dotčené lokality (místy tvoří
navezená zemina mocnost až 45 cm).
- z Kontrolního zaměření boční zátopové plochy v Mikulovicích z března 2002 zejména
vyplývá, že retenční (zadržovací) prostor mezi původním terénem zaměřeným v roce
1987 a předpokládanou max. hladinou činil 316,5 m3, z tohoto objemu bylo navážkou
zavezeno 144 m3. Tím došlo k snížení retenčního prostoru na cca 1 p ůvodní kapacity
(Toto tvrzení nebylo ve spise prakticky zpochybňováno, a to ani ve znaleckém posudku
předloženém stěžovatelem ve správním řízení).
- kromě vlastního obšírného vyhodnocení změny odtokových poměrů ze strany stavebního
úřadu se k věci vyjádřila řada odborně specializovaných orgánů veřejné správy:
např. Ministerstvo životního prostředí v dané věci opakovaně (celkem 3x) a konkrétně
vyslovuje jednoznačnou a nepochybnou změnu odtokových poměrů (citace
např. „Z pohledu vodního práva byly porušeny tyto povinnosti ... : - zhoršení odtokových
poměrů a průběhu možné povodně. ... Shrnutě vyjádřeno provedenými úpravami byly
evidentně změněny odtokové poměry v inkriminované lokalitě, z hlediska ochrany
před povodněmi je náprava dnešního stavu nezbytná.“). Dále se velmi konkrétně a věcně
zaobíral řešením této otázky OŽPZ KrÚ Pardubického kraje, ve svém interním sdělení.
Zde mj. konstatuje, že „uvedenou činností došlo k ovlivnění vodních poměrů (změna
sklonu terénu, změna propustnosti zeminy, ovlivnění funkce drenáží) i k ovlivnění
povodňové ochrany obce.“
V daném případě má Nejvyšší správní soud za to, že stavební úřad měl v řízení prokázaný
a doložený vliv terénních úprav na odtokové poměry. To je také jediný fakt relevantní
pro posouzení, zda činnost vyžadovala povolení stavebního úřadu.
Za zásadní při posouzení této otázky má pak soud skutečnost, že provedenými terénními
úpravami nepochybně došlo ke snížení retenčního prostoru. Tato skutečnost je z celého spisu
zřejmá, jak bude ještě vysvětleno níže. Dokonce i pokud by nebyly zohledněny další relevantní
okolnosti (tedy charakter povodňově citlivé lokality a vliv zavezení pozemku zeminou
na protipovodňová opatření, existence melioračních zařízení), tato skutečnost zůstala v celém
řízení prokázána a nezpochybněna.
Ve vztahu k této otázce se Nejvyšší správní soud zabýval znaleckým posudkem
doloženým stěžovatelem v průběhu správního řízení, kterým má být údajně vyvráceno posouzení
změny odtokových poměrů stavebním úřadem, je třeba uvést následující: Znalci byly
stěžovatelem položeny zejména dvě zásadní otázky: první, zda se navážkou změnily odtokové
poměry v lokalitě a druhá, zda došlo navážkou ke zmenšení retenčního prostoru. Znalecký
posudek uvádí v odpovědi na první otázku (mírně zkráceno), že „problém lze zúžit na otázku,
zda zvýšení terénu, ke kterému navážkou došlo (nevíme o kolik) mohlo způsobit nefunkčnost
hrázky. Znalec po terénním šetření odpovídá, že nikoli, protože spád byl zachován a koruna
hrázky zůstala v předmětné lokalitě stále nejvyšším bodem.“ V odpověď na druhou otázku
pak uvedl následující: „budovat retenční prostor má smysl jen v případě, kdy množství
nashromážděné vody je výrazně větší než může vodoteč nebo kanalizace pojmout. Protože však
kapacita příkopu a kanalizační roury je několikanásobná (než bylo orientačně spočítáno), není
retenční prostor vůbec potřebný, jeho snížení je proto nerelevantní a navážkou proto nedošlo,
ani dojít nemohlo, ke změně fungování protipovodňových opatření.“
Znalecký posudek tedy zpochybňuje vyhodnocení stavebního úřadu, a to v zásadní
položce - posouzení změny odtokových poměrů v navážkou zasažené lokalitě. Nejvyšší správní
soud se tímto podkladem zabýval velmi podrobně, a dospěl k zásadnímu závěru: ani tento
předložený znalecký posudek nevyvrací skutečnost podstatnou pro vyhodnocení odtokových
poměrů - a to snížení retenční schopnosti předmětného území.
Při vyhodnocování tohoto znaleckého posudku, jakož i předmětné věci vůbec je klíčové
rozlišit dvě podstatné právní otázky, které nejsou zúčastněnými subjekty vždy přesně a správně
rozlišovány: První otázka: zda se jedná o terénní úpravy, které v lokalitě podstatně mění odtokové poměry
(tj. jedná se o otázku směřující ke zjištění, zda vůbec řízení o odstranění terénních úprav je
možno - či nutno - vést). Při této otázce se zkoumá pouze vliv na změnu odtokových poměrů,
tj. nezkoumá se vliv na funkčnost protipovodňových opatření. Od této otázky je třeba odlišit
druhou otázku, a to otázku po míře a „zápornosti“ vlivu terénních úprav na funkčnost protipovodňových
opatření (tj. jedná se o otázku směřující ke zjištění funkčnosti, - směřující tedy v konečném důsledku
ke zjištění, zda jsou tyto terénní úpravy v lokalitě přijatelné a zda je vůbec principiálně myslitelné
je v řízení dodatečně povolit). Tyto otázky splývají jen do té míry, že bude-li mít terénní úprava
podstatný vliv na odtokové poměry, dotkne se to patrně i funkčnosti protipovodňových opatření.
Ke znaleckému posudku - doloženému stěžovatelem až ve třetím odvolacím řízení, tedy
až po několika letech řízení a po několika výzvách k doložení všech podkladů - je nutno uvést
následující: především je třeba konstatovat, že otázky, které má posudek zodpovědět, jsou
položeny a formulovány velmi kvalitně - cíleně, smysluplně a správně - zejména ony první dvě, výše
již citované:
1. Změnily se navážkou materiálu odtokové poměry v lokalitě, a pokud ano, tak jak a proč.
2. Došlo navážkou ke zmenšení retenčního prostoru a pokud ano, tak v jakém rozsahu?
Odpovědi však již nejsou formulovány se stejnou mírou přesnosti a cílení k věci, a nedrží
se přesně položené otázky: Znalecký posudek uvádí v odpovědi na 1. otázku (zkráceně),
že „problém lze zúžit na otázku, zda zvýšení terénu, ke kterému navážkou došlo, mohlo způsobit
nefunkčnost hrázky. Znalec po terénním šetření odpovídá, že nikoli, protože spád byl zachován
a koruna hrázky zůstala v předmětné lokalitě stále nejvyšším bodem.“ K této odpovědi je třeba
uvést, že právě nerozlišuje mezi dvěma podstatnými právními akcenty, které byly naznačeny výše,
tj. mezi otázkou, zda se jedná o terénní úpravy, které v lokalitě podstatně mění odtokové poměry
a otázkou po míře a „zápornosti“ vlivu terénních úprav na funkčnost protipovodňových
opatření. Znalec se zde již vyjadřuje k vlivu navážky na funkčnost protipovodňových opatření -
nevystihl však, zda se navážka dotýká (jakkoli: kladně - záporně) odtokových poměrů v lokalitě.
Soud má totiž za to, že ze spisu vyplývá jeden zásadní údaj, který všemi zúčastněnými subjekty
prakticky nebyl zpochybněn a víceméně se z něho vychází (včetně tohoto znaleckého posudku
stěžovatele). Jedná se o údaj z „Kontrolního zaměření boční zátopové plochy v Mikulovicích
z března 2002“, který konstatuje, že „retenční (zadržovací) prostor mezi původním terénem
zaměřeným v roce 1987 a předpokládanou max. hladinou činil 316,5 m 3, z tohoto objemu bylo
navážkou zavezeno 144 m3. Tím došlo k snížení retenčního prostoru na cca 1 původní kapacity.“ Z tohoto
údaje vyplývá nepochybně změna odtokových poměrů v lokalitě, a to snížením retenční
schopnosti lokality. (Nad rámec soud poznamenává, že tuto skutečnost připouští i druhý
kontrolní znalecký posudek doložený stěžovatelem k soudnímu řízení.)
V odpověď na druhou otázku pak znalec uvedl následující: „budovat retenční prostor má
smysl jen v případě, kdy množství nashromážděné vody je výrazně větší než může vodoteč
nebo kanalizace pojmout. Protože však kapacita příkopu a kanalizační roury je několikanásobná
(než bylo orientačně spočítáno), není retenční prostor vůbec potřebný, jeho snížení je
proto nerelevantní a navážkou proto nedošlo, ani dojít nemohlo, ke změně fungování protipovodňových
opatření.“ V této části znaleckého posudku se znalec vyjadřuje opět k potřebnosti (funkčnosti) retenčního
prostoru. Nevyjádřil se však k první části otázky tak, jak byla položena („Došlo navážkou ke zmenšení
retenčního prostoru?“) - naopak v textu výslovně připouští snížení této retenční schopnosti. Ve svém důraze
a ve formulaci odpovědi se však zaměřuje opět na posouzení funkčnosti - vyhodnocuje vliv snížení
retenčního prostoru na protipovodňová opatření. I z jeho textace je však zřejmé, že ke snížení
retenčního prostoru došlo. (Kromě výslovného uvedení v citovaném textu to vyplývá
i z té části znaleckého posudku, která se věnuje rozboru podkladů pro jeho posudek - zde
Podklad 18 - „Kontrolní zaměření boční zátopové plochy v Mikulovicích z března 2002“
(konstatující snížení retenčního prostoru na cca 1 původní kapacity - viz výše - které znalec nijak
zásadně nerozporuje a v posudku z něj vychází.)
Za této situace má Nejvyšší správní soud za to, že jedna podstatná skutečnost zůstává
v celé věci nezpochybněna - a to je údaj o snížení retenčního prostoru na cca 1 p ůvodní
kapacity. Nutno uvést, že právě z faktu snížení retenční (zadržovací) schopnosti území vyšel
i žalovaný při svém posouzení klíčové otázky řízení a právě tento fakt v řízení zůstal
podle zjištění soudu prokázaným a nesporným. Pokud poklesla schopnost zadržet vodu v území,
nepochybně došlo ke změně odtokových poměrů. To vše navíc v povodňově zájmovém území.
V reakci na námitku, že provedené úpravy nepodléhaly povolovacímu řízení, neboť jimi
nedošlo k jakékoli úpravě odtokových poměrů), žalovaný správní orgán uvedl (kromě odkazu
na stanoviska specializovaných orgánů veřejné správy, která jsou v tomto směru posouzení věci
rovněž zajedno, a znaleckého posudku) zejména toto: „ ... skutečnost, že byla zmenšena retenční
schopnost území, tedy i odtokové poměry, prokazuje nejen zjištění mocnosti navážky znaleckým
posudkem, ale i zpráva ... (odkaz na „Kontrolní zaměření boční zátopové plochy v Mikulovicích
z března 2002“, konstatující snížení retenčního prostoru na cca 1 p ůvodní kapacity).“
Poté se žalovaný vyjádřil k námitkám ohledně zlehčování retenčních schopností odvolatelem,
když protipovodňová ochrana obce je nedostatečná: „Je třeba si uvědomit, že ne vždy přijdou
povodně na úrovni stoleté vody, kterým by stávající protipovodňová opatření nezabránila.
Zabránila by ale povodním menšího rozsahu, a i nedostatečná protipovodňová ochrana
by zabránila škodám na majetku.“
Nutno uvést, že stavební úřad měl podložen své závěry poměrně kvalitně a jeho
vyhodnocení věci v odůvodnění bylo dostačující: bylo srozumitelné, vykazovalo potřebnou míru
konkrétnosti a vlastního logického a přehledně vyjádřeného úsudku o nastolené otázce, že jako
dostatečné správní uvážení obstojí. Kompetentní k posouzení podstatné změny odtokových
poměrů je totiž stavební úřad, a ten musí mít zachovánu určitou míru volnosti pro úsudek o věci
- ovšem za situace, že nevybočí ze základních logických pravidel a své závěry řádně a přesvědčivě
zdůvodní. To vše v daném případě bylo zachováno. Navíc měl stavební úřad podložen svůj
úsudek stanovisky specializovaných orgánů veřejné správy (RŽP OÚ v Pardubicích,
OŽPZ KrÚPK, MŽP ČR) a znaleckým posudkem. Dokonce i v případě, že by bylo sporné,
zda znalecký posudek doložený stěžovatelem v odvolacím řízení na položené otázky mohl
zpracovávat znalec z oboru „vodní hospodářství“ (a neměl je tedy zpracovávat spíše znalec
v oboru vodních staveb, jak tvrdí žalovaný), má soud za to, že i při akceptování a zohlednění
tohoto posudku zůstává prokázána a nesporná zásadní skutečnost: zmenšení retenční plochy,
a to o 1 p ůvodní kapacity. Z tohoto údaje vyplývá změna odtokových poměrů v lokalitě,
a tedy správné, či plně přijatelné (udržitelné) vyhodnocení věci stavebním úřadem.
Na tomto místě je třeba uvést, že není pravdou, že krajský soud se s námitkou
nedostatečného zjištění skutkového stavu nevypořádal, včetně neprovedení navrhovaného
důkazu znaleckým posudkem Ing. B.: naopak jejímu vypořádání se rozsáhle věnuje na str. 11, a
zejména 13 a 14, kde poukazuje na lhůtu stanovenou v souladu s §88 stavebním úřadem, tedy
zejména na její koncentrační charakter, a na nepředložení relevantních důkazů v této lhůtě.
Nejvyšší správní soud se sice s úvahou krajského soudu plně neztotožňuje, k zásahu do
rozhodnutí však s ohledem na výše uvedené nepřistoupil. V tomto směru odkazuje Nejvyšší
správní soud na svoji ustálenou judikaturu, ze které budiž ocitováno: „Za situace, kdy je rozhodnutí
krajského soudu přezkoumatelné, o čemž nemá v daném případě Nejvyšší správní soud pochybnost, lze nesprávné
dílčí závěry krajského soudu korigovat právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu
bez toho, aby rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno. Takto bylo postupováno i v daném případě,
neboť není na místě rušit napadený rozsudek krajského soudu, jehož výrok obstál při přezkumu
zákonnosti, byť se opírá o dílčí nesprávné závěry, jejichž korekce byla provedena výše.“
(dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 6 As 68/2006 - 125).
K této problematice se vztahují i námitky, že krajský soud odmítl provést navržený důkaz
výslechem znalce Ing. B. a ignoroval předložený nový znalecký posudek ze dne 19. 7. 2006, který
navíc nebyl soudem zamítnut. K navrhovanému výslechu znalce Nejvyšší správní soud nejprve
poznamenává, že v daném případě nešlo o důkaz znaleckým posudkem ve smyslu ust. §127
zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) v kontextu s §64 s. ř. s., takže tu nebylo možno znalce,
který takový posudek vypracoval, jako znalce vyslýchat, pokud nebyl v soudním řízení ustanoven
znalcem, ale podal posudek na základě dohody s občanem. Šlo o důkaz znaleckým posudkem
jako listinou, tedy o důkaz dle ustanovení §129 o. s. ř. V daném případě však krajský soud vyšel
ze skutečnosti koncentrace řízení a nepředložení znaleckého posudku ve stanovené lhůtě -
neviděl tedy ani mimo rámec výše uvedeného důvod, proč by znalce vyslýchal a připouštěl další
znalecký posudek. Nutno však především zdůraznit, že krajský soud se ztotožnil s vyhodnocením
skutkového stavu správním orgánem, když za objektivní skutečnosti vzal v daném případě
zahrnutí pozemků v územním plánu obce do protipovodňových opatření (zmiňuje zde výslovně
retenční funkci pozemku), dále v těsném sousedství protipovodňových děl a v umístění
melioračních zařízení pod povrchem pozemků. Podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání
rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu - tedy včetně hodnocení dostatečnosti prokázání skutkového stavu. Podle §52
odst. 1 s. ř. s. pak soud rozhodne, které z navržených důkazů provede. Soud tedy není povinen
provádět navrhované důkazy, jestliže má za to, že skutková stránka je prokázána dostatečně.
Krajský soud v daném případě zjevně neviděl důvod k dalšímu prokazování skutkové stránky.
Rovněž tak Nejvyšší správní soud má skutkovou stránku (zejména zásadní otázku změny
odtokových poměrů) za plně a dostatečně prokázanou, jak podrobně vysvětlil výše.
K celkovému shrnutí tohoto okruhu kasačních námitek (tedy zásadní části kasační
stížnosti, týkající se zpochybnění změny odtokových poměrů a zpochybňování, že je vůbec třeba
povolení) je navíc nutno uvést krátkou poznámku: celkový postup stavebníka lze nepochybně
vyhodnotit jako zarážející, až bezohledný, rozhodně vybočující z obvyklého postupu (ze soudní
praxe vyplývá, že již např. navezení cca 15 nákladních aut materiálu bývá vyhodnoceno jako
terénní úprava, viz např. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 91/1997 - 35
ze 17. 1. 2008 ač v citovaném případě dospěl soud k závěru, že vyhodnocení bylo nesprávné -
nesprávnost však spatřoval v otázce dočasnosti uložení, deponování zeminy, nikoli trvalou
terénní úpravu - množství zeminy však nezpochybňoval). Vliv zavezení pozemku v tak citlivé
lokalitě měl být dle názoru Nejvyššího správního soudu zcela nepochybně zkoumán předem, a
správní orgány měly mít možnost věc řádně posoudit před provedením prací, a nikoli až zpětně.
Množství zeminy, použití těžké techniky i citlivý (z hlediska povodňového) charakter lokality
tomu jednoznačně nasvědčují.
K další námitce, že stěžovateli je uloženo „uvést pozemky do původního stavu,
dle mapového podkladu z projektové dokumentace „Odvodnění pozemků Hostovice III.“,
ačkoli tento stav nebyl oním původním stavem před započetím terénních prací. Ust. §88 odst. 1
písm. b) stavebního zákona dále dle stěžovatele umožňuje pouze nařídit odstranění stavby,
nikoliv nařídit uvedení území do jakéhosi žádoucího, uvažovaného stavu. K této námitce je třeba
uvést, že se jedná o dokumentaci ke stavbě odvodnění pozemků Hostovice III, která byly
vypracována v roce 1988 (z hlediska stavebního se tedy nejedná o materiál nepřiměřeně starý
a nevypovídající). Stav před realizací navážky dále dosvědčili v řízení písemnou formou dva
z místních občanů. Takové prokázání lze akceptovat jako dostatečné: svědecky sice jistě nelze
exaktně přesně vymezit podrobný stav v území, jistě však lze alespoň potvrdit, že území v době
před zavážkou nevykazovalo přílišné, patrné, markantní rozdíly oproti dokumentaci. Již stavební
úřad uvádí ve svém rozhodnutí, že při množství navezené zeminy není možné rozpočítávat celý
objem zeminy „na centimetry“, jistá míra drobné odchylnosti však je - a z podstaty věci musí být
- přijatelná. V opačném případě by žádný „černý“ stavebník terénních úprav nebyl zpětně
postižitelný pro nepřesné zaznamenání původního stavu - které však sám svým protiprávním
počínáním zmařil. V tomto směru neshledává Nejvyšší správní soud vybočení úsudku krajského
soudu z mezí základní logiky. K námitce, že zákon umožňuje pouze nařídit odstranění stavby,
nikoliv uvádění území do nějakého žádoucího stavu, je třeba navíc uvést, že rovněž v předchozí
judikatuře byly konstatovány k §88 odst. 1 stavebního zákona a k podmínkám pro odstranění
stavby následující skutečnosti (dle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
20. 10. 2000, č. j. 30 Ca 113/2000 - 20, publikováno v ASPI pod č. JUD19953CZ): Stavební úřady
stanoví v podmínkách rozhodnutí o odstranění stavby i povinnosti směřující k úpravě pozemku po odstranění
stavby, nezávadnému odvádění povrchových vod z něho, k vysazování zeleně apod. Nelze totiž připustit,
aby pozemek po odstranění stavby zůstal neupravený, s navážkami, zbytky stavby a sutě, výmoly a jinými defekty.
... Musí jít o takové podmínky, kterými se zajistí stav, který tu byl před realizací stavby. Mezi takové podmínky
zcela nepochybně patří podmínky, jimiž je stavebníkovi ukládáno, aby po odstranění stavby upravil pozemek,
případně jej zatravnil a tím zajistil i nezávadné odvádění srážkových povrchových vod vsakováním, zamezil
obtěžování okolí prachem apod. Musí jít též o podmínky, kterými nebude vlastníku pozemku znemožněno jeho
další využití. Takto stanovené podmínky k odstranění stavby, spojené s určitou úpravou pozemku, jsou přiměřené
a odpovídající povaze a určení věci. Rozsudek uzavírá s tím, že v tomto typu řízení musí být počítáno
s tím, že v souvislosti s odstraněním nařízených staveb musí být současně pozemek zase uveden do předchozího
stavu. Od těchto dříve již uvedených závěrů judikatury neshledává Nejvyšší správní soud důvod
se odchylovat.
K některým kasačním námitkám týkajícím se okruhu tvrzení, že se krajský soud
nevypořádal se všemi námitkami, se již Nejvyšší správní soud vyjádřil výše. K námitce, že se soud
nevypořádal se zpochybněním důkazů (fotografické dokumentace a videokazeta jednoho
z občanů) a s tvrzením jejich rozpornosti: Nejvyšší správní soud považuje tuto námitku
za bezpředmětnou. Zpochybňovaná fotodokumentace a videokazeta nejsou pro posouzení věci
rozhodné - tyto dva z mnoha materiálů ve spise vypovídají pouze o skutečnostech, které vyplývají
jednotně a souladně z celého spisu: z četných zápisů ze šetření či z jednání, z popisů stavebního
úřadu a dotčených orgánů státní správy, z fotodokumentace státního stavebního dohledu,
ze znaleckého posudku, který si nechal vypracovat stavební úřad, ale i z vlastního znaleckého
posudku stěžovatele. Samotný fakt existence navážky a jejího značného rozsahu vyplývá souladně
ze všech dokumentů ve spise, a soud má tyto skutečnosti v projednávané věci za nesporné
a jednoznačně prokázané - a to i bez použití zpochybňovaných fotografií a videokazety.
Totéž lze uvést k námitce, že se soud nevypořádal s tvrzením, že předmětné pozemky neměly
charakter suchého poldru (bod V. žaloby). Nejvyšší správní soud nepovažuje tuto skutečnost
za rozhodnou pro posouzení věci - a to s ohledem na výše uvedený rozsáhlý a podrobný rozbor
týkající se prokázaného snížení retenční schopnosti území (tedy prokázané změny odtokových
poměrů, což je jediné relevantní pro §71 stavebního zákona).
Závěrem je nutno shrnout: Nejvyšší správní soud věc vyhodnocuje tak, že v daném
případě změna odtokových poměrů je prokázána (retenční schopnost území poklesla o polovinu
- tento údaj nezpochybňují ani znalecké posudky předložené stěžovatelem), dále k této aktivitě
velkého rozsahu došlo bez předchozího projednání se všemi dotčenými správními orgány,
jednalo se navíc o zavezení pozemků v lokalitě citlivé z povodňového hlediska. Neoprávněný
stavebník - v rozporu s kvalifikací správními orgány - stále zarputile setrvával ve vlastním
vyhodnocení věci (že tak rozsáhlá aktivita nevyžadovala povolení) a ani nepožádal o případné
dodatečné povolení terénních úprav, což je primárním předpokladem jejich dodatečného uvedení
do souladu s právem. Nejvyšší správní soud tedy neshledává pochybení v nařízení odstranění
těchto úprav a důvod k zásahu do tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti vůči stěžovateli rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu
právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný
náhradu nákladů nežádal, a případné vzniklé náklady ani jinak ze spisu nevyplývají, Nejvyšší
správní soud náhradu nákladů žalovanému nepřiznal. Podle §60 odst. 5 s. ř. s. osoba zúčastněná
na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním
povinnosti, kterou jí soud uložil. V daném případě osobám zúčastněným na řízení nebylo uloženo
plnění žádné povinnosti, Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že osobám zúčastněným na řízení
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu