ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.28.2009:72
sp. zn. 6 As 28/2009 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: H. X.,
zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 30. 1. 2009, č. j. 7 Ca 299/2007 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se nepřizn áv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dne 19. 2. 2007 podal žalobce žádost o udělení povolení k trvalému pobytu na území
České republiky. Jako účel zde uvedl, že je rodinným příslušníkem občana České
republiky/Evropské Unie, konkrétně otcem dítěte M. D. Žádost o udělení povolení k pobytu
však byla žalobci rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční služby
Brno, ze dne 7. 8. 2007, č. j. SCPP - 002829 - 37/BR - I - CI - 8 - 2007, zamítnuta z důvodu
naplnění ustanovení §87k odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal k Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie Praha. Rozhodnutím ze dne 29. 10. 2007, č. j. SCPP - 3239/C - 218 - 2007,
však bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou k Městskému soudu v Praze;
ten svým rozsudkem ze dne 30. 1. 2009, č. j. 7 Ca 299/2007 - 43, žalobu jako nedůvodnou zamítl
a postup i rozhodnutí žalovaného shledal jako zákonné. Městský soud v napadeném rozsudku
konstatoval, že zápis žalobce do rodného listu dítěte byl učiněný účelově a nemravně za účelem
získat právní titul k pobytu na území ČR. Žalovaným pak bylo ve správním řízení prokázáno,
že otcem dítěte žalobce není, neboť to potvrdila i matka dítěte.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, ve které uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Kasační důvod podle písmene a) má dle stěžovatele
spočívat v tom, že městský soud rozhodl nesprávně, jeho rozhodnutí je nezákonné a porušuje
mezinárodní závazky České republiky. Stěžovatel zejména tvrdí, že mu ve smyslu §87h odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců vzniklo subjektivní právo na trvalý pobyt, jelikož se stal
(souhlasným prohlášením rodičů dle §52 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) otcem dítěte M. D.
Trvalý pobyt mu však nebyl správními orgány přiznán z důvodu údajného účelového určení
otcovství. Správní orgány tak postupovaly v rozporu s právními předpisy Evropského
společenství a narušily tak volný pohyb osob zavedený Maastrichtskou smlouvou a dále
rozvedený směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu
občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských
států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS,
72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS
a 93/96/EHS (dále jen „směrnice 2004/38/ES“). Stěžovatel poukazuje na to, že z čl. 27
směrnice 2004/38/ES vyplývá, že volný pohyb osob lze omezit jen z důvodu veřejného pořádku,
veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví a tato omezení lze použít v souladu se zásadou
přiměřenosti a musí být naplněny další podmínky v článku uvedené, kterými jsou: musí se jednat
výlučně o chování osoby, které je skutečné, aktuální, dostatečně závažné a které ohrožuje
některý ze základních zájmů společnosti. Stěžovatel k tomu namítá, že tento článek směrnice
2004/38/ES nebyl řádně implementován do českého právního řádu (§87k odst. 1 písm. b/
zákona o pobytu cizinců) a v jeho věci nebyl použit eurokonformní výklad předmětného
ustanovení zákona. Jinak by totiž správní orgány musely dospět k závěru, že se nedopustil
jednání, které by se dalo kvalifikovat jako závažné porušení veřejného pořádku ve smyslu
směrnice 2004/38/ES, zákona o pobytu cizinců a judikatury Soudního dvora ES. Není totiž jisté,
že stěžovatel byl zapsán do rodného listu M. D. účelově, a i kdyby tomu tak bylo, ze směrnice
2004/38/ES nevyplývá, že by se vztahovala na případy účelového zapisování otcovství do
rodných listů. Stěžovatel uznává, že směrnice 2004/38/ES v odst. 28 preambule stanoví, že státy
by měly mít možnost bránit zneužívání práv a podvodům, zejména účelovým manželstvím a
jiným účelovým vztahům, jejichž výlučným účelem je získání práva na volný pohyb a pobyt;
podotýká však, že z uvedeného vyplývá, že pokud toho chtěly členské státy využít, měly za tímto
účelem přijmout příslušnou legislativu. Pokud tak neučinily, nemůže to být stěžovateli přičítáno k
újmě.
Co se týče kasačního důvodu podle písmene b), ten má dle stěžovatele spočívat v tom,
že řízení před správním orgánem bylo stiženo vadami, neboť skutková podstata, ze které správní
orgán vycházel nemá oporu ve spise. Stěžovatel tvrdí, že správní orgán především porušil zásadu
materiální pravdy zakotvenou v §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, když i přes rozpory
v důkazech dospěl k závěru, že stěžovatel byl do rodného listu dítěte zapsán účelově.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podmínka povinného zastoupení právním zástupcem
ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal kasační stížnost v rozsahu stěžovatelem
uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve vyjádří k druhému z uplatněných kasačních důvodů,
tedy že správní řízení bylo stiženo vadami, především že nebyla respektována zásada materiální
pravdy. Nejvyšší správní soud se s názorem stěžovatele neztotožňuje, naopak dospěl k závěru,
že zásada materiální pravdy porušena nebyla. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán velice
pečlivě zjišťoval skutečný stav věci a podařilo se mu dostatečně prokázat, že zapsání stěžovatele
do rodného listu M. D. bylo účelové, neboť to opakovaně potvrdila matka dítěte M. D., která
toho, že k zápisu došlo, litovala a projevila přání, aby zapsání stěžovatele do rodného listu jejího
dítěte bylo zrušeno. Uvedla také, že na tento „obchod“ se stěžovatelem přistoupila proto, že jí za
to byla slíbena finanční odměna.
K prvně uvedenému kasačnímu důvodu, tedy, že rozhodnutí Městského soudu v Praze
je nesprávné, nezákonné a porušuje mezinárodní závazky České republiky, Nejvyšší správní soud
uvádí, že ani s tímto tvrzením stěžovatele se neztotožňuje, jak ostatně vyplývá i z jeho konstantní
judikatury. Stěžovatel správně poukázal na to, že směrnice 2004/38/ES ve své preambuli
zmiňuje, že členské státy by měly mít možnost bránit se proti účelovým rodinným vztahům
vzniklým výhradně s cílem domoci se práva na volný pohyb a pobyt v členském státě Evropské
unie. S tvrzením stěžovatele, že aby státy mohly proti těmto účelovým vztahům zakročit, je nutné
aby k tomu v jejich právním řádu existovalo výslovné ustanovení, podle kterého budou
postupovat, neboť preambule směrnice 2004/38/ES není přímo aplikovatelná, však Nejvyšší
správní soud nesouhlasí. Právo musí často pracovat s obecnými pojmy, neboť není možné
výslovně pamatovat na všechny případy, které se mohou v životě přihodit. Úkolem správního
orgánu v této věci tedy nebylo pouze zjistit, zda existuje ustanovení, které výslovně řeší
stěžovatelův případ, ale také zda stěžovatelovo jednání nespadá pod některý z důvodů, na základě
kterého by bylo v souladu s §87k zákona o pobytu cizinců třeba jeho žádost zamítnout.
K závěru, že skutečnost, že se stěžovatel pokusil získat povolení k pobytu na základě účelově
určeného otcovství (či obdobných účelových vztahů), spadá pod pojem narušení veřejného
pořádku, dospěl nejen žalovaný v tomto případě, ale také Nejvyšší správní soud
ve svých dřívějších rozhodnutích. Ve svém rozsudku ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006 - 74,
se Nejvyšší správní soud obdobným případem rozsáhle zabýval a dospěl k závěru, že při hledání
odpovědi na otázku, jaké jednání je porušením veřejného pořádku pro účely zákona o pobytu
cizinců, je třeba zvolit funkcionální výklad, a tedy „posuzovat souběžně jednak blízkost porušené normy
k zájmům chráněným tímto předpisem a jednak intenzitu tohoto porušení. Jinak řečeno může být za porušení
veřejného pořádku označeno jak pouhé nemorální jednání napadající ovšem sám účel zákona, při jehož aplikaci je
tato otázka kladena, tak například spáchání závažného trestného činu, který je tomuto účelu vzdálen.“
Za použití tohoto přístupu pak dospěl k závěru, že „takto účelové uzavření formálního manželství
ve snaze obejít zákon o pobytu cizinců, byť není přímo znemožněno zákonem o rodině, je činem nemorálním
a nemravným a v tomto směru je jistě porušením veřejného pořádku (…) Ze dvou kritérií, jež mají být
při zvažování narušení veřejného pořádku brána v potaz, je tak kritérium blízkosti porušené normy k zájmům
chráněným zákonem o pobytu cizinců splněno v tak značné míře, že stěžovatelčino jednání je porušením veřejného
pořádku i přesto, že se nedopustila přímo protizákonného jednání, tím méně pak trestného činu, ale pouhé
„nemravnosti“ in fraudem legis.“ V tomto svém rozsudku Nejvyšší správní soud také poznamenal,
že rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu na základě zjištění,
že bylo založeno na účelovém manželství, obstojí i při konfrontaci s pravidly pro omezení
svobody pohybu a pobytu dle směrnice 2004/38/ES. Pro úplnost Nejvyšší správní soud
podotýká, že výše citované závěry, jsou jistě použitelné i na stěžovatelův případ,
který je obdobný. V obou případech jde o účelový rodinněprávní vztah, který byl založen
výhradně s cílem obejít zákon o pobytu cizinců a získat tak povolení k trvalému pobytu na území
České republiky. Nejvyšší správní soud tak nemůže než konstatovat, že stěžovatelovo jednání
je porušením veřejného pořádku a že rozhodnutí městského soudu i žalovaného je správné,
v souladu se zákonem a nedošlo jím k porušení mezinárodních závazků České republiky.
Na závěr Nejvyšší správní soud dodává, že závažnost jednání stěžovatele je seznatelná
také ze skutečnosti, že od 1. 9. 2008 (tedy až po vydání rozhodnutí žalovaného v této věci) nabyl
účinnosti zákon č. 379/2007 Sb., kterým byl změněn zákon o pobytu cizinců tak, že výslovným
důvodem pro zrušení platnosti povolení nebo zamítnutí žádosti o povolení (např. k trvalému
či přechodnému pobytu) je i účelově prohlášeným souhlasem určené otcovství. Současně to však
neznamená, že před datem účinnosti tohoto ustanovení, nebylo možné rozhodnout o zamítnutí
žádosti z důvodu prokázaného účelového otcovství, pokud jednání stěžovatele bylo shledáno
porušením veřejného pořádku.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Policii ČR, ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, náklady
řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu