ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.82.2008:42
sp. zn. 7 Azs 82/2008 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera a JUDr. Bohuslava
Hnízdila v právní věci žalobkyně: G. L., zastoupena Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se
sídlem Stodolní 7, Ostrava – Moravská Ostrava a Přívoz, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2008, č. j. 63 Az 90/2007 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2008, č. j. 63 Az 90/2007 - 20, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 24. 8. 2007,
č. j. OAM-1-655/VL-10-19-2007, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové
úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační
stížnost o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že se krajský soud řádně nevypořádal se všemi
skutečnostmi, které jsou součástí správního spisu a jež vyšly najevo v rámci řízení před soudem.
Ministerstvo nepostupovalo v souladu s ustanovením §2 zákona č. 500/2004 Sb., protože
nedostatečně zjistilo skutkový stav věci a v rámci svých možností nevyšlo při zjišťování
rozhodných skutečností stěžovatelce vstříc. Zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany
se opírá pouze o obecná a ničím nepodložená konstatování, neboť zákonné podmínky
pro udělení této ochrany jsou dány. V jejím případě jsou splněny zákonné podmínky podle
ustanovení §12 zákona o azylu, minimálně pak podmínky pro udělení doplňkové ochrany
ve smyslu §14a zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud, vycházeje ze své konstantní judikatury, zdůrazňuje, že udělení
mezinárodní ochrany není univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím.
V daném případě stěžovatelka žádné azylově relevantní důvody ve své žádosti o udělení
mezinárodní ochrany neuvedla, pouze poukazovala na ekonomické potíže, nedostatek financí
na studium s tím spojené potíže při hledání zaměstnání a nižší životní úroveň v zemi původu.
Povinnost zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl. Povinností správního orgánu je pak zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu dle zákona o azylu jen tehdy, pokud žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v zákoně uvedené. V tomto smyslu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, www.nssoud.cz, v němž
je konstatováno, že „správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení
azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu
alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako
zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne. (…) Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu
důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“ Neuvádí-li stěžovatelka v žádosti
o udělení mezinárodní ochrany důvody azylově relevantní, pro které odešla ze země původu,
nerozhoduje správní orgán o tom, že se azyl podle §12 zákona neuděluje, ale za podmínek
§16 zákona o azylu žádost zamítne jako zjevně nedůvodnou. V tomto směru lze poukázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2003, č. j. 7 Azs 32/2003 - 60,
www.nsoud.cz, ve kterém byl vysloven závěr, že „byla-li žádost žadatele o azyl zamítnuta jako
zjevně nedůvodná (§16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) proto, že byly tvrzeny
toliko důvody ekonomické, je nepřípustná žalobní námitka o tom, že žadatel je utlačován
a omezován státními institucemi v zemi původu.“
V této konkrétní věci ze spisu vyplývá, že v rámci správního řízení o udělení azylu nevyšlo
najevo, že by se stěžovatelka ve státě původu měla důvodně obávat pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má (nebyla členem žádné politické strany, nikdy nebyla trestně stíhána,
se státními orgány neměla žádné problémy, nepožádala příslušné státní orgány o pomoc).
Stěžovatelka jako důvody pro udělení azylu uváděla pouze ekonomické potíže, nemožnost nalézt
zaměstnání a potíže se splácením dluhu, které podle výše uvedené judikatury nelze bez dalšího
podřadit pod azylově relevantní důvody ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Zákonné
podmínky pro zamítnutí stěžovatelčiny žádosti jako zjevně nedůvodné podle ustanovení
§16 zákona o azylu proto byly splněny.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny stížní námitky. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další
důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako
nepřijatelnou proto podle ustanovení §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu