ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.38.2009:58
sp. zn. 7 As 38/2009 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká
televize, se sídlem Na Hřebenech II, Praha 4 – Kavčí Hory, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008,
č. j. 8 Ca 235/2008 – 37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, č. j. 8 Ca 235/2008 – 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2008, č. j. 8 Ca 235/2008 – 37 zrušil
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 11. 3. 2008,
sp. zn. 2007/837/fol/ČTV, kterým byla České televizi (dále jen „ČT“) uložena pokuta ve výši
100 000 Kč za porušení ust. §48 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „zákon o vysílání“), jehož se ČT dopustila tím, že dne 16. 2. 2007 od 21:00
hodin na programu ČT 2 odvysílala pořad Události, komentáře, který obsahoval skrytou reklamu.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že definici reklamy obsaženou v ust. §2 písm. n)
zákona o vysílání je nutno uplatnit i na zákaz reklamy skryté a podprahové, jak vyplývá z ust. §48
odst. 1 písm. g) citovaného zákona. Stěžovatelka se podle názoru městského soudu v napadeném
rozhodnutí nezabývala otázkou naplnění definičních znaků reklamy tak, jak je stanoví ust. §2
písm. n) zákona o vysílání, a v tomto musel městský soud přisvědčit žalobní námitce. Porušení
zákona o vysílání nebylo možné shledat v tom, že označení ASPI zaznělo z úst osoby,
jež poskytla interview ČT. Šlo–li o spontánní vyjádření této osoby, není důvod její slova
cenzurovat. Porušením zákona by tedy mohlo být uvedené označení konkrétního produktu
ze strany ČT, k čemuž došlo. Pokud by ovšem existoval jediný systém elektronické evidence
právních předpisů, pak by zamlčení jeho obchodního označení bylo iracionální. Stěžovatelka
vychází z toho, že existuje více obdobných a srovnatelných systémů elektronické evidence
právních předpisů, ale nijak to nedokazuje, a nedokazuje ani, že systém ASPI není nezbytný.
Je nejisté, jak kvalitní jsou systémy konkurenční. Městský soud ze shora uvedených důvodů
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
ust. §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve které namítala, že městský soud sám přisvědčil,
že uvedené označení konkrétního produktu ze strany ČT by mohlo být porušením zákona.
Stěžovatelka dále považovala za nesrozumitelnou větu „Pokud by ovšem existoval jediný systém
elektronické evidence právních předpisů, pak by zamlčení jeho obchodního označení bylo iracionální.“,
neboť jeden systém evidence právních předpisů neexistuje, a proto k zamlčení tohoto jednoho
předpisu také nemohlo dojít. Také další části odůvodnění napadeného rozsudku označila
stěžovatelka za nesrozumitelné a nemající oporu ve spise. Ve svém rozhodnutí stěžovatelka
zmínila srovnatelné systémy právních informací a nevidí žádný důvod, proč by jejich působení
na trhu a kvalitu měla dokazovat. Existence více druhů elektronických právních informačních
systémů je notoricky známá, zvláště v právnických kruzích. To, jestli je systém ASPI nezbytný
a nejkvalitnější, nepovažovala stěžovatelka za relevantní dokazovat. Jedná se o komerční produkt,
který má jistě na trhu konkurenci, bez ohledu na jeho kvalitu. Odůvodnění napadeného rozsudku
je nesourodé, jednotlivé věty na sebe logicky nenavazují, nedávají smysl a některé argumenty
nemají oporu ve spise. Napadený rozsudek je proto nedostatečný, nesrozumitelný. Z výše
uvedených důvodů stěžovatelka navrhla jeho zrušení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu
řízení.
ČT ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že napadenou část odůvodnění rozsudku
městského soudu je nutno chápat tak, že městský soud sice konstatoval, že ČT uvedené označení
ve vysílání uvedla, což by mohlo být porušením zákona, ovšem za předpokladu, že by se v rámci
odůvodnění správního rozhodnutí stěžovatelka opírala o dostatečně prokázanou existenci
obdobných a srovnatelných systémů elektronické evidence právních předpisů. Městský soud
pouze konstatoval, že pokud by skutečně existoval jediný konkrétní systém elektronické evidence
právních předpisů, což podle názoru stěžovatelky z reportáže vyplývalo, bylo by zamlčení jeho
obchodního označení iracionální. Prezentovala-li stěžovatelka v odůvodnění svého rozhodnutí
pouze úvahu, že existuje více obdobných a srovnatelných systémů elektronické evidence právních
předpisů, pak právě proto, že tuto úvahu nepodložila konkrétními a dostatečně prokazatelnými
důkazy, musel městský soud tuto skutečnost v souvislosti s prokazatelností záměrnosti
reklamního cíle jako definičního znaku skryté reklamy nutně hodnotit v její neprospěch. Totéž
se týká konstatování, že se stěžovatelka nezabývala otázkou, zda právě systém ASPI
je pro orientaci v legislativě nezbytný. ČT se neztotožnila s názorem stěžovatelky o notoricky
známé skutečnosti existence více druhů elektronických právních informačních systémů a rovněž
má za to, že pokud stěžovatelka nepřipustila argumentaci, že ASPI je v praxi především
zavedeným synonymem pro druhové označení produktu, pak je zcela na místě trvat na prokázání
záměru, že se jednalo o prezentaci komerčního produktu, který má jistě na trhu konkurenci.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti, a přitom sám shledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že ČT dne 16. 2. 2007 od 21:00 hodin na programu ČT 2
odvysílala pořad Události, komentáře, v němž se mimo zabývala tématem tzv. přílepků
k zákonům. Z přepisu některých částí předmětného pořadu, který je obsažen v rozhodnutí
stěžovatelky, vyplývá, že moderátorka pořadu hovořila o tvorbě zákonů v České republice
a v této souvislosti uvedla, že „...právníci přiznávají, že bez elektronického systému ASPI
se ve všech změnách už sami nevyznají...“. Později telefonicky položila viceprezidentovi
Soudcovské unie Tomáši Lichovníkovi otázku: „Ani vy se bez ASPI, bez toho
automatizovaného systému právních informací neobejdete?“ Odpověď zněla: „Ne, v žádném
případě, protože, tu mohu potvrdit, co už bylo řečeno, současný právní systém je naprosto
nepřehledný, a bez použití tohoto ASPI bychom se nemohli orientovat v právním řádu.“
Citovanou prezentaci systému ASPI stěžovatelka vyhodnotila jako skrytou reklamou ve smyslu
ust. §2 odst. 1 písm. q) zákona o vysílání, čímž podle jejího názoru ČT porušila ust. §48
odst. 1 písm. g) zákona o vysílání.
Podle ust. §48 odst. 1 písm. g) jsou provozovatelé vysílání povinni nezařazovat
do vysílání skryté a podprahové reklamy a teleshopping.
Podle ust. §2 odst. 1 písm. q) zákona o vysílání se pro účely tohoto zákona skrytou
reklamou rozumí slovní nebo obrazová prezentace zboží, služeb, obchodní firmy, ochranné
známky nebo činnosti výrobce zboží nebo poskytovatele služeb, uvedená provozovatelem
vysílání v pořadu, který nemá charakter reklamy a teleshoppingu, pokud tato prezentace záměrně
sleduje reklamní cíl a může veřejnost uvést v omyl o povaze této prezentace; taková prezentace
je považována za záměrnou zejména tehdy, dojde-li k ní za úplatu nebo jinou protihodnotu.
Podle ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání se pro účely tohoto zákona reklamou
rozumí jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo vysílané
za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje, nákupu
nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků.
Vyslovil-li městský soud v napadeném rozsudku závěr, že stěžovatelka se ve svém
rozhodnutí nezabývala otázkou naplnění definičních znaků reklamy tak, jak stanoví ust. §2 písm.
n) zákona o vysílání s tím, že v tomto musel přisvědčit žalobní námitce, nelze přehlédnout,
že takovou námitku ČT v žalobě neuplatnila. Porušení ust. §2 odst. 1 zákona o vysílání sice
namítala, avšak nikoliv ve vztahu k písm. n), ale k písm. q) citovaného odstavce. Městský soud
tak shledal důvodnou neexistující námitku, čímž zatížil řízení vadou, která má za následek
nezákonnost napadeného rozsudku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 - 63, přístupný na www.nssoud.cz). V této části je proto
napadený rozsudek nepřezkoumatelný ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
přičemž k této vadě přihlédl Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
V této souvislosti je dále třeba zdůraznit, že předmětem správního řízení v daném
případě bylo posouzení otázky, zda odvysílaný pořad obsahoval skrytou reklamu, jejíž zákonná
definice je obsažena v ust. §2 odst. 1 písm. q) zákona o vysílání. Pokud se městský soud chtěl
v dané věci zabývat otázkou aplikace ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání mimo rámec
vymezený žalobními body, měl takový postup náležitě zdůvodnit. Za dostatečné odůvodnění
přitom nelze považovat strohou větu, že definici reklamy obsaženou v citovaném ustanovení
„...je nutno uplatnit i na zákaz reklamy skryté a podprahové, jak vyplývá z §48 odst. 1 písm. g) citovaného
zákona.“ Z ust. §48 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání však podle Nejvyššího správního soudu
takový závěr bez dalšího nevyplývá a žádnou další argumentaci k této otázce napadený rozsudek
neobsahuje.
Rovněž závěr městského soudu, že nemohl shledat porušení zákona o vysílání v tom,
že označení ASPI zaznělo v rámci spontánního vyjádření při rozhovoru a že nebyl důvod toto
vyjádření cenzurovat, neodpovídá žádné ze žalobních námitek. Není proto zřejmé, proč se touto
otázkou městský soud, rovněž nad rámec žalobních bodů, zabýval. Také v této části je proto
napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
Z dalšího městským soudem vysloveného závěru, že „Porušením zákona by tedy mohlo být
uvedené označení konkrétního produktu ze strany České televize, k čemuž došlo.“, lze usuzovat, že městský
soud shledal porušení zákona i na straně ČT. Takový závěr je však v rozporu s výrokem
napadeného rozsudku i s ostatními částmi jeho odůvodnění. Navazující věta, v níž městský soud
vyjádřil přesvědčení o iracionalitě zamlčování obchodního označení systému elektronické
evidence právních předpisů za předpokladu, že by takový systém existoval pouze jediný, je pak
jen obecnou proklamací bez jakékoliv souvislosti s právním posouzením věci. Namítala-li tedy
stěžovatelka nesrozumitelnost této části napadeného rozsudku, je tato námitka důvodná.
Požadavek městského soudu, aby stěžovatelka prokázala, že systém ASPI není nezbytný,
je v daném případě zcela neopodstatněný a bezpředmětný. Ze skutečnosti, že v odvysílaném
pořadu mimo jiné zaznělo i tvrzení o nezbytnosti systému ASPI, ještě nelze bez dalšího dovodit,
že stěžovatelka byla povinna ve správním řízení prokazovat nepravdivost tohoto tvrzení.
Stěžovatelka uložila v daném případě ČT pokutu za odvysílání skryté reklamy a jejím úkolem
tedy bylo zdůvodnit naplnění veškerých zákonných kritérií pro uložení sankce za tento správní
delikt. Prokázání nepravdivosti odvysílaných informací však mezi tato kritéria nepatří. Městský
soud navíc ani nijak nevysvětlil, čím by vyřešení otázky, zda systém ASPI je či není nezbytný,
přispělo k objasnění toho, zda se v daném případě jednalo o skrytou reklamu.
Městský soud také na jedné straně stěžovatelce vytkl, že nedokázala existenci více
obdobných a srovnatelných systémů elektronické evidence právních předpisů, na druhé straně
však existenci konkurenčních systémů připouští, jen pokládá za nejisté, o jak kvalitní systémy
se jedná. Tato část odůvodnění napadeného rozsudku je tedy vnitřně rozporná, a proto
nesrozumitelná. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že ČT v žalobě
nenamítala, že ve správním řízení nebyla prokázána existence dalších systémů elektronické
evidence právních předpisů. Naopak za nespornou označila skutečnost, že „dnes jsou již zaváděny
konkurenční systémy“. Existenci konkurenčních systémů ostatně ČT výslovně zmínila již v průběhu
správního řízení (viz vyjádření ČT ze dne 24. 1. 2008). Přesto městský soud z neznámých
důvodů stěžovatelce vytkl, že tuto skutečnost nedokázala.
Ze shora uvedeného vyplývá, že stížní námitka, že napadený rozsudek je nesourodý
a že jednotlivé věty odůvodnění na sebe logicky nenavazují a nedávají smysl, je důvodná.
Z některých částí odůvodnění napadeného rozsudku také není vůbec zřejmá relevance a vztah
k posuzovanému uložení sankce. Navíc městský soud v podstatě ignoroval dispoziční zásadu
(§75 odst. 2 s. ř. s.), aniž by takový postup jakkoliv odůvodnil.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek podle ust. §110 odst.
1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je městský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu