ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.102.2009:100
sp. zn. 7 Afs 102/2009 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. B., zastoupen
Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem nám. Republiky 2, Plzeň, proti žalovanému:
Finanční úřad v Plzni, se sídlem nám. Českých bratří 8, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2009, č. j. 30 Ca 10/2008 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Petra Vlacha se u r č u je částkou 2856 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 2. 2009, č. j. 30 Ca 10/2008 – 43, zamítl
žalobu, jíž se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodn utí Finančního úřadu
v Plzni (dále jen „finanční úřad“) ze dne 28. 1. 2008, č. j. 23818/08/138941/3085, kterým byla
zamítnuta jeho námitka proti exekučnímu příkazu ze dne 4. 12. 2007,
č. j. 354514/07/138941/3145, o přikázání plátci mzdy firmě LIBUD, s. r. o., aby prováděl
stanovené srážky ze mzdy stěžovatele k vymožení vykonatelného nedoplatku v částce 20 687 Kč.
Krajský soud shledal nedůvodnou námitku, že finanční úřad nebyl oprávněn vydat exekuční
příkaz vzhledem k tíživé životní situaci stěžovatele. Pokud zákon stanoví, že exekuční příkaz
je možné vydat v případě, že daňový subjekt nesplnil dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné
rozhodnutí, nelze dospět k jinému závěru, než že exekuční příkaz není možné vydat pouze
v případě, že daňový subjekt splnil dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí. Tvrdil–li
tedy stěžovatel, že z důvodu finanční tísně nemohl dobrovolně splnit, co mu ukládá vykonatelné
rozhodnutí, pouze tím potvrdil, že podmínka pro vydání exekučního příkazu stanovená v ust.
§251 o. s. ř. sp lněna byla. To, zda daňový subjekt mohl či nemohl dobrovolně splnit,
co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, je bez jakéhokoli vlivu na možnost vydání e xekučního
příkazu. Argumentoval–li stěžovatel ust. §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), není tato argumentace správná, neboť
citované ustanovení v dané věci aplikováno nebylo. Výrok exekuč ního příkazu byl opřen o ust.
§73 odst. 6 písm. b) a odst. 7 citovaného zákona. Nedůvodná byla podle krajského soudu
i námitka, že se stěžovatel porušení rozpočtové kázně nedopustil. Z exekučního příkazu vyplývá,
že exekučním titulem byl vykonatelný výkaz nedoplatků, jehož podkladem se stala ro zhodnutí
o porušení rozpočtové kázně ze dne 5. 9. a 24. 9. 2002. Stěžovatel nijak nezpochybňoval existenci
či vykonatelnost těchto rozhodnutí. Pouze proti nim namítal, že se porušení rozpočtové kázně
nedopustil. V této souvislosti krajský soud ocitoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008,
sp. zn. 20 Cdo 2265/2008, a uvedl, že se s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu zcela
ztotožňuje a konstatuje, že s ohledem na skutečnost, že správce daně postupuje při daňové
exekuci přiměřeně podle o. s. ř., je tato judikatura zcela použitelná i na daňovou exekuci, tedy
i na případ stěžovatele. Stěžovatel tvrdil, že se porušení rozpočtové kázně nedopustil, čímž
zpochybňoval věcnou správnost či zákonnost rozhodnutí o porušení rozpočtové kázně,
tj. rozhodnutí, která se stala podkladem pro vydání exekučního titulu. Takové zpochybnění
exekučního titulu je však možné toliko v řízení o řádných či mimořádných opravných
prostředcích směřujících proti rozhodnutím nalézacím, v daném případě rozhodnutím o porušení
rozpočtové kázně ze dne 5. 9. 2002 a 24. 9. 2002, ale nikoliv v exekučním řízení. Vzhledem
k tomu, že finanční úřad postupoval zcela v souladu se zákonem, nedošlo z jeho strany
k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 7 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Námitky, že exekučním
příkazem byly postiženy i výkonu rozhodnutí nepodléhající dávky podle ust. §317 o. s. ř. a že
finanční úřad měl přihlédnout k ust. §65 zákona o správě daní a poplatků, byly uplatněny
opožděně, a proto krajský soud nemohl z jejich pohledu přezkoumávat zákonnost napadeného
rozhodnutí. K tomu krajský soud dodal, že z exekučního příkazu nevyplývá, že by jím byly
postiženy pohledávky nepodléhající výkonu rozhodnutí specifikované v ust. §317 o. s. ř.
Zkoumání naplnění podmínek pro prominutí daňového nedoplatku podle ust. §65 zákona
o správě daní a poplatků před vydáním exekučního příkazu není podmínkou pro jeho vydání.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., ve které uvedl, že rozhodnutí senátu
krajského soudu je surový a brutální počin postihující jeho rod inu, směřující proti nemocným
a starým lidem, pohrdající zákony České republiky, uplatňující dvojzákonnost a směřující k tomu,
že okradenému se neodpouští. Napadený rozsudek je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Finanční
orgány na osobách bez dostatku příjmů na obživu a na nezbytné výdaje, na osobách starých
a nemocných vymáhají a vydírají peníze, které stěžovatel nemá a nemůže mít. Údaj, že stěžovatel
ke dni 30. 11. 2007 správci daně nezaplatil, je křivý nevyvrácený krajským soudem. Správcem
daně ani krajským soudem nebylo uvedeno, že stěžovatel zaplatit nemohl, což je správci daně
známo ze spisu a krajský soud o tísnivé situaci stěžovatele věděl a byla řádně doložena. Jedná
se o zneužití zákona proti neplatičům a dvousečnosti zákona. N apadený rozsudek je v rozporu
s o. s. ř., kde je v ust. §317 odst. 2 jasně uvedeno, že výkonu nepodléhají peněžité dávky sociální
péče a tím jsou jednoznačně důchody, sociální a nemocenské dávky specifikované v rozhodnutí
finančního orgánu, které uvedli úředníci tohoto orgánu v rozporu se zákonem ve své hluboké
nemorálnosti. O. s. ř. by měl soudce znát a soud by měl rozhodovat v souladu a ve smyslu tohoto
zákona i bez toho, aby stěžovatel jako laik měl toto udávat a uplatňovat v podání. Z výše
uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Finanční úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že pokud stěžovatel namítá
porušení základního práva na spravedlivé projednání věci před soudem, nespecifikoval blíže,
v čem porušení tohoto práva spočívá. Dále finanční úřad zdůraznil, že exekuční příkaz byl vydán
na základě vykonatelných exekučních titulů a postižena jím byla mzda povinného od firmy
LIBUD, s. r. o. V žádném případě se tak nejednalo o pohledávku nepodléhající výkonu
rozhodnutí ve smyslu ust. §317 odst. 2 o. s. ř. K otázce nelidského zacházení ze strany
finančních orgánů lze konstatovat, že exekučním příkazem byla postižena mzda, jejíž alespoň
částečná výplata povinnému je chráněna v ust. §278 a násl. o. s. ř. ve spojení s nařízením vlády
č. 595/2006 Sb. K ostatním stížním důvodům finanční úřad odkázal na své vyjádření k žalobě
ze dne 15. 7. 2008 a ztotožnil se s právním hodnocením věci krajským soudem. Dále upozornil
na to, že po nabytí právní moci exekučního příkazu stěžovatel doložil, že aktuálně již žádnou
mzdu od uvedené firmy nepobírá, a proto byl výkon rozhodnutí zastaven. Tvrzení o nelidském
zacházení a vydírání peněz na obživu stěžovatele je s ohledem na skutečnosti jím tvrzené zcela
neopodstatněné, neboť jej vlastně nemohla exekuce fakticky majetkově postihnout. V této
souvislosti se pak celý soudní spor vyvolaný stěžovatelem jeví spíše jako zneužívání práva
než jako jeho pokojný výkon. S ohledem na shora uvedené navrhl finanční úřad zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnos ti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Tvrzením stěžovatele, že napadený rozsudek je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť takto obecně formulované tvrzení nepodpořené
žádnou argumentací nelze považovat za stížní bod ve smyslu ust. §103 odst. 1 s. ř. s., a není
proto možné v tomto směru napadený rozsudek jakkoli přezkoumat.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nezohlednil jeho finanční tíseň a opomenul uvést,
že zaplatit nemohl. Stěžovatel tedy nezpochybnil, že byl na základě vykonatelných rozhodnutí
povinen odvést do státního rozpočtu vymáhané nedoplatky (odvody za porušení rozpočtové
kázně), pouze argumentuje nedostatkem finančních prostředků ke splnění této povinnosti. K této
námitce považuje Nejvyšší správní soud za postačující uvést, že zákon o správě daní a poplatků
ani o. s. ř., jehož přiměřenou aplikaci pro výkon daňové exekuce stanoví ust. §73 odst. 7 věta
první zákona o správě daní a poplatků, neumožňují při daňové exekuci jakkoliv zohlednit
důvody, které vedly k nesplnění povinnosti uložené vykonatelným rozhodnutím, resp.
insolventnost dlužníka v průběhu exekučního řízení. Proto byl závěr krajského soudu, že to, zda
daňový subjekt mohl či nemohl dobrovolně splnit, co mu uk ládá vykonatelné rozhodnutí,
je bez jakéhokoli vlivu na možnost vydání exekučního příkazu, byl zcela správný a tato stížní
námitka je nedůvodná.
V další stížní námitce stěžovatel poukázal na to, že otázkou porušení ust. §317 odst. 2
o. s. ř. se měl krajský soud zabývat i bez žalobní námitky z úřední povinnosti.
Podle citovaného ustanovení nepodléhají výkonu rozhodnutí peněžité dávky sociální
péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, z dávek státní sociální podpory příspěvek na bydlení
a dávky státní sociální podpory vyplácené podle zvláštního zákona jednorázově.
Nejvyšší správní soud již opakovaně (např. v rozsudku ze dne 3. 9. 2008,
č. j. 1 Afs 102/2008 – 39, dostupný na www.nssoud.cz) vyslovil, že je pouze na žalobci, zda proti
rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší, nebo závazně určují jeho práva nebo
povinnosti, bude brojit žalobou u soudu či nikoliv, a je na něm, aby v případě, že se bude takto
domáhat ochrany svých práv, v žalobě jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá,
a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§71 s. ř. s.). Správní soudnictví je ovládáno
jednak zásadou koncentrační (viz §71 odst. 2 a §72 s. ř. s. ) , jednak zásadou dispoziční. Soud
tedy v řízení o žalobě zásadně přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu
jen v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.). Nad rámec žalobních bodů přezkoumává
otázku nicotnosti (§76 odst. 2 s. ř. s). Judikatura pak dále dovodila, že z úřední povinnosti soud
posuzuje i přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, popř. některé další závažné vady řízení
před správním orgánem, které jsou takového charakteru, že jejich existence brání možnosti
přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných v žalobě. V dané věci
se však o žádnou z výše uvedených výjimek z dispoziční zásady nejedná. Pokud by byl předmětný
exekuční příkaz vydán na některou z dávek uvedených v ust. §317 odst. 2 o. s. ř., nejedna lo
by se totiž o rozhodnutí nicotné ani nepřezkoumatelné, ale o rozhodnutí nezákonné. K této
nezákonnosti by pak krajský soud mohl přihlédnout výhradně k žalobní námitce uplatněné
v zákonné lhůtě. Bylo tedy pouze na stěžovateli, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta
sunt (každý nechť si střeží svá práva) zvážil své postavení a v zákonem vymezených lhůtách
podnikl veškeré kroky k ochraně svých práv. Krajský soud proto v daném případě nepochybil,
pokud se otázkou porušení citovaného ustanovení s poukazem na opožděnost této námitky
nezabýval. Navíc ale v daném případě vydal finanční úřad exekuční příkaz na srážku ze mzdy,
takže se tedy nejednalo o žádnou z dávek uvedených v ust. §317 odst. 2 o. ř. s., na což ostatně
zcela správně, byť nad rámec důvodů napadeného rozsudku, poukázal i krajský soud.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost napadeného
rozsudku, a proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítl. Ve věci
rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu úřadu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti krajským soudem ustanoven zástupcem
advokát a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně
hotových výdajů stát. Podle ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, náleží advokátu odměna za jeden úkon právní služby (nahlížení do spisu dne
15. 6. 2009) 2100 Kč [§11 odst. 1 písm. f) ve spojení s §11 odst. 3 citované vyhlášky], náhrada
hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky) a daň z přidané hodnoty ve výši
456 Kč [§37 odst. 1 a §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů], celkem tedy 2856 Kč.
Nejvyšší správní soud nepřiznal ustanovenému advokátovi odměnu za „Vyjádření
k možnosti doplnění kasační stížnosti“ ze dne 28. 6. 2009, neboť obsahem tohoto podání
je pouze sdělení, že advokát stěžovatele neshledal důvody pro doplnění kasační stížnos ti, a nelze
je proto považovat za písemné podání soudu týkající se věci samé ve smyslu ust. §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . Rovněž nepřiznal odměnu
za úkon právní služby ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky, neboť ustanovený
advokát nedoložil konání porady se stěžovatelem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu