ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.8.2009:33
sp. zn. 7 As 8/2009 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. P. Ch.,
zastoupen JUDr. Marcelou Cellerovou, advokátkou se sídlem Radlická 764/34, Praha 5, proti
žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008,
č. j. 10 Ca 244/2008 - 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Marcele Cellerové se nepřiznává odměna
za zastupování, ani náhrada hotových výdajů.
Odůvodnění:
Žalobce Ing. P. Ch.se kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání
rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008,
č. j. 10 Ca 244/2008 - 13, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným usnesením ze dne
29. 10. 2008, č. j. 10 Ca 244/2008 - 13, odmítl žalobu Ing. P. Ch. proti rozhodnutí předsedy Rady
Českého telekomunikačního úřadu (dále též „předseda Rady ČTÚ“) ze dne 4. 8. 2008,
č. j. 88 022/2007 - 603, jímž bylo změněno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu,
odboru pro oblast Praha ze dne 11. 4. 2002, č. j. 010501/2002-631/Tat/G, kterým byla
žalobci - na základě návrhu společnosti Telefónica O2 – uložena povinnost uhradit za zúčtovací
období od listopadu 1998 do dubna 1999, srpen 1999, říjen 1999 a od února 2000 do října 2000
dlužné ceny za poskytnuté telekomunikační služby v celkové výši 35 404 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 6,5 % od 20. 3. 2002 do zaplacení, tak, že se výrok o úroku nahrazuje textem „ ve výši
8,5 % p. a. od 20. 11. 2007 do zaplacení“, a v ostatním bylo napadené rozhodnutí potvrzeno.
Městský soud vyšel z toho, že v dané věci jde o přezkoumání rozhodnutí správních
orgánů o povinnosti účastníka vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi provozovatelem veřejné
telekomunikační sítě a tímto účastníkem ohledně poskytování telekomunikačních služeb
podle telefonní přihlášky ze dne 16. 10. 1995, resp. o přezkoumání rozhodnutí těchto orgánů
podle ustanovení §95 bod 8 písm. d) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, ve znění
účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o telekomunikacích“). Správní orgány
tedy rozhodovaly o právu, které vyplývá z občanskoprávního vztahu, neboť šlo o spor stran
finančního plnění vyplývajícího ze smlouvy. Městskému soudu jako správnímu soudu však
nepřísluší napadené správní rozhodnutí přezkoumat a ve věci rozhodnout. Je tomu tak proto,
že na tento druh sporu se od 1. 1. 2003 vztahuje právní úprava, kterou byl novelizován občanský
soudní řád, podle níž se účastníci řízení mohou domáhat svého práva návrhem v občanském
řízení soudním. V tomto řízení však již nebude žalobou napadené správní rozhodnutí pouze
přezkoumáno, ale soud přímo rozhodne v téže věci znovu, t. j. o tom, zda je žalobce povinen
společnosti Telefónica 02 Czech Republic, a.s. zaplatit vyúčtovanou cenu (§244 o. s. ř. ). Žalobce
se tudíž musí ve lhůtě dané poučením domáhat novou žalobou u okresního (obvodního) soudu
přímo rozhodnutí o svém právu. Městský soud proto usnesením žalobu odmítl podle ustanovení
§46 odst. 2 s. ř. s., za použití ustanovení §68 písm. b) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
již jen „stěžovatel“) kasační stížnost, která se obsahově opírá o ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že i kdyby městský soud zaujal ve svém rozhodnutí správný právní
názor, rozhodně nemohl žalobu odmítnout v celém rozsahu. Nelze totiž přehlédnout,
že se žalobou domáhal také určení neplatnosti a neúčinnosti napadených správních rozhodnutí.
Minimálně proto bylo nutné tyto určovací petity vyloučit k samostatnému řízení, a v tomto
rozsahu je měl městský soud přezkoumat a rozhodnout o nich. Nicméně má za to, že i ostatní
výroky (tedy vlastní správní část žaloby) měl městský soud přezkoumat. Stěžovatel proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení městského soudu, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný Český telekomunikační úřad v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl,
že se ztotožňuje s právním názorem městského soudu stran věcné nepříslušnosti tohoto soudu,
který byl vysloven v napadeném usnesení. Kasační stížnost stěžovatele je proto z uvedených
důvodů neopodstatněná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení městského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 2, 3 s. ř. s.), a i když sám neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu spisu vyplývá, že společnost Telefónica O2 Czech Republic, a.s. navrhla
podáním, které bylo doručeno správnímu orgánu dne 7. 3. 2002, aby bylo zahájeno správní řízení
ve věci povinnosti stěžovatele uhradit dlužné plnění ve výši 35 404 Kč s příslušenstvím,
jež vyplývá ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb, váznoucí na telefonní stanici
č. 51555621. Český telekomunikační úřad, odbor pro oblast Praha, vydal dne 11. 4. 2002
pod č. j. 010501/2002-631/Tat/G rozhodnutí, kterým uložil stěžovateli povinnost uhradit
za poskytnuté telekomunikační služby v zúčtovacím období od listopadu 1998 do dubna 1999,
srpen 1999, říjen 1999 a od února 2000 do října 2000 dlužnou částku 35 404 Kč s úrokem
z prodlení ve výši 6,5% od 20. 3. 2002 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí na účet navrhovatele. Rozhodnutím předsedy Rady Českého
telekomunikačního úřadu ze dne 4. 8. 2008, č. j. 88 022/2007 - 603, bylo změněno uvedené
rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha, ze dne 11. 4. 2002,
č. j. 010501/2002 - 631/Tat/G tak, že se výrok o úroku nahrazuje textem „ ve výši 8,5 % p. a.
od 20. 11. 2007 do zaplacení“, a v ostatním bylo napadené rozhodnutí potvrzeno. Žaloba
stěžovatele proti tomuto rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ byla odmítnuta napadeným usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008, č. j. 10 Ca 244/2008 - 13, proti němuž směřuje
projednávaná kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se jako kasační soud řídí
přísnou dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení §106
odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést,
z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky
tohoto rozhodnutí za nezákonné, a že kasační soud je pak vázán rozsahem kasační stížnosti
(§109 odst. 2 s. ř. s.) a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.).
Činnost kasačního soudu je ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního
rozhodnutí a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí), a tento soud se musí
omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu,
k níž musí hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.). I při nejmírnějších
požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých
stránkách má kasační soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud
není povinen, ale ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že mezi účastníky řízení panuje neshoda v tom,
zda spor o finanční plnění za poskytování telekomunikačních služeb u účastnické telefonní
stanice má projednávat a rozhodovat soud nebo správní orgán, resp. který ze soudů (správní
či občanskoprávní) je věcně příslušný k projednání žaloby směřující proti rozhodnutí správního
orgánu.
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit obecné stížní námitce stěžovatele,
který má za to, že občanskoprávní spor z poskytování telekomunikačních služeb
mezi soukromými subjekty o zaplacení dlužné částky by měl projednat a rozhodnout jedině soud.
Podle ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a změně
dalších zákonů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o telekomunikacích“),
účastník veřejné telekomunikační služby je povinen uhradit za poskytnutou veřejnou
telekomunikační službu cenu ve výši ceny platné v době poskytnutí této služby, pokud zákon
nestanoví jinak.
Podle ustanovení §95 bod 8 písm. d) zákona o telekomunikacích, Český telekomunikační
úřad v oblasti telekomunikačních služeb rozhoduje spory o povinnosti účastníka k finančnímu
plnění vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem
o poskytování telekomunikačních služeb.
Podle ustanovení §68 písm. b) s. ř. s., žaloba je nepřípustná také tehdy, jde-li
o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci
správního orgánu.
V dané věci správní orgány rozhodovaly k návrhu společnosti Telefónica O2 Czech
Republic, a. s. ve věci sporu o povinnost stěžovatele k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy
o poskytování telekomunikačních služeb podle §95 bod. 8 písm. d) zákona o telekomunikacích.
Předmětem řízení byl tak spor mezi poskytovatelem telefonní služby (Telefónica O2 Czech
Republic, a.s.) a účastníkem telefonní stanice (stěžovatelem) o dlužnou telekomunikační úhradu
a její výši (přílohou návrhu měla být mimo jiné i kopie Dohody o uznání dluhu a o způsobu
úhrady pohledávky mezi tehdejším navrhovatelem - do 30. 6. 2006 společností ČESKÝ
TELECOM, a.s. a později společností Telefónica O2 Czech Republic, a.s. - a tehdejším
odpůrcem (Ing. P. Ch.) ze dne 12. 12. 1999, ve které odpůrce uznal, co do důvodů i výše, závazek
vůči navrhovateli ve výši 34 637,50 Kč, který vznikl užíváním telefonní stanice v období listopad
1998 až duben 1999 a srpen 1999 až říjen 1999). Tuto věc je třeba považovat za věc spadající
do práva soukromého, neboť zde bylo rozhodováno správními orgány o povinnosti stěžovatele
vyplývající ze závazkového právního vztahu, který se řídí soukromoprávními předpisy (i podle
předchozí právní úpravy dle zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších
předpisů, kdy byl vztah mezi uživatelem a poskytovatelem telekomunikační služby založen jiným
způsobem, t. j. zřízením telefonní stanice na základě přihlášky o účastnickou telefonní stanici,
nemění tato skutečnost nic na tom, že šlo o povinnost plnění za poskytnuté služby, tedy
o povinnost uživatele platit za poskytnuté telefonní služby úhradu v rozsahu tehdy stanoveném
Telefonním řádem /t. j. měsíční základní sazby a hovorné/, a o oprávnění poskytovatele
telefonních služeb jen v takto stanoveném rozsahu úhradu požadovat). Řízení o takovém právu
bylo proto třeba považovat za věc spadající do práva soukromého. Rozhodující význam
pro posouzení charakteru věci má právo hmotné, nikoliv právo procesní, neboť v případě věcí
projednávaných podle novelizované části páté o. s. ř. jde vždy o rozhodnutí orgánu veřejné
správy, který se v procesních otázkách řídí právními předpisy veřejného práva (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. 6 A 60/2000 - 46, které je uveřejněno pod č.
118/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Soukromé právo vyžaduje vyšší
stupeň soudní ochrany, než jaký mu byl poskytován ve správním soudnictví do 31. 12. 2002;
zákonodárce proto stanovil v §68 písm. b) s. ř. s., které nabylo účinnosti dne 1. 1. 2003, že žaloba
ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní
věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Počínaje dnem 1. 1. 2003 takové
věci na základě podané žaloby projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení,
a to podle nové části páté občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 151/2002 Sb.) Soud
tu neprovádí přezkum správního rozhodnutí s možností - v případě zjištěné nezákonnosti - toliko
takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení, nýbrž je povolán
k tomu, aby v případě, kdy dospěje k závěru, že o věci mělo být rozhodnuto jinak než rozhodl
správní orgán, sám o věci rozhodl a nahradil tak rozhodnutí správního orgánu (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2003, č. j. Na 747/2003 - 4, dostupné
na www.nssoud.cz, v němž kasační soud vyslovil právní názor, že „právní vztah založený
smlouvou o poskytování telekomunikačních služeb má soukromoprávní charakter, neboť
jeho účastníci se nacházejí v rovném právním postavení. Rozhodnutí, jímž předseda Českého
telekomunikačního úřadu, jako správní orgán II. stupně, potvrdil rozhodnutí Českého
telekomunikačního úřadu podle §95 bod 8 písm. d) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích,
ve věci sporu o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývajícího ze smlouvy mezi
provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních
služeb, není proto přezkoumatelné ve správním soudnictví [§46 odst. 2 a §68 písm. b) s. ř. s.]“.
Městský soud proto právem žalobu stěžovatele odmítl podle ustanovení §46 odst. 2
s. ř. s., neboť se stěžovatel domáhal podanou žalobou přezkoumání rozhodnutí, jímž správní
orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, kdy je žaloba
podle ustanovení §68 písm. b) s. ř. s. nepřípustná. Městský soud ve smyslu ustanovení §46
odst. 2 poslední věty s. ř. s. řádně poučil stěžovatele v napadeném usnesení o tom, že do jednoho
měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu,
tedy o možnosti domáhat se novou žalobou rozhodnutí v občanském soudním řízení, v němž
mu bude náležet větší ochrana jeho soukromých práv.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s výtkou stěžovatele, že městský soud nemohl
žalobu odmítnout v celém rozsahu a že měl minimálně vyloučit žalobu na určení neplatnosti
a neúčinnosti napadených správních rozhodnutí k samostatnému řízení, a v tomto rozsahu
pak o požadovaném určení rozhodnout.
Je skutečností, že stěžovatel v žalobě, resp. v petitu žaloby požadoval nejen zrušení obou
správních rozhodnutí ze dne 11. 4. 2002, č. j. 010501/2002 - 631/Tat/G a ze dne 4. 8. 2008,
č. j. 88 022/2007 - 603, které byly vydány postupem podle správního řádu zákona č. 71/1967 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, ale i vyslovení jejich neplatnosti a neúčinnosti. Je také skutečností,
že městský soud v napadeném usnesení neučinil v uvedeném směru (stran určení neplatnosti
či neúčinnosti správních rozhodnutí) žádnou úvahu a žalobu jako celek odmítl. Jak již bylo
uvedeno, městský soud správně odmítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zrušení správních
rozhodnutí, s poukazem na to, že tuto žalobu projednávají soudy v občanskoprávním řízení
podle nové části páté občanského soudního řádu, obsaženou původně v zákoně č. 151/2002 Sb.
Městský soud však nepochybil ani odmítnutím žaloby ve vztahu k určení neplatnosti
a neúčinnosti správních rozhodnutí. Je tomu tak proto, že do pravomoci soudu, kterou
lze rozumět oprávnění soudů řešit otázky, jež zákon svěřuje do jejich kompetence, nenáleží
rozhodování o určení neplatnosti či neúčinnosti správních rozhodnutí, vydaných postupem
podle správního řádu (zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pravomoc soudů
v uvedeném směru (určení neplatnosti či neúčinnosti správních rozhodnutí vydaných
podle správního řádu) nelze nalézt v žádném hmotném ani procesním předpisu. Správní soud
má pravomoc toliko k žalobě zrušit napadené správní rozhodnutí (§4 písm. a/ s. ř. s., §76
odst. 1 s. ř. s., §78 odst. 1 s. ř. s.), případně vyslovit nicotnost napadeného správního rozhodnutí
(§4 písm. a/ s. ř. s., §76 odst. 2, 3 s. ř. s.) nebo ve správním rozhodnutí uložený trest snížit
v mezích zákonem dovolených nebo od něj upustit ( §4 písm. a/ s. ř. s., §78 odst. 2 s. ř. s.).
Správním soudům, ale i jiným soudům proto chybí podmínky řízení, aby mohly rozhodovat
o stěžovatelem uplatněném petitu na určení neplatnosti či neúčinnosti správních rozhodnutí,
vydaných podle správního řádu.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
proti napadenému usnesení městského soudu není opodstatněná a proto ji zamítl ( §110 odst.1
s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst.1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst.1 s. ř. s., za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Úspěšnému správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly, a tudíž mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Soudem ustanovené zástupkyni stěžovatele, advokátce JUDr. Marcele Cellerové, nebyla
přiznána odměna za zastupování, ani náhrada hotových výdajů, protože tato zástupkyně v řízení
o kasační stížnosti neučinila a nevykázala žádný úkon právní služby, který by podléhal režimu
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu