ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.90.2008:71
sp. zn. 7 Azs 90/2008 - 71
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: M. A. A., zastoupen Mgr. Faridem Alizeyem,
advokátem se sídlem Stodolní 7, Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2008, č. j. 61 Az 120/2006 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 9. 2008, č. j. 61 Az 120/2006 - 52, zastavil
řízení o žalobě podané žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 15. 9. 2006,
č. j. OAM-1866/VL-07-VL02-2005, kterým nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana
podle ustanovení §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu). Krajský soud zastavení řízení odůvodnil tím, že stěžovatel vzal v průběhu
řízení žalobu zpět.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Stěžovatel namítal v kasační stížnosti, že došlo k hrubému porušení jeho procesních práv.
Podmínky pro zastavení řízení nemohly být splněny, protože nebyl krajským soudem náležitě
informován o tom, že zpětvzetím žaloby bude řízení zastaveno. Navíc ani neovládá český jazyk
do té míry, aby byl schopen pochopit důsledky zpětvzetí žaloby. Krajský soud měl proto zajistit
překlad do jeho rodného jazyka a ustanovit za tím účelem tlumočníka. V jeho případě byly
splněny i zákonem stanovené podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, ale ministerstvo,
a následně i krajský soud, nedostatečně zohlednily informace a okolnosti týkající se jeho žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel se proto domnívá, že jsou dány stížní důvody
obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Z obsahu soudního spisu vyplývá, že krajský soud usnesením ze dne 10. 1. 2007,
č. j. 61 Az 120/2006 – 17, ustanovil stěžovateli tlumočníka z jazyka portugalského, který přeložil
do tohoto jazyka výzvu soudu týkající se udělení souhlasu ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s., jež byla
stěžovateli doručena dne 9. 2. 2007. Stěžovatel na tuto výzvu odpověděl v českém jazyce s tím, že
se nařízeného jednání zúčastní. V řízení před krajským soudem byl zastoupen na základě plné
moci advokátem Mgr. Faridem Alizeyem, který na základě vyrozumění o odročení jednání
z důvodu změny tlumočníka krajskému soudu oznámil, že „klient netrvá na účasti tlumočníka,
neboť v České republice studoval a český jazyk dostatečně ovládá. Pokud tedy stěžovatel
v průběhu řízení tlumočníka požadoval, činil tak pouze na základě pokynu právních poradců,
kteří působí v příslušném azylovém středisku, kde žalobce pobývá“. Jednání ze dne 18. 9. 2008
se stěžovatel zúčastnil a do protokolu uvedl, že bere podanou žalobu zpět. K dotazu soudu
prohlásil, že českému jazyku rozumí a je schopen komunikovat před soudem v tomto jazyce
bez přítomnosti tlumočníka. Poté krajský soud vydal usnesení o zastavení řízení z důvodu
zpětvzetí žaloby.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu projev vůle stěžovatele za situace, že českému
jazyku rozumí a pro jednání před soudem tlumočníka nepotřebuje, vyjádřený před zahájením
jednání krajského soudu, je zcela jednoznačný a nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že jím
stěžovatel zamýšlel ukončení řízení o žalobě podané proti rozhodnutí ministerstva. Krajský soud
proto důvodně rozhodl o zastavení řízení podle ustanovení §47 písm. a) s. ř. s. Podobné závěry
ostatně vyjadřuje i konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, např. v rozsudku
ze dne 13. 11. 2003, č. j. 3 Ads 36/2003 - 54, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí
NSS pod č. 407/2004, v němž vyslovil názor, že „pokud žalobkyně ve svém podání výslovně
uvedla, že žalobu proti rozhodnutí správního orgánu bere zpět, soud za splnění podmínek
§37 odst. 4 s. ř. s. řízení dle §47 písm. a) s. ř. s. zastaví. Napadne-li poté žalobkyně toto
rozhodnutí kasační stížností, ve které toliko namítá, že zpětvzetí žaloby učinila z důvodu
zamítnutí její žádosti o ustanovení zástupce, je taková kasační stížnost nedůvodná“. V této
souvislosti lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 4 Azs 82/2007 - 43, dostupný na www.nssoud.cz, v němž je konstatováno, že „odvolání
zpětvzetí žaloby vyjádřené v kasační stížnosti proti usnesení, jímž bylo na základě tohoto
zpětvzetí řízení o žalobě zastaveno, nemá účinky odvolání úkonu podle §41a odst. 4 o. s. ř.
Skutečnost, že si stěžovatelka zpětvzetí žaloby rozmyslela a chtěla by, aby se soud její žalobou
zabýval, nezpochybňuje projev vůle ve zpětvzetí vyjádřené, ani správnost rozhodnutí krajského
soudu, který řízení o žalobě zastavil.“ Rovněž lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 3. 2005, č. j. 3 Azs 38/2004 - 49, uveřejněný pod č. 606/2005 Sbírky rozhodnutí
NSS, v němž je vysloven právní názor, že „vezme-li žalobce žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu zpět, nemůže obstát jeho stížní námitka proti usnesení o zastavení řízení, podle níž soud
nezjišťoval, zda skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, měla oporu ve správních
spisech.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud při svém
rozhodování postupoval bezchybně ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatele nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu