ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.108.2008:53
sp. zn. 7 Afs 108/2008 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. G., zastoupen
JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti žalovanému:
Celní ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem Elišky Krásnohorské 2378/24, Ústí nad Labem,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
30. 9. 2008, č. j. 15 Ca 7/2008 – 30,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2008, č. j. 15 Ca 7/2008 – 30,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 15 Ca 7/2008 - 30, byla zrušena rozhodnutí žalovaného (dále jen „stěžovatel“) ze dne
31. 10. 2007, č. j. 3104-09/07-200100-21, a č. j. 3104-25/07-200100-21, a současně i dodatečné
platební výměry Celního úřadu Ústí nad Labem (dále jen „celní úřad“) ze dne 7. 8. 2006,
č. 209/2006, a ze dne 11. 8. 2006, č. 225/2006, jimiž bylo žalobci (dále jen „účastník
řízení“) doměřeno clo a daň z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel specifikovaných
v těchto rozhodnutích a věc byla vrácena stěžovateli k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku
krajský soud konstatoval, že účastník řízení dovezl v únoru a březnu 2004 ze Spolkové
republiky Německo osobní automobily, které celním orgánům deklaroval v jednom případě
jako osobní automobil evropské tovární značky (Peugeot) a ve druhém případě jako osobní
automobil tovární značky Škoda. Podle názoru krajského soudu účastník řízení chybně spojuje
zahájení procesu ověřování důkazu původu podle čl. 32 Protokolu č. 4 k Evropské dohodě
zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími
a jejich členskými státy na straně druhé (dále jen „Dohoda o přidružení“), která byla publikovaná
pod č. 7/1995 Sb., s procesem zahájení následné kontroly ve smyslu ust. §127 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“). V předmětných věcech je evidentní,
že u účastníka řízení nebyla prováděna následná kontrola spojená s kontrolou obchodních
dokladů a účetních záznamů vztahujících se k údajům v příslušném celním prohlášení, když celní
úřad přikročil k následné verifikaci osvědčení o původu dovážených vozidel ve smyslu
čl. 32 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Účastníkovi řízení bylo písemně sděleno,
že na základě výsledků následné verifikace je u něj zahájeno daňové řízení ve smyslu
čl. 220 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 Celní kodex Společenství, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „celní kodex“) a §46 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků“) a že mu bude doměřen celní dluh v důsledku neoprávněně
přiznaných preferencí. Účastník řízení byl tedy výslovně vyrozuměn o účelu řízení, a proto
nemohl opodstatněně nabýt dojmu, že u něj byla zahájena následná kontrola ve smyslu ust. §127
celního zákona. Jako zcela nedůvodné pak krajský soud vyhodnotil námitky stěžovatele týkající
se neoznámení zahájení následné kontroly, nemožnosti vyjádřit se ke všem důkazům a zúčastnit
se dokazování v rámci následné kontroly. V této souvislosti uvedl, že neshledal, že by došlo
v předchozích řízeních k nějakému zkrácení procesních práv účastníka řízení, zejména práva
vyjádřit se k předmětu řízení a nahlížet do spisu. Z obsahu správních spisů totiž vyplývá, že byl
v oznámení ze dne 4. 5. 2006 vyrozuměn o svých právech, ale nevyužil je. Krajský soud rovněž
neshledal, že by celní orgány postupovaly vůči účastníkovi řízení zaujatě. Následné ověřování
původu dovážených vozidel jsou celní orgány dovážející země činit kdykoliv namátkově nebo
tehdy, jestliže mají opodstatněnou pochybnost o pravosti předložených dokumentů, o původu
výrobků v nich uvedených nebo o splnění jiných podmínek stanovených tímto předpisem.
V případě účastníka řízení měl celní úřad takové pochybnosti, a to v důsledku zjištění učiněných
v jiných jeho dovozních případech. K údajnému marnému uplynutí lhůty pro doměření celního
dluhu podle čl. 201 a čl. 221 odst. 3 celního kodexu krajský soud uvedl, že oba dovozní případy
se uskutečnily před 1. 5. 2004, tedy před vstupem České republiky do Evropské unie. Celní kodex
se však stal pro Českou republiku závazným až vstupem do Evropské unie, a proto ohledně
předmětných dovozů nepřicházela jeho aplikace v úvahu. Běh lhůty, ve které bylo možné sdělit
celní dluh, u dovozních případů z doby před vstupem České republiky do Evropské unie,
byl upraven jednak v celním zákoně ve znění účinném do 30. 4. 2004 a jednak v Aktu
o podmínkách přistoupení deseti států včetně České republiky a o úpravách smluv, na nichž
je založena Evropská unie, ze dne 16. 4. 2003, a to v příloze IV, část 5. Celní unie bod 13. V
tomto bodě v poslední větě je výslovně uvedeno, že pokud vznikl celní dluh přede dnem
přistoupení, tak vybrání uskutečňuje nový členský stát ve vlastní prospěch za podmínek platných
v tomto státě. V předmětných věcech byl tedy pro běh lhůty ke sdělení celního dluhu určující
celní zákon ve znění účinném do 30. 4. 2004, konkrétně pak ust. §268. Před marným uplynutím
lhůty k doměření celních dluhů stěžovateli, které vznikly v únoru a březnu 2004, v důsledku
oznámení ze dne 4. 5. 2006 došlo od 31. 12. 2006 k novému běhu tříleté prekluzívní lhůty, která
měla bez dalšího uplynout dnem 31. 12. 2009. Do tohoto data ovšem nejen, že byly vydány
oba dodatečné platební výměry, nýbrž o nich bylo i pravomocně rozhodnuto v odvolacích
řízeních. K tomu, aby bylo zboží dovážené do České republiky bez cla, je třeba, aby mělo
preferenční původ státu z Evropského společenství (dále jen „Společenství“), popř. České
republiky, a to výlučně podle podmínek stanovených Dohodou o přidružení. Preferenčním
původem zboží se tedy rozumí původ v určité zemi, s nímž je spojeno nějaké zvýhodnění. Není
tedy rozhodné, zda je předmětem dovozu zboží, u něhož je velká pravděpodobnost, že bylo
vyrobeno v zemích Společenství, či dokonce v České republice, jak tomu je u vozů zn. ŠKODA,
nebo zboží, které mohlo být vyrobeno kdekoliv na světě, jelikož nelze přiznávat zvýhodnění
pouze na základě intuitivně určeného nebo očividného původu zboží. Nárok na poskytnutí
celních preferenčních výhod plynoucích z Dohody o přidružení je možné přiznat
jen při předložení některého z důkazů původu zboží striktně stanovených v Protokolu č. 4 k této
Dohodě, jehož pravost a správnost byla potvrzena při následné verifikaci celními orgány vývozní
země. Jedním z důkazů původu zboží je prohlášení na faktuře vystavené vývozcem, který
je povinen při následné verifikaci prokázat, a to výhradně stanoveným způsobem, kontrolním
celním orgánům vyvážející země správnost tohoto prohlášení. Za důkaz původu zboží je možno
považovat vedle průvodního osvědčení EUR.1 a prohlášení na faktuře i podpůrné dokumenty
ve smyslu čl. 27 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Nicméně tyto podpůrné dokumenty,
jakož i další stěžovatelem navrhované důkazy (prohlášení dodavatelů jednotlivých továrních
značek vozidel o jejich původu, znalecké zkoumání původu dovážených vozidel, rozbor
VIN jednotlivých vozidel, výslech jednotlivých vývozců či původních vlastníků vozidel),
měl možnost uplatnit pouze vývozce v rámci verifikačního řízení. Dovozci ani celním orgánům
není dána jakákoliv možnost následně ověřovat důkazy původu zboží. Vymezení důkazu původu,
osoby příslušné k jeho vystavení a celních orgánů příslušných k jeho ověření v Protokolu č. 4
k Dohodě o přidružení je upraveno taxativně a je zcela svěřeno do kompetence vývozce a celních
orgánů vývozní země. Účastník řízení jako dovozce ani celní orgány dovozní země tedy nejsou
oprávněni do těchto kompetencí vstoupit. Protože návrh účastníka řízení na prokázání původu
dovážených vozidel náhradním způsobem nebo jiným způsobem, tj. mimo verifikační řízení,
nemá oporu v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení, krajský soud neshledal, že by stěžovatel
pochybil, pokud toto dokazování odmítl provést. Z téhož důvodu krajský soud neprovedl
účastníkem řízení navrhovaný důkaz znaleckými posudky k dováženým vozidlům. Podstatnou
je pouze otázka, zda následná verifikace provedená německými celními orgány byla učiněna
náležitým způsobem, aby na základě jejích výsledků mohly české celní orgány legitimně
konstatovat, že nebyly odstraněny jejich pochybnosti o pravosti předmětných dokladů (kupních
smluv či faktur), popř. pochybnosti o pravosti prohlášení na nich uvedených, a tudíž že nebyl
prokázán preferenční původ dovážených vozidel. V daném případě německé celní orgány oslovily
jednotlivé vývozce podle údajů uvedených v kupních smlouvách či na fakturách, které účastník
řízení předložil. Preferenční původ nebyl dováženým vozidlům přiznán proto, že vývozci nebyli
schopni předložit podpůrné doklady týkající se původu vozidel, a proto je nelze pokládat
za původní ve Společenství. S tímto závěrem celního úřadu, který akceptoval i stěžovatel, však
krajský soud nesouhlasil. Vývozci v rámci verifikačních řízení nezpochybnili vyhotovení
a podepsání kupních smluv či faktur včetně prohlášení o původu zboží, pouze nebyli schopni
předložit podpůrné podklady týkající se původu zboží. Podle názoru krajského soudu
nepředložení těchto podkladů samo o sobě nemohlo vést k závěru, že dovážené zboží nelze
pokládat za zboží původní. K tomu, aby mohl být učiněn závěr o nepůvodnosti tohoto zboží,
je třeba, aby české celní orgány měly konkrétní pochybnosti o pravosti kupních smluv či faktur,
popř. prohlášení na nich uvedených, přičemž tyto pochybnosti, pro které nebyly celní preference
přiznány, musí v dostatečné míře podchytit v jednotlivých správních spisech a blíže rozvést
ve svých rozhodnutích. České celní orgány tak v předmětných případech neučinily, což krajský
soud posoudil jako vadu řízení ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V této souvislosti odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 2 Afs 34/2007 - 69. Podle
názoru krajského soudu lze závěr vyslovený v tomto rozsudku vztáhnout i na případy,
kdy verifikační řízení přineslo nejednoznačné výsledky původu zboží, když vývozci sice
nepředložili podpůrné doklady týkající se původu vozidel, ovšem potvrdili pravost kupních smluv
či faktur včetně prohlášení o původu vozidel.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Názor krajského soudu, že verifikační řízení
přineslo nejednoznačné výsledky, považuje stěžovatel za nesprávný. Následná verifikace byla
provedena způsobem stanoveným v Protokolu č. 4 a jejím výsledkem bylo jednoznačné zjištění,
na jehož základě nebylo možné dovážená vozidla pokládat za původní ve Společenství. Podle
čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 je vývozce vystavující prohlášení na faktuře povinen kdykoli
na požádání celních orgánů vyvážející země předložit všechny nezbytné doklady prokazující
původ výrobků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu. Čl. 28 odst. 2 Protokolu č. 4 pak
stanoví vývozci povinnost uchovávat po dobu nejméně 3 let kopie prohlášení na faktuře
a dokumenty zmíněné v čl. 21 odst. 3. Jestliže tedy vývozce nebyl při následné verifikaci schopen
předložit podpůrné doklady k prohlášení na faktuře, lze z toho usuzovat, že je neměl ani v době,
kdy prohlášení na fakturu uvedl, a nemohl tedy toto prohlášení na fakturu uvést. Podle názoru
stěžovatele nelze na daný případ aplikovat závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 2 Afs 34/2007 - 69. Předložení podpůrných dokladů je jednou
ze základních podmínek pro oprávněnost uvedení prohlášení na faktuře, že výrobky jsou původní
ve Společenství nebo České republice. Z těchto důvodů nelze za situace, kdy při následné
verifikaci vývozce nebyl schopen předložit podpůrné doklady, vyvozovat, že postverifikační
řízení nemohlo být provedeno, resp. že přineslo nejednoznačné výsledky. Z vyjádření německých
celních orgánů jednoznačně vyplývá, že vývozce nebyl schopen předložit žádné podpůrné
doklady a vozidla nelze pokládat za původní ve Společenství ve smyslu Protokolu č. 4 k Dohodě
o přidružení. Výsledky následného ověření tak zcela potvrdily pochybnosti celního úřadu uvedené
v žádostech o následnou verifikaci a podle názoru stěžovatele není nutné tyto pochybnosti dále
konkretizovat jako v případech, kdy postverifikační řízení nemohlo být provedeno z důvodu,
že vývozce nebyl dohledán, resp. zjištěn, na adresách uvedených ve fakturách. Na základě výše
uvedeného stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc byla
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Účastník řízení se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že odkázal na svou žalobu podanou
v této věci. Dále uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje i skutečnosti, které před vydáním
napadeného rozhodnutí neuplatnil, především týkající se průběhu postverifikačního řízení,
ke kterým nelze přihlížet. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §320 odst. 1 celního zákona platí pro řízení před celními orgány,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, právní předpisy uvedené v tomto ustanovení.
Pro celní řízení platí nejen předpisy uvedené v citovaném ustanovení, ale i předpisy jiné, včetně
mezinárodních smluv. Podle čl. 10 Ústavy jsou totiž součástí právního řádu České republiky
i vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká
republika vázána, přičemž stanoví–li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije
se mezinárodní smlouva. Rovněž ust. §96 zákona o správě daní a poplatků stanoví, že jeho
ustanovení se použije, pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná,
neobsahuje odlišnou úpravu. Takovou mezinárodní smlouvou je Evropská dohoda zakládající
přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich
členskými státy na straně druhé, která byla publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí
pod č. 7/1995 Sb.
V čl. 35 Dohody o přidružení se odkazuje na Protokol č. 4 k této Dohodě, který stanoví
pravidla o původu zboží pro použití celních preferencí, jež má na zřeteli tato dohoda.
Podle čl. 16 Protokolu č. 4 původní výrobky ve Společenství mají při dovozu do České
republiky a původní výrobky v České republice mají při dovozu do Společenství nárok
na uplatnění výhod podle této dohody, pokud je předloženo průvodní osvědčení EUR.1
nebo v případech stanovených v čl. 21 odst. 1 „prohlášení na faktuře“ vyhotovené vývozcem
na faktuře, dodacím listu nebo jiném obchodním dokladu, který popisuje výrobky takovým
způsobem, aby je bylo možno ztotožnit.
Podle čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 je vývozce, který vystavuje prohlášení na faktuře,
povinen kdykoli na požádání celních orgánů vyvážející země předložit nezbytné doklady
prokazující původ výrobků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu.
Podle čl. 28 odst. 2 Protokolu č. 4 je vývozce vystavující prohlášení na faktuře povinen
uchovat po dobu nejméně tří let kopie těchto prohlášení na faktuře a dokumenty zmíněné v čl. 21
odst. 3.
Podle čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 se provádí následné ověřování důkazů původu
namátkově nebo kdykoli mají celní orgány dovážející země opodstatněnou pochybnost o pravosti
těchto dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených nebo o splnění jiných podmínek tohoto
protokolu. Podle odst. 2 citovaného článku za účelem provádění ustanovení odst. 1 vrátí celní
orgány dovážející země průvodní osvědčení EUR.1 a fakturu, pokud je předložena, prohlášení
na faktuře nebo kopie těchto dokumentů celním orgánům vyvážející země, je-li to možné,
též s uvedením důvodů tohoto požadavku. Jakékoli získané dokumenty a informace o tom,
že údaje uvedené na důkazu původu jsou nesprávné, jsou zaslány spolu se žádostí o ověření.
Podle odst. 3 citovaného článku je ověření prováděno celními orgány vyvážející země. Pro tyto
účely mají právo požadovat jakékoli doklady a provádět jakoukoli kontrolu účtů u vývozce
nebo jinou kontrolu, kterou považují za účelnou. Podle odst. 5 citovaného článku budou celní
orgány žádající o ověření informovány o jeho výsledcích co nejdříve. Z výsledků musí být zřejmé,
zda jsou dokumenty pravé, zda je možno výrobky v nich uvedené považovat za původní
ve Společenství nebo v České republice a zda jsou splněny ostatní podmínky tohoto protokolu.
Podle odst. 6 citovaného článku neobdrží-li v případech opodstatněných pochybností žádající
celní orgány žádnou odpověď do deseti měsíců od data žádosti o ověření, nebo nebude-li
odpověď obsahovat dostatečné informace pro určení pravosti předmětného dokumentu
nebo skutečného původu výrobků, nepřiznají nárok na preference, kromě případů způsobených
výjimečnými okolnostmi.
Podle citovaných článků tedy k tomu, aby původní výrobky ve Společenství měly
při dovozu do České republiky nárok na uplatnění výhod podle Dohody o přidružení (v daném
případě spočívající v neexistenci povinnosti platit za toto zboží dovozní clo), musí být splněna
některá z podmínek stanovených v čl. 16 Protokolu č. 4. Jak bylo výše uvedeno, jsou celní orgány
oprávněny následně ověřovat důkazy původu a toto oprávnění mají nejen v případě
opodstatněných pochybností ve vztahu k předloženým dokumentům, ale i namátkově
v jakémkoliv jiném případě. Postup při ověřování důkazů původu je upraven v Dohodě
o přidružení, a je tak pro tuzemské celní orgány závazný v souladu s čl. 10 Ústavy. Podle
čl. 32 Protokolu č. 4 v rámci následného ověřování důkazů původu mohou celní orgány
dovozního státu pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu původu propuštěného
zboží. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu
a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního
státu (srovnej rozsudky Soudního dvora ES ze dne 12. 7. 1984 ve věci Les Rapides Savoyards a další,
218/83, Recueil, s. 3105, body 26 a 27, a ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko
Dimosio,C-23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, body 23 a 36). V této souvislosti je třeba
zdůraznit, že Protokol č. 4 je založen na systému správní spolupráce, která spočívá jednak
v rozdělení úkolů, a jednak ve vzájemné důvěře mezi státem vývozu a státem dovozu (srovnej
rozsudek Soudního dvora ES ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko Dimosio,
C - 23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, bod 49).
Postupem předpokládaným v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení se určí, jakého
původu dovážené zboží je a zda má původ v některém členském státě Společenství na straně
jedné anebo v České republice či třetím státě na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto
pravidel je pak určení státu, jehož celní (nebo jiný) orgán osvědčí původ zboží. Dvojí posouzení
na základě souběžné kompetence by totiž mohlo vést, při vědomí složitosti pravidel pro určování
původu, k odlišným závěrům. Jednoduchý, levný a rychlý formální postup předpokládaný
mezinárodní smlouvou nahrazuje složité a zdlouhavé dokazování. Mezinárodní a vnitrostátní
celní právo takové jednoduché, levné a rychlé postupy používá proto, aby byl mezinárodní
obchod se zbožím co nejvíce usnadněn.
V souladu s výše uvedeným požádal český celní úřad o provedení následného ověření
původu zboží německé celní orgány, tj. orgány vyvážející země, a na základě výsledku tohoto
ověření pak učinil závěr, že u daných osobních automobilů nelze přiznat příslušnou celní
preferenci. České celní orgány tak postupovaly při ověřování důkazů původu osobních vozidel
podle Protokolu č. 4, neboť právě v něm je daný postup konkrétně upraven a stanoven. Nejen,
že neměly důvod samy ověřovat původ osobních vozidel podle tuzemské právní úpravy,
ale ani nemohly, když uvedený závazný postup vycházel z mezinárodní smlouvy. České celní
orgány si tedy opatřily řádný důkazní prostředek, když postupovaly podle speciální právní úpravy.
Ze sdělení celních orgánů vývozní země ze dne 9. 11. 2005 a 18. 4. 2006 vyplývá,
že následná verifikace proběhla se závěrem, že předmětná vozidla nelze považovat za původní
ve Společenství ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 4. Tento závěr vychází z toho,
že vývozci nebyli schopni německým celním orgánům předložit podpůrné dokumenty,
tj. dokumenty dokazující, že výrobky uvedené na faktuře s prohlášením vývozce mohou
být považovány za výrobky původní ve Společenství, v České republice nebo v jedné ze zemí
uvedených v čl. 3 a 4 Protokolu č. 4 a že splňují ostatní požadavky tohoto protokolu, přičemž
tyto dokumenty je vývozce podle čl. 28 odst. 2 Protokolu č. 4 povinen uschovat nejméně
po dobu tří let a je povinen je kdykoli na požádání celních orgánů vyvážející země předložit.
Vývozci sice německým celním orgánům potvrdili, že kupní smlouvy či faktury včetně prohlášení
o původu zboží vystavili a podepsali, ale nepředložili nezbytné doklady prokazující původ
výrobků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu. Nelze proto akceptovat závěr
krajského soudu, že verifikační řízení přineslo nejednoznačné výsledky o původu zboží.
Proběhlo-li následné ověřování důkazů původu s jednoznačným negativním výsledkem, nemá
právní názor krajského soudu, že české celní orgány byly i v takovém případě povinny
v dostatečné míře podchytit ve správních spisech konkrétní pochybnosti, pro které nebyly celní
preference přiznány, a blíže rozvést ve svých rozhodnutích, oporu v platné právní úpravě
ani ve zjištěném skutkovém stavu. Bylo by to i nadbytečné, neboť za situace, kdy výsledkem
následné verifikace byl závěr německých celních orgánů o nepůvodnosti dovezených osobních
vozidel, nemohou české celní orgány tomuto zboží přiznat celní preference. Odkaz krajského
soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 2 Afs 34/2007 - 69, je tak
nepatřičný, protože české celní orgány rozhodovaly o doměření cla a daně z přidané hodnoty
na základě jiného skutkového stavu než tomu bylo v případě účastníka řízení, tj. v situaci,
kdy verifikační řízení nebylo provedeno, neboť vývozce nebyl nalezen.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu