ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.49.2008:48
sp. zn. 7 Afs 49/2008 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
AGRO - Měřín, a.s., se sídlem Zarybník 516, Měřín, zastoupen JUDr. Milošem Jirmanem,
advokátem se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti žalovanému: Finanční ředitelství
v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2008, č. j. 30 Ca 183/2006 – 29,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2008, č. j. 30 Ca 183/2006 – 29,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne ze dne 21. 2. 2008, č. j. 30 Ca 183/2006 – 29
zrušil rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „stěžovatel“) ze dne 20. 7. 2006,
č. j. 9804/06/FŘ/140, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „účas tník řízení“)
proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Mikulově (dále jen „finanční úřad“) ze dne
3. 9. 2003, č. j. 35140/03/300960/3845 o vyměření daně z převodu nemovitostí ve výši
3 415 825 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že se zcela ztotožňuje s názorem
Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 12. 1. 2005, č. j. 1 Afs 76/2004 - 59
(publikovaný pod č. 653/2005 Sb. NSS), že ocenění musí být vzt aženo k převáděné nemovitosti
a musí být vzat v úvahu právní stav nemovitosti u převodce v okamžiku zániku jeho vlastnictví,
nikoli u nabyvatele. Nájemní vztah přitom existuje po celou dobu vkladového řízení. Krajský
soud dále uvedl, že pro posouzení otázky, zda se daň z převodu nemovitosti týká převáděné
či nabývané nemovitosti, je v daném případě rozhodné ust. §9 odst. 1 písm. a) zákona
č. 357/1992 Sb., ve znění účinném v roce 2003, (dále jen „zákon o trojdani“), z něhož
lze dovodit, že daní z převodu nemovitostí je zatížena převáděná nemovitost, nikoliv nemovitost
nabývaná. Proto je také podle ust. §8 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani poplatníkem této daně
především převodce. Ust. §8 odst. 1 písm. b) citovaného zákona představuje výjimku z této
zásady odůvodněnou zvláštními okolnostmi. Z tohoto ustanovení navíc nelze zjistit, že da ní
z převodu nemovitostí je podle ust. §9 odst. 1 písm. a) citovaného zákona zatěžována nabývaná
nemovitost. Otázka, kdo je poplatníkem daně z převodu nemovitostí, má tedy pouze podpůrný
význam a na jejím základě nelze dovozovat, že předmětem daně není ve smyslu ust. §9
odst. 1 písm. a) zákona o trojdani úplatný převod vlastnictví k nemovitostem, ale úplatné nabytí
takového vlastnictví.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které namítal , že zákonodárce v ust. §8
odst. 1 písm. b) zákona o trojdani vyjádřil svou vůli odlišně od běžných případů úplatného
převodu ve vztahu k předmětu zdanění, tedy k tomu, co má dotčená daň zatěžovat, a rovněž
v citovaném ustanovení vymezil, kdo je poplatníkem dotčené daně. V daném případě šlo
o převod nemovitostí uskutečněný v rámci konkursu, na který dopadá ust. §8 odst. 1 písm. b)
zákona o trojdani. Vymezení poplatníka daně ve vztahu k obecnému vymezení předmětu daně
je podle stěžovatele zásadní. Zákonná úprava obsažená v ust. §8 citovaného zákona stanovuje
rozhodně zákonem taxativně vymezeným případům převodů nemovitostí (tj. převod
při konkursu a další převody vyjmenované v ust. §8 odst. 1 písm. b) citovaného zákona) vlastní
od klasických úplatných převodů odlišnou charakteristiku daňové povinnosti. Tuto skutečnost
nelze bez dalšího pomíjet, neboť jde o zásadní prvek nutný pro komplexní posouzení a výklad
konkrétního typu daňové povinnosti. Zákonodárce výslovně stanovil, že jde–li o nabytí
nemovitosti při konkursu, je poplatníkem nabyvatel. Cílem zákona je podle stěžovatele zatížení
hodnoty nabývané. Výkladový postup použitý pro uvedený závěr zohledňuje mimo jiné
skutečnost zákonného vymezení osoby poplatníka. V této souvislosti stěžovatel odkázal
na ust. §6 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“). Na předmět zdanění je nutno nahlížet právě z pozice tohoto subjektu,
kdy dani je podroben majetek či úkon poplatníka (zde nabyvatele). Nabytím nemovitostí došlo
k zániku nájmu, což znamená, že v den nabytí nemovitostí již nájem neexistoval. Z hlediska
oceňovacích předpisů tak šlo o nemovitost nepronajatou a jako taková měla být pro účely
stanovení základu daně z převodu nemovitostí oceňována. Stěžovatel také namítal
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Podle stěžovatele se krajský
soud k otázce, kdo je poplatníkem daně, která je pro posuzovanou věc zásadní, vyjádřil pouze
marginálně v tom smyslu, že tato otázka, má pouze podpůrný význam. Krajský soud se zcela
nevypořádal s argumentací stěžovatele ve vyjádření k žalobě a neodůvodnil dostatečně své závěry.
Napadený rozsudek obsahuje konstatování ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu,
aniž by se krajský soud zabýval specifiky daného případu. Právní názor Nejvyššího správního
soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 12. 1. 2005, č. j. 1 Afs 76/2004 - 59 podle stěžovatele na daný
případ nedopadá, neboť vychází z toho, že předmětem daně je úplatný převod nemovitostí
a současně z toho, že poplatníkem daně z převodu nemovitostí je převodce (zde však nabyvatel).
Stěžovatel proto navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil nesouhlas s právním názorem
stěžovatele, neboť vychází z nesprávné interpretace a aplikace ust. §8 a §9 zákona o trojdani.
Stěžovatel již v napadeném rozhodnutí akceptoval sjednocenou právní praxi deklarující úmysl
zákonodárce zatížit za použití výnosového způsobu ocenění hodnotu převáděné nemovitosti
a jeho právní argumentace se omezuje na tvrzení, že je zásadní rozdíl, zda je poplatníkem daně
z převodu nemovitostí převodce či nabyvatel, pokud se jedná o převod nemovitostí
v konkursním řízení. Krajský soud se s touto argumentací přesvědčivě vypořádal, protože dospěl
k závěru, že daní z převodu nemovitostí je zatížena převáděná nemovitost a smyslem ust. §8
odst. 1 písm. b) zákona o trojdani není zatížení nemovitosti nabývané, nýbrž vymezení poplatníka
odlišně od ust. §8 odst. 1 písm. a) citovaného zákona v důsledku zvláštních okolností.
Podle názoru účastníka řízení nelze zaměňovat předmět daně z převodu nemovitostí
se zákonným vymezením poplatníka této daně. V případě prodeje nemovitosti z konkursní
podstaty je daňová povinnost zákonem přenesena z převodce na nabyvatele proto, aby konkursní
podstata nebyla zatížena touto daňovou povinností na úkor věřitelů. Rozhodně tím však není
míněna změna předmětu daně z úplatného převodu vlastnictví k nemovitostem na úplatné nabytí
nemovitostí. Současná právní praxe se evidentně přiklání k názoru, že pro použití výnosového
způsobu ocenění nemovitostí je rozhodující finanční výnos dosažený z převáděné nemovitosti,
nikoliv z nemovitosti již převedené. Účastník řízení proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplat nil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů. Při hodnocení této stížní námitky vycházel Nejvyšší správní
soud ze své ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, zveřejněn pod č. 689/2005 Sb. NSS), podle níž je jedním
z principů, které představují součást práva na spravedlivý proces, i povinnost soudů
svá rozhodnutí odůvodnit (viz ust. §54 odst. 2 s. ř. s.). Není–li z odůvodnění rozhodnutí zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci obsaženou v žalobě a proč žalobní
námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, je nutn o pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. To platí
zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud,
který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí
také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá. Stejný závěr je nutno vztáhnout na situaci,
kdy soud vyhoví žalobě a odmítne argumentaci žalovaného pro její nesprávnost, neboť i v tomto
případě musí soud uvést, v čem tato nesprávnost spočívá (srovnej rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 2. 2008, č. j. 8 As 41/2006 - 78, dostupný na www.nssoud.cz).
V posuzované věci byly předmětné nemovitosti převáděny při konkursu, a poplatníkem
daně z převodu nemovitostí byl proto ze zákona účastník řízení jako nabyvatel [§8 odst. 1 písm.
b) zákona o trojdani].
V rozsudku ze dne 12. 1. 2005, č. j. 1 Afs 76/2004 - 59 (publikován pod č. 653/2005 Sb.
NSS), na nějž krajský soud v napadeném rozsudku odkázal, Nejvyšší správní soud mimo jiné
uvedl, že „Je-li jednoznačně poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce a předmětem
daně je úplatný převod nemovitosti a úmyslem zákonodárce je zatížení hodnoty převáděné
nemovitosti, neboť zdaněn je právě převodcem dosažený finanční výnos z prodeje nemovitosti,
příp. dosažitelný finanční výnos, je-li dohodnutá cena nižší než zjištěná, pak musí být ocenění
vztaženo ke konkrétní převáděné nemovitosti, která je ve vlastnictví toho, kdo je poplatníkem
daně, a musí být i při tomto ohodnocení nemovitostí vzat v úvahu právní stav nemovitosti
u převodce v okamžiku zániku jeho vlastnictví, nikoli u nabyvatele.“ V tomto případě tedy
poplatníkem daně z převodu nemovitostí byl převodce a nikoliv nabyvatel, jako je tomu v nyní
posuzované věci. Skutečnost, že poplatníkem daně z převodu nemovitostí je v případě nabytí
nemovitosti při konkursu nabyvatel, přitom tvořila základ právní argumentace stěžovatele
jak v napadeném rozhodnutí (str. 5 a 6), tak ve vyjádření k žalobě (str. 4 až 6). Tuto skutečnost
však krajský soud považoval za marginální, přičemž argumenty, kterými stěžovatel odův odňoval
relevanci tohoto faktu, odmítl lakonickým konstatováním, že otázka, kdo je poplatníkem daně,
má „pouze podpůrný význam“. Krajský soud tak v podstatě pouze negoval právní názor
stěžovatele, aniž by se vypořádal s důvody, o které stěžovatel tento názor opřel. Toto pochybení
je navíc umocněno tím, že stěžovatel byl při svém rozhodování vázán právním názo rem
vysloveným krajským soudem v rozsudku ze dne ze dne 18. 1. 2006, č. j. 30 Ca 23/2004 - 44,
kterým bylo pro vady řízení zrušeno předchozí zamítavé rozhodn utí stěžovatele a ve kterém
jej krajský soud vcelku podrobně instruoval, s jakými právními názory se má v novém rozhodnutí
vypořádat a ke které judikatuře má přihlédnout. Když stěžovatel tyto požadavky splnil a obsáhle
zdůvodnil, proč podle jeho názoru nelze označenou judikaturu na posuzovanou věc aplikovat,
krajský soud bez přesvědčivé argumentace pouze opětovně na jedno z těchto rozhodnutí odkázal.
Namítá–li tedy stěžovatel v této souvislosti nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku,
je tato stížní námitka důvodná.
Jelikož se krajský soud přezkoumatelným způsobem nevypořádal s argumentací,
kterou stěžovatel odůvodňoval, proč je pro daný případ relevantní, že poplatníkem daně
byl nabyvatel nemovitostí, nemohl Nejvyšší správní soud věcně přezkoumat další stížní námitky
obsažené v kasační stížnosti, ve kterých stěžovatel uplatnil důvod uvedený v ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je krajský soud podle odst. 3 citovan ého ustanovení vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu