ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.106.2008:129
sp. zn. 7 Afs 106/2008 - 129
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: greiner
packaging slušovice s. r. o., se sídlem Greinerova 54, Slušovice, zastoupen
JUDr. Ivo Bubrjakem, advokátem se sídlem Soudní 1293/14, Kroměříž, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2008, č. j. 29 Ca 150/2008 – 10,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2008, č. j. 29 Ca 150/2008 – 10,
se zrušuje a žaloba se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 7. 2008, č. j. 29 Ca 150/2008 – 10, odmítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně
(dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 16. 10. 2007, č. j. 16711/07-1500-707632, kterým bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti výzvě k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě vydané
Finančním úřadem ve Zlíně ze dne 13. 4. 2007, č. j. 100579/07/303961/5460. Krajský soud
v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem
v náhradní lhůtě i rozhodnutí finančního ředitelství nejsou materiálně rozhodnutími správního
orgánu ve smyslu ust. §65 s. ř. s. Proto jsou tyto úkony ze soudního přezkumu ve smyslu
ust. §70 písm. a) s. ř. s. vyloučeny a žaloba je ve smyslu ust. §68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž namítal
důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e ) s. ř. s. Nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem spatřoval stěžovatel v tom, že krajský soud sice
aplikoval na skutková zjištění správný právní předpis, avšak tento nesprávně vyložil. Dále krajský
soud použil nesprávný právní předpis pro posouzení výzvy ručiteli, která měla být posuzována
podle stávajících předpisů, tedy podle §57a zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), a nikoliv podle §57 odst. 5 citovaného zákona
účinného do 31. 5. 2006. Krajský soud totiž vyšel z právního názoru, že ustanovení §73 odst. 1
zákona o správě daní poplatků je předpisem procesněprávním v rámci daňové exekuce, který
nestanoví žádná práva a povinnosti ručiteli k zaplacení daňového nedoplatku. S tímto názorem
se stěžovatel neztotožňuje. Výzvu správce daně adresovanou ručiteli podle §73 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků nelze považovat za pouhé rozhodnutí procesní povahy, neboť zasahuje
do hmotněprávního postavení stěžovatele. V předchozím řízení totiž nebyla ručiteli doručena
platná výzva podle §57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, resp. tato pozbyla platnosti.
Krajský soud se při rozhodování vůbec nezabýval, a tedy ani nevypořádal s tvrzením a důkazy
stěžovatele, že v předchozím řízení správce daně neučinil platnou výzvu ručiteli podle ustanovení
§57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, a také se nezabýval ani tím, že stěžovatel v žalobě
namítal nedostatek výzvy podle §57a zákona o správě daní a poplatků. Z výše uvedených důvodů
stěžovatel navrhl usnesení krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovilo nesouhlas s důvody, které
jsou uvedeny v kasační stížnosti k prokázání nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu. Podle jeho
názoru by v daném případě musel být splněn předpoklad, že až výzvou podle §73 zákona o správě
daní a poplatků byla stanovena určitá platební povinnost, aby ji bylo možno chápat jako
rozhodnutí s hmotněprávními účinky. Zásadní otázkou tak je vydání rozhodnutí, kterým byla
stěžovateli stanovena daňová povinnost. Podle finančního ředitelství bylo ve věci vydáno
rozhodnutí s hmotněprávním dopadem do majetkové sféry stěžovatele v podobě výzvy ručiteli
a následná výzva podle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků byla pouze procesním
rozhodnutím. Výzva podle §57 odst. 5 citovaného zákona, na základě které vznikla stěžovateli
povinnost uhradit daňový nedoplatek, byla vydána v souladu se zákonnou úpravou platnou
a účinnou v době jejího vydání. Správce daně se při postupu v této kauze opíral o ustanovení
§57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, přičemž podle názoru finančního ředitelství byly
podmínky stanovené v tomto ustanovení splněny. Finanční ředitelství proto navrhlo, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2, 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační
stížnosti a přitom shledal vadu uvedenou v odst. 3 tohoto ustanovení, k níž musel přihlížet
z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud ze spisu 7 Afs 50/2008 zjistil, že krajský soud usnesením ze dne
29. 2. 2008, č. j. 29 Ca 213/2007 – 52, již rozhodl o odmítnutí žaloby stěžovatele proti
rozhodnutí finanční ředitelství ze dne 16. 10. 2007, č. j. 16711/07-1500-707632, kterým bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti výzvě k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě vydané
Finančním úřadem ve Zlíně ze dne 13. 4. 2007, č. j. 100579/07/303961/5460, a toto usnesení
bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009, č. j. 7 Afs 50/2008 – 89, zrušeno
a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Jednou ze základních podmínek řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
je neexistence překážky věci rozhodnuté (rei iudicatae), neboť tato překážka brání tomu,
aby věc byla znovu projednávána.
Za situace, kdy krajský soud rozhodoval přesto, že již bylo ve věci pravomocně
rozhodnuto, je takové řízení zmatečné, přičemž důvod zmatečnosti spočívá v tom, že chyběla
jedna z podmínek řízení (§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ). Nejvyšší správní soud proto postupoval
ve smyslu ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. a podle ustanovení §110 odst. 1 věta první, část
za středníkem s. ř. s. zrušil napadené usnesení a žalobu odmítl, neboť již v řízení před krajským
soudem byly dány důvody k odmítnutí návrhu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a žaloba byla
odmítnuta, rozhodl Nejvyšší správní soud o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech
řízení před krajským soudem (§109 odst. 2 s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá
o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, jestliže žaloba byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu