ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.74.2009:62
sp. zn. 7 As 74/2009 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká
televize, se sídlem Na Hřebenech II, Praha 4 - Kavčí Hory, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009,
č. j. 8 Ca 461/2008 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2009, č. j. 8 Ca 461/2008 – 36 zrušil
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 10. 9. 2008,
sp. zn. 2008/944/vav/ČTV, kterým byla České televizi (dále jen „ČT“) uložena pokuta ve výši
250 000 Kč za nedodržení povinnosti stanovené v ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o vysílání“) pro vysílání reklam, teleshoppingu
a sponzorovaných pořadů, jehož se ČT dopustila tím, že dne 26. 3. 2008 na programu ČT 2
odvysílala označení sponzora pořadu (HET, produkt Klasik, mutace 9), které bylo neoddělenou
reklamou. V odůvodnění rozsudku městský soud poukázal na právní názor vyslovený Nejvyšším
správním soudem v rozsudku ze dne 9. 11. 2006, č. j. 7 As 84/2005 - 79 a uvedl,
že v inkriminované věci jde o posouzení otázky, z da odvysílaný spot naplňuje náležitosti
sponzorského vzkazu ve smyslu zákona o vysílání a citovaného rozsudku. Důvodnými shledal
námitky týkající se nesprávného hodnocení spotu stěžovatelkou. Podle městského soudu nelze
na předmětný spot nahlížet jako na reklamu. Obsahem spotu je prezentace sponzora pořadu jeho
slovní ochrannou známkou „HET JE ČAS NA ZMĚNU“ registrovanou v seznamu ochranných
známek Úřadu průmyslového vlastnictví a jeho konkrétního výrobku – interiérových barev
Klasik. Všechny tyto prvky jsou přípustnými prvky sponzorského vzkazu a rozhodně nelze
přisvědčit závěru stěžovatelky, že by jejich užitím byl divák přesvědčován či vybízen ke koupi
konkrétního výrobku. Inkriminovaný sponzorský vzkaz nijak nezdůrazňuje kvality
prezentovaného výrobku, nesrovnává jej s jinými výrobky téhož druhu a neobsahuje naprosto
žádný reklamní příběh. Nelze konstatovat ani dynamický charakter vysílaného sdělení ve smyslu
citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Spot má rychlé střídání obrázků
znázorňujících výrazně barevné objekty a energický hudební doprovod, tato dynamika však
evidentně slouží k upoutání pozornosti diváka na sponzorský vzkaz, nikoliv k podpoře nákupu
konkrétního výrobku. K tomuto závěru městský soud dospěl z důvodu absence jakýchkoliv
nepřípustných prvků, jimiž by byl divák vybízen k nákupu konkrétního výrobku,
např. zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s jinými výrobky či uváděním jiných hodnotících
a kvalitativních údajů. Vzhledem k tomu, že slogan užitý v inkriminovaném spotu je zapsanou
ochrannou známkou, bylo jeho užití v souladu se zákonem o vysílání. Kromě toho městský soud
nepovažoval užití této ochranné známky ve spojení s propagovanými výrobky za podbízivé.
Z výše uvedených důvodů se městský soud po posouzení věci musel přiklonit k názoru ČT,
že nedošlo k porušení povinnosti stanovené v ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání.
Proto nemohl přisvědčit závěru stěžovatelky, že předmětný spot má reklamní charakter.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které namítala, že z odůvodnění
napadeného rozsudku je zřejmé, že městský soud se v podstatě nezabýval napadeným
rozhodnutím, ale pouze podobou sankcionovaného označení sponzora, které stěžovatelka
shledala jako reklamu. Městský soud nahradil správní úvahu stěžovatelky vyjádřenou v jejím
rozhodnutí, jíž se fakticky vůbec nezabýval. Na základě své úvahy pak dospěl konkrétní senát
k závěru, že označení sponzora není reklamou. Povinností městského soudu bylo zhodnotit,
zda napadené rozhodnutí obsahuje jasnou a zřetelnou úvahu, proč a z jakých důvodů považuje
stěžovatelka označení sponzora za reklamu a zda tato úvaha je v souladu s platnou legislativou.
Zajisté bylo správným postupem, provedl-li městský soud důkaz promítnutím záznamu.
Pak ale bylo na něm, aby posoudil, zda popis označení sponzora uvedený v napadeném
rozhodnutí odpovídá jeho faktické podobě. Městský soud však úvahu stěžovatelky nijak
nehodnotil, ani neprokázal její rozpor s fakty, resp. podobou označení sponzora. Stěžovatelka
má za to, že správní rozhodnutí nelze rušit na základě subjektivního vnímání podoby označení
sponzora. Soud např. nijak neprokázal, že dynamika v daném případě slouží výlučně k upoutání
pozornosti a nikoliv k podpoře nákupu. Stěžovatelka se naopak domnívá, že dynamičnost,
energická hudba a znázornění výsledků užití produktu patří mezi základní reklamní strategie,
jak spotřebitele přilákat a upozornit na existenci výrobku a jeho použití. Nelze souhlasit se závěry
městského soudu, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť nesprávně právně věc posoudila.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je naopak zřejmé, že stěžovatelka postupovala při právním
posouzení správně podle platné právní úpravy. Stěžovatelka v něm uvedla, z jakého důvodu
považuje označení sponzora za reklamu, v čem spatřuje jednotlivé reklamní prvky a při soudním
řízení bylo prokázáno, že tyto prvky se v označení sponzora vyskytují. Pokud by však městský
soud dospěl k závěru, že správní úvaha stě žovatelky není správná, pak bylo jeho povinností uvést,
na základě jakých právních podkladů k takovému závěru dospěl. Takové odůvodnění však
v napadeném rozsudku absentuje a je nahrazenou volnou úvahou městského soudu bez dalších
podkladů. S odkazem na výše uvedené stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku
a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
ČT ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se nelze ztotožnit se závěrem, že městský
soud ke svému závěru dospěl volnou úvahou. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné,
že městský soud zkoumal a hodnotil předmětný sponzorský vzkaz jako celek po obrazové
i zvukové stránce ve všech souvislostech včetně vyhodnocení spotu stěžovatelkou. Dospěla–li
stěžovatelka k závěru, že daný spot má reklamní charakter, pak nemohl městský soud postupovat
jinak, než zvažovat při hodnocení obsahu spotu všechny základní atributy, které by mohly svědčit
názoru, že předmětný spot vykazuje znaky reklamního sdělení s tím, že vycházel ze žalobních
bodů a zároveň se opíral o judikaturu Nejvyššího správního soudu. Městský soud nutně
postupoval správně, pokud se zabýval otázkou, zda spot zdůrazňuje kvality prezentovaného
výrobku, srovnává tento výrobek s jinými výrobky či obsahuje reklamní příběh včetně toho,
že se zabýval i vyzněním registrovaného sloganu, a i to právě proto, že existenci všech těchto
atributů konstatovala sama stěžovatelka. Jestliže městský soud dospěl k závěru, že tyto výrazné
reklamní atributy chybí, pak se dostatečně vypořádal s vyhodnocením spotu stěžovatelkou.
Nemůže obstát ani námitka, že se městský soud v podstatě nezabýval napadeným rozhodnutím,
ale pouze podobou sankcionovaného označení sponzora. Rozhodně nelze tvrdit, že nahradil
správní uvážení stěžovatelky volnou subjektivní úvahou a spatřovat v této skutečnosti
nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. ČT v této souvislosti odkázala na dvě
rozhodnutí ve věcech stejného skutkového základu týkající se stejného sponzora. Oba tyto
sponzorské vzkazy byly založeny na stejném principu a v obou případech městský soud vydal
rozsudky svědčící ve prospěch ČT. V každém případě přitom rozhodoval jiný senát městského
soudu, a přesto nezávisle na sobě dospěly ke stejnému závěru (viz rozsudky ze dne 13. 3. 2009,
sp. zn. 9 Ca 430/2008 a ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 10 Ca 326/2008), přičemž základním
východiskem pro správní uvážení senátů městského soudu byl právě závěr Nejvyššího správního
soudu, jak může konkrétně vypadat sponzorský vzkaz. Tato skutečnost nesporně svědčí závěru,
že postup městského soudu nelze kvalifikovat jako subjektivní posuzovaní obsahu spotu. Naopak
ČT je přesvědčena, že městský soud se dostatečně s věcí vypořádal a zcela jasně odůvodnil, v čem
spatřuje nezákonnost správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka sice jako důvod kasační stížnosti uvedla i nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nekonkretizovala však, v čem naplnění
tohoto stížního důvodu spatřuje. Jelikož de facto pouze citovala text zákona, nelze toto její
tvrzení považovat za důvod kasační stížnosti, a Nejvyšší správní soud se jím proto nezabýval
(srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74,
www.nssoud.cz).
Dále stěžovatelka v kasační stížnosti městskému soudu vytýkala, že její správní úvahu
nijak nehodnotil, nahradil ji vlastním hodnocením věci a že správní rozhodnutí nelze rušit
na základě subjektivního vnímání podoby označení sponzora.
Ze správního spisu vyplývá, že dne 26. 3. 2008 odvysílala ČT na programu ČT 2 spot,
ve kterém se střídaly fotografie (podkroví, kuchyň, obývací pokoj), k bílému nábytku byl dodán
nápis HET a text „sponzor pořadu“. V červeném pruhu bylo zobrazeno balení produktu Klasik
a slogan „je čas na změnu“. Ve zvukovém doprovodu spotu zaznělo „Sponzor pořadu
je společnost HET, výrobce interiérových barev Klasik. HET, je čas na změnu!“ Stěžovatelka
vyhodnotila tento spot jako neoddělenou reklamu a v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné
uvedla, že předmětný spot „má dynamický charakter (rychlé střídání jednotlivých produktů, na kterých jsou
použity barvy – tedy produkt – sponzora), energický hudební doprovod, použití výrazných barev ve sledu střihů,
jistý výčet produktů, kde lze výrobek sponzora užít. Nadto slogan „je čas na změnu“ evokuje u diváka pocit,
že by měl uvedené barvy zkusit, že jsou nové či lepší než dosud užívaná barviva. Použité heslo je pobídkové,
až podbízivé. Spot je svým konečným vyzněním primárně určen k podpoře nákupu zboží výrobce.“ Dále podle
stěžovatelky předmětný spot „má reklamní charakter, protože jeho celkové vyznění je propagační. Spojení
obrazové a hudební stránky tvoří v komplexu reklamu, která odpovídá klasickému pojetí tohoto institutu.
Zpracování je tak velmi těžko odlišitelné od reklamních spotů; divák ve výše uvedeném případě pozná,
že se má jednat o označení sponzora (nikoli o reklamu), pouze ze sdělení, které zazní ve spotu.“
Podle ust. §60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání uloží Rada pokutu ve výši od 5 000 Kč
do 2 500 000 Kč provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud nedodrží
povinnosti stanovené pro vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů.
V případě uložení pokuty za správní delikt podle výše citovan ého ustanovení se jedná
o typický příklad správního trestání. Přezkoumává-li soud rozhodnutí vydané v rámci správního
trestání, postupuje v několika krocích. Nejprve se k žalobní námitce zabývá tím, zda se žalobce
skutečně dopustil skutku, který je mu vytý kán, zda je takový skutek správním deliktem a zda jej
správní orgán správně kvalifikoval. Poté zkoumá, zda byl žalobci uložen trest stanovený pro daný
správní delikt zákonem a konečně hodnotí, zda správní orgán při uložení trestu přihlédl ke všem
zákonným kritériím a zda nepřekročil meze správního uvážení (srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 8 As 17/2006 - 78, dostupný na www.nssoud.cz).
Předpokladem pro uložení pokuty podle ust. §60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání je,
že provozovatel vysílání porušil povinnosti stanovené pro vysílání reklam, teleshoppingu
a sponzorovaných pořadů. Rozhodnout na základě správního uvážení lze pouze v těch
případech, kdy toto oprávnění zákon správním orgánům přiznává, a to jen způsobem a v mezích
stanovených zákonem. Naopak v případech, kdy právní norma jednoznačně stanoví, jakým
způsobem má správní orgán za splnění určitých podmínek rozhodnout, diskreční pravomoc
použít nelze. To, zda byly v daném případě naplněny podmínky pro uložení pokuty podle
citovaného ustanovení pak záviselo především na posouzení otázky, zda byl předmětný spot
neoddělenou reklamou či nikoliv. Při hodnocení této klíčové otázky se však nejednalo o použití
správního uvážení tak, jak je vymezeno právní teorií i judikaturou. Stěžovatelka totiž ve správním
řízení zjistila skutkový stav věci a poté věc posoudila po právní stránce, tj. subsumovala zjištěný
skutkový stav pod, podle jejího názoru, relevantní právní normy. Hodnocení skutkového zjištění
a právní hodnocení pak uvedla v odůvodnění svého rozhodnutí. Správnost těchto úvah a to,
zda stěžovatelka aplikovala právní normy na posuzovanou věc skutečně dopadající, může být
nepochybně předmětem soudního přezkumu. Z výše uvedených důvodů nelze na daný případ
uplatnit omezení soudního přezkumu vztahující se na rozhodnutí vydaná na základě diskreční
pravomoci správního orgánu, a to s jedinou výjimkou týkající se výše uložené pokuty. To však
v žalobě nebylo zpochybněno.
Dále je nutné zdůraznit, že ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání výslovně definuje,
co se pro účely tohoto zákona rozumí reklamou. V daném případě se proto nejednalo
ani o interpretaci neurčitého právního pojmu, při níž má příslušný správní orgán výlučnou
pravomoc dotvářet právo, přičemž soudu nepřísluší jeho činnost nahrazovat, tzn. provádět
vlastní hodnocení a činit závěry, zda předmětné jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní
pojem. Tím by totiž nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti správního orgánu (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005 – 62,
www.nssoud.cz).
Městský soud tedy nepřezkoumával správní uvážení stěžovatelky ani výklad neurčitého
právního pojmu, ale zabýval se její interpretací právních norem a tím, zda zjištěný skutkový stav
pod tyto normy správně subsumovala. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé,
že se s právním hodnocením stěžovatelky neztotožnil a na základě vlastního právního hodnocení
skutkových zjištění dospěl k závěru, že předmětný spot nebyl reklamou. Tento postup vš ak nelze
považovat za nezákonný, neboť městský soud důsledně vycházel z důvodů, které uvedla
stěžovatelka ve svém rozhodnutí, shledal její argumentaci nesprávnou a vlastní argumentací, která
se však vztahovala k důvodům správního rozhodnutí, svůj závěr o povaze předmětného spotu
odůvodnil. Postupoval přitom důsledně v souladu s ust. §75 odst. 2 s. ř. s.
Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud stěžovatelka v kasační stížnosti zpochybnila
způsob, jakým městský soud napadené rozhodnutí přezkoumal, je tato námitka nedůvodná.
Posouzením otázky, zda byl předmětný spot skutečně neoddělenou reklamou, se Nejvyšší
správní soud nezabýval, neboť proti závěru městského soudu, že se o reklamu nejednalo,
stěžovatelka v kasační stížnosti věcně žádné stížní námitky neupla tnila.
Ze všech důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a ČT žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu